Skip to main content

Full text of "Svatopluk ech; dílo a osobnost"

See other formats


SVATOPLUK ČECH 



dílo a osobnost. 



NAPSAL 



ARNE NOVÁK 



DÍL DRUHY 



^ 



19 2 3. 



nakladatelství »VESM{R« praha-letna 




50?>g 




Svatopluk Čech 

(Podobizna z let sedmdesátých) 



KAPITOLA PRVNÍ. 



TÁBOR A QOLQOTA. 



„Ó nebe, rozhluč uraganem 
těch zvonů rety kovové, 
at znovu svatým ohněm vzplanem' 
v jich staré písni hromové, 
ať v čela vrátí hrdé vzdory 
a zápal zhaslý v chabé zory, 
a( sílu pažím vdechnou mdlým, 
at k novému se vypne vzletu 
duch český, z něhož bleskli světu 
Jan Hus, Jeroným," 

„Dva zvony*. 18S7. 

Nadšení Svatopluka Čecha pro husitství, které po prvé umělec- 
kého výrazu došlo v mohutné mladistvé baladě o »Husitovi na Bal- 
tu« a pak opětně problesklo v předposledním vidění »Snů«, nebylo 
nikterak uspokojeno ztělesněním, jeliož se mu dostalo v první velké 
epopeji básníkově, v »Adamitech«. Tam zachycena byla z celého nábo- 
ženského, národního i sociálního hnutí episoda pouze podružná, a i ta 
zmizela pod prudkým náplavem novověké problematiky filosofické 
a erotické; vlastní válečníci táborští se Žižkou v čele ustupovali 
nad Nežáikou nadobro do pozadí. I zabýval se Sv. Cech po celý život 
soustavným a oblíbeným plánem zvládnouti slávu a pád husitského 
hrdinství rozsáhlou epopejí, jež, soudíc podle nejednoho náčrtu, měla 
vrcholiti tragedií hpanskou. Na rozdíl od »Adamitti«, v nichž mu na- 
dobro nešlo o propracovaný a ověřený kolorit dobov3>, zbrojil se nyní 
důkladnými studiemi dějinnými, snaže se zřejmě, aby do událostí XV. 
věku nevnášel novodobých myšlenek, nýbrž aby postihl, kromě obrysů 
a vývoje historických událostí, také jejich ideovou podstatu.. K tomu 
všemu však bylo třeba soustředěnější práce a volnějšího času, než 
kohk mohl básník věnovati svým dílům až po »Evropu«, nnproviso- 
vaným po částech v hodinách urvaných nemilé práci v advokátních 
kancelářích; výhodnější podmínky ty naskytly se teprve, když po otco- 



ve smrti přestal býti r. 1879 koncipientcm advokátním a věnoval se 
úphič literatuře, založiv s dávným přítelem Servácem Hellerem velký 
beletristický měsíčník »Květy«, s nímž jako pečlivý redaktor a hor- 
livý spolupracovník zůstal spiat téměř do smíti. První větší básnické 
dílo, které otiskl v > Květccli< , ukázalo se skutečně splátkou na milo- 
vaný záměr husitské epopeje. Byla to velká, ale uzavřená episoda z dě- 
jů táborského boluitýra, vypravená s velk.Vm nákladem živlu maleb- 
ných i řečnických, >Žižka«, psaná na sklonku r. 1S78 a vytištěná na 
počátku roku následujícího; přešla pak do různých vydání »Nové sbír- 
ky veršovaných prací«, kdežto v definitivním souboru svých spisů za- 
řadil ji Sv. Cech do druhého, nejcennějšího oddílu »menších l)ásní«. 
Omysl, zobraziti velikost husitskou se Žižkovou postavou v po- 
předí, nebyl v českém básnictví no\'inkou. Setkáváme se s jeho ná- 
zvuky již na počátku básnického obrození našeho od obranné ódy 
Puchmajerovy až k mladistvému Hankovu plánu »Žižkyády«, který 
však nepostoupil nad nuzný vstup; že se ho nespustila ani vlastenecká 
romantika, poznáváme stejně z hutné balady o Prokopu Holém v 
»01ilase písní českých« Fr. Lad. Celakovského, jako z rozsáhlého cyklu 
»Mstitel« Vocelova »Meče a kalicha«; ano, českými popudy se dal k po- 
kusu o epos žižkovské pobídnouti i Adam Mickiewicz. Nově vzbuzen 
byl tento zájem svobodomyslným i uchem r. 1848, kdy současně oba 
vůdčí dramatikové, Josef K. Tyl a Josef Jiří Kolár, pokoušejí se o tra- 
gédie ze Zižkova hrdinského života a rekovné smrti. Ale všecky tyto 
náběhy, svědčící o statečné reakci proti předsudkům a pomluvám ob- 
dobí protireformačního, uvázly na povrchu husitského hnutí a nepo- 
stoupily od apologie osobnosti Zižkovy k jejímu psychologickénm 
proniknutí. Při tom namnoze se snažili čeští romantikové vyložiti 2iž- 
kovu neobyčejnou, ba výstřední povahu sentimentálními příběhy ro- 
dinnými, jež jsou zdůrazněny zvláště v cyklu romancí Vocelových a 
v racliotivé truchlohře Kolárově; tak si prostoduší básníci vysvětlovali 
mstitelský a bezohledný rys v karakteru Zižkově, který v něm dusil 
všecku shovívavou lidskost a měnil jej chvílemi v ukrutného krvelač- 
níka a strašného pustošitele rodné země — temné tyto rysy snažili se 
básničtí vyznavači vlídné humanity vyvážiti tím, že důrazně velebili 
2ižku jako slavného obránce národnosti, neúnavného šiřitele českého 
jména a věrného vyznavače Husovy památky; všickni cítili vanutí dě- 
jinné velikosti z hlaholu husitského chorálu o božích bojovnících, ač- 
2 



koliv neuměli si přesně formulovati, v čem velikost ta spočívá. Bylo 
nezbytně potřebí, aby bezpečný soud a ověřený výklad dějepisce- 
filosofa odhalil ideové jádro husitství a nábožensko-mravní heroismus 
Žižkův, které zůstávaly nesrozumitelný i mikrologickéniu starožitnictví 
Vocelovu i zjednodušujícímu názoru liberálního Tyla; v té příčině též 
pro české básníky byl velikým darem čtvrtý, husitský díl Palackého, 
vydaný jako poselství uvolněných tiskových a politických poměrů 
r. 1860; z něho i Svatopluk Cech od studentských let čerpal své ná. 
zory o husitství a jeho vůdčím reku. Jest však ukázati ještě na druhý 
vlivný zdroj nového hodnocení náboženských dějin českých, na česko- 
německé svobodomyslné básníky, prosycené emancipačními zásadami 
západní Evropy mezi oběma revolucemi r. 1830 a r. 1848. Populárnímu 
a mělkému romanopisci Karlu Herlošovi, jehož romaneskní příběhy 
z války husitské i třicetileté se zatajeným dechem čítala česká i ně- 
mecká mládež, stejně jako politickému improvisátoru Mořici Hartman- 
novi, který se r. 1845 tázal v »Kalichu a meči« významně, zda 2ižka 
jest hrdinou prokletým či spíše požehnaným, a jako ohnivému pateti- 
kovi Alfrédu Meissnerovi, jenž r. 1846 věnoval »Žižkovi« celé epos, 
byli Husité bojovníky za volnost svědomí, za osvícený demokratismus, 
ne-li přímo za republikánské zásady; takto náboženské děje XV. sto- 
letí přiblíženy modernímu cítění a smýšlení a šťastně, byť s jakousi dáv- 
kou anachronismu, zasazeny do vývojového řetězce postupujícího po- 
kroku a zrající svobody. Skutečně Palackého Dějiny a Meissnerův 
»Žižka«, který oplodnil již Čechovu obraznost před koncepcí »Adami- 
tú«, působily naň nejmocněji, když koncem let sedmdesátých odhodlal 
se zpracovati dramatickou episodu hrdinské dráhy Žižkovy, která se 
odehrála v posledním období jeho života před branami obležené Pra- 
hy; mimoděk vstoupil i tuto Svatopluk Cech do opuštěné šlépěje bás- 
nického svého předchůdce Václava Stolce, jehož mohutná improvisace 
»Boží bojovníci*, nesená útočným duchem protiřímským, zůstala zlom- 
kem, dlouho neznámým. 

Událost ze dne 14. září 1424, již si Svatopluk Cech vybral za vlast- 
ní námět své básně o Žižkovi, nenáležela podle podání Palackého k dě- 
jům zvláštního dosahu historicky politického; byla to právě jen epi- 
soda. Ale právě z ní vysvítalo nové pojetí Žižkovy povahy, jehož se 
dobral Palacký pečlivým studiem i nepokrytou sympatií: starý váleč- 
ník, který krutě rozhněván stojí před hradbami proradné Prahy, spo- 

3 



jcnkyné šlechty a obojakc odpúrkynO šířeni zákona ho/.ílio, a hrozí ji 
vyvrátiti z kořen, ncprojcvi se nesmiřitelným a krvelačným mstivccni, 
nýbrž jako vtírný mnž evangelia dá sluchu hlasu lidsk(>sti a úvahám 
vlasteneckým; důsledný v přesvčdčení svém a neoblonmý v obraně 
poznané pravdy, není přece divokým fanatikem ani bezohledným 
zhoubcem kulturních statků, nýbrž pravým rekem národním, v jehož 
drsnč a ryži hrudi bije srdce pro celou českou zemi a její duchovní 
hodnoty. Střídmé a hutné vylíčení Palackého, jež velmi opatrné užilo 
ncvydatných pramenu souvčkých, napovědělo Sv. Čechovi také řadu 
jiných motivil, básnicky velmi vděčných a nad to dobře hovících jeho 
vlastnímu naturelu. Proti rozhořčenému Žižkovi, který zprvu stůj co- 
stůj míní provésti své hrůzné rozhodnutí, postavil Palacký jeho bojov- 
níky a vůdce, odporující ze strategických i mravně vlasteneckých dů- 
vodů nepovolnému kmetu; tuř nadhozen plodný dramatický konflikt, 
pro hlavní scénu získáno rušné pozadí, v události nalezen prvek kon- 
trastní, vítaný právě Čechovi. Jestliže Palacký na tomto místě použil 
vhodné příležitosti, aby seznámil čtenáře s mladým mistrem Janem 
Rokycanou, který později tak mnohonásobně zasahovati má do dějin 
náboženských i národních, bylo to pro básníka pohnutkou, aby si po- 
stavu Rokycanovu důkladně promyslil a aby propracoval mladistvého 
plamenného řečníka jakožto antitesu proti zamlklému, činorodému star- 
ci ; tento u Palackého dává ještě po uzavření smlouvy s Pražany nedů- 
věře své průchod sarkastickou poznámkou, že nový mír sotva bude 
trvati déle než lořiské příměří u Konopiště, kterážto podrobnost jasně 
osvětlila Čechovi lidskou zvláštnost nedůvěřivého a zatrpklého reka. 
Mravně vlastenecké důvody, jež měly Žižku odvrátiti od neslýchaného 
díla zhouby. Palacký vložil do úst nikoliv Rokycanovi, nýbrž hejtma- 
nům táborským; jest v nich obsažena oslava Prahy jakožto »hlavy a 
matk> všech měst země české, předního sídla moci a osvěty národa<v; 
Sv. Cech nemohl neuvítati těchto výtečných rétorických prvků a uhodl 
rázem, že, rozvedeny a vykrášleny, budou se lépe hoditi do řeči ško- 
leného kazatele týnského než do reptajících projevů drsných válečníků 
necvičených u výmluvnosti. 

Kdežto zprávy Palackého daly hlavní obrysy epickému podání 
Čechovu, neposkytl mu mnoho druhý významný dějepisec, který po- 
drobněji než patriarcha historie české zpodobil Žižku před Prahou. 
Jest to Václav Vladivoj Tomek, jenž dvakráte vypravuje tuto událost 
4 



podáním skoro současným; vyšelf jeho životopis Jana 2ižky r. 1879 
zároveň se čtvrtou knihou »Dějepisu města Prahy« a vzbudil Čechovu 
žurnalistickou pozornost, takže Cech mohl obou prací ještě užíti, ne-Ii 
při koncepci, tedy alespoň při revisi své básně. I zde poznáváme ve 
V. VI. Tomkovi historika výhradně politického s právnickou výzbrojí: 
hledá původce mírového jednání a označuje jako rozhodující osobu při 
něm Sigmunda Korybutoviče; zkoumá pohnutky odpůrců vyvrácení 
Prahy v táboře husitském i pražském a ukazuje k válečně politickému 
pro.spěchu jeho pro nepřítele společného; vyšetřuje zevrubně podmínky 
mírové. Toto vše vymykalo se nadobro z rámce rétoricko malebné 
koncepce Čechovy, do níž se hodily leda některé podrobnosti o přípra- 
vách k obléhání města, jež podává Tomek navíc; ani pro povahokresbu 
Rokycanovu nevytěžil Cech nic z Tomka, který přesně stanoví mí- 
sto mladého duchovního v náboženském táboře Husových stoupenců. 
I když Sv. Cech r. 1879 sáhl po obou knihách Tomkových právě vyda- 
ných, nalezl tam nanejvýše důkladnější poučeni, nikoli však další in- 
spirační vznět; i možno dále k těmto eventuálním pramenům nepři- 
hlížeti. 

Tím pozorněji však třeba prodleti u Meissnerova cyklu romancí 
»Žižka«, Svatopluku Čechovi odedávna známého. Ještě dříve, než ve 
třetí knize rapsodické své epopeje Alfréd Meissner přikročil k událo- 
stem r. 1424, napověděl jeden z motivů pro Čechovo podání důležitých, 
Žižkovu hořkou nedůvěru, ba jízlivou nenávist proti Praze, kterou 
stále staví rozhněvaný bohatýr v příkrý protiklad k milovanému Tá- 
boru, věrnému strážci pravdy boží. Jmenovitě ve 13. zpěvu Meissne- 
rově, kde se líčí Žižkova jízda do Tábora, odsuzuje poloslepý vůdce 
Prahu jakožto »černé, úskočné, hanebné město,« vytýká jí její »smilnou 
zbabělost« a »opětovné miliskování se s bludem« .Opovržlivé ty výtky 
stupňovány jsou pak v první z historických romancí, věnovaných 
mravní zkoušce Žižkově před Prahou; na konejšivé návrhy svýcii pod- 
hejtmanú, hlavně Prokopa, odpovídá příkrý fanatik celým přívalem 
obvinění na pražský Babylon a Gomorrhu, na zbožňovatelku mamo- 
nu, na rušitelku smluv, na posměšnou zrádkyni kalicha. Ježto však 
Meissner, jehož liberální skladbě zhola chybí posvěcení náboženské a 
kultura biblická, vykládá činy Žižkovy spíše z pohnutek světské poli- 
tiky, hledá vlastní příčinu trestního tažení táborského nehistoricky 
v tom, že Praha zradila zásady republikánské a zvolila si Zikmunda 

5 



Korybuta za krále; nadto urazila národního vůdce, pohnavši jej do 
svého středu k odpovídání. Rozhorlení Žizkovo na to vše zjednává si 
průchodu v prudké řeči Žižkovč, tvořící jádro tohoto zpěvu »Žižka do 
Praliy«; motiv plamennč a nesmiřitelné promluvy Zižkovy, kterým 
Meissner obohatil dějstvo historické, převzal odtud Svatopluk Čech, 
vítaje nabízející se tu prvek rétorický. 

V druhé romanci xŽižka před Prahou«, která na rozdíl od umně 
rýmovaných šestiveršových slok ve zpěvu předcházejícím svými krát- 
kými verši, střídajícími bez rýmu jamby a trocheje, působí skutečně 
dojmejii rapsodickým, nalezl Sv. Cech opět složku jinou, živel visio- 
nářský. V horečném spánku, v kterém na 2ižku útočí varovné hlasy 
vnitřní, má rozechvělý kmet úchvatné vidění stověžaté Prahy, již již 
za nářku svého obyvatelstva obléhané husitskými bojovníky, když ta- 
jemný průvod národních panovníků a světců na koních hrozivě pro- 
klíná ničitele Libušina města. Dojista Sv. Cech poznal rázem, kolik hru- 
bého anachronismu obsaženo jest v tomto romantickém snu insceno- 
vaném po způsobe Brentanova neb Ebertova vlasteneckého starožit- 
nictví, od čarodějné Libuše až po čtyřicet blanických rytířů se sv. Vác- 
lavem v čele, ale sotva mu ušlo také, že motiv nočního vidění dobře 
se hodí pro vojevůdce rozčíleného před rozhodným činem; a patrně 
i předcházející zosobnění Prahy (jmenovitě hradčanského dómu, který 
kleče jako hnědý kněz na kolenou vzpíná kamenné lokte k nebi) ocenil 
jako vděčné obohacení látky. Také v Rokycanově řeči, která násle- 
duje skoro hned po 2ižkově procitnutí, obsaženo jest u Meiss- 
nera leccos, čím se básnicky prohlubuje podání Palackého; vystupujef 
tu Rokycana především jako mluvčí lidového povědomí sjednoceného 
národa, který uznává Zižku za svého povolaného a odedávna milo- 
vaného vůdce proti společnému nepříteli zemskénm: zato neproniklo 
u iMcissnera do Rokycanových slov nic z apoteosy Prahy. Zižka se 
rozhoduje ušetřiti Prahy proto, že se ho hluboce dotkla Rokycanova 
výzva k národní jednotě a svornosti, chválí slova knězova, zálibně se 
dotýká rukama jeho obličeje a rozkázav navršiti kamenný oltář na 
znamení smíru s Pražany, velí táhnouti na Moravu proti Zikmundovi. 
Takto německý básník rozhojnil dějstvo značně živlem řečnickým i vi- 
sionářským, postihl náladově horečnou hrůzu neklidné noci i osvětlující 
okamžik při řeči kazatelově, kde apeluje na politické sjednocení ná- 
roda, posunul však anachronisticky motivy Zižkova jednání z oblasti 
6 



náboženské do okruhu politického — tím vším dal Sv. Cechoví plodné 
a mocné podněty a ukázal mu, kterak jednotlivou episodu, vyčerpanou 
u Palackého stručným odstavcem, možno rozvésti v napínavé pásmo 
básnicky historické. 

Vedle pramene dějepisného a popudu poetických, k nimž možno 
snad připočísti také epickou skladbu Čechova přítele a vrstevníka Ota- 
kara Červinky »Jan Žižka z Kalichu « z r. 1875, měl Svatopluk Cech, 
skládaje »Žižku«, ještě pomůcku výtvarnou. R. 1870 nalezl v Málkových 
»Květech« celostránkový karton Karla Svobody >; Žižka před Prahou, 
chtěje ji vyvrátit z kořene«, jednu z posledních prací svého auktora, 
který byl v Cechách stejně oblíben pro vlastenecké náměty svých 
obrazů a kreseb jako pro rázné smýšlení neohroženého národovce. 
Věrný žák německé školy historické, jenž se u Qenelliho vyučil v pev- 
né a mužné kresbě, zpodoboval rád jasnou, nerealistickou kom.posicí, 
chladným koloritem, ale ne bez patetické obrysové mohutnosti význač- 
né události doby husitské a bělohorské, což mu zajišťovalo vděčnou 
pozornost u mládeže v 60. letech, ačkoliv její dekorační smysl pohře- 
šoval u něho bohatší starožitnické rekvisity a sytější barevné a svě- 
telné ladění. I kartón v »Květech« trpí jakousi asketičností v pojetí, 
která se však dobře snáší s energickou pádností jednoduché komposice. 
Jen zběžně naznačena jest scenerie: na skalnatém pozadí rýsují se šeré 
vojenské stany, nad kterými vlaje prapor kališnický, do popředí kromě 
bubnů, cepů, kulí tlačí se dělo, u něhož již zapálen doutnák. Jde o vrchol- 
ný výjev řečnický: stojící, poněkud skloněný Žižka, přísný, věk.^m a 
námahou zvětralý stařec, naslouchá nehnutě řeči mladého kněžského 
krasavce Rokycany, jenž, vztahuje k vůdci ramena v černém taláru, 
skutečně vzbuzuje dojem, jako by toužebně a naléhavě rozepínal temná 
křídla; zástup Pražanů jest kresbou sotva napověděn. Protiklad oso- 
by Žižkovy a Rokycanovy stejně jako mocná výmluvnost sličného mi- 
stra pronikají působivě ze Svobodova kartónu, který velmi pravdě- 
podobně pohnul Sv. Čecha, aby, na rozdíl od Palackéno a Meissnera, 
položil hlavni důraz na řeč Rokycanovu před Žižkou. 

Neméně než z obrazu samého načerpal Svatopluk Cech z vý- 
znamného doprovodu redakčního, z pera patrně Málkova. Výmluvný 
pisatel neomezil se ani na parafrázi kresby ani na výtah z Palackého, 
nýbrž samostatně propracoval svůj tekst. Dvou věcí si při tom všiml 
s pozoruhodnou obšírností. S upřílišením básnického patetika ponořil 

7 



své liCuní 7.i/.kova liiicvii do barev iicjteinnčjšícli a představil slepého 
vůdce před Praiiou jako p(/mstyclitivélio vasnivce, necitelného na- 
dobro k radám a domluvám druliii. Aby byl vyléčen z vášně tak 
prudké, bylo třeba výmluvnosti zcela jedinečné, a propracování Ro- 
k\canovy řeči věnována proto v doprovodu péče zvláštní, jaké ani 
ai Meissnera nenacházíme. Rokycana dotýká se ve své promluvě tří 
působivých motivu: obrací mysl Zižkovu k jeho někdejším vítězstvím 
na obranu a oslavu vlasti, jichž paniět l)y ztroskotáním Prahy sám 
v\iiladil; velebí Prahu jako matku celého království; ukazuje posléze 
k nebezpečenství hrozícímu pravdě boží a všemu národu slovanské- 
mu od vzmáhajícího se nepřítele. Zde podána ve zkratce osno(va 
Rokycanovy řeči u Svatopluka Čecha, jenž motivy v »Květech- na- 
značené myšlenkově rozvedl a obrazně vykrášlil. Působivě dodává 
pak pisatel doprovodu: »Tu konečně kůra jeho srdce se natrhla, v duši 
starélio vůdce se TOzsvítilo« atd.; dramatický zápas v mysli Žižkově 
napověděn tu výrazně. 

Ani poslední slova tohoto příležitostného tekstu nejsou bez vý- 
znamu, dí-lí totiž autor, že rek zůstal Coriolanem i co do vznešenosti 
i do lidskosti. Přirovnání 2ižky ke Coriolanovi pronesl po prvé 
Meissner, který romanci »Žižk& do Prahy« zakončil pregnantními 
slovy: »tak táhl Coriolanus před věčné město a též Rím zdál se býti 
ztraceným«; pisatel článečku v »Květech« však podtrhl obdobné 
etické rysy v rozhodnutí hrdého patricia římského a pohněvaného 
husitského vůdce. Jest velmi pravděpodobno, že Svatopluka Čecha 
tyto obdoby upoutaly a že nahlédl do básnického díla, odkudž moderní 
čtenář zpravidla čerpává svůj obraz o hrozivém římském veliteli 
volských vojsk, do Shakespearovy tragedie o Coriolanovi. Reč Vo- 
lumniina ke Coriolanovi před hradbami Říma zesílila v jeho předsta- 
vách obraz o řeči Rokycanově k 2ižkovi před branami pražskými za 
situace velmi podobné: Volumnie u Shakespeara promlouvá v stejný 
asi smysl jako Rokycana v stati >Kvěíů«, .varujíc Coriolana, aby 
neposkvrnil svého jména skutkem, jenž byl by v rozporu s jeho činy 
dosavadními; jímavá osobnost stařičké matky, doprošující se slitování 
na synu, pohnula patrně českého básníka k tomu, aby dal ústy kazatele 
týnského takřka promlouvati věkovité mateři Praze; posléze i výrok 
volského vůdce Tulia Aufidia v tragédii, že se Coriolanus ocitl v roz- 
poru soucitu a cti, ukazoval mu směr. Promysliv takto s pomocí 

8 



Shakespearovou nabízející se analogii mezi Coriolanem před Římem 
a Žižkou před Prahou, Svatopluk Cech prohloubil mravní obsah histo- 
rické látky, kterou si postupně vykrašloval řečnicky a dodal jí nejen 
myšlenkové váhy, ale i důležitosti osobní. 

Stávala se mu významným soudem o táborském hrdinství vtěle- 
ném v kmetného Irocnovana: nad branná vítězství husitských vá- 
lečníku stavěl etické sebeovládnutí, vnitřní kázeň, která překonává 
fanatism myšlenky i pomstychtivost srdce, pokoru geniální osobnosti 
před statky nadosobními. Které jsou to hodnoty, jimž zde básník 
podřídil táborský zápal pro evangelium, službu poznané pravdě, ne- 
úchylné bojovnictví boží? Duchovně uzrálý Svatopluk Cech nachází 
je v národní jednotě, v křesťanské lidskosti, v osvíceném češství. Tak 
ocitá se v nejtěsnější blízkosti Františka Palackého, od něhož čerpal 
první poučení látkové, zároveň však vrací se k zásadám, vytčeným 
nedávno tak výmluvně v »Evropě«. Jako tam horoval pro sociální 
obnovení člověčenstva, tak zde pěje chválu náboženské obrodě kře- 
sťanství v duchu evangelia. Jakmile však by se měla společenská 
evoluce zvrhnouti v krvavou revoluci a evangelická důslednost v ná- 
silný íanatism, ihned pronáší své rozhodné veto stejně protestem 
Qastonovým jako řečí Rokycanovou. Leč bylo by zhola nesprávno, 
kdyby poměr ujnírněného kazatele kališnického k Janu Žižkovi byl 
úplně stavěn na roven postavení mírumilovného utopisty Oastona k te- 
roristickému Rolandovi na revolučním korábu. Jan Rokycana prostě 
probudí hlas dřímající na dně táborského hrdiny a uvolní nejušlechti- 
lejší stránku jeho bytosti, která se již pod drsnou korou křečovitě vzpí- 
nala za večerního a nočního konfliktu v duši rozpolcené: čtenář s napětím 
očekává od začátku básně toto mravní rozhodnutí hrdiny, kterého 
básník mu hdsky dovedl velice přiblížiti. I není historická tato skladba 
nahodilou výpravnou episodou zbásněnou prostě objektivně, nýbrž 
při veškeré malebné strůji a řečnickém podání dalším článkem osobní 
zpovědi Čechovy o nejzávažnějších otázkách lidského a národního 
svědomí. — 

Šťastnou náladovou exposicí uvádí básník čtenáře rázem do si- 
tuace v Žižkově táboře před Prahou za třetího obléhacího dne; i ver- 
šová forma zvyšuje účinně dojem, že se ocitáme v dějstvu, jehož 
nejvýznačnějším znakem jest mužná pádnost, prudká rozhodnost. 
Kdežto ve většině současných skladeb, zařazených pak do »Nové 

9 



sbírky veršovaných pracím dává na rozdíl od mladších básní |)rcvahou 
trochajských zřctchiou přednost chodu ianibickcinii, rozhodl se v y'?Áž- 
kovj« pro energické pětistopé trocheje, jejichž dnraznost jest stupňo- 
vána rýmy většinou ženskými, seskupenými z valné části sdružené. 
\iastní dějové exposici předeslán jest působivý a barvitý obraz tá- 
borského ležení, který nasvědčuje, že zrakové a výtvarné kultuře 
Svatopluka Čecha nedostačila střízlivost maleb Svobodových, nýbrž 
že české básnictví zálibou i napodobením účastnilo se vývoje, jejž 
prodělávalo domácí historické malířství pres Jaroslava Čermáka k 
Václavu íkožíkovi. Tajenmá hra světelná dodává stanu čížkovu, kam 
se k radě sešli hejtmane táborští, kmitavé děsivosti; proudí z plápo- 
lající louče, odívá zaprášené a zkrvavené tváře účastníků neklidným 
nachem a kreslí jejich stíny na plátěné stěně. Kovový blesk mečů, 
brnění, přílbic, planoucích zraků zápasí ve stanu s temnými chmurami 
rozcuchaných vlasu, divokých brad, kněžských říz a misterských 
baretů. Není to jen výtvarně nazíraná hra světel a barev, nýbrž cosi 
hlubšího: v malém promítá se zde to, co táborskému vojsku dodávalo 
jedinečné zvláštnosti, neustálý zápas živlu válečnického s prvkem du- 
cliovním, meče s biblí. Jenom několik výrazných hlav z blízkosti 
Žižkovy jest určitěji narýsováno, mladý bratr vojevůdcův, Jaroslav, 
přimykající se oddaně a skromně k slepému kmetu, mlčenlivý a za- 
mračený bojovník Roháč, znající jen mluvu zbraní, a táborský ozbro- 
jený kněz Ambrož. Ráz na ráz dopadá exposice dějová, při níž pražské 
události posuzovány jsou s hlediska Táborů; mohutný obraz ž'ižky, 
který ve svém hněvu se podobá rozzuřenému Ivu, rvoucínm nastra- 
žené sítě, se tlačí se starozákonní názorností v popředí. Ale v díle lví 
pomsty nastala na chvíli přestávka; přivedlf básník čtenáře právě 
k dramatickému konfliktu mezi věrnými 2ižkovými, který zdržuje 
husitského mstitele před rozhodnou ranou, namířenou proti proradné 
Praze. Svatopluk Cech lento dramatický konflikt ostře vyznačil, ano 
vyjádřil též prostředky dramatickými, vylíčiv, jak hejtmani se střetli 
ve vášnivém dialogu, řítícím se prudkým spádem replik u proroků 
biblických. Avšak ani epik nezanedbal toho, co mu napiatá situace 
nabízela: propracovaným, téměř homerským přirovnáním o srážce 
dvou horských bystřin mezi skalami znázornil slovný zápas hejtmanů, 
podávaje při tom první příklad virtuosní zvukomalby, v níž si právě 
báseň v2ižka« libuje. 
10 



Dramatické napětí se vyvrcholí náhlým vystoupením 2ižkovým, 
jehož tvář, označená výslovně jako >^bleclá a temná«, prozrazuje vnitřní 
zápas; i stupňování hlasu v Žižkově vášnivém dialogu vyvěrá z pře- 
pětí pobouřené mysli vůdcovy. Situace, za níž mluví Žižka u Svato- 
pluka Čecha, připomíná značně okolnosti jeho řeči u Meissnera; i 
akcenty rozhorlení na Prahu jsou si u obou básníků velmi podobny; 
podstatný rozdíl však spočívá v tom, že náboženské pojetí poslání 
Zižkova u Svatopluka Čecha projevuje se sytým koloritem biblickým, 
jenž důslednému liberálovi Meissnerovi zůstal úplně odepřen: nikoliv 
zrádkyni zásad demokratických a republikánských, nýbrž »nevěstku 
písma Aholibu« zasahuje hněv vznešeného slepce, znovu a znovu vzpo- 
mínajícího na odkaz mistra Jana. Prese všecky projevy bezohledné 
pomstychtivosti jeví se táborský rek u Svatopluka Čecha mnohem 
lidštějším, než u Alfr. Meissnera: trpí sám krutým úradkem vlastním, 
cítí se překonáván zpěvem pražských zvonů, sloučených se slavnými 
chvílemi jeho života, vykládá ničitelské své dílo jakožto poslání obran- 
né. Ani záští, ani pomsta nemění ho také v této tragické chvíli v hrozné 
kladivo a v drtivý cep; vnutih mu úkol ten přímo ti, kdo se postavili 
na odpor jeho životnímu ideálu, božímu to zákonu čistému: 

»by v něm bratři jen — ni rab ni pán — 
v jedinou se shlukli obec svornou 
a tvrz bozi pravdy nerozbornou.« 

Ale Praha — hřímá Žižka dále — musí padnouti, za to, že se proti 
českému evangeliu smlouvá s cizákj^ s Římem, ano, se samým Zik- 
mundem; kámen na kameni nesmí zůstati. Propracovav se vší réto- 
rickou umělosti Žižkův monolog, naplniv jej četnými rysy povaho- 
kresby vůdcovy, rozpřed jej proti Meissnerovi do značné šíře, Svato- 
pluk Čech vytvořil v něm v první půli své skladby souměrný pro- 
tějšek k velké řeči Rokycanově. Ale děje jím vlastně neposunul: pod- 
řizujíce se vůli vůdcově, neměníce ničeho na svém dřívějším přesvěd- 
čení, opouštějí podhejtmani 2ižkův stan, kde zůstává slepec sám, až 
démonický v zamračeném svém hněvu. 

Veden neutuchající svou zálibou pro myšlenkové, výrazové i zvu- 
kové antitesy, Svatopluk Čech položil hned za hřímavou řeč Žižkovu 
sugestivní líčení tábora, který ve tmách se hrouzí do mlčení a sna. 
Ježto dojem noci soustředí se výhradně k osobě Žižkově, naznačil 

11 



básník toliko třemi verši světelné jevy v usínajícím ležení, kdežto 
malba uhasínajících a tlumených zvuků kolem osamělého kmeta pro- 
vedena jest s virtuositou, která právě v této skladbě častěji proniká. 
Umělý antiklimax, sestupující od dunění koles, rachotu řetězů a lomozu 
zbraní až k pouhému klidu rozloženému po táboře, jest arcidílem forma- 
lismu co nejpečlivějšího, a přece není tu uměštěn samoúčelně. Vytváří 
působivé pozadí k dramatickému napětí v duši bdícího kmeta, které 
promítá se dvojnásobnou visí: první přepadá Žižku ve stavu bdělém 
jako zosobnění jeho myšlenkových a mravních nejistot, druhá oživuje 
snem neklidný spánek hrdinův. Zde i onde měří 2ižka přísně své síly, 
aby se sám shledal slabým a nestatečným; takto proniká též do 
visionářských částí básně ona mocná inspirace etická, jež jí dodává 
takové důsažnosti. Ale oč mdleji zrcadlí se Zižkovi ideové jeho úzkosti 
ve bdění než ve snách! Onde v alegorii dosti běžné vidí se přemáhána 
v zápase se zosobněnou nesvorností lidu českého, tuto vyvstává před 
ním složitý přelud, připomínající vznešenou hrůzu prorockých vidění 
Ezechielových, úplně zastiňující romantickou a značně anachronickou 
visi Meissnerovu, vloženou na obdobném místě. Symbolický smysl ne- 
zcela průzračného sna, nadaného všemi znaky snění v horečce, vyložil 
Svatopluk Cech dodatečně sám: hvězdou v dáli, k níž se valí bitevní 
vůz Žižkův, míní se prý volnost svědomí, svoboda přesvědčení, za 
kterou husitské vojsko bojuje jako za ideál dotud nedostižný; různo- 
rodě vniká do básně, zachovávající jinak správně náboženské ovzduší 
XV. věku, novodobý prvek liberalistický a ruší poněkud. Připustíme-li 
však, že konečný cíl každého dějinného reka se občas jeví jemu sa- 
mému jen matně a záhadně, nezamítneme zhola tohoto motivu. Ale 
podivuhodno jest detailní provedení noční vise; v děsivé sebeobža- 
lobě, která poněkud souvisí s ortelem umírajícího husity v současné 
básni »V buřanu« nad sebou samým, Žižka spatřuje se vůdcem ozbroje- 
ných kostlivců ovívaných mrazným vichrem; jak úchvatný to rub 
heroismu husitského; jaké kruté patos předjhnající na české půdě- 
Vereščaginovy výtvarné invektivy na hromadné vraždění, nazývané 
eufemisticky »svatou válkou !« Strašnou touto disonancí zavírá se 
první půle básně, kde Zižka stále stojí v popředí; bez jakéhokoliv pře- 
chodu zahajuje se druhý díl skladby, soustředěný kolem postavy a řeči 
Rokycanovy. 

Jest okamžitě patrno, že Svatopluk Cech dbal ve výjevu o pro- 

12 



bouzející se Praze a ležení velmi úzkostlivého paralelismu; ježto však 
mu nyní nejde jen o Žižku, nýbrž i o stranu Pražanů, propracoval vedle 
zvukové oblasti i partie malebné. Zlato a purpur ovládají hrdé město, 
které se probouzí v jitřních červáncích; gotická krása dvojvěžatého 
Týna kraluje vzrušenému obrazu; místo šeré dúraznosti Karla Svo- 
body hlásí se barvitá nádhera brožíkovská- Než, pojednou básník sám 
se přerušuje v zálibném počínání malířském, jako by si řekl káravě: 
čím jest tato všecka planoucí skvostnost pro 2ižku, zapředeného do 
šerých pavučin přísných myšlenek a reagujícího leda na dojmy zvu- 
kové? Proto ihned se Svatopluk Cech přenáší k jemné zvukomalbě 
procítajícího tábora, jak slepý vijdce vnímá stupiiující se ruch a hluk, 
aby vyvrcholil bohatou tu škálu strhující hudební fugou válečného 
chorálu husitského. Celakovský dosáhl ve svém »Prokopu HoIém« 
značného účinu, když dal nad postupující hradbou vozovou prostě 
rozhlaholiti se písni »Kdož jste boží bojovníci«; Vocel v druhém zpěvu 
svého »Mstitele« uznal za vhodné parafrázovati didakticky její ná- 
boženský obsah; Svatopluk Cech použil umně vypracovaného a vir- 
tuosně odstíněného přirovnání homerského, aby vystihl úchvatnou 
gradaci, s jakou se ležením a odtud celým krajem šíří hřímavý ten 
zpěv. Ale opět Svatopluk Cech chtěl podati něco více než skvělý šperk 
umění verbalistního. Píseň probouzí Žižku z těžkých a temných jeho 
chmur, vrací jej takřka životu a činí nově vnímavým pro události 
mimo stan. 

Tam odehrává se výjev plný rušné malebnosti; ze zprávy bratra 
Jaroslava zvídá slepý vůdce o skvělém poselství pražském, které se 
s barevnou nádherou blíží a již předstupuje před Žižku, aby mu na- 
bídlo mír jménem města i knížete Korybuta. Jestliže hlas mluvčího 
jest přehlušen prudkou hádkou poslů pražských a hejtmanů táborských, 
nedosáhl tim Svatopluk Cech pouze dramatického vzrušení, propu- 
kajícího pádnou stichomythií, ale vyhnul se též oslabení dojmu, k němuž 
by bylo došlo, kdyby byly hned za sebou podány hned dvě rétoricky 
zaokrouhlené řeči pražského parlamentáře a týnského kazatele. Do- 
bral se tím i dalšího efektu: mistr Jan Rokycana svým důstojným vy- 
stoupením nekonejší pouze hněv Žižkův, nýbrž zároveň stoupající vádu 
mezi Pražany a Tábory, již již hrozící přejiti ve vřavu bitevní. Uživ 
podnětu ze Svobodova kartonu, založiv podobiznu Rokycanovu na 
kontrastu ušlechtilé bledosti s přísnou černí kněžského roucha a ha- 

13 



vraního vlasu, vrhnuv do tváře mladého kněze seželiujicí plamen po- 
hledu, sestilisovav konečně pohyb kazatelův v gesto stejně půvabné 
jako důrazné, doprovodil Svatopluk Čech idealisovanou řeč idealiso- 
vaným portrétem a postavil zároveň proti tvrdé přísnosti hrozného 
kmeta lahodnou harmonii mladého muže — jest to střetnutí ryze dra- 
matické. 

Veliké výkony řečnické nebyly nikdy vzácností v Cechově básnic- 
kém díle; v »Adamitech« závodil Adam s íienochcm a Mojžíšem o 
mistrovství rétorické, biblické mystérium dávalo jak Andělu tak Sa- 
tanu příležitost k umným turnajům slovním, na revoluční lodi »Evropě« 
bylo dosti místa pro Rolandovy, Gastonovy a Pavlovy rozsáhlé pro- 
jevy zálib a schopností řečnických. Ale slavnostní promluva Roky- 
canova jest přece čímsi novým v Cechově poesii. Nemá za účel ani 
kresliti povahu Rokycanovu, ani zobrazovati v myšlenkové dialektice 
jeho názory; nevyhovuje pouhé potřebě dějové ani není zasazena do 
skladby jen podle básníkova sklonu antitetického; nechce odhalovati 
poetova nitra ani poskytovati průchod dobovým tendencím — takové 
byly asi záměry dotavadních významných rétorických vložek u Sva- 
topluka Čecha. Tentokráte po prvé jde Svatopluku Čechovi o samo- 
účelný výkon řečnický, v němž by slovo propracované se stejnou 
láskou jako umělostí vyrůstalo v rozvětvenou a zdobnou architekturu, 
pnoucí se i mimo celek básně k samostatnému životu; epické potřebě 
a dramatické působivosti bylo by dostačilo daleko méně slov, než 
kolik vynaložil zde výmluvný Rokycana, aby přesvědčil a překonal 
Žižku, střídmého milovníka pádné a stručné věty. Avšak jaká úvaha 
byla by zdržela Svatopluka Čecha, aby se chopil příležitosti, která 
se tu nabízela jeho verbalistickému nadání? Nedbal na tomto místě 
úmyslně ani dějinné pravděpodobnosti ani úměrnosti komposiční; 
staral se právě tak málo o dochované doklady Rokycanova kazatel- 
ského umění jako o věrnost pojetí Prahy ve věku patnáctém; úmyslně 
nerozlišoval vlasteneckých a náboženských prvků v plamenných 
ústech utrakvistického kněze — básnický rétor zavelel, a »slova srdce- 
jemná« zazněla nikoliv »jasným zvonem«, jak praví sám, nýbrž přímo 
slavnou souhrou zvonů, když se mnoliohlasně rozezvučí na pražských 
věžích za příležitostí posvátných. 

Rokycanovo proslovení k Žižkovi, které zaujímá osmdesáte tro- 
chajských veršů s mužskými i ženskými rýmy, připomíná celou stav- 

14 



bon krátkou hudební symfonii o dvou nezcela stejných větách; řeč- 
nické otázky i apostrofy, básnické stupňování i syntaktické protiklady, 
lesk metafor i hra obrazů způsobují živou rozmanitost výrazovou. 
První z obou vět, poněkud delší, rozvádí do široka překrásnou apoteo- 
su Prahy jakožto srdce české země a českého národa. Bolestně osob- 
ním sarkasmem, jaký ve vstupu řeči se nemůže minouti cíle, vyznává 
Rokycana, že tato Praha je mu dražší vlastního života, i nabízí své 
čelo rozhněvanému reku, aby je roztříštil dříve než přistoupí k vy- 
vrácení Prahy. Pak se již v mohutných kadencích valí jásavá oslava 
Prahy, arcif spíše v duchu vlasteneckého a uměleckého nadšení deva- 
tenáctého věku než po smyslu národně náboženské politiky století 
patnáctého; jest to podobně úmyslný anachronismus, s jakým se za 
nedlouho setkáme v »Dagmaře«, když za průvodu pražského biskupa 
žasnou v románské době dánští poslové nad krásou Prahy, jíž si 
historik dovede takto představiti teprve za karlovské neb vladislavské 
gotiky. Čechova Rokycanu provází při oslavném pojetí Prahy jakožto 
hlavy i srdce království ryze novodobé uvědomění, že dějinná i ná- 
rodní kontmuita spíná v pevnou jednotu veškery životní projevy 
hlavního města od pravěku až do přítomnosti. Proto poukazuje s dů- 
razem stejně výmluvným k tomu, že Prahou celý národ cítí, jako na to, 
že do ní snesl umělecké své skvosty, a že se zde tyčí kamenná svěd- 
kyně zápasů, vítězství i námah celého českého kmene. Ale vlaste- 
necký historism Čechův není starožitnickou romantikou Meissnerovou, 
která pro motivy z bájí a pověstí pravěkých tvrdošíjně zapomínala 
na vlastní podstatu národních dějin. Obraceje se k vůdci Táborů zdů- 
razňuje mluvčí kališnický velké chvíle české reformace: Husovo vy- 
stoupení v kapli Betlémské, první pražské oběti za novou pravdu, 
Žižkovo vítězství nad Němci u Vítkova; ještě účinněji staví proti 
českému husitství, k němuž náleží stejně Žižka jako Pražané, obě hlavy 
starého bludu, Zikmunda a Rím, tento dóm Antikristův. Při zmínce 
o Zikmundovi, který Prahy ušetřil, ozve se bolestný motiv coriola- 
novský o synu, jenž přece nezdrtí hlavy matčiny, a rázem rozvede 
Svatopluk Čech motiv ten ve velkolepou gradaci dojmu, jaký by za- 
třásl celou vlastí, hmotnou i duševní, kdyby snad Žižka odvážil se 
sáhnouti na Prahu. 

Druhá věta řečnické symfonie Rokycanovy uvedena jest stručnou 
úvahou politickou. S opatrnou stručností dotýká se obratný kněz viny 

15 



Pražanů; s promyšleným důrazem poukazuje k válečnému nebezpečí 
na Moravě; svůdně nabízí pražskou pomoc při Žižkově nutné výpravě 
na východ. Pak však vyvrcholuje celý svůj proslov naléhavým apelem 
mravním: nemluví již k Žižkovi hrdinovi, nýbrž k slitovníku, klade mu 
na srdce vznešené vítězství nad sebou samým, jako by věděl, že těmto 
výzvám slepý rek nemůže odolati — etos coriolánské, humanitní zhod- 
nocení postavy Žižkovy ukázaly na tomto závažném místě básně Ro- 
kycanově argumentaci pravý směr. Na chvíli přejímá od básnického 
rétora milovník malebných scenerií úlohu, když v klasické prosopopeii 
se před Žižku přímo staví královská Praha v purpuru jitřních čer- 
vánků, ale hned uvědomí si básník, že k srdci slepcovu má pouze slovo, 
nikoliv obraz, a Rokycana končí svou plamennou řeč slavnými šesti 
verši mistrovské apostrofy, v níž stejně stručně jako plasticky vymo- 
delován jest v duchu Palackého onen obraz Jana Žižky z Trocnova, 
který se počechovským generacím trvale vtiskl do paměti: 

y>Jsi-li Žižka, jak jej v srdci máme, 
jsi-U boží hrdina, jenž zbraň 
nepřátel jen vlasti, víry láme, 
jemuž nadšeni jen týči skráň 
pro národa čest a svaté snahy — 
vstup co přítel do plesavé Prahy !«^ 

^ečí Rokycanovou jest básnický zájem Svatopluka Čecha o událost 
na Špitálském poli téměř vyčerpán, takže mohla by se ozvati i ná- 
mitka, že pražský kněz zastínil v druhé polovici básně hrdinu tábor- 
ského. Zcela stručně směl nyní epický verš Čechův shrnouti dějový 
závěr, který se odehrává úplně v duši Žižkově. Zde jest zvláště patrno, 
oč hloub Svatopluk Cech pronikl bohatýrskou povahu Žižkovu než jeho 
předchůdce Meissner. U tohoto po řeči Rokycanově následuje ještě 
značně dlouhý výklad Žižkův, opakující zcela zbytečně leckterou 
myšlenku kazatelovu a nařizující, sice věrně podle historie, avšak po 
stránce básnické dosti mdle, zbudování kamenného oltáře úmluvy, 
jemuž ovšem německý patetik podložil jiný smysl. Neuložil-li Svato- 
pluk Cech ve své básni Žižkovi delší odpovědi na promluvu Roky- 
canovu, učinil to netoHko z potřeby básnické hospodárnosti, ale i ze 
správného poznání, že táborský vůdce byl hrdina činů, nikoliv slov, 
Šlo mu hlavně o to, aby vyjádřil názorně »divnou citů proměnu« v líci 
16 



i v srdci Žižkově, tedy o problém v podstatě dramatický; nemíně 
hromaditi slov, naznačil vnitřní konflikt Žižkův mimicky. Místo vy- 
haslých zraků mluví škubající se brva o ponurém tušení dalších prorad 
pražských; nato duševní oko hrouzí se do propasti budoucnosti: těžká 
mdloba odpovědného okamžiku zastírá líce; znovu propukne na vteřinu 
staré záští a stará zloba, až posléze rozestře se po tváři jasný pablesk 
smírného rozhodnutí. Ještě několik mimických pohybů: zachvění rtů, 
zastření líce dlaní, náhlé vypětí ěela, prudké máchnutí palcátem kol 
hlavy, a teprve pak pouhých pět důrazn3'^ch, přísně věcných slov vá- 
lečného povelu táborského: » Jménem Páně, dítky, — do Moravy«. 
Tato úchvatná akce niterná, nasycená dramatickým napětím, 
tvoří co nejpůsobivější protiklad k zevní nádheře slov Rokycanových, 
nadaných samoúčelným vděkem rétorickým: nerýsuje se tu jen vá- 
lečník proti kazateli, muž činu proti mistru bohosloví, Jan Žižka proti 
Rokycanovi, nýbrž všecek přísný a činorodý svět mužného nábožen- 
ství táborského proti lesklé a kompromisní kultuře pražanské. Ale ne- 
bylo by správno shledávati v tomto kontrastu pouhou obměnu pří- 
buzného dualismu z »Adamitů«, kde nahému rozkošnictví adamitskému 
krajně čelil šerý asketism neúprosných Táborů. V »Žižkovi«, díle mla- 
dého mistrovství básníkova, dobral se zralý duch Čeclnlv vyšší 
spravedlnosti pro obě skupiny. Pražané, i při všech svých bludech 
a nestatečnostech, zaslouží si shovívavosti jako strážcové společného 
paladia celého národu a celé země, jímž jest Praha stejně velká minu- 
lostí i krásou. Táborství pak, vtělené do nadlidské postavy Žižkovy, 
neznačí již pouhý reformační fanatism, bezohlednou askesi, přísnou 
žízefí spravedlivé pomsty — jeho poslední slovo znamená slitování, 
lidskost, sebezapíravé milosrdenství; Ježíš evangelií překonává tvrdého 
Zebaotha Starého zákona. Zůstane pro vždy zásluhou Čechova »Žižky«, 
že tento obraz husitství, vědecky vytvořený Palackým, upevnil v 
české literatuře krásné, ještě dlouho před dějepravnými epiky naší 
prosy novodobé. 

Nadšený a obecný souhlas, jehož se dostalo básni »2ižka« v české 
kritice, když vyšla knižně r. 1880 v :>Nové sbírce veršovaných prací«, 
ačkoliv sem tam litováno jakési fragmentárnosti její, není jediným 
dokladem velkého úspěchu, jehož mezi vrstevníky doznala tato sklad- 
ba, často otiskovaná v čítankách i ve výborech, s nadšením předná- 
šená a hojně citovaná. Jejímu mocnému vlivu nepodlehl nikdo menší 
2 17 



než Jaroslav Vrchlický, a to třikráte v různých obdobích svého bás- 
nického vývoje: po prvé r. 1880, když se v »Pantheonu« ponejprve 
přiblížil svůdnému problému oslavy Prahy, po druhé r. 1883, když do 
vstupní básně díla »Cechy« vkládal malebně řečnické sloky o dějinném 
významu srdce české země, po třetí r. 1898, když rapsodicky opěvoval 
»Zižku před Prahou« a zpřítomňoval si účin zjevu i slova Rokycanova 
na Žižku. Ani jedenkráte nevyrovnal se však Svatopluku Čechovi, 
vůči jehož propracované a jemně ciselované skladbě jeví se jak první 
kanzona příležitostného »Pantheonu« s násilným svým anachronismem, 
tak kronikářský zlomek epopeje z knihy »Bozi a Iidé« jen chvatnou 
improvisací, 

Svatopluk Cech vrátil se za nedlouho sám k hlavnímu tématu 
řeči Rokycanovy, když ho r. 1884 požádala redakce Ottových »Cech«, 
aby třetí svazek vlastivědné encyklopedie, věnovaný popisu a dějin- 
nému vylíčení Prahy, uvedl patetickou básni. Podobá se, že původním 
úmyslem Cechovým bylo dáti všem jedenácti slokám básnické této 
apoteosy volný a široký chod deskriptivní, avšak již ve třetí strofě, 
věnované Vyšehradu, zabránil mu v tomto plánu jednak nedostatek 
životné srostitosti, jímž trpíval vždy, kdykoliv stanul před přítomnou 
realitou, jednak řečnické patos, které si naléhavě vyžadovalo vý- 
znamných narážek a působivých point. I proměnila se Čechova 
»Praha« ve vzletný přehled národní minulosti podle jejích nejvýznačněj- 
ších dějů, pokud se odehrávaly v obvodu pražském; básník »Žižky« 
se hlásí tím, že se v popředí sunou události české reformace, Husovo 
vystoupení, vítězství pod Vítkovem, Rokycanova činnost v Týně spo- 
jená s požehnanou vládou Jiříkovou, posléze pak krvavá exekuce na 
Staroměstském náměstí. Od její hrůzy obrací se báseň pointovaně 
k červánkům obrození národního, takže poslední sloky zase mohou 
vyzníti plesnou nadějí do budoucnosti Prahy i celého českého domova. 
Tato závěrečná fuga silného dechu takměř parafrázuje první oddíl 
Rokycanovy promluvy slavnostní; chtěl-li Svatopluk Cech velebiti 
»domoviny hlavu, v níž se zžíhá zář myšlenek, jas umění a věd«, 
chtěl-li se pokloniti »velkému srdci, v němž se stále sbíhá krev ná- 
roda, kde citů jeho střed«, nezbylo mu, než volně opakovati to, co 
před šesti léty pověděl výrazem definitivním. 

Ačkoliv báseň »Žižka« Svatopluku Cechoví v plné míře ukázala, 
kterak jeho založení vyhovuje látka vyvážená z nejslavnějšího roz- 
18 



i 



květu českého husitství, přece neodolal ani v této době věrné zálibě, 
jež jej po celý život, od »Husity na Baltu« až po »Roháče na Sioně« 
vedla k tragickým koncům husitskéno válečnictví, a skoro současně 
se »Žižkou« uveřejnil ve »Květech« r. 1879 s pseudonymem Fr. Palata 
krátkou improvisaci historicko-politickou »V buřanu«. K živému zájmu 
o hynoucí české táborství pojí se zdt dva osobní motivy další: ce- 
stovní vzpomínka z pouti k břehům černomořským a ruské naděje 
nadšeného slavjanofila, čímž báseň značí přechod od »2ižky« k »Zimní 
noci« a k >.Slavii«. Stručné líčení ukrajinské stepi vlnící se pod blan- 
kytem tiše kvetoucím buranem, tvoří krajinný rámec, do něhož básník 
vkládá dějinnou visi, velmi blízkou »Husitovi na Baltu«. Ve shodě 
se zprávami čtvrtého dílu »Dějin« Palackého, kde se válečné výpravy 
husitské na sklonku XV. věku sleduji až na nejzazší pomezí polské 
a do Ukrajiny a uvádějí v souvislost s orřanisací kozáků na úsvitě 
XVI. věku, Svatopluk Cech předvádí uprostřed nekonečného travna- 
tého moře maloruského poslední výběžky iiludného vojska Sirotků, 
které dobrodružný osud válečný po porážce v Uhrách vrhl daleko 
na východ. Sešlí a unavení bojovníci na bitevních vozech i na koních 
dospěli sem s ženami i s dětmi, aby se rozptýlili a zvolna pohynuli. 
Pateticko-realistický způsob drsné a vzrušené názornosti, s nímž 
básník vyvolává obraz žalostného zástupu zbědovaných Sirotků ve 
vetchém šatě a ve zrezivělé zbroji a s nímž jej doplňuje postavami 
osmahlých žen i vděkuplných dětí, připomíná široký štětec Jana Ma- 
tějky, mistra to, který mezi své mohutné podobizny polských a litev- 
ských bohatýrů zařadil také českého hejtmana husitského, Václava 
Vlčka z Cenová. Ryze matejkovská jest i ústřední figura Čechovy 
chmurné skupiny Sirotků, zbloudilých po kvetoucí stepi ukrajinské, 
kmetný, smrtelně raněný vůdce, jenž přišel složit unavenou hlavu 
navždy pod pestrý buran. Jako válečníci v znesvářeném Žižkově 
ležení před Prahou, slučuje i tento stařec vášnivce náboženského a 
vojenského; jet s mečem bible jeho nejvěrnější průvodkyní. Dvojí 
ten rys vrací se též v jeho řeči na rozloučenou, spojující po způsobe 
»Husity na Baltu« závěť s věštbou, avšak připojující k tomu nově 
mravní soud o vině a trestu zpronevěřilého táborstva. Přísně láme, 
v duchu zralé humanity čechovské, skonávající vůdce hůl nad samo- 
účelným bitevním a dobrodružným řemeslem svých čet, které pro zisk 
a z krvelačnosti stalí se bojovníky z povolání a uvalili na sebe hněv 
2* 19 



i pomstu Hospodinovu. Pro svůj dav starý husita doufá v pi'ijetí od 
pokrevenců na východě; pro sebe však nařizuje pouze pohřební pocty 
a čestnou úpravu hrobu; znovu tu obměňuje Svatopluk Cech motivy, 
převzaté z Heinových »Qranátníků« do »Umírání« a do »Husity na 
Baltu«. Novými tóny zní však věštba, kterou pronáší stařec, když 
mu smrt odestírá národní budoucnost: zkáza a poroba českého Hdu 
teprve tenkráte vezme za své, až přijde branná pomoc ze slovanského 
východu a až s vítěznými kozáky vrátí se do vlasti potomci husit- 
ských čet, přelivších se do válečných sborů ruských; ti prý vezmou 
i popel jeho na podkově svých koní po staletích do otčiny. Takto, 
v odvážném anachronismu básnicjvém, pokusil se Svatopluk Čech, 
který odmítal bludné cyrilometodějství českých i ruských slavjanofilů, 
o velmi rázovité smíření reformačních tradic domácích s tužbami ruso- 
filskými a mnohem lépe než ti, kdož odvozovali pravoslaví od Husa, 
vybudoval spojovací jnost mezi husitstvím a politickou myšlenkou 
ruskou, jejíž vtělení od doby pouti kavkazské shledával právě v ko- 
záctvu. Mimochodem podařilo se zde Svatopluku Čechovi ještě cosř 
jiného. Barvitou svou improvisací ukázal, kolik dějinné tragiky obsa- 
huje rozvrat válečných čet táborských na cizí půdě, jejichž osudu si 
těžkopádným a nevýrazným svým způsobem povšiml již J. E. Vocel 
v závěru »Meče a kalicha« — je-li obecně proslulý »Žižka« průpravou 
husitské epopeje Jiráskovy »Proti všem«, vede od zapadlé básně »V 
buřanu«, které Čech nepojal do žádné ze svých sbírek básnických, 
cesta ke třem rapsodiím »Bratrstva« Jiráskova. — 

Sotva Svaitopluk Cech ztělesnil alespoň částečně dávnou touhu 
své mladosti po epické oslavě českého husitství, procitl v něm jiný 
oblíbený plán jinošských dob, aby ve výpravné skladbě širšího roz- 
sahu zachytil tragickou velikost národního utrpení a pádu po Bílé 
hoře. K cíli tomu neneslo se pouze jeho osobní úsilí, nýbrž snaha 
většiny jeho vrstevníků. Teprve za obnoveného života ústavního 
bylo možno proměniti v básnický čin dvojí podnět doby předbřeznové, 
Máchovu výzvu, aby básník prožíval za národ tíhu bělohorské elegie, 
a Havlíčkův povel, aby Čechové překonávali politicky bělohorskou 
hanbu. Ale to, co k tématu přinesli R. Mayer a V. Šolc lyricky, 
B. Janda a J. V. Jahn v drobné epice, J. V- Fric a V. Hálek v lyrisu- 
jících dramatech, nemohlo zdaleka vyhověli uměleckým požadavkům 
Cechovým. Na rozdíl od starších vlasteneckých romantiků, kteří hle- 
20 



dali vlastní těžisko českých dějin v přemyslovském a lucemburském 
středověku, rozeznával horlivý čtenář a stoupenec Palackého v minu- 
losti národní tři hlavní období: husitskou reťormaci s Zižkovými 
vítěznými činy a s českobratrskou praktickou filosofií lásky, bělohor- 
skou porážku se zkázou země, náboženství a jazyka v zápětí a posléze 
obrození na rozhraní XVIII. a XIX. věku; v prvním oddíle hodnotného 
^Divadelního proslovu k 251etému jubileu Akademického čtenářského 
spolku« z r. 1873 zvláště jasně se hlásí toto pojetí. Episodická báseň 
o Žižkovi ukázala, že v mysli Svatopluka Čecha, jenž rozhodná léta 
jinošská i celý mužný věk prožil v Praze, jest husitství těsně spiato 
s matkou českých měst, svědkyní to Husova působení v Betlémě, 
prvního velkého vítězství Žižkova, Rokycanova týnského věhlasu, 
takže oslava Žižky se zároveň stala apoteosou Prahy. Stejnou měrou 
sdružena byla v básníkových představách pobělohorská tragedie 
s pražskými dějišti, a jmenovitě prostory Starého města od mostecké 
věže přes Klementinum až k Velkému rynku splývaly nm trvale 
s hlavní událostí naší národní zkázy, kterou se nm od chlapeckých let 
jevila krvavá exekuce červnová; proti Týnu, jenž, invencí dosti umělou 
a násilnou, zosobňoval v »Žižkovi« hrdou vznešenost husitskou, tyčilo 
se před duchovými pohledy básníkovými nyní v symbolické mohut- 
nosti hrůzy krví zbrocené lešení u samé radnice. Vedle něho však 
tlačil se v popředí vzrušeného zájmu Čechova jiný hmotný obraz věku 
XVII., barvitá, zářivá a honosná architektura jesuitských svatyň, uči- 
lišť a refektářů, vytvářejíc prudce jítřivý kontrast k mučednické šibe- 
nici před rynkem — ^ tento protiklad výtvarný, kulturní, myšlenkový 
byl tak naléhavý, že vzněcoval jako působivá inspirace obraznost 
Svatopluka Čecha. 

Ještě ve věku mužném nemohl se Svatopluk Cech blížiti k této 
nejosudnější antitése dějin českých s neosobním klidem pozorovatele 
zájmů ryze národních, uvádělať tu vzpomínka důtklivě na mysl bo- 
lestnou zkušenost vlastního jinošství. Mladistvý chovanec klementin- 
ského konviktu prožíval mezi oslnivými kulisami jesuitského baroka 
své bolestné rozpory myšlenkové a mravní: potomek demokratického 
rodu a syn lidově smýšlejícího svobodomyslníka přijímal po léta do- 
brodiní z kněžské ruky a musil se pokorně přizpůsobovati formám 
těchto ponižujících darů; stoupenec liberálního deismu a dychtivý čte- 
nář vědeckého a filosofického populárního písemnictví směru krajně 

21 



protináboženského, byl školou i konviktem vychováván ve zkostna- 
tělém dogmatismu, v liturgii povrchně pozlátkové a v mravouce 
středověce asketické; mladistvý obdivovatel husitství a bratrství ve- 
den byl učiteli a dozorci, v nichž stále ještě trvaly tradice náboženské 
a státní reakce, k tomu, aby v nejslavnější době svého národa spatřo- 
val nejen omyl. ale přímo osudné neštěstí a aby potlačení vzpoury 
proticísařských kacířů pokládal za štěstí své vlasti. Ze spolehlivé a 
upřímné zpovědi, jakou jsou vzpomínky na klementinská léta v pozdní 
autobiografické skladbě »Druhém květu«, poznáváme, jak hluboko 
zasahovaly tyto krise, jež znamenaly mnohem více než pouhé otřesy 
puberty, probírající se nábožensky. Dorůstající hoch postřehoval se 
zahanbením, kterak jeho milovaný otec, nenávidějící tolik násilí státní- 
ho a církevního, nutí syna z důvodu hmotného prospěchu, aby se 
podřídil v mlčenlivé pokoře svým kněžským chlebodárcům a vycho- 
vatelům a poslouchal jich podle starého požadavku jesuitského. Roz- 
hlížeje se kolem sebe, pozoroval bystrý jinoch, že národ, pyšníci se 
zevně politickou nezávislostí svých dějin a husitským hrdinstvím 
svých předků, žije po otrocku ve službách Vídně a í^íma a zapírá 
krok za krokem slavnou svou minulost. Vytýkal sám sobě, že nemá 
odvahy býti důsledným! fa statečným a že neumí osvědčiti svého 
přesvědčení ani odchodem z konviktu jako někteří ze soudruhů; stíhal 
se sám výčitkou, že ohled na rodiče, zřetele hmotné, mravní neod- 
hodlanost převyšují v něm přesvědčení založené na poznatcích z ná- 
rodních dějin, na přemýšlení filosofickém a na etickém sebezkumu. 
Snad přistoupil ještě další motiv rodinný. Životopisec básníkův alespoři 
upozorňuje, že v době, kdy koncipován byl » Václav z Michalovic«, 
byl Čechův bratr Miloš vysvěcen na kněze, ale záhy mimo otcovu vůli 
přestoupil na víru starokatolickou; prožil patrně mnohem reálněji a 
prudčeji náboženské konflikty, které Cechovým nitrem zmítaly v kle- 
mentinském konvikte. Takto se přidružil k tragickému protikladu dějin- 
nému, prožívanému před obrazem Prahy protireformační, stejně mocný 
konflikt kořenů osobních a nutkal jakožto bolestná inspirace, aby mu 
básník dal tvar, a to nejraději z látky, prosycené českým životem 
v době pobělohorské. 

K látce samé přistupoval Svatopluk Čech zcela jinak než k dějinám 
husitským. Místo velkorysého podání dalekých rozhledů, ale zároveň 
s kritickým prohloubením, jaké pro dobu Žižkovu a Roháčovu nachá- 
22 



I 



zel v Dějinách Palackého, opíral se při vědomostech a představách 
o pobělohorské tragédii o pomůcku rázu úplně jiného, o spis spíše 
propagační než vědecký, který nalezl již jako chlapec v knihovně 
otcově, o »Historii o těžkých protivenstvích církve české«. Humani- 
sticky výmluvná a působivá kniha XVII. věku, kryjící ise nezcela 
odůvodněně autoritativním jménem samého Komenského, zrodila se 
v době Vestfálského míru z lůna Jednoty, kde nejvíce zúčastněný 
spolupracovník a redaktor spisu, betlémský kazatel Adam Hartmann, 
zaujímal postavení vynikající; pravý bratrský duch vane krátkými 
a názornými kapitolami Historie, stejně účinné v latinském originále, 
jako v českém časném překladu. Při četbě těchto věcně úchvatných 
akt mučednických chlapec dojista méně byl strhován statečným biblic- 
kým smýšlením bratrského apologety, než citovým patosem bolesti, 
soustrázně a pohnutí — a také později nedovedl vybaviti se ze senti- 
mentálního pojetí pobělohorské katastrofy. 

Kdežto se však ve studentských létech Svatopluku Čechovi ne- 
dařily pokusy o básnickou skladbu z ovzduší pobělohorského, přálo 
mu štěstí inspirace tvůrčí, když se jako muž třiatřicetiletý znovu 
zabral do tohoto období. V nové intensitě mluvily k něnm staré roz- 
pory tragické. Pronikal-li nyní bystřejším zorem dějinnou a myšlenko- 
vou podstatu české reformace a její politiky, přistupoval zároveň 
s kultivovanějšími smysly a s jemnějším uměleckým vzděláním k vý- 
tvarným památkám protireformace jesuitské, a tak nabýval tento staro- 
pražský protiklad neodbytné naléhavosti. Politický soudce své doby 
a spolu přesvědčený svobodomyslník uvědomoval si nyní tím palči- 
věji, jak celý národ uchýlil se od slavné cesty husitských a bratrských 
svých předků nejen proto, že pozbyl jejich odvahy vzdoru a neúchyl- 
nosti, nýbrž i naprostým svým odklonem od náboženských zásad re- 
formačních. V přísném soudě, jaký často konával v mužných letech 
nad sebou samým, nevyjímal sebe z této obžaloby; naopak, zvláště od 
smrti milovaného otce, vinil se, že není věren dráze energického za- 
stánce práva a karatele křivd, kterou mu vytklo nadšené srdce otecké: 
uprostřed národa odpadlého od tradice předků cítil se synem zprone- 
věřivším se odkazu otcovskému; takto nosil Bílou horu ve vlastním 
zahanbeném srdci. 

A již již nabývala látka určitějších obrysu. Středem skladby se 
měl státi odrodilý syn pobělohorského hrdiny, procítající z poblouzení 

23 



a vzchopiijící se k novému životu v duchu a v pravdě; ježto však 
podniká svůj odvážný pokus uprostřed věku beznadějně spoutaného, 
bez prostředků a pomocníků, za poměrů krajně nepříznivých, hyne 
při něm tragicky. Kde mohl Svatopluk Čech hledati typického českého 
bohatýra XVII. věku spíše než mezi mučedníky Staroměstského ná- 
městí, v tomto výkvětu českého panstva, jenž hrdinsky podstoupil 
odboj a krvavou smrt pro svatou věc národa a víry? A kam měl 
umístiti jeho marnotratného syna před návratem k zásadám oteckým 
jinam než do samého středu protičeského a protihusitského tábora, 
v družinu Tovaryšstva Ježíšova? Námět takto zaostřený poskytoval 
básníkovi dvojí vítanou možnost. V jasné osobnosti českého husitského 
šlechtice mohl ztělesniti svou oblíbenou představu staročeského života, 
vybudovaného na základech demokratických, ve shodě s přírodou a 
V lásce vespolné; samy sebou vnikaly do tohoto úseku dějového, 
který měl vyvrcholiti děsivým obrazem Staroměstské exekuce, prvky 
idylické. Naopak kolem postavy jesuitského chovance seskupovala se 
bezděky všecka smyslná nádhera Prahy barokní, uprostřed níž vy- 
růstalo mládí Čechovo v konvikte klementinském; jaká to pastva pro 
slovního malíře, pro zálibného koloristu historického! Tu však pro- 
hloubil si látku tím, že převzal velmi vděčný motiv z mladické své 
skladby »Bílá hora«, kde až na samém závěru mnohoslovného a roz- 
tříštěného celku ozývá se konflikt v srdci hrdiny Jana mezi láskou 
ke krásné katoličce Zdence a věrností k otci, pronásledovanému pro 
husitskou víru — básník mohl jesuitství, jehož moc a světové kouzlo 
ironicky vystihl rovněž již v studentských létech básní »Ad maiorem 
dei gloriam«, pojímati nejen jako svod smyslů, ale i jakožto pokušení 
citové. Konečně rozhodný obrat hrdinův od naučené lži k rodové prav- 
dě, který přímo nutkal, aby byl rozveden v hlasitý a působivý protest, 
uvolňoval všecky rétorické schopnosti básníkovy, vábě, aby do 
ohnivých slov svého reka, procitnuvšího k pravdivému poznání, vložil 
plamen vlastního nadšení a vzdoru. I hověla látka všestranně jak 
osobním, tak básnickým sklonům Svatopluka Čecha. 

Na rozdíl od »Adamitů« i od »Žižky« nemínil Svatopluk Čech v 
nové skladbě namalovati do široka velkou událost dějinnou s hlavními 
jejími představiteli, nýbrž spokojil se tím, že na propracovaném po- 
zadí národního osudu po Bílé hoře předvedl osobní tragiku historicky 
bezvýznamného jednotlivce, jehož příběh se však chvílemi 'dopíná 

24 



typičnosti. Ale celý způsob koncepce, všecky vztahy k vlastním zku- 
šenostem básníkovým, mnohonásobné využití vzpomínkového živlu, 
zaostření konfliktů myšlenkových, mravních, erotických nasvědčují, 
že básník v nejlepších létech mužné své tvořivosti nepodává tragiky 
typického muže, nýbrž tragiku typického jinocha. Snad působil 
spolu při tom mocný vliv proslulé skladby z českého národního obro- 
zení, vrcholného díla Jana Erazima Vocela »Labyrintu slávy«. Vocelův 
faustovský hrdina Jan Kutenský ocitá se hned na prahu samostatného 
jinošství v podobném rozporu, na jaký pomýšlel Svatopluk Čech, v 
pobělohorském svém eposu. Mladý cituplný a rozkolísaný bakalář, 
syn katolického šlechtice krutě utraceného od Táborů, vyrůstá jako 
chovanec Sirotků a bezohledný mstitel Prokopa Holého; koná odvážné 
i obdivované činy krvavého hrdinství na odpůrcích slova božího. Když 
mu Duchamor odhalí jeho pravý původ a předvede vábnými slovy 
ráj blaženého dětství, jest otřesen v hloubi duše, proklíná hlučnjan 
řečnickým slovem, své vychovatele, odvrátí se od nich a na čas ztrácí 
víru ve smysl života. J. E. Vocel, jehož báseň se později obrací úplně 
jiným směrem a zabírá zpěv za zpěvem složitější oblasti kulturního 
myšlení, řeší takto totéž, co zaměstnávalo Svatopluka Čecha při kon- 
cepci tragické látky pobělohorské. Za nejvyššího náboženského napětí 
v národě vyrůstá vinou zvráceného vychování čestný, leč povahově 
nehotový jinoch k pravému opaku toho, co mu přikazuje příslušenství 
rodu a krve; zvěděv pravdu o svém původě a uvědomiv si závazky 
odsud plynoucí, jest na čas zhroucen a obrací se odtud zcela jiným 
směrem; erotická zápletka dovrší přerod jeho bytosti. Ale co Janu 
Kutenskému, který podle vůle básníkovy smí dorůsti mužných jistot, 
jest pouhou předehrou, to hrdinovi Čechovu naplňuje celý osud. 

Nemůže býti sporu, že Svatopluk Čech značně zúžil typický dosah 
zamýšlené své skladby napřed již tím, že přikláněje se k osobním 
zkušenostem a vzpomínkám, soustředil svůj děj kolem postavy ven 
a ven mladické. Sotva lze považovati za příznačné zosobněni české 
národní duše v XVII. století jinocha na samém prahu života, bez zku- 
šeností, který, podoben v tom poněkud »Mcyrimu« z drahé básně 
Lermontovovy, procit ze lživého sna a navrátiv se k rodovým 
tradicím, podniká vzpouru proti jesuitským svým vychovatelům a uči- 
telům a hyne, sotva zalomcoval mřížemi svého žaláře a ledva se 
pokusil vyburcovati nepřipravenou revoltou zaslepený lid. Výjimečná 

25 



jedinečnost nehistorického případu a výlučně mladický ráz hrdinova 
konfliktu odňaly Čechovu námětu jak plnou tragiku, tak dokonalou 
typičnost národní. Oč hloub a oč obecněji byl by Svatopluk Cech 
pojal český osud v době protireformační, kdyby se byl na příklad 
zastavil u onoho rozporu, před nhnž se od Ferdinandových mandátů 
0Ž do Marie Terezie stále znovu ocitali všickni čeští nekatolíci svo- 
bodných stavů, konfliktu to domova a víry. Ten vnášel tragické 
prvk3' do života hotových a zralých mužů, prožívajících všecky vztahy 
s důsažnou odpovědností, žádaje, aby do sázky byly vloženy zájmy 
rodiny, příslušenství k půdě a k majetku, vztah ke kostem otců i 
k budoucímu blahu dětí; ovšem jen duch mužné zkušenosti a nmžné 
síly byl by mohl řešiti tuto typickou tragiku pobělohorskou. Ale 
Svatopluk Cech, vrátiv se r. 1879 k námětu, který jej vábil odedávna, 
nepodstoupil této zkoušky, nýbrž spokojil se s užší oblastí mladických 
pomyslů, citů a rozporů a tak ve »Václavu z Michalovic« vytvořil 
dílo životní retrospektivy, v níž jal si libovati dříve než bývá pravidlem. 
Hledaje ve svých pomůckách dějepisných i polohistorických 
vhodného nositele konfliktu vyváženého dílem ze zkušeností osobních, 
dílem z povahy doby pobělohorské, Svatopluk Cech připadl nejprve 
na rodinu velkého náboženského politika protestantského Václava 
Budovce z Budova, i nadepsal první část rukopisu se Vstupem jménem 
jeho syna Adama Budovce. Není nesnadno dohádnouti se, proč básník 
záhy sám zamítl tento plán. Na pozadí tragédie odpadlíka od otcovské 
víry měl se ve svatozáři dokonalého národního hrdiny rýsovati jeho 
velký otec, jeden z mučedníků staroměstských, a měl v ideální po- 
stavě své ztělesňovati všecky rysy příkladného domácího šlechtice 
z tábora reformačního. Ale příliš složitý Václav Budovec z Budova 
nehodil se do patriarchálního obrazu, jejž si Svatopluk Cech o takovém 
pánu vytvořil; jmenovitě význačný diplomatický um Budovcův a jeho 
mnohonásobné vztahy k cizině a jejím proudům duševním nehověly 
poněkud prostoduché představě domácího a selankovitého tradicio- 
nalist5^ Ještě rozhodnější byl patrně zřetel estetický. Osoba Václava 
Budovce z Budova, stojícího po čtvrtstoletí v popředí náboženského i 
politického dění českého a podavšího mnohonásobně dějepisná svě- 
dectví o vlastní významné činnosti, zdála se Svatopluku Cechoví 
dojista příliš určitou, konkrétní a historickou, aby ji mohl postaviti 
třeba jen do pozadí skladby ovládané obrazností básnickou; jeho 
26 



nadání vůbec se vyhýbalo postavám a dějům příliš jedinečným, indi- 
viduálním a zvláštním a spokojovalo se raději údaji povšechnými, rysy 
obecnými, povahami nepříliš odstíněnými. 

Proto pátral mezi mučednickými obětmi krvavého rozsudku staro- 
městského po hrdinovi méně srostitém, jehož postavu bylo by lze 
tvořiti bez stálé kontroly dějepisné, a takových mu mezi pány a ry- 
tíři poskytovala 61. — 82- kapitola »Historie o těžkých protivenstvích 
církve české« nemalou řadu. Před ním vyvolil si z tohoto okruhu 
hrdinu pro jedinou svou pobělohorskou povídku Prokop Chocho- 
loušek, jehož »Hrad« motivicky souvisí s eposem Cechovým: vnuk 
popraveného rytíře Kaplíře Oldřich zamiluje se, přišed se švédským 
vojskem do Cech, do katolické dědičky někdejšího otcovského hradu 
a v její přítomnosti málem podlehne svodům katolické nádhery i vý- 
mluvnosti protireformačního kněze. Vybral-li si postavu a rodinu pana 
Bohuslava z Michalovic a na Rvenicích, rozhodly pro to snad okol- 
nosti tři. Za doby Čechova mládí žily v Praze a dokonce v společer'- 
ském obzoru básníkově dámy, které, jsouce rozeny Michalovicovy, 
hlásily se za potomkyně statečného mučedníka staroměstského. Sídlo 
páně Bohuslavovo, nepatrné městečko Ervěnice ve zněmčelém kraji 
severočeském, bylo Svatopluku Čechovi od studentských let známo 
a bylo zasazeno do drahých jeho vzpomínek na milované Středolioří. 
Hlavně však jal se básník o osudy pana Bohuslava z Michalovic 
a jeho rodiny zajímati, když v pátém díle Riegrova Slovníka na- 
učného nalezl kromě suché, ale výrazné karakteristiky Bohuslavovy 
a jeho osudů také stručnou, avšak v kusosti své přímo dráždivou 
zmínku o obou jeho synech, starším, humanisticky vzdělaném Smilovi, 
který navrátiv se z vyhnanství, zorganisoval r. 1627 selské povstání 
na Kouřimště, a o mladším Václavovi, jen podle jména známém: zde 
skutečně nabízelo se dokreslující fantasii pole nejširší. 

Naleznuv takto žádoucí nit, kolem níž se v bohatých druzách 
mohly krystalisovati další motivy a děje, Svatopluk Cech se ponořil 
do průpravného dějepisného studia pro svou pobělohorskou skladbu 
výpravnou. Ze soustavných a obšírných prací domácího původu o tři- 
cetileté válce a pronásledování nekatolíků mohl básník sáhnouti leda 
k prvním třem svazkům rozsáhlého díla Qindelyova a snad i obsažnému 
článku téhož badatele o popravách pobělohorských, leč přílišný rozměr 
oněch spisů, jednostranně politický zájem učencův a jeho až mrazivě 

27 



věcné podání nebyly by bývaly básníku po chuti, kdyby byl vztáhl 
ruku po této pomůcce prvního řádu. Ale patrně neučinil toho. Jeho 
potřebě podezdíti látku historickými údaji přesně zjištěnými dostačily 
úplně spolehlivé články, jmenovitě z pera Antonína Rybičky, v Riegro- 
vě Slovníku naučném. Z nich kromě stati o rodě Michalovicově po- 
sloužilo mu nejlépe heslo Huerta, podávající, přes malou slohovou 
pohotovost svého mikrologického pisatele, výraznou, takřka dřevo- 
rytovou karakteristiku surového a ziskuchtivého kondotiera z družiny 
Maradasovy a zaznamenávající velmi podrobně ukrutnosti násilníkovy 
vůči městům, vlastnímu nevolnictvu a hlavně proti nekatolickým 
vzbouřencům. Pečlivý genealog povšiml si tu i rodinných poměrů 
bezdětného arrivisíy, jenž starostlivě dbal nevlastní dcery Marie i 
dětí po svých sourozencích, které se však jménem neuvádějí; zde 
naskytovala se básníkovi možnost dokresliti si dům liuertův a k dceři 
vévodkyně Multanské Marii přibásniti sirotka po Muertově bratru donu 
Pedrovi. Převzav, zvláště do prvního zpěvu skladby, ze svého pra- 
mene hojnost dějepisných údajů o pobožnůstkářském ukrutníku panu 
Martinu Huertovi z Velharíic, rozpřádal si zálibně polohistorické mo- 
tivy o jeho obou schovankách. Při tom postupoval svou příznačnou 
metodou kontrastů a antitesí. Obě dívky v domě Huertově zjevovaly 
se mu v protiklade tělesné krásy jako hrdá rusovláska a útlá bruneta 
a zvolna též jako dvojice rozdílných povah; osiřelá spoludědička 
přemocného, cizáckého rekatolisatora Cech určena byla za milostný 
protějšek opuštěného a zchudlého syna jednoho z hlavních účastníků 
nábožensko-politického povstání proti císaři. Hned byl na snadě motiv 
další. Vůči schovance nobilisovaného zbohatlíka dona Martina Huerty 
měl se opuštěný a zapomenutý sirotek po českém prokletém povstalci 
jeviti jako ubohý plebejec u poměru ke vznešené dámě a tím přejímal 
úkol, který na základě placliých prožitků svého mládí přisuzoval Sva- 
topluk Cech rád nesmělým zbožňovatelům šlechtických paní; i v tom 
hověla látka jinošské retrospektivě, takže lze dokonce mluviti o jakési 
souvislosti » Václava z Michalovic« s mladickou byroniádou »Anonym«. 
Historická pomoc, kterou básníku poskytl »Slovník naučný«, ne- 
zastínila však nikterak jeho hlavního dějepisného pramene, totiž ode- 
dávna oblíbené >^Historie o těžkých protivenstvích církve české«. Tam 
v tklivém, ba srdcervoucím líčení popravy, kterým jest vyplněno ne- 
méně než třiadvacet kapitol, nalezl Svatopluk Cech podrobné zprávy 
28 



jak o celkovém průběhu exekuce, tak o individuálním chování se jed- 
notlivých mučedníků, ano mohl se přidržeti též Hartmannova vzru- 
šeného obrazu rekovné smrti Michalovicovy i s nedočkavým spěchem 
neohroženého pána rvenického. Svobodomyslné sklony Čechovy 
nedopustily, aby z pravověrného pramene bratrského převzal hojné 
výroky, útěchy a tuchy náboženské, jimiž jest zvláště konec Michalo- 
vicův opředen; zato jiné jednotlivosti z nejjímavějších kapitol »Misto- 
rie o těžkých protivenstvích« došly ve třetím zpěvu »Václava z Mi- 
chalovic« vděčného uměštěni. Šlikův, Budovcův a Kaplířův postoj tváří 
v tvář smrti, hra slunce a světla při tomto díle duševní tmy, zvukové 
efekty dělových ran a hromadného hořekování zástupů — to vše pře- 
vzal Svatopluk Čech ze své předlohy a umělecky rozvedl v Ambro- 
žově vypravování někdejšímu chovanci. Již do vstupního výjevu své 
básně zařadil působivý ohlas »Historie o protivenstvích*, groteskně to 
tragickou sázku mezi Huertou a královským podkomořím Divišem 
Jeníškem o pokatoličení Domažlic i se závěrečnou pointou; ale co 99. 
kapitola »Historie« vypráví s věcnou stručností, to oděl básník časově 
přiléhavým rouchem drsného sarkasmu běžného mezi rozjařenými do- 
drodruhy válečnými. 

Leč celkem neznamenaly tyto pomocné studie dějepisné pro 
»Václava z Michalovic« příliš mnoho; rozhodně méně než historická 
průprava pro »Adamity« a »Žižku«. Jestliže se přes to Svatopluku 
Cechoví podařilo proniknouti tak k jádru XVII. věku v Čechách, byl 
za to zavázán jednak svému jedinečnému smyslu pro malebnou a ka- 
rakteristickou krásu jesuitského baroka, jednak intensitě svého soucí- 
tění s krvavým utrpením předků: nikoliv mozek přetížený historickými 
znalostmi, nýbrž oko nadané vzácným vnímáním výtvarným a srdce 
zanícené soustrastným obdivem pro náboženské i národní mučednictví 
českého národu byly mu spolehlivými vůdci v kulturním a myšlenko- 
vém bludišti věku pobělohorského, kde na zdech se blýští smyslná 
nádhera, a na podlaze 'rdí se krev nevinně prolitá. 

Významným způsobem vzdal Svatopluk Čech díky své podnětň- 
plné pomůcce »Historii o protivenstvích«. K ní, ačkoliv jí nejmenuje, 
obrací se překrásný Vstup »Václava z Michalovic«, tento skvělý kus 
řečnického mistrovství básníkova, kde mohutnějšími křídly než jinde 
v básni bije tragická inspirace pobělohorská. Pochmurný zpěv, který 
se z těchto plnozvukých čtyřverší jako daleká bouře valí k čtenáři, 

29 



slábne a chabiie ve výpravné skladbě další, jak si přiznává sám 
skromný básník v závěru prologu, který i přesným svým členěním 
na sloky a iambickým, nevždy přesným chodem, již zevně se liší od 
trochajských odstavců následujících šesti zpěvů básně. 

Podobně jako v prologu mladistvých »AdamitLi.< odkryl Svatopluk 
Čech v tomto » Vstupu « inspirační zdroje své skladby a koncepční 
postup její, ale tentokráte předchází při básnickém vznětu vidina zra- 
ková prvek sluchový. Nad starou knihou, posvěcenou protireformač- 
ním pronásledováním a úzkostlivou láskou čtenářskou tajného kacíře 

— nemnoho později oslavil pronásledovanou a přece vítěznou knihu 
českých kacířů v ódě »Na oslavu SOOleté památky úmrtí Jiřího Me- 
lantricha« — vstává před básníkovými zraky děsivý přízrak Staro- 
městské exekuce s bleskem katova meče na temném náměstí za pod- 
mračného dne. Ale v zápětí útočí na ucho pobouřeného a zdrceného 
poety mocný dojem auditivní: slyší vzdechy tisíců a tlumené kletby, 
doléhá k němu důtklivý hlas duchů vlajících kolem spánků, valí se 
k němu pochmurný zpěv jejich. Na výzvu předků-mučedníků, aby 
dal básnický tvar národní tragédii pobělohorské v plamenné písni, 
spolu hymnické i sugestivně strašné, nedovede Svatopluk Cech odpo- 
věděti jednoznačným a ochotným souhlasem. Není to jen skromná 
nedůvěra ve vlastní síly tvůrčí, co jej svádí k váhavosti vůči nátlaku 
přízračného zástupu; básník nepochybuje toliko o sobě, nýbrž i o 
vůdčích zásadách a životních ideách, pro něž předkové bojovali, trpěli 
a umírali. Mnohé z nich — především patrně myšlenka náboženská 

— zdají se synu liberalistického století pouze »vetchými třásněmi«. 
Zato o jednom ze starých praporů, nošených v čele našich dějinných 
zápasů, Svatopluk Cech nechce a nedovede míti pochybnosti ni nej- 
menších — jest to korouhev plemenného boje, myšlenka národnostní, 
úsilí obhájiti vlastní rod proti cizáckému návalu. Podobá se, že básník 
sám nahlédl zcela správně, jak ochuzuje bohatou náplň českých dějin 
pobělohorských, uvádí-h je výhradně na tragédii národní myšlenky 
provázenou mocným vzrušením citovým a jak touto jednostrannou 
koncepcí křivdí právě nejpodstatnější náplni naší minulosti reformační, 
totiž živlu náboženskému. Avšak nezapíral-li si v přísné sebekázni to- 
hoto závažného nedostatku, nedovedl přece se ho nikterak zhostiti: 
od začátku až do konce zůstal »Václav z Michalovic« inspirován spíše 
vzdorným, dumně bolestným a temně zachmuřeným- národním sou- 
30 



cítěním s utrpením předků po Bílé hoře, než opravdovou shodou 
s jejich myšlením náboženským. KatoHčtí šlechtici z družiny Ferdi- 
nandovy a celý řád jesuitský pojati především jako cizáci, kteří za- 
rdousili národní vědomí a jazyk, znesvětili domácí tradici a dobrý 
český mrav, rozchvátili statky a jmění vlastních dědiců zemských, 
otevřeli dokořán brány germanisaci. Naopak, hrdinové z nekatolického 
tábora povstalců proticísařských objevili se básníku jako ryzí a věrní 
Cechové, strážci poctivé slovanské mravnosti a laskavého bratrství, 
horlitelé pro staré právo a národní jazyk. Kdo umí čísti mezi řádky, 
shledá tuto koncepci již ve Vstupu »Václava z Michalovic« a po- 
chopí zároveň, proč Svatopluk Cech sám prohlašuje .svou skladbu 
pouhým stínem onoho zpěvu, který se dalekou bouří valí k sluchu 
toho, kdo se začetl do kterékoliv historie o protivenstvích církve 
české a zamyslil nad ní. 

Očekává-li čtenář po nápovědech Vstupu snad »velikou píseň«, 
»plamenný zpěv«, »hymnu mučednické slávy« a vůbec vznosné tóny 
patetické, nemůže býti nepřekvapen zálibnou a sytou barvitostí po- 
hodlného a ryze malebného líčení postaveného v čelo prvního, nej- 
rozsáhlejšího zpěvu skladby. Rozměrné brožíkovské plátno, na němž 
převládá hluboká červeň všech tónů, a kde se rozkošnicky chvějí ko- 
vové pablesky, rozpiato jest do široka před čtenářovýma očima. 
Na pozadí rudých čalounů zlatem protkávaných a v přítmí způsobo- 
vaném barevnými skly oken rýsují se nad bělostným ubrusem a stříbr- 
nými příbory v klementinském refektáři jesuitském postavy^ dvojího 
společenského typu, jenž jest příznačný pro XVII. věk v Cechách: 
panstvo světské i duchovní, to i ono ve službách církve bojující, ne-li 
vítězné. Se zřejmou dekorativní zálibou vybírá básník kolorista ma- 
lebné jednotlivosti z kroje vznešených hostí, aby se pokochal tím oním 
světelným neb barevným efektem: hned jest to oheň purpuru pro- 
lamující se prostřiženým aksamitem, hned stříbrný šperk sloužící za 
sponu pláště, hned hedvábná růžice na kordovském střevíci, hned 
zdobná ostruha na rejtarské botě; drahokamy v prstenech, diamanty 
na jilcích a pošvách mečů, zlatozelená záře pohárů blýští se rozkoš- 
nicky v slavnostním večeřadle asketických jesuitů. Hosté klementinské 
koleje nejsou hrubě individualisováni, ačkoliv básník mezi ně zařadil 
takměř všecky předáky pobělohorské protireformace. Ani slovem ani 
gestem neprojeví se Valdštýn nebo Lichtenštejn, pouhými jmény 

31 



představují se uám Slavata a Martinic, zcela nepatrná slovní úloha 
přidělena Michnovi i Marradasovi; pouze lilučná chvastavost obou 
bezohledných soutežníků v rekatolisaci, dona Huerty a Přibíka Jeníška, 
a hlaholný přípitek rudého Verduga vynikají osobitěji z hodovní vřavy 
těchto »orlů, slétnuvších se k bohatému hodu ze všech konců světa«. 
Třebaže se Svatopluk Cech nepokusil propracovati osobitěji těchto před- 
stavitelů pobělohorské šlechty v Cechách, přece dovedl již v prvním 
zpěvu »Václava z Michalovic« vzbuditi pro ně zájem do té míry, 
že očekáváme najisto jejich pronikavé zasažení do dalšího děje, avšak 
kromě Huerty, s jehož rodinnými poměry se později dopodrobna se- 
znamujeme, mizí všichni nadobro v průběhu básně — nikoliv světští, 
nýbrž duchovní vladaři Cech jsou vlastními hrdiny »Václava z Mi- 
chalovic«. 

První zpěv předvádí tři příslušníky Tovaryšstva Ježíšova, mla- 
dičkého novice a dva Otce řádové, rektora Beskovia a patera Sidecia. 
Neznámý novic tajemného původu a plaše snivého zjevu, jemuž básník 
dodal poutavosti účinným kontrastem bledého líce s černými kadeřemi, 
temným okem a tmavým rouchem řádovým, má v malebném výjevu 
z refektáře úkol řečnický. Nejde tu však o vzrušenou rétoriku pro- 
sycenou olmivou osobní účastí básníkovou, jíž později jest právě sám 
Václav z Michalovic unášen, nýbrž o věrně historickou pasáž duchovní 
deklamace; podivuhodně se podařila Svatopluku Čechovi tato dějinná 
exorta o vývoji a rozkvětu jesuitství v Cechách se vším nákladem ka- 
zatelského patosu, duchovní politiky i tajemné thaumaturgie, bez něhož 
se neobešel žádný jesuitský mluvčí po Bílé hoře; ovšem k individuální 
povahokresbě mladistvého kazatele nepřináší Michalovicův výkon ani 
jediného rysu. Zato z úst patera Sidecia v šfastně propracovan.ém 
rámci proměnlivých událostí druhého desetiletí XVII. věku poznáváme 
osudy sličného novice, kteréhož jako opuštěného sirotka po neznámém 
kacířském šlechtici lovaryšstvo Ježíšovo vyrvalo ze surových rukou 
drancujících, prznících a vraždících Valónů a vychovalo pro své účely; 
Sideciovo dramaticky vzrušené vypravování doplňuje rektor Besko- 
vius poznámkou, že mladý Václav nemá ani tušení o svém původu. 

Čtenáři méně pozornému mohlo by se snadno zdáti, že novicova 
přednáška i předhistorie má pouze cenu episody v hodovním panském 
Tuchu prvního zpěvu, který zvláště svým závěrem živly malebné, ano 
i groteskní zřejmě zdůrazňuje na úkor epiky a karakteristiky. Roz- 
32 



marný spor Huertův s Přibíkem o kacíře domažlické, překvapující 
rozřešení barokní záhady jinotajitelného dortu Marradasova, efektní 
výstup Verdugův s krvavým přípitkem na počest Ferdinandovu do- 
kazují v rychlém sledu, jak Svatopluk Cech porozuměl myšlení i cítění 
jesuitského baroka i v jeho španělských kořenech, jak si osvojil jeho 
smysl pro pitvornost zjevu i situace, jak pochopil jeho zálibu v ducha- 
plných i duchaplnických alegoriích, jak se dovedl dokonce vpíti do 
rozkoše z krve, ukrutenství, mučení. Není sporu, že mimoděk, ano 
proti vlastní vúli byla jeho smyslové organisaci blíže katolicko-ro- 
mánská duše XVIL století než protestanský názor a cit českých exu- 
lantů pobělohorských — tímto protimluvem strádá celá skladba »Vá- 
clava z Michalovic^<. Nikoho ze zástupců husitského a bratrského 
češství v básni nedovedl Svatopluk Cech zachytiti několika skladnými 
rysy s jistotou tak neúprosnou a s plastikou zarývající se tak hluboko 
do paměti jako episodního Verduga. Takto zpodobovali vlaští a špa- 
nělští malíři XVII. století dobyvatelské a panovačné postavy svého 
věku: mohutně vzrostlé a kostnaté tělo s bledou tváří tyčí se jako je- 
diný rudý plamen z purpurového šatu několikerého odstínu, až prudké 
duševní hnutí soustředí je v dramatické gesto; to připíjí Verdugo bru- 
nátnou číši mělnického, zardělého do krvavá, nejen císaři Ferdinandovi, 
zbrocenému tolikerou krví kacířskou, nýbrž celé jeho vládní a váleč- 
nické soustavě, která otevřela tepny českénm národu.. Ve vzduchu, 
který se rozvlní kolem vřavy opojeného panstva světského i duchov- 
ního, nevoní pouhé víno, n3>brž přímo sládne krev, jejíž barva od za- 
čátku dodávala rázu klementinskému refektáři, až nyní se vše změnilo 
v symfonii purpuru odpola rozkošnou, odpola děsivou — jaká to mo- 
hutná evokace příznačné nálady v pobělohorské Praze! 

Siré obzory dějinně politické úží se rázem v kratičkém zpěvu 
druhém, dějově současném s hostinou ve večeřadle jesuitském a také 
místně s ní souvisícím. Básník uvádí do osamělých zákoutí Klementina, 
jednak do zahradní kvadratury s basénem a vodometem, určené 
k meditacím alumnů, jednak do podélné chodby ve vyšším patře koleje, 
vyzdobené obrazy z legendy ignacijské a poskytující pohled přes Kar- 
lův most na Hradčany — zde čerpal Svatopluk Cech velmi vydatně 
z dojmů studentských let konviktistských pro zálibnou malbu skrytých 
útulků Klementina, spojujících strohou přísnost jesuitské askese s půva- 
bem kultury vpravdě renesační. I jinak sáhl tu úspěšně do chlapeckých 
3 33 



vzpomínek, a nepřátelský partner Václavův, vyzáblý, pokřivený a ne- 
duživý bohoslovec Konrád slučuje základní rysy vzaté z německého 
spolubydlitele a domácího mentora v Litoměřicích s povahovými znaky 
různých spolužáků klementinských; obraz Prahy, který se ze sadu 
Huertova rozevře před očima Václavovýma, jakož i líčení zahradní 
architektury na svahu Petřína, zakládá se na dojmech získaných při 
pravidelných procházkách chovanců arcibiskupského konviktu po Se- 
minářské zahradě; do milostného zmatku mladičkého jesuity při setkání 
se šlechtickými dívkami vložil Svatopluk Cech mnoho z jinošských 
zkušeností svého plachého srdce, oslněného, ale zárovefí nadobro zne- 
klidněného, když kráska skutečně neb domněle urozená zkřížila cesty 
nevinného panice. 

Celý druhý zpěv jest vlastně l5'rickou zpovědí Václavovou, pro 
niž si v závistivém asketovi a v úskočném Němci Konrádovi vyvolil 
důvěrníka pokud možno nejnevhodnějšího, neboť zavilý zuřivec pravé 
jesuitské nátury bezelstnému blouznivci dílem nedovede, dílem nechce 
rozuměti. Proto pouhým monologem zůstává Václavovo horování 
o obou mladých krasavicích z domu Huertova, s kterými se v zahradě 
jejich otčíma a strýce pod Petřínem nenadále seznámil. Václav sám se 
opájí vzpomínkami na ně, hlavně na jižní, zároveň ohnivý a snivý půvab 
mladší z nich, Huertovy neteře Ignácie, aniž si uvědonmje, že pronáší 
dokonalé vyznání lásky k melodické krásce španělské před tvrdošíjným 
karatelem, jenž se v duchu posmívá vytržení druha náhle výmluvného. 
Celý vztah Václavův k Ignácii, ač mezi oběma dotud nedošlo ani k nej- 
skromnějšímu dorozumění slovnímu, jest typickým příkladem senti- 
mentální erotiky čechovské, která vždy zůstává spíše blouzněním ji- 
nošským než uvědomělou láskou mužnou. Citová sympatie, vznícená 
dívčím půvabem, vzplane při prvním setkání; oči se domluví tam, 
kde ústa zůstávají zapečetěna plachou stydHvostí; samotářské snění 
přivolává si znovu a znovu vidinu dívky, s níž se ve skutečnosti ostý- 
chavý milenec setkati neodvažuje; platonický idealism přenáší si zbož- 
ňovanou bytost do končin nadzemských, nazývaje ji družkou andělů; 
hudba a květy provázejí neustále duhový obraz milovaného stvoření. 

Konrád, který zcela po jesuitsku spojuje supranaturalistický názor 
mravní s chladně střízlivým smyslem pro skutečnost, rozptyluje úsud- 
kem co nejnemilosrdnějším Václavovy půvabné přeludy a citové sebe- 
klamy. Láska k ženě jeví se mu pouhým pokušením, odvádějícím od 

34 



duchovního povolání budoucího kněze a jesuity; kult tělesné krásy děsí 
asketu jakožto modloslužba hmotě hodné zatracení; na lásku hledí 
krutý sebetrýznitel jako na pouhý chtíč. Okamžitě postihuje důsledný 
vychovanec Tovaryšstva konflikt, v kterém by se Václav ocitl jako 
bohoslovec poutaný tolika svazky jesuitského řádu, jakmile by chtěl 
porušiti slib panické čistoty. Zde stojí čtenář rázem před jedním z hlav- 
ních dějových i psychologických motivů básně, ale jest poněkud zkla- 
mán, že místo dějinné tragiky XVII. věku, jakou sliboval první zpěv, 
se mu nyní dostává pouze konvenčního příběhu průměrného alunina. 
A přece na samém závěru zpěvu, kde v úmyslném kontrastu k udá- 
lostem vyprávěným v refektáři převládají výhradně důvěrné záležitosti 
jednotlivcova srdce, ozve se alespoň na okamžik kus dějinné hrůzy po- 
bělohorské. Oba novicové upoutáni jsou v průčelních oknech Klementina 
západem slunce zalévajícího Malou stranu a Hradčany zlatem a nachem, 
a při tom zabloudí jejich pohled na příšerné klece s hlavami poprave- 
ných českých pánů upevněné na staroměstské mostecké věži. Konrád, 
jenž se s nenávistnou rozkoší kochá krvavým tímto divadlem, upozorní 
Václava jízlivě na černou havěť ptačí, ohlodávající lebku pana Bohu- 
slava z Michalovic. Mladý jeho druh pozoruje jen se vzdechem a s od- 
porem onu nelidskou hrůzu, ale jméno, jež Konrád vyslovil s posupnou 
radosti, ač jenom náhodou, zůstává mu pouhým zvukem. Zato čtenář 
již tuší, že tento čacký mučedník Staroměstského náměstí souvisí ně- 
jak hloub s dějem, který se snad přece povznese nad nepatrné obzoryj 
románku seminaristova. 

Jen velmi váhavě, s odbočkami rázu spíše popisného a refleksiv- 
ního než vpravdě výpravného blíží se třetí zpěv »Václava z Michalovic« 
k ústřednímu konfliktu, který skladbě dodává důležitosti historické. 
Zprvu, jakoby nerušeným pokračováním zpěvu předcházejícího, roz- 
přádá se erotické blouznění mladého alumna a opět poskytuje mu ma- 
lebné pozadí Praha XVII. věku, zobrazená poněkud anachronisticky, 
v duchu baroka velmi vyzrálého, jaké na české půdě zavládlo teprve 
na počátku století XVIII. Ať líčí Svatopluk Cech plavbu jesuitských 
noviců po Vltavě- na člunech do pobřežního sadu kdysi pernštejnského, 
ať se, těže při tom z vlastních studentských vzpomínek, kochá v skry- 
tých a zdivočelých půvabech této jesuitské zahrady, ať vyvolává si 
zálibně dvojí hrdinovo plaché, avšak vzrušující setkání s Ignácií, vždy, 
vzniká obraz scénický, stejně jako souběžné naladění duševní ze souhry 
3* 35 



dvou protilehlýcli prvku: světské renesance a jesuitského asketisniu; 
zcela příbuzně osnoval také Alois Jirásek o mnoho později v »Temnu« 
barvité výjevy ze života jesuitsky vj-chované mládeže pražské, ode- 
hrávající se takměř na týchž místech, která opěvuje třetí zpěv »Václava 
z Michalovic«. Hravý ruch studentské mladosti na houpajících se loď- 
kách vltavských promění se rázem v duchovní koncert na počest krá- 
lovny nebes; vlašský sad španělské aristokratky, jenž kdysi byl svěd- 
kem tajnj^ch schůzek a tajnějších koupelí sličných šlechtičen, upraven 
jest nyní v shromaždiště jesuitských noviců, kde dumají pod nohama 
krucifixu o marnosti světské neb se zahořují do četby breviáře, při 
čemž bujná úioda pěstěných keřů a pohanský vděk omšených báje- 
slovných soch ruší jejich náboženské rozjímání. A naopak: na osamě- 
lých Václavových potulkách hradčanskou čtvrtí klášterů a svatyií 
překvapen jest zamyšlený bohoslovec světsky okouzlujícím zjevem 
mladých dam Huertových, jejichž pohledy zabloudí k jeho zmatenému 
srdci ze skvostných renesančních nosítek, popsaných s virtuosní po- 
drobností a s antikvářskou zálibou; velká jesuitská slavnost Božího 
těla, tato divadelní pompa na počest nadpřirozeného tajemství, stává 
se záminkou, aby alumnus Václav, účinkující v úloze okřídleného sta- 
tisty nebeského, zcela pozemsky zakoketoval s vytouženou Ignácií, 
která klečí zbožně před svatostánkem, a aby vznítil ve vlastním srdci 
touhy, podobné těm, jež v starší básni Cechově připravily nadzem- 
ského milence Dýnina o věčnou blaženost. Z této rozkošné směsice 
vzpomínek a citů zároveň samolibých i hodných zavržení, jimž se 
za jarního odpůldne Václav v jesuitské zahradě oddává na místě pře- 
depsaných modliteb, vyruší jej náhlý zjev záhadného starce, vystou- 
pivšího jakoby ze země. Někdejšího důvěrníka a správce statků pana 
Bohuslava z Alichalovic nadal Svatopluk Cech rysy poněkud kon- 
venčními, jež se vracejí zvláště v starším výtvarném umění, kdykoliv 
měl býti zpodoben partiarchální kmet českobratrský; bělovlasý i bělo- 
vousý exulant Ambrož v šedém řásnatém šatě a se stopanu utruení ve 
zjizvené tváři není ani podle zjevu ani podle povahy svědectvím invence 
zvláště původní. Zato veliké umění básnického dušezpytu projevil 
Svatopluk Cech ve vzájemné anagnorisi stařičkého českého bratra a 
zjesuitštělého jinocha. Jak Ambrožovi při rozpoznávaní někdejšího 
chovance vedle jména a neklamných tělesných znamení napomáhá 
parnět pro rodinnou podobu, a jak v mysli Václavově se pozvolna roz- 
36 



hrnuje mlžná clona, aby se nad práh vědomí vynořily vzpomínky na 
rodiče, na domov, na tragický závěr domácí idyly — to vše jest pro- 
vedeno s opravdovým mistrovstvím pronikavého nitrozření, ač leckde 
přece čechovská záliba pro popis co nejpodrobnější a nejurčitější pře- 
kročila míru pravděpodobnosti a vložila do Václavových úst o krajinách 
i interieurech jednotlivosti, vymykající se možnosti vzpomínky tak 
vzdálené a tak dětinské. Dušeslovné umění jest tu provázeno drama- 
tickým rytmem. Sotva Václav s naivní rozhodností vzorného chovance 
se prohlásil za výhradního syna Tovaryšstva Ježíšova, dovedla nalé- 
havá otázka Ambrožova vzbuditi kouzelným proutkem představy o jeho 
pravém domově. Jakmile jméno pana Bohuslava z Michalovic vyvolá 
u jeho svedeného syna vášnivou odezvu v duchu jesuitské protirefor- 
mace, ihned staví je výmluvné slovo věrného správce rvenického do 
pravého světla náboženského i národního hrdiny. Rozervané pochyb- 
nosti Václavovy o pravdě zdrcujících slov Ambrožových rozptýlí 
rázem přesvědčivé důkazy věcné, takže zděšený jinoch neodolatelně 
prahne po tom, aby zvěděl více, ano vše o svém původu a o svém 
dětství. 

Tu jest vystřídán dramatický rozhovor dlouhým monologem 
Ambrožovým, který od starozákonní patetiky dospívá na čas k umír- 
něnému klidu utěšené idyly, aby přes náboženské zanícení se povznesl 
na konec k tragicky vzrušenému vypravování o nejkrvavějších a nej- 
žalnějších událostech českých dějin. í ujímá se slova neviděna, ale du- 
chovně přítomna vlastně ona osobnost, které v celé osnově básně náleží 
místo tak význačné: mučedník Staroměstského náměstí, pan Bohu- 
slav z Michalovic a na Rvenicích. Svatopluk Cech nenapsal mohut- 
nějších stran, než jest tato Ambrožova samomluva, položená mezi dvojí 
výkřik žalmický, která objímá obě nejvýznamnější stránky národní 
bytosti české: patriarchální velebu pracovitého i zbožného života rol- 
níkova i hrdinskou mohutnost trpitele náboženského. Za dokonalý zdar 
tohoto dvojnásobného líčení děkuje básník inspiraci zvláště důvěrné 
a spolehlivé. Jako ve Rvenicích zpodobuje drahý vranský domov, tak 
v postavě dokonalého českého pána Bohuslava z Michalovic podal 
zideahsovanou podobiznu svého otce Františka Jaroslava Čecha; rve- 
nické životní hodnoty, toť zásady, v kterých byl vychován doma, a jimž 
ho nedovedla odciziti nepřirozená vychová v jesuitském Klementině. 
Jaká vše to apoteosa ztraceného dětství, jaký to odpočinek pro básní- 



kovo srdce unavené tragickým námětem ze zkrváceného věku XVII! 

Monumentální selanka rvenická, rozpředená do široka vstupním 
líčením Ambrožovým, má dvojí kořen slovesný i myšlenkový. Cistě 
romantický jest její ideový základ: takto šťastně a mravně dokonalé 
představovali si Rousseauovi a Herderovi žáci v našem národním obro- 
zení, jmenovitě Palacký, staré Slovany v původních sídlech i naše 
předky ve vlasti do příchodu německých řádů: v radostné shodě s pří- 
rodou, v bratrském souzvuku zemanů a sedláků, uprostřed práce, která 
blaží, a s občasnými nevinnými radovánkami; jest také patrno, že celý 
obraz jest teple podmalován romantickou touhou po přírodě, po prostotě, 
po dětství dějin. Samo provedení obrazu má však ráz klasický a mocně 
připomíná bukclické chvalozpěvy na venkov, vytvořené básníky anti- 
ckými a pak napodobené veršovci XVIII. věku i jejich opožděnými 
epigony českými: úplně ve vergiliovském duchu doplňuje se rolnictví 
a dobytkářství prací vinařovou a včelařovou a opravdu po staroitalsku 
spojuje se zde zdravý smysl pro užitečnost s radostným zanícením pro 
přírodu. Toto sloučení názoru romantického s klasickým vkusem není 
v umělecké kultuře české výjimkou, naopak vyskytuje se zpravidla, 
kde básníci, výtvarníci, hudebníci mínili vystihnouti patriarchální život 
našich praotců. Zvítězil-li Svatopluk Cech lehce v soutěži se slovesnými 
předchůdci, z nichž buďtež uvedeni jen Jan Hollý, umný strůjce se- 
lanek v hrdinském rámci i bez něho, a Karolina Světlá,, vloživší do 
románu yPrvní Ceška« v úchvatné promluvě Vojtěcha Šembery skvělý 
obraz idylicky blaženého venkova staročeského, nebylo tak snadno 
vyrovnati se dvěma arcimistrům ze sesterských uměn — a přes to 
snese Ambrožovo jadrné a syté líčení rvenického ráje zcela 
dobře srovnání s mužným a zároveň lahodným cyklem souro- 
dých selských obrazů Mánesových na Staroměstském orloji, ano 
i s hudební idylou hrdinskou, jíž Smetanův genius opředl místo od 
Rvenic nehrubě vzdálené — Stadice přemyslovské- Právě na sta- 
dickou episodu v »Libuši« si čtenář maně vzponn'ná při klidných a 
slastných slovech Ambrožových, velebících touž shodu pána a čeledi, 
prosycených stejnou pohodou letního zrání a vrcholících podobným utě- 
šeným výjevem obžinkovým, při němž nechybí u Čecha výskavý pří- 
zvuk buiieskního veselí. 

Ale pak nabývá rvenická selanka zbarvení zvláštního. Z volného 
vzduchu nad polem i sadem uchyluje se toužebná vzpomínka Českého 
38 



I 



I 



bratra Ambrože do skrytého lusthausu vlastního srdce. Obzor 
dotud určovaný malebnými homolemi Českého středohoří se liží, až 
se octneme v těsné světničce neúnavného čtenáře bible a Petra Chel- 
čického i jeho věrně chápavé ženy, abychom posléze unikli z kvetou- 
cího světa zevního do pomyslných a nadzemských oblastí nábožen- 
ského snění, v nichž hledá a nalézá svou útěchu zkrušený a osamělý 
vdovec Ambrož. Idyla náboženská nepřesvědčuje však tu do stejné 
míry jako předchozí selanka agrární. Ceskobratrství Ambrožovo trpí 
značnou neurčitostí: byl tento horlivý čtenář Chelčického přívržencem 
Větší či Menší stránky? znamenal jeho odvrat od světa zásadní aske- 
tism či pouze náladový nával srdce přemoženého smutkem? jsou jeho 
večerní dumy o prchavé přeludnosti všech zjevů a o svrchované moci 
boží milosti skutečně věrným obrazem českobratrského smýšlení nebo 
spíše libovolnou obměnou supranaturalismu katolického, jehož zásady 
si Svatopluk Čech osvojil za klementinské výchovy, a který byl doma 
nikoliv v obci Chelčického, nýbrž mezi následovníky a obdivovateli 
Terezy á Qesu a Calderona? Básník, jenž nerad individualisoval, vy- 
naložil mnohem více úsilí na to, aby s virtuosním odstíněním hynoucích 
zvuku i barev postihl náladové pozadí Ambrožových meditací, než aby 
ostře prokreslil jeho názory. Nedotekl se ani jiného problému, jenž 
mohl zvláště zajímati psychologa náboženských dějin českých v XVII. 
století, odkud totiž ten naprostý souzvuk mezi husitským Bohuslavem 
z Michalovic a jeho bratrskj^m sluhou a důvěrníkem, tak řídký v do- 
bách předbělohorských. Zastaviv se pouze a to s láskyplnou zálibou 
u obou pokrevných dědiců jména a věhlasu Bohuslava z Michalovic, 
pospíchá Ambrož ve svém vypravování k tragice Staroměstské exe- 
kuce, která jest se zřejmým záměrem kontrastním postavena proti 
líbezným obrázkům ze zátiší rvenického. 

Přidržev se při líčení krvavého divadla na Velkém rynku vydatnou 
měrou svého pramene, »Iiistorie o těžkých protivenstvích«, směřoval 
Svatopluk Cech především k tomu, aby jímavé i názorné zprávy ná- 
boženského kronikáře proměnil v barvitý obraz staropražský s pů- 
sobivými účiny světelnými a aby propracoval hrdinský postoj Bo- 
huslava z Michalovic tváří v tvář smrti. Obé se mu podařilo znamenitě. 
K účastníkům z tábora císařského i povstaleckého, o nichž vypráví 
souvčký letopisec, připojil básník němou a přece významnou bytost, 
ztělesňující takořka staropražskou duši, slavný, chmurný, velebný Týn. 

39 



Jestliže starý pamětník dovede v náznacích uvésti různé hromadné 
síly, hýbající davem na Staroměstském náměstí, jako zděšení, strach, 
soucit a opět ukrutenství, krvežíznivost, pohrdání, Svatopluk Cech 
doplnil je nadosobní mocí slunečního světla, které zasahuje živým po- 
dílem do děsivého dramatu. Mezi Týnem a sluncem zapřádá básník 
napiatý dialog, jenž jej zajímá málem více než hovor odsouzenců 
s Hospodinem před smrtí, zachycený nábožným pisatelem »Historie 
o protivenstvích«: výtvarně školený zrak se srdcem soustrastně vzru- 
šeným inspirovaly Svatopluka Čecha nejsilněji při líčení Staroměstské 
exekuce. 

Stará radnice s Týnem, staletí to svědkové slavných dějů národ- 
ních, vztyčují z jitřního šera temné své věže nad tisícihlavý zástup 
diváků kupících se pod lešením a cizích žoldnéřů udržujících pořádek; 
soudci, mniši a katovi pacholci černají se na povýšeném místě, kde 
plane krvavá skvrna rudého sukna, a svítí skvělá ocel velkého meče 
popravního. Než kat započne své nelidské dílo na vážném Šiikovi, 
ohlášen údery dělovými, zalije bledou tvář prvního odsouzence jitřní 
svit, a jak přikleká ke špalku dalších sedmero pánů za víření bubnů 
a vřeskotu trub přehlušujících vzlykot zástupu, ozlatí východ slunce 
svými brunátnými pablesky štíty domů i obě věže týnské; básníku zdá 
se to ruměncem studu města nad potupou nejlepších synů národa. 
Klidná epika, s níž podáno chování Šlikovo a Budovcovo, musí ustou- 
piti vzrušení vpravdě dramatickému, když Ambrož počíná vypravovati 
o posledních okamžicích Bohuslava z Michalovic: jaře se žene do 
smrti jakoby do zábavj% pohrdlivě přeměří své soudce, vzdorovitě 
nastavuje čelo vrahům, v ničem neprojevuje strachu a slabosti. Maje 
sám ozářenu klidnou tvář jitřní září, vmísí na pokraji zkázy vnitřní 
svůj hlas do zápasu tmy a světla o Týn a pojímá jej v symbolice 
ryzé moderní: teprve, když se sám ujistí, že věže týnské, toto zosobnění 
pražské a české slávy, vyplují vítězně z elegických mračen do slunného 
blesku, položí statečně svou šíji pod meč popravčí. 

Jako by bylo nevhodno uváděti tento mohutný výtvor posvěceného 
básníka ve spojitost s křiklavým výjevem téhož námětu, který postavil 
pouhý rutinér Josef Jiří Kolár do středu svého »Pražského žida«, tak 
poučno jest s Cechovým obrazem Staroměstské popravy srovnati její 
vylíčení v »Mistru Kampanovi« od Čechova vrstevníka Zikm. Wintra, 
díle to mladším o celé čtvrtstoletí. Shodně s Ambrožem prožívá učený 
40 



rektor Karlovy univers! červnový den zlosti a hněvu jako pouhý divák, 
ale s hlediště vysoko povzneseného nad dav diváků i nad zástupy 
vojska, nejprve z oken domu Sixtova při ústí ulice Celetné, pak z po- 
výšeného průčelí pod věžmi týnskými; hlavně druhé stanoviště mu 
dovoluje, aby přehlédl vše, co hrůzného se koná na příšerném theatrum 
před radnicí. S povahou obou věcných a málomluvných učenců, hrdiny 
románu i jeho vypravovatele, souvisí, že se u Wintra nepodávají 
scény patetické, nýbrž že spíše se dojetí mimovolně a násilně prodírá 
postřehem realisticky jadrným a názorným, pronikajícím ke každé jed- 
notlivosti Ižisoudcovského a katanského výkonu. Ale jako Ambrož 
pozoruje též mistr Kampanus stálý zápas slunce s mračny, k němuž 
u Wintra přistupuje dramatické střídání nebeského blankytu s temnými 
prudce pádícími oblaky, aniž tomu věrný archaista přisuzuje v násil- 
ném anachronismu nějaký jinotajný význam: jest to pouhé zesílení 
bouřné nálady, kterou již na úsvitě dne nastoluje boj deště, slunce a 
duhy. Mistr Kampanus, kterým nejprudčeji zalomcoval krvavý konec 
Harantův, Kaplířův, Jeseniův, zamešká v tragické své mdlobě na ba- 
lustrádě podvěží týnského popravu pana Bohuslava z Michalovic, a 
v tom lze dojista shledávati dvojnásobný úmysl Zikmunda Wintra: 
jednak mínil nepolitickému učenci na oči uvésti katastrofu jen těch 
Staroměstských mučedníků, kteří s ním nějak životními vztahy souviseli, 
jednak chtěl se vyhnouti soutěži s básní již obecně známou. Opíraje 
se o své důkladné znalosti pramenné, kreslí Winter rodinu Michalovi- 
covu jinak, než ji známe z idyly rvenické; setkávat se mistr Kampanus 
při útěšné své návštěvě na Staroměstské radnici v předvečer popravy 
s oběma urozenými manžely obklopenými osmi dítkami, z nichž nej- 
mladší jest děvčátko, a poznává v panu Bohuslavu hlavně něžného 
otce, kdežto v paní Benigně hněvivě pohrdavou dámu zkamenělé tváře 
Niobiny. Leč tyto odchylky v jednotlivostech nemění nic na základní 
shodě mezi Cechovým a Wintrovým podáním krvavé lázně Staro- 
městských mučedníků. Z patetické malby Čechovy, při níž světelný 
štětec vedla značnou měrou básnická intuice, vysvítá totéž, čeho se 
dobralo spolehlivé poznání archaistického dřevorytce, a co jest tak 
sytě vyjádřeno Kampaňovými slovy k mladým akademikům v koleji: 
»Teď vyrostli ti mužové před očima mýma do výše heroické. Ta vzne- 
šená radostnost, s jakou chystají se na poslední hodinku, mne přesvěd- 
čuje, že při všech svých chybách jsou a byli lidé Bohu i vlasti milí, 

41 



že obranu vlasti a víry poctivě a spravedlivé mínili, třebaže cesta 
spravedlivá dovedla je k smrti hanebné. Jest v nich něco vznešeného 
a velikého,- co je tolik posiluje. Všickni jsou udatní, všickni jsou hrdi- 
nové. <- 

Bylo by jen oslabením dosaženého účinu, kd^^by Ambrož po mo- 
hutném svém líčení ještě mnoho mluvil. Odevzdá Václavovi pouze 
oteckj^m dědictvím starou rodinnou knihu; zpraví jej o bloudění bratra 
Smila v cizině a o návratu s brannou mocí do vlasti; slíbí mu do týdne 
osvobozující příchod Smilův v čele ozbrojených zástupů do Prahy — 
a oba, rozplývajíce se v slzách, rozcházejí se, aby se — nespatřili více. 

Ambrožova nápověd o Smilovi a o jeho odvážném pokusu o hu- 
sitský převrat zesiluje vydatně dějové napětí, jež průběhem třetího 
rozsáhlého i obsažného zpěvu bylo podstatně zvýšeno. Až do setkání 
s českobratrským starcem v jesuitské zahradě jeví se Václav pouhým 
typickým alumnem, v jehož srdci i smyslech revoltuje mladá přiro- 
zenost proti poutům celibátu. Poznání pravého původu a rodinných 
závazků rozkřeše v jeho nitru první jiskérky odporu proti jesuitskému 
katolictví a hodnotám protireformačním vůbec. Nyní se však můžeme 
nadíti, že nepůjde o vzpouru ryze soukromou, nýbrž že to bude složka 
většího nábožensko-poliíického hnutí v pobělohorských Cechách; ano 
čtenář odvažuje se tázati, zda nedojde ke srážce Smila s předáky ka- 
tolické politiky, o nichž se tak do široka rozhovořil první zpěv. Epické 
nadání Čechovo ocitá se v polovině skladby před velmi nesnadnou a 
odpovědnou úlohou uměleckou : sepnouti formou epickou vnitřní vývoj 
hrdiny, který jest zamýšlen jako postava typická, s historicky význam- 
ným děním veřejným. Zda na to vystačí tentokráte jeho sily, které 
doposud zpravidla vypověděly, šlo-li o složitější úkoly komposiční? 

Blesky a hromy rozpoutané bouře pozemní neb námořské prová- 
zívaly v dílech Čechova mládí osudové krise a závěrečné katastrofy 
reků individuálních i hromadných, v »Bouři« jako v »Adamitech«, 
v »Cerkesu« jako v »Evropě«. V úplné shodě s tím prožívá také Václav 
z Michalovic rozhodný svůj převrat duševní za ohlušivého hromobití 
a oslňujícího planutí blesků, které co chvíli ozáří jeho sličnou tvář 
i ošklivé líce Konrádovo. Ale ježto v malebné epopeji z barokního sto- 
letí vystupuje všecka příroda znásobena uměním a- vystupňována kul- 
turou, vložen jest večerní výjev s bouří v ovzduší i ve Václavově nitru 
do umělého rámce jesuitské architektury, jejíž klenby, ochozy a sloupy 

42 



zvyšují soumrak podvečera, a kde valná prostora salvatorského chrámu 
mnohonásobnou ozvěnou zveHčuje divoký řev hromů, zatím co oken- 
ními deštičkami šlehá odlesk křižujících se blesků. Ač dvakráte osvědčil 
Svatopluk Cech v této vstupní scéně čtvrtého zpěvu výrazovou virtu- 
ositu při zvukomalbě, když umělou gradaci a hned nato odvážným 
antikhmakem znázornil rozléháni i doznívání hromového úderu, přece 
zájem auditivní daleko byl převážen zálibou vj' tvarnou, ba výtvar- 
nickou. Ta soustřeďuje se menší měrou na tajemnou stínomalbu houst- 
noucího smrákání v posvátných prostorách a na bravurní ohňostroje 
blesků v oknech kupole než na rozkošnickou miniaturu, jíž se zároveň 
účastní antikvářský sklon a symbolisační důmysl poetův: v popředí 
významné scény salvatorské stojí přepychová monstrance barokního 
slohu, z jejíchž křišťálů, démantů a rubínů v skvělém lemování ze 
zlata a stříbra proudí do soumračné svatyně celé záplavy jiskřivého 
světla. Svatopluk Cech se nespokojil pouhým, skoro drobnohledným 
popisem tohoto vzácného skvostu s apoteosou Nejsvětější Trojice a 
Madonny potírající hlavu draku kacířství, nýbrž předeslal s důkladností 
skutečně barokní výklad o vzniku tohoto arcidíla jesuitské myšlenky 
i jesuitského umění, kterým urození dárci i dárkyně zvěčnili svou ra- 
dost z úspěchu protireformace, aby pak na konec naznačil, že Václav, 
určený Řádem k uctívání slavné monstrance, odhalí v jejích zdobách 
symbolisaci pokořeni své země, ano i své rodiny. 

Co se počalo v jesuitské zahradě po rozmluvě s Ambrožem, to se 
ve Václavově duši dokončí, když s Konrádem klečí před monstrancí 
v kostele sv. Salvátora. Mysl popleněná vysilujícími starostmi v beze- 
sných nocích, umdlená plachou snahou uniknouti z dohledu jesuitských 
vychovatelů, rozjitřená četbou kroniky vděčně přijaté od Ambrože, 
stále jest trýzněna děsivou skutečnosti ohlodaných lebek na mostecké 
věži a děsivější vidinou Staroměstské exekuce; nechut ke koleji a k To- 
varyšstvu Ježíšovu, husitský vzdor proti církvi, pocit závazku k dra- 
hému odkazu mučednického otce, vědomí bezmocnosti střídají se 
zimničně ve Václavovu nitru a také nyní při úkonu devočním činí jej 
roztržitým, ano chorobně rozvášněným. Než se tento odpor k myšlen- 
kovému i citovému světu jesuitského řádu v duši Václavově promění 
v uvědomělou revoltu, musí pokoušený novic překonati ještě jednu 
krisi; jakoby vyvolán smyslovými svody barokního chrámu a přepy- 
chové monstrance, zjeví se rozháranému jinochovi milostný přelud 

43 



Igiiácie se všemi vnadami melodické útěchy; tentokráte však dovede 
Václav zaplašiti nebezpečný ten obraz soustředěnou a mravně pro- 
hloubenou představou potupené hlavy otcovy. K opravdovému projevu 
vzdoru vydráždí Václava teprve zlobný fanatism Konráda, jemuž ve 
čtvrtém zpěvu básně připadá znamenitý podíl dějový, pročež jej básník 
nyní pronikavěji karakterisuje, kdežto dříve nakreslil pouze jeho zevní 
podobiznu. Karakteristika ta děje se obvyklým u Čecha protikladem. 
Krásný snílek obštědřený půvaby přírody i přízní lidí má za druha 
záštiplného slídivce, od jehož vychrtlého těla a zrádně zeleného oka 
se kde kdo odvrací; idealistického potomka ušlechtilého českého 
panstva provází jako zlověstný stín zarputilý sj^n německého kmene 
odedávna nevražicí na slovanské, kdysi vítězné sousedy; za serafi- 
ckým vyznavačem víry, která jest zároveň poesií, jde v patách trýznivý 
asketa pojímající náboženská cvičení jako předepsanou útrapu. Napětí 
mezi oběma znepřátelenými druhy propukne divoce, když Konrád nutí 
Václava k devoci, jež se čtenáři Ambrožovy knihy již jeví pokryteckou 
lží a bídnou zradou na rodinné tradici; ale výbuch vzdorného češství 
a vzbouřeného husitství, který se Václavovi hrne prese rty, není v této 
napjaté situaci zachycen dramatickou zkratkou soustředěné dějivosti, 
nýbrž uměle rozveden ve zdobnou tirádu navršenou z útočných otázek 
řečnických. Cechovská rétorika pracuje tu především základní antitesí 
mravního křesťanství a dekoračního katolicismu, který své hmotné a 
umělecké hodnoty čerpá z křivd a utrpení kacířů, takže Václav do 
své vášnivě ironické apostrofy může vplétati jak výtvarné narážky 
na kouzelnou monstranci, tak srdcervoucí výjevy z pobělohorské »Hi- 
storie o těžkých protivenstvích*, aby posléze odmítl Konrádovu výzvu, 
aby poklekl před monstrancí, rozhodnými a působivě vyhrocenými 

slovy : 

»K poctě této hrozné glorioly 

koleno bych uklánéti měl? 

Nikoli — — A nechť se na mne sřiú 

světa celého i nebes hněv . . . 

Vždyť tam slzy matky mé se třpytí, 

rubínem plá otce mého krev!« 

Pro dramatický ten vj'jev Svatopluk Čech potřeboval co nejpůsobi- 
vějších barev scénických a proto, jakoby na potvrzenou Konrádovy 
vyhrůžkj^ o trestu nebes kvačící na pekelného rouhače, rozpoutává 
44 



hned po Václavově odvážném vyznání celou záplavu blesků ozařujících 
síně kupoli chrámu salvatorského za hukotu hromu. 

Vrcholného účinu, o nějž básník usiloval zároveň patetikou slov 
i nanášením svítivých barev, bylo dosaženo: ostatek zpěvu, odehrá- 
vající se ve Václavově cele v podstřeší klementinském, má ráz pouhého 
doznívání dějového i psychologického. Nejde však již o pouhou slovní 
putku s Konrádem, jenž Václava neodbytně stíhá, když byli jinými novici 
vystřídáni při adoraci; nastane nyní mezi oběma skutečný zápas. Před- 
mětem jeho jest osudná kniha Ambrožova, která nadobro ovládá posled- 
ních sto veršů čtvrtého zpěvu. Rozvlekle a v celku zbytečně rekapi- 
tuluje básník její vliv na Václava; z ní vykládá jeho rozhodnutí opu- 
stiti Tovaryšstvo a spojiti se se Smilem; ji po skončené šarvátce po- 
nechává v ruce Konrádově na důkaz, že se duchovní slídič nemýlil, když 
obvinil Václava z kacířského přerodu; jí dává za úkol zasvětiti otce 
rektora do Václavova tajemství, zatím co nešťastný novic upí uzamčen 
a uvězněn v pusté své cele. 

Situace, v které se Václav z Michalovic ocitá na konci čtvrtého 
zpěvu, shrnuje všecku tragiku mladistvého hrdiny Čechova, způsobem 
opravdu typickým. Horoucí ušlechtilý idealista dostoupil toho stupně 
mladosti, kdy možno prozříti a odložiti klamné iluse chlapecké. Po- 
hlédl do světa, jenž jej k sobě vábí kouzlem dvojnásobným: sladkým 
půvabem lásky, opájející jeho cit, a mužnou krásou statečného činu, 
shodujícího se s požadavky jeho mravního uvědomění. Jedno z těchto 
rozcestí vyvolí si rozhodně, neboť pro něj již není návratu k omylné 
stezce dosavadní. Rozpřahuje ruce po životě, který nabízí takové mož- 
nosti, dodává síly krokům vedoucím do širého světa. Ale tu zapadají 
za ním dveře žalářní: vše jest mu znemožněno, uzavřeno, odepřeno. 
Básník skoro třiatřicetiletý nepředvede svému čtenáři tedy tragiku 
nesnází, překážek a pokušení, které osud valí muži do cesty, když 
přestal býti jinochem, nýbrž znovu a znovu se vrací k jinošským křísím 
a katastrofám oblíbených svých Mcyrich, jejichž duše i sudba mu zů- 
staly nejbližšími. Václav z Michalovic jest typický Mcyri, přeložený do 
Cech věku sedmnáctého. 

Co zbývá mladému vězni v klášterním žaláři, za nímž zapadly 
dveře vedoucí do života a který se skutečně podobá »mladému zaja- 
tému sokolu v kovové kleci«? Samomluvy, jimiž si sám úsilně ve- 
mlouvá možnost úniku a spasného rozhodnutí. Sny, promítající touhu 

45 



uskutečniti za pomoci spojenců velký příkaz probuzeného svědomí. 
Konečně však i pokušení, která, vábíce jeho smyslovou, citovou i 
obraznou bytost do kynoucího života, odvádějí od úzké a strmé stezky 
k předsevzatému hrdinství. Není zde místa pro čin, nýbrž jen pro 
dumu, pro malbu přeludů setkávaných fantasií, nejvýše pro řečnický 
monolog — toho všeho se dostává čtenáři vrchovatou měrou v pátém 
zpěvu »Václava z Michalovic« místo děje, jenž se zastavil ve svém 
rozvoji a co nejvíce zúžil ve svém rozpětí. Konstruktivní úsilí básníka 
zde takřka nadobro opustilo, takže různé projevy Václavovy subjekti- 
vity následují za sebou bez hlubšího zdůvodnění, a to dokonce v jakési 
duplicitě; co byl rozvrácený novic prožil ve vlastním nitru mezi čtyř- 
mi zdmi cely spolu klášterní i vězeňské, to se k němu vrací podruhé 
v podobě mnohem reálnější za návštěvy patera Sidecia, čímž snaha 
o dějovou peripetii se jeví příliš chtěnou a násilnou. 

Vzdorný svůj odpor k jesuitství, který poprvé propukl u sv. Sal- 
vátora, když Konrád naléhavě nutil k úkonu devočnímu, formuluje 
uvězněný Václav se zvýšenou rozhodností, když členové Tovaryš- 
stva jej přicházejí vyslýchat a kárat; ohnivý ten protest jest působivě 
sestilisován v devět čtyřveršových slok střídavě rýmovaných, ma- 
jících téměř ráz árie. Starý protiklad láskyplného Ježíše a jeho zlob- 
ných Tovaryšů, náboženství pokoje a prakse krvavě násilné jest tu 
rozveden s velkým uměním rétoriky a nabývá účinnosti tím větší, 
že jím stíhá svědomí svých jesuitských vychovatelů uvědomělý již 
kacíř, syn a následovník staroměstského mučedníka, rozhodný Cech, 
který strhává se svého těla i své duše veškeré znaky výchovy v í^á- 
du, ano v lůně katolické církve. Ale tato programní slova, zprostřed- 
kující dvojí projev v chrámě salvatorském, soukromý při devoci před 
Konrádem a veřejný při svatbě slečen Huertových, ukazují, že básník 
nikterak nedbal toho, aby duševní přerod Václavův prohloubil také 
nábožensky. Proč se nyní syn Bohuslava z Michalovic přimyká tak 
vášnivě k zavrženému a zneuctěnému svému otci? Pouze proto, že 
jej k tomu pudí hluboká soustrast s osudem otce i celého národa; 
že se jeho ušlechtilá humanita vzpírá proti katanskému dílu krvelač- 
ných válečníků i lupičů, kteří se staH kletbou české země; že hlas 
krve promluvil v tepnách neodolatelně. Kdežto tedy citové, ba instink- 
tivní důvody rozhodly, není o názorových pohnutkách ani řeči, což 
nemůže nepřekvapiti u mladého hrdiny, který jest nadaným a vzdě- 

46 



laným bohoslovcem. Ani zdáli nepomyslil Václav na otázku svého spa- 
sení, na věroučné pozadí svého rozhodnutí, ba ani na nutnost, aby si 
uvědomil, proč žil a proč zemřel drahý otec. Národní liberalism 
Svatopluka Čecha způsobil, že syn náboženského mučedníka a vy- 
chovanec duchovního řádu zůstává lhostejným pro problémy nejdražší 
české reformaci a že ulpívá na průvodních jevech politicko národních, 
chápaných spíše citem než promyšlenou úvahou. 

Opuštěn rozhorlenými jesuitskými inkvisitory, Václav z Michalovic 
zůstává ve své cele, proměněné v žalář, a kromě džbánu vody na 
stole a obrovitého krucifixu má za společníka pouze asketickou knihu, 
hrozící všemi pekelnými tresty. Jakoby se byl propracoval křikla- 
vými podrobnostmi odporných kazatelských a mravokárných děl 
Pavla Axlara, Marka Damascena a Vojtěcha Martinidesa, soustředil 
Svatopluk Cech v někohka verších skutečně mistrovsky ponurého a 
zároveň divokého ducha barokních fantastu protireíormačních- Rozkoš 
z utrpení a z muk, záliba v děsivé grotesce, dráždění svědomí před- 
stavami co nejsmyslnějšími — to vše postihl básník intuiční zkratkou 
na nový důkaz, že není nikterak cizincem v oblastech barokního cí- 
tění a jesuitské myšlenky. Ale jeho hrdina odvrací se co nejrozhodněji 
od okruhu pomyslů, jež Klementinum vnucovalo stejně úsilně jesuit- 
skému novicovi v XVII. století jako chovanci arcibiskupského kon- 
viktu za věku XIX. Dumavá mysl Václavova, naplněná starostmi, 
jak provésti plán s Ambrožem smluvený, rozpřádá si obrazy o vítěz- 
ném postupu bratra Smila: vesnický zástup po husitsku ozbrojený i 
řízený očekává na lesní mýtině povelu k válečnému vytrhnutí; za zvuku 
strašného bubnu Žižkova se Smilem, vůdcem vojenským, a s Ambro- 
žem, vůdcem duchovním, dávají se houstnoucí roty na pochod; na 
Bílé hoře odčiněna listopadová porážka kalicha; Karlův most ztečen, 
takže katolické panstvo uchyluje se k svatému Salvátoru, chtějíc se 
tam zachrániti; zde před oltářem rozhoduje se dramaticky o bytí a 
nebytí rodu Huertova. 

Celá tato řada malebných a patetických výjevů válečných jest 
volnou obměnou husitských dějů, které zobrazil Svatopluk Cech v 
»Adamitech«; nic neprokazuje této vnitřní souvislosti jasněji než zá- 
věrečná scéna, již si obraznost Václavova umísťuje do chrámu salva- 
torského. Když kostelní asyl nezachránil dona Huerty před krvavým 
soudem rozpoutaného lidu, jest Václav ochoten přejmouti vůči Ignacii 

47 



úkol ochránce, jejž rovněž krásná, ohrožená a pravověrná papeženka 
Jitka tak ráda přijala od Adama, stavícího se stejně odvážně na odpor 
vlastnímu svému táboru. Kdežto však Jitka, davší se Adamem vy- 
trhnouti z moci adamitské, pokládá za své poslání obrátiti svého vy- 
svoboditele na svou víru, odmítá vášnivější Ignacie každý styk s ka- 
cířským odpadlíkem, i když dává tím vlastní život v šanc. Jsou to 
ohnivé tóny calderonského nadšení, kterými Ignacie ve skvělé lyrické 
árii pozdravuje mučednictví za víru a opěvuje kouzlo katolického 
dogmatu — nový důkaz, že Čechova sensibilita přimykala se právě 
k oné duchovní oblasti, kterou zavrhoval rozumem i citem. 

Paroxysm, s nímž Václav z Michalovic prožívá osudný konflikt 
své závěrečné vidiny, jest tak silný, že přivádí procitnutí z tohoto 
bdělého sna; Václav ocitá se rázem tváří v tvář nejžalnější skuteč- 
nosti. Ztělesněním jejím jest mohutný Ukřižovaný s lebkou pod no- 
hama, a k němu utíká se rozbolestněný novic lkavou modlitbou, při- 
pomínající vášnivou unylostí a mladickým zanícením alespoň z dálky 
onu slavnou apostrofu Krista, kterou r. 1833 Musset lUvedl svého 
»Rollu« a na niž r. 1876 ve své »Ukřižované« české čtenáře důrazně 
upozornil Jakub Arbes. Ale ani tentokráte nepožaduje Čechův rek od 
svého Vykupitele odpověď na otázky víry a spasení, které otřásaly 
nitrem romantického skeptika francouzského. Čtyři pochybnosti před- 
kládá rozechvěný novic umučenému Spasiteli. Jest možno, aby křížové 
pokoření národu českého dalo se s vůlí Boha lásky? Má Václav pře- 
trhati svazky vižící jej k rodu a k otčině? Zda ukládá Ježíš svému 
následovníku, aby v srdci zdusil čistý plamen pozemské lásky? Ci 
přeje si opravdu, aby vychovanec jesuitů přemohl v sobě přirozeného 
člověka mrtvolnou askesí? Tyto otázky, pronášené při veškerém vášni- 
vém rozrušení co nejúpravnější a nejzdobnější formou řečnickou, uka- 
zují, že Václav, přes varovné memento vidiny o Ignácii odmítající jeho 
pomoc v chrámě salvatorském, doposud s nejkrajnější naivností věří 
v možnost kompromisního řešení, které by mu zároveň dovolovalo 
jíti se Smilem i s Ambrožem po stopách otcových i dojíti spojení s ka- 
tolickou šlechtičnou- V tom smyslu dává si podle samolibého hlasu 
srdce sám rozřešení, když Kristus odpovídá k jeho otázkám pouze 
nemilosrdným mlčením; nejprostší rozvaha zkoumavého rozumu musí 
zmlknouti tam, kde mladistvá bytost, střásajíc nepřirozené okovy, 
vydává se na pout za osobním štěstím. 

48 



Krutou ironií působí, že za Krista přichází odpovědět Václavu 
z Michalovic člen Tovaryšstva Ježíšova, pater Sidecius. Velmi trefně 
přirovnává Václav v rozhorlené srážce se svým duchovním pěstou- 
nem jeho úlisné lákání k pokušení, jimiž na poušti Satan chtěl Spasitele 
svésti se zamýšlené dráhy; sám ovšem se při tom jevil málo sta- 
tečným následovníkem Kristovým. Pater Sidecius, jemuž Svatopluk 
Cech dal jméno kněze, který hraběte Šlika připravoval ke smrti, 
jest typická postava jesuitského diplomata- Má svého sličného a nada- 
ného chovance rád, ale méně pro něj sama než pro vysoké cíle, jimž 
jej předurčil; umí bystře čísti v jeho pohledu i v jeho duši; vždy po- 
střehne naráz, kterak působiti na rozkolísané nitro Václavovo. Vida 
alumna na kolenou před krucifixem, podněcuje výmluvný kněz jeho 
lásku k Ježíšovi; nato sáhne obratně na klávesy vzpomínky a laská 
se s jinochem jako jeho starý pěstoun; v zápětí však zaútočí na jeho 
ctižádost, líče mu skvělou dráhu v Rádu. Nedá se odstrašiti ani, když 
Václav rozohněně a prudce odmítá nepravé křesťanství jesuitské, 
nýbrž, nasadiv si v sebezapření znovu masku otcovského přítele, do- 
týká se dovednou rukou nejskrytějších strun Václavova citu. Toto 
nové, nejsilnější a nejúčinnější vábení Sideciovo, kterým odkazuje od- 
padlého alumna na dráhu světského šlechtice, obvěněného Huertou a 
sňatkem spřízněného s ním, uvedeno jest obratným inscenováním bás- 
níkovým v tak úplný souhlas se Sideciovým postupem a karakterem, 
že čtenář nepostřehuje rázem, na kolika pravděnepodobných násilno- 
stech jest zosnována zamýšlená intrika obmyslného jesuity. Odkud ví 
— i když mu Konrád mohl leccos napověděti — pater Sidecius o Vá- 
clavově toužebné náklonnosti k sličné neteři Huertově? A jak by mohl 
sváděti Václava vyhlídkou na zásnuby s ní, když již již se konají 
přípravy k jejímu sňatku s docela jiným kavalírem? Ci Sidecius, 
jemuž dotavadní karakteristika Čechova nechtěla upříti určitých sym- 
patií, zaplétá se úmyslně do lží, jen aby získal Václava pro věc své 
církevní politiky? 

Buď jak buď, prostředek tento alespoň na okamžik neselhal u 
Václava z Michalovic, který se zde osvědčil rodným bratrem Adama 
z »Adaniitů« a Pavla z »Evropy«; milostná idyla s vyvolenou dívkou 
bývá pro mladistvé hrdiny Čechovy zpravidla nejnebezpečnější ná- 
strahou na cestě idealistického snažení. Vida v zrcadlení manželského 
štěstí s Ignacií utěšeně patriarchální a venkovsky nevinnou selanku 

4 49 



rvenickou, Václav dočasně zakolísá. Leč právě jen dočasně. Vzdorný 
odbojník překoná v jeho nitru toužebného milence, a Václav s horečným 
rozhorlením odmítá veškeré návrhy Sideciovy- 

A tu též Sidecius odhalí svou pravou tvář jesuity, v němž církev- 
nický a řádový fanatik udusil srdce lidské a křesťanské. Aby dokázal 
Václavovi, že veškerý jeho boj s římskou a jesuitskou mocí jest 
nadobro marný, odhaluje mu osud Smila a Ambrože, do nichž mladý 
jejich spojenec vkládal tolik závažných nadějí: podle udání zrádného 
Konráda byli chyceni, vsazeni do Bílé věže, odkud vyjdou teprve v 
den své popravy mečem katovým. Sideciova ohromující zvěst pře- 
tíná vlastně rázem netoliko Václavovy naděje, nýbrž zároveň také 
veškeré možnosti skutečného epického dění v básni. Nedav činně za- 
sáhnouti do děje ani Smilovi z Michalovic ani jeho ozbrojeným zá- 
stupům novohusitským, Svatopluk Cech se vyhnul dosti nesnadnému 
úkolu, aby zasadil pražský děj do širšího rámce hromadného dění, 
ale zároveň povážlivě ochudil svou skladbu. Vedle rozkolísaného jino- 
cha, tonoucího v duniách, tužbách a snění, nepostavil pevného muže 
téže krve, jehož heslem jest organisace, čin, útok. Za klášterním sa- 
motářem, který se potácí mezi celou asketovou, refektářem konviktu, 
prostorami chrámovými a zahradami řádovými, neviní se národní dav 
lidový, plný zdravých vztahů k životu. Z krvavého a náboženského 
století sedmnáctého poznáváme toliko tuto stránku, a to spíše jen 
dekoračně a řečnicky než ideově, kdežto ona zůstala nám zastřena, 
když Smil a jeho bojovníci zůstali úplně v pozadí. To, co po Sideciově 
odhalení Václavovi zbývá, tof pouhý marný vzdor bez jakékoliv vy- 
hlídky na úspěch, bláhové tlučení křídel zajatého ptáka o pruty klece, 
vzdorný a zoufalý výkřik bezmocné vůle . . . poznávaje to, pozbývá 
čtenář skoro zájem o rozřešení osudu Václava z Michalovic, který 
básníkovým zúžením akce přestává také činiti nárok, aby mohl býti 
pokládán za symbolisaci českého národního osudu v době pobělo- 
horské. 

Se zevní dramatičností, která na rozdíl od ostatních částí vyzna- 
čuje závěr pátého zpěvu, promítl básník několika prudkými gesty 
Václavův zoufalý úžas ze zpráv Sideciových: zděšený výkřik, ukrytí 
obličeje do dlaní, těžké vzdechy zmučené duše, konečně výbuch líié 
zuřivosti. Václav nabízí v divokém horováni svou krev jesuitským 
katanům, ne však dříve, než se pomstí zrádci Konrádovi. Pomstychti- 
50 



vým činila mladého snílka vzpomínka na potupu otcovu i na pokoření 
vlasti i národu; pomstychtivým se stává, dověděv se o zradě beze- 
ctného druha. Z těchto dvou zakalených zdrojů poplynou další a po- 
slední činy Václavovy, které nesnesou přísného mravního měřítka, 
nejen proto, že temeni z pohnutek málo šlechetných, ale i proto, že 
jsou konány v prudkém afektu — nespoutaná mladickost brání Václa- 
vovi, aby se nestal skutečným hrdinou v přísném významu slova. Projev 
Václavova rozvášnění přeložen jest do posledního zpěvu; pátý oddíl 
básně zůstává ještě vyhrazen jeho naprosté bezmocnosti: opuštěn Si- 
deciem marně buší do zapadnuvších dveří svého žaláře; spoután pak 
jesuity s Konrádem v čele nadarmo se brání násilnému obřadu exor- 
cismu; bylo by třeba přímo nadpřirozených sil, aby ubohá obět Kon- 
rádova, Sideciova a rektorova mohla opět rozhodovati o svém osudu- 
Dramatický vzruch však není u Svatopluka Čecha nikdy trvalý; 
zde jej vystřídává malířská záliba dekoračního virtuosa slovního, která 
pak ovládá značnou část závěrečného zpěvu šestého. Kdežto ve vstup- 
ním zpěvu se jí oddal básník při líčení slavnostní hostiny klementinské 
plnou měrou, mohl ji později, líče honosné obřady Božího těla a nád- 
hernou monstranci u sv. Salvátora, projeviti pouze episodicky, teprve 
na samém konci »Václava z Michalovic« slaví tato vloha opětně do- 
konalé vítězství. Skvělá svatba mladých dam Huertových, s níž Sva- 
topluk Cech spial tragický závěr osudu svého hrdiny, poskytla mu 
plnou příležitost, aby oslnil čtenáře celým svým barevně hlaholným 
uměním brožíkovským. Na útratného mistra hromadných komposicí 
dějinných, tak věrného v jednotlivostech krojových a rekvisitách 
musejního rázu, ale zároveň tak chladného, šlo-li o postižení dobového 
ducha, vzpomínali jsme již při kněžských a šlechtických hodech v 
klementinském refektáři, jak bychom si nepřipomenuli pří panském 
sňatku u sv. Salvátora dvojnásobně tohoto Václava Brožíka, jehož 
vývoj vede od »Svatebního průvodu Závise z Falkenštejna« až k o- 
brazu »Tu felix Austria, nube«? Po brožíkovsku směstnal zde Svato- 
pluk Cech do lodi chrámové velký šumící zástup, tak rozsáhlý, že se' 
z kostela přelévá až na ulici, maje pak pokračování v řadě skvělých 
panských vozů na Karlově mostě; zrakové bakchanale jest tu stup- 
ňováno dojmy sluchovými, jež se podařilo básníkovi šťastně shrnouti 
do přirovnání homerské šíře o vichru v hustém mlází a o zvědavém 
davu diváků. Po brožíkovsku soustředí se všechen ruch urozeného 
4* 51 



a slavnostně oděného panstva, které se vlní v prostoře chrámové, ko- 
lem dvou luzných postav dívčích zlaté Marie, pyšné plavovlásky, a 
stříbrné Ignácie, temnooké brunety; i postavy chlapeckých panošů 
ve světlých kabátcích, které připravují příchod svítivých nevěst, tvoří 
v obraze Cechově akord brožíkovský. A stejně básník jako malíř za- 
ložil své líčení na velmi pozorném studiu historického krojesloví, čímž 
podařilo se mu nejen uvésti hru drahokamů a perel ve špercích a pa- 
blesky kovových nití v látkách v soulad s vlasy a pletí mladých 
Huertoven, nýbrž i vyvolati věrný obraz nádhery XVIÍ. věku, na 
jehož náboženské pointování světského lesku nezapomenuto. Po bro- 
žíkovsku Mariina i Ignáciina elegance podána velmi zálibně, leč úplně 
bez karakteristiky, kterou pohřešujeme též při líčeni zástupu ostat- 
ních svatebčanů, ale v tom se Cech od reálného a mužného Brožíka 
podstatně liší, že zachmuřenou a nejistou Ignacii pojal příliš nezemsky, 
pohádkově, sentimentálně. Dvojí akord, zrakový i sluchový uzavírá 
první část slavnosti: zlatá mříže presbytáře zamyká se za svatebčany 
a hlučná fanfára zahajuje obřad svatební. 

V prvním zpěvu »Václava z Michalovic« tvořilo malebné shro- 
máždění světských i duchovních vladařů protireformačních Cech po- 
zadí k několikerému výkonu výmluvnosti náboženské i pozemské; 
podobně v závěru celé skladby. Použiv vlastních zkušeností ze stu- 
dentských let, o nichž později zevrubně vyprávěl v autobiografii 
»Druhý květ«, kterak z dormitoří v Klementině spletí půd a podkrov- 
ních chodeb dostati se do kopule chrámu svatého Salvátora, vylíčil po- 
divnou pout Václava z Michalovic, který výraziv dveře vězení, pod 
krovy kolejními i kostelními doputoval až na pavlač obepínající osmi- 
hrannou kopuli salvatorskou ve strmé výši bezprostředně pod fres- 
kami. Se vzdušného toho stanoviště mohl Václav sice postřehnouti 
v kostele slavnostní ruch mnohohlavého; zástupu, nemohl i^se však 
dohádnouti smyslu celého obřadu. Stačilo mu, že vidí četně shromáž- 
děný katolický dav v representačním chrámu jesuitském., aby zahřímal 
s neobvyklé své kazatelny do lidu ze všech sil odbojnou řeč proti- 
katolické vzpoury. V básníkově osnově měl tento plamenný apel 
Václavův — první a jediný čin, kterým hrdina dotud trpný se proje- 
vuje veřejně — býti vyvrcholením celé skladby, a skutečně věnoval 
Svatopluk Cech mnoho ze svého rétorického umění tomu, aby Václa- 
vova slova zněla co nejmohutněji a nejúčinněji; vtipným dohadem 
52 



nalezl v nich literární dějepisec ducha roku 1848, ano přímo ohlas 
řeči Aug- Smetany 13. března 1848 v Týně. Pohříchu nepromyslil 
stejně bedlivě podmínek, za nichž se Václav vzchopuje ke svému 
řečnickému zasažení a buřičské své agitaci. Nejde tu přece o mnohem 
více než o vášnivý výbuch mladistvé duše předrážděné exorcismem, 
vězením a postem, překypující pomstychtivostí a záštím a naprosto 
nedbající, ke komu se obrací a zda tu bude přijat jako mluvčí ne-li 
věrohodný, tedy alespoň příčetný. Václav z Michalovic přichází prostě 
vybíti nashromážděné bouřné dusno svého rozvráceného nitra a činí 
to způsobem, který známe již ze starších vzdorných projevij čechov- 
ských. 

Dvaačtyřicet trochajských veršů, zprvu rýmovaných střídavě, 
obkročně a sdružené, později však seskupených do zcela pravidelných 
slok, jest vzorným příkladem zdobné a umné rétoriky Čechovy. Try- 
skají z nejprudšího varu duše hrdinovy, rozžhavené až k paroxysmu, 
derou se na rty za situace dramaticky nejnapjatější, kdy Václav 
zmítá se mezi vězením a nedalekým zmarem, zahrnují nejbolestnější 
osobní zkušenosti i nadosobní poznatky rozčileného řečníka — a básník 
dal jim formu co nejuhlazenější, plnou obrazové zdoby a oratorských 
příkras, která pouze na jediném místě přervána jest myšlenkovou apo- 
siopesí a větnou výpustkou. Václavova řeč jest ohnivou výzvou k lidu 
českému, aby zbavil se rázem jesuitského panství a aby brannou mocí 
jako kdysi husitští předkové povstal proti svým utiskovatelům. Na- 
léhavá apostrofa uhněteného lidu, vyjádřená čtyřmi co nejúsečnějšími 
větami, zahajuje Václavovu řeč. Nato větší její část doličuje barvami 
sytě nanesenými zhouby světské i duchovní protireformace v lidu 
českém; to, co Václav prožil sám a čeho se dověděl od Ambrože, 
pojí se v děsivý obraz s dohady jeho hloubavé mysli. Aby podnítil 
lidovou odvahu, Václav se dovolává husitské minulosti národní, kte- 
rou však zobrazuje válečnicky a svobodomyslnicky, nikoliv též ná- 
božensky. Oč Václav usiluje,, toť vlastně ^pokračování v branných 
úmyslech jeho bratra Smila, ale provádí to úplně prostředky běžnými 
svobodomyslným horlitelům o husitství ve věku XIX. Svatopluk Cech, 
který s přesností tak úzkostlivou studoval zevní formy života století 
XVII., upadal v úmyslné anachronismy, měl-li vyjádřiti jeho smýšlení 
a cítění. Nanejvýše příznačné jest čtj^řverší, kterým se Václavův slovní 
útok na jesuity a jejich světské spojence končí: 

53 



y>Povypni jen šiji s éámým vztekem, 
povstaň, z tuhé mrákoty se vzbud — 
rozprchnou se supi s bědiiým vzkřekem, 
slétmivši se k hodům na tvou hruď.U 

Není sporu, že poslední obraz o dravcích klovajících domnělou mrtvolu, 
jest úmyslná narážka na touž metaforu, případně položenou při líčení 
jesuitského hodokvasu v prvním zpěvu »Václava z Michalovic«, ale 
čím vyznívá celý tenor této vzdorné a hněvné sloky než onou bouřnou 
náladou Cechových let studentských, dusících se ve spoutanosti škol- 
ských a konviktistických řádů za doby politicky mrákotné? Celá řeč 
Václava z Michalovic zůstává takovým jinosským protestem ušlechtilé 
vůle, jíž se nedostává ani prostředků k provedení předsevzatého činu, 
ani rozvahy k volbě správné cesty. Proto Václavovo vzepětí energie 
vyzní na prázdno a má výsledky zcela žalostné. 

Varhaník přeruší hlaholnou fugou slova smělcova; přivolané 
vojsko zdusí zárodky odboje v rozechvěném davu; celému počínání Vác- 
lavovu porozumějí plně pouze jesuité. A kdo přispěchá, aby se s Václa- 
vem změřil slovem i ramenem v největší hodině jeho osudu? Snad 
někdo z mocných vůdců Tovaryšstva, jenž chce odstraniti nebezpeč- 
ného kacíře? Ci některý katolický šlechtic, zosobňující pobělohorskou 
státní myšlenku v Cechách, touže podstoupiti .'souboj s, potomkem 
a mstitelem husitského panstva povstaleckého? Nikdo z nich neuznává 
Václava z Michalovic za hodná odvety. Jen zfanatisovaný novic, zá- 
vistivý slidič a ošklivý intrikán Konrád, sok spíše osobní než zása- 
dový, vydává se za ním do vzdušného sousedství fresek v kupoli a 
zaplétá se s ním do groteskního křížkování, jež náhlý pablesk slunce 
činí podobným zápasu světlého archanděla s temným satanem. 

Jižjiž jest vítězství na straně Václavově, když tu o jeho osudu 
rozhodne ta, která kromě starého Ambrože zmátla nejpovážlivěji jeho 
životní běh. Václav z Michalovic náhle poznává u oltáře Ignácii a 
krásná nevěsta poznává také jej. ]3ásník nenaznačil nám, co pocítil 
mladý vzbouřenec, když pochopil, že Ignácie jest právě oddána s ji- 
ným: nastala recidiva jeho milostné touhy, probudila se v něm žárli- 
vost na šťastnějšího soka či přestala proň býti Ignácie opravdu na- 
dobro pokušením, jak se zdá po posledním hovoru se Sideciem? Při 

54 



kolísavé povaze Václavově těžko se rozhodnouti pro tu či onu možnost, 
an básník ponechává nás zhola na rozpacích, aby s psychologií málo 
pravděpodobnou předvedl nám poslední dramatická gesta Ignáciina. 
Také této trpné a něžné citlivce přisouzeno skutečně jednati až na sa- 
mém závěru básně, a teprve zde se nám dostává neprostředkovaného dů- 
kazu, že neteř Huertova opravdu milovala Václava, kterého znala tak 
povrchně a s nímž takřka ani nemluvila: rve si závoj s hlavy, sva- 
tební vínek s vlasů a vztahuje k něnm toužné ruce, zvouc jej k sobě. 
S rovnováhou duševní pozbývá Václav též rovnováhy tělesné a pod- 
léhá na chvíli Konrádovi; oba pak řítí se přes zábradlí do lodi chrá- 
mové, kdež za výkřiků tisíců s oběma soky zároveň hyne také Ignácie, 
zasnoubená alespoň ve smrti s Václavem z Michalovic, který si ne- 
uvědomuje ani jejího skonu ani naprosté marnosti svého odvážného 
podniku. 

Nedočkavým spádem překotného a nedomyšleného dění, který se 
nápadně odráží od zálibně pomalého toku prvního, po výtce malebného 
zpěvu, dospívá Čechův »Václav z MichaIovic« v neúměrně krátkém 
šestém zpěvu předčasného konce. Tento násilný nepoměr mezi široce 
rozlehlou exposicí a ukvapeným závěrem ukazuje, že také tentokráte 
pohasl průběhem tvoření básníkův horký zájem o dílo, a že básnická 
inspirace, která jak v subjektivním vstupu, tak v bohatě věcném 
zpěvu prvním a třetím, bije mohutnými perutmi, postupně jej opouštěla. 
Skladba založena byla ve svých začátcích jako rozsáhlé epos histo- 
rické, jež mělo v typických představitelích a v sytém koloritu zobra- 
ziti protireformační Cechy po Bílé hoře a marný zápas dohasínajících 
nábožensko-národních tradic s nimi; i o to postaral se básník propra- 
covanou retrospektivou třetího zpěvu, aby světskému a duchovnímu 
panstvu pobělohorskému, skládajícímu se z katolických cizáků, byla 
zjednána protiváha v názorném obraze té vlastenecké a husitské šlech- 
ty české, která vykrvácela na Staroměstském náměstí. Leč plán a 
osnovu rozlehlé skladby dějepravné, prosycené duchem doby a opřené 
o skutečné historické události, Svatopluk Cech opustil záhy: místo vý- 
znamných protagonistů katolického tábora uvedl do dalšího děje pouze 
několik podružných členů Tovaryšstva Ježíšova a sentimentálně de- 
korační dvojici šlechtických dívek; všecky národní a náboženské tra- 
dice skupiny drulié shrnuty na světlou, ale křehkou a kolísavou hlavu 
jednotlivého, symbolicky pojatého hrdiny. 

55 



Zda skutečně hrdinj^? Václav z Michalovic probouzí se z nevě- 
domosti, uvažuje, váhá, ale nejedná; touha, snění, duma a rozechvělost 
citů stále převažují jeho stránku volní; když pak se na samém konci 
básně jeho nejisté chtění přece vzchopí k činu, vybíjí se jinošská ener- 
gie v marném podniku, který jest nepřipraven a nepromyšlen. Při něm 
— ^ spíše náhodou než tragickou nutností — Václav z Michalovic hyne, a 
to spíše jako oběť osobního záští než jako poražený představitel principu, 
nad nímž vítězí organisovaná moc protireformačních protivníků, kte- 
rým dějinnou prozřetelností přisouzena ještě pro dalších 150 let vláda nad 
národem českým. V důsledku toho, že od druhého zpěvu se všecek 
obsah básně seskupuje kolem sentimentální postavy jinošské velmi 
skrovných schopností volních, ustupuje — ve shodě s básnickým zalo- 
žením Svatopluka Čecha — epický a dramatický děj povážlivě slož- 
kám reflexivním, skutečná akce úvahám, samomluvám a dialogům, 
prvky výpravně konstruktivní živlu popisně malebnému. Ale i zde 
má Čechovo básnické umění hranice vymezené dosti úzce- Citový svět 
Václavův na podiv bohatý a živý, kde jde o vztahy k rodině, k do- 
movu, k pěstounům, neobyčejně nedůtklivý, jedná-li se o čest vlastní 
i národa, dramaticky rozvitý ve srážkách se zrádnými protivníky z 
Tovaryšstva, mění se v oblasti erotické v nejkonvenčnější sentimen- 
talitu; vztah mladého odpadlého alumna k Ignácii pohřešuje netoliko 
osobního svérázu, ale i veškeré konkrétnosti. Myslitel se ve Václavu 
mění vždy naráz v řečníka, a to skutečně úchvatného, když hřímá 
proti pokoření a útisku vlasti, proti jesuitskému licoměrnictví a po- 
bělohorskému násilí, když volá po odboji, pomstě, dějinné spravedlnosti 
— to jsou dojista nejkrásnější místa celé básně, třebaže valnou většinou 
anachronistická. Zato Václavův myslitelský zájem a jeho řečnický 
zápal ochabují, jakmile se ocitají před skutečnými otázkami nábožen- 
skými, jmenovitě pak před těmi pro))lémy přesvědčení a vůle, jež 
znepokojovaly, na život a na smrt dělily naše předky v XVII. věku; 
liberalistický tvůrce pobělohorského eposu nedovedl pověděti nic zá- 
važného ani osobitého o tragickém rozporu mezi katolictvím a prote- 
stantstvím, jemuž hrdina jeho básně propadá hned po odhalení Ambro- 
žově — jaký to myšlenkový nedostatek skladby z dějin náboženských! 
Zabývaje se Čechami XVII. století, byl básník příliš upoután nád- 
herou a barvami jejich povrchu a tím rozptylován od hlubší introspek- 
ce názorové; skvělý zevnějšek poutal jeho pozorné, ba rozkošnickó 
56 



oko i jeho výtvarně vytříbený vkus, povzbuzuje jeho virtuosní umění 
malebného slova. Takto má ve -Václavu z Michalovic« vedle řečníka 
místo daleko nejpřednější dekorační a antikvářský malíř barokních 
sklonů. Toho nejpovolněji poslouchá básnická mluva, jež se zde roz- 
vila k dokonalosti a bohatství u Čecha dotud nedosaženému. Na rozdíl 
od starších Cechových děl jeví »Václav z Michalovic« pouze skrovné 
stopy zápasu s jazykem a s veršovou formou. Ojediněle se naskýtají 
zastaralá slova, běžná v obrozenské poesii, a neživé, pedantické obra- 
ty, příznačné básníkům, kteří opomíjejíce jadrné mluvy lidové, čerpají 
svůj jazykový poklad výhradně z knih (črt, device, hanobce, hlouben, 
chumel, kačice, krabuše, odeblesk, paprsleky, rokotání, ropot, zplodi- 
tel, žáče; burné koleso, ďáblí pazour, mutný, peřestý, řevný tábor, 
samospasný, svíží, věčitý; ves půvab; rozchvátiti, zjařovati se; »náš 
věk se z vaší zůstalosti zouvá«, >;soucit se zháral«, »duše má jen zvučí 
stonem žele«). Trocheje, jimiž celé epos (až na iambický »Vstup«, o- 
plývající četnými rytmickými licencemi a nepřesnostmi) jest složeno, 
jsou většinou správné a zvučné, ačkoliv energický jejich spád působí 
druhdy únavně a nehodí se k místům lyrické něhy a plaché dumy. Rýmy, 
seskupené ve zřejmé snaze po rozmanitosti do rozličných a druhdy 
značně umělých sestav, ukazují k svědomité dílně neúnavného brusiče 
slov a strůjce zvukových efektů, který se jen nerad a výjimkou spokojí 
laciným a planým souzněním nevýrazných ohýbacích koncovek, čemuž 
dříve příliš často propadal, ale tím zálibněji a důmyslněji překvapuje 
rýmy paradoxními ražení přímo heinovského, které působí neodola- 
telným dojmem barokním, zvláště také proto, že jsou původu maka- 
ronského (Domine — zločinné, moudrost sama — amas, ama, kalný 
pramen — amen, amen, mojí chvále — ala, alae, celý — coeli, tési tu 
— husitů, právě v dar — Balthazar, její — Qalilei, sladký srub — 
Belzebub, rázný hlas — Marradas, kráska jará — Manriquez de Lara, 
bohatá — Slavata, každičkou tu klec — Budovec, novic — Michalovic, 
Rvenici — měnící). 

Těchto jazykových a básnických prostředků využil Svatopluk 
Cech ve ;> Václavu z Michalovic« značně jednostranně. Rétorický a 
malebný umělec slova nedbá tu vůbec toho, aby slohem řeči karakte- 
risoval postavy podle společenského příslušenství, názorových sklonů a 
osobní povahy jejich. Pouze při jrozpravách klementinského hodo- 
kvasu učinil k tomu skromné náběhy, hlavně po stránce burleskního 

57 



humoru, jinak však mluví touž vznosnou a zdobnou řečí strojeného 
patosu, jež se rozbíhá do široka a třepí v obrazných jednothvostech,. 
stejně staří knězi Tovaryšstva Ježíšova jako jejich mladí, různorodí 
chovanci, cizokrajné krásky huertovské jako českobratrský horlitel 
Ambrož, zachovávajíce svůj dekorační a výmluvný způsob vyjadřo- 
vání i v nejprudším efektu za situací krajně napjatých. Pro dramatické 
prvky jazyka nemá popisný epik Cech valného porozumění; jest až 
na podiv, kterak opominul veškerých pomůcek, jež zesilují aktivitu 
slovesa, tohoto živlu po výtce dramatického: ani kvantitativními 
odstíny, ani předponami slovesnými, tím méně hromaděním příbuzných 
a přece odstupňovaných přísudků neb naopak brachylogickým osa- 
mocením holých sloves ve větě nevyznačil pohybu dějového. 

Jeho všecek zřetel jest obrácen k statickým prvkům jazyka, pře- 
devším k přídavnému epitetu, jehož jest marnotratníkem a ciselérem- 
Nedovede položiti substantiva, aby ho neopatřil smyslově názorným 
a zmalebňujícím přímětkem; velmi zhusta nedostači mu běžné adjekti- 
vum, a vytváří si sám, po módě již zastaralé, epiteta složená, mající 
ráz amplifikační až přetížené strojenosti; je to ryze barokní vkus, 
který rád oblékal své vrstevníky do drahých rouch, honosně krumplo- 
vaných (blahodivná náruč, blahoplodná zvěst, čaroněžné pacholátko, 
divuněžný vděk, hrdolepý útvar těla, hrdolepé povypiaté skráně, hrdo- 
bujný vůdce, lepotkaná mříže, libozvuká harfa, milokrásný tvar, mno- 
hočetná postava, pustošedá mlha, žhavorudé jiskry). 

Z amplifikačních sklonů Cechových vyvěrá také jeho záliba v pro- 
pracovaných metaforách a široce rozpředených přirovnáních, kferá 
místy napodobují techniku příměrů homerských; jestliže však starý 
naivní epik volí obrazy z přírody hlavně k tomu, aby jimi objasnil jevy 
života duševního, užívá jich výpravný malíř barokního století jakožto 
názorového výkladu pro výjevy a události z rafinovaného života 
světské i duchovni společnosti, čímž dosahuje vítaného a překvapují- 
cího střídání dusné kultury a osvěžující přírody; tato však v celé roz- 
lehlé skladbě vynutila si rozsáhlejší místo pouze rvenickou episodou 
v Ambrožově retrospektivním podání. 

Směsice kněžského a šlechtického panstva v pestrých krojích při 
hostině klementinské vzbuzuje v básníkovi představu jarních květů 
zmítaných bouří; když před Verdugovým vystoupením jesuitští hosté 
ztichnou, čekajíce rázného gesta i slova krvavého válečníka, při- 
58 



rovnává to básník k mrtvé, ale těhotné tišině před bouřkou, řiostie 
v monstranci salvatorské září ze zlata a křišťálu uměleckého paramentu 
jako čistý měsíc na nezakaleném nebi; třpytné drahokamy tohoto 
posvátného skvostu jsou podobny slzám pronásledovaných kacířů, 
ubírajících se do vyhnanství. Při uvězněném Václavu z iVlichalovic, 
au nadarmo vzdoruje v kobce, která jest napolo mnišskou celou, 
napolo vězením, myslí básník na mladistvého sokola v kleci; Side- 
cius, který přichází k odpadlému chovanci, užívá propracovaného při- 
rovnání o muži láskyplně pěstícím nalezené sémě, aby naznačil svůj 
polootecký, polopěstounský poměr k Václavovi. Při závěrečném vý- 
jevu svatebním hučí divácký zástup v chrámě, podoben hustému háji, 
do kterého zadul vítr; když pak tento dav soustředí svůj zájem na 
vzdušný zápas Václavův s Konrádem, přirovnává se jeho zmlknutí 
náhlé tišině na rozbouřeném moři; bělostná šije Ignáciina se záplavou 
temných vlasů slučuje se v barokním vkusu s představou zasněžené 
pláně, nad kterou poletují tmaví havrani, kdežto šperky svatebčanů 
se kmitají v drahých látkách jako chrpy a máky mezi rozvlněnými 
klasy. 

Tato přirovnání, vyumělkovaná až k násilnosti a půvabná až ke 
koketerii, zdržují sice svou délkou, odkázanou ovšem také na velmi 
složitá obvětí, ve »Václavu z Michalovic« ostatně vůbec běžná, epický 
děj, ale zato silně podporují smyslovou názornost skladby. Mimoděk 
dosáhl jimi Svatopluk Cech také účinu, na který sám sotva pomýšlel. 
Uzavřel do nich velmi mnoho ze svérázného ducha barokní doby, jíž 
přitakal smysly a vkusem, třebaže ji odsuzoval zásadově; téže smě- 
sice velmi rafinované kultury a nyvé touhy po přírodě užívali ve 
svých paradoxních metaforách a přebroušených přirovnáních typičtí 
mistři XVII. věku, Marino a Qongóra, básníci to obou národů kteří 
po Bílé hoře ovládli Cechy duchově, Vlach a Španěl. Je to týž básník, 
jenž nedlouho potom za příležitostného podnětu vzdal výmluvný a 
barvitý hold španělskému baroknímu mistru dram.atickych snů Calde- 
ronovi, ač si výslovně připomínal, že »týž duch, jenž v jeho duši 
zbožné nítil nadšení posvátného plameny, jak běsný démon záhuby 
se řítil na kraj náš zpustlý, národ zlomený . . .« 

Nádherná zdobnost popisů a přirovnání zesílila spolu s nadšeným 
důrazem řečnických partií obecnou zálibu pro »Václava z Michalovic« 
v českém čtenářstvu, které s povděkem uvítalo rozsáhlou básnickou 

59 



skladbu z dějin pobělohorských, prodšenou vroucím podivem k mu- 
čedníkům Staroměstského náměstí i jejich dědicům a sálající ušlech- 
tilým opovržením k jejich jesuitským a cizáckým odpůrcům; dobový 
vkus, podporovaný současným malířstvím, kochal se ve velikých vý- 
jevech historických, provedených se starožitnickou přesností a s ma- 
lebným rozkošnictvím. Po »Žižkovi«, úryvkovité ukázce Čechova bás- 
nictví dčjepravného, byl »Václav z Michalovic« první rozsáhlou 
skladbou o několika zpěvich, kterou otiskl Svatopluk Cech ve svých 
»Květech«; vyšlať v jejich druhém ročníku r. 1880, a jmenovitě vstup 
a první zpěv, které byly uveřejněny pohromadě, vzbudily vedle obec- 
ného podivu napiaté očekávání. O vánocích r. 1882 vydala firma Ši- 
máčkova báseň ve skvělé úpravě knižní s ilustracemi Adolfa Lieb- 
schera; i těm dostalo se velmi příznivého přijetí, ačkoliv přísnější kritik 
nemohl by přiznati vyššího vkusu zběžným, nekarakteristickým kres- 
bám vídeňského dekoratéra, celkem šťastnějšího ve výjevech milost- 
ného kochání než v patetických námětech divadelní bolesti. Pak vyšel 
»Václav z Michalovic« ještě dvakráte, r. 1886 a 1897, bez obrazového 
průvodu v kapesní úpravě »Kabinetní knihovny«, než jej básník beze 
změny zařadil do šestého svazku svých sebraných spisů po bok nej- 
ohnivějším dílům mladistvých svých let, »Evropě«, »Cerkesu« a 
» Andělu «. 

S nadšením čtenářstva souhlasila kritika. Mluvčí školy »národnívi: 
v Cechách i na Moravě, která právě kolem r. 1880 sváděla prudké 
boje s lumírovci, pozdravili s povděkem dílo svého vyvoleného bás- 
níka, splňující jejich kritické požadavky, aby naše slovesné umění 
čerpalo látku ze života domácího, možno-li z dějin národních, aby 
zabývalo se při tom otázkami zaměstnávajícími českého ducha a aby 
vyzbrojilo se pro svůj podnik důkladným studiem domova, af minu- 
lého, af přítomného; jenom katolicky přísný kritik P. Vychodil učinil 
několik výhrad se svého nábožensky historického hlediska. V tomto 
smyslu zahrnul »Václava z Michalovic« při knižním jeho vydání svrcho- 
vanou chválou v »Osvětě« r. 1883 Ferdinand Schulz, jehož zběžný 
posudek, stavějící Liebscherovy ilustrace na roven Cechově básni, vy- 
náší »velebné akordy českých dějin, úchvatné obrazy z české minulosti, 
srdcelomnou ozvěnu českého pádu s vrcholu světové slávy do pro- 
pasti zrady a nejsurovějšího násilí, všechnu krásu a sílu básně Če- 
chovy*, které prý »vystupují před nás v mistrovské kresbě A. Lieb- 
60 



scíierově s novými kouzly a jímavostí neodolateInou«. O dvanácte let 
později na témž místě zopakovala a prohloubila Schulzův úsudek 
jeho kritická spojenkyně Eliška Krásnohorská v úhrnné své úvaze 
o »Českém básnictví posledních dvou desetiletí« (v >Osvětě« 1895)- 
Na »Václavu z Michalovic«, jejž vedle >/Lešetínského kováře« staví 
na vrchol umění Čechova a kterého prohlašuje >'Za nejkrásnější a nej- 
cennější báseň z dějin českých« z péra poety novověkého, zdůrazňuje 
dokonalé vystižení dobového ducha ve smyslu estetiky idealistické, ale 
hájí i komposici básně, >^ladného to díla mistrovského, v němž se Sva- 
topluk Cech již ani nepoddává mladistvé bujaré obrazotvornosti jako 
svého času v »Adamitech«, ani nehoví úpravnosti akademické«, která 
ovládá v »Dagmaře«. Leč ani nejpřednější zástupce protilehlého směru 
literárního, Jaroslav Vrchlický, nesoudil jinak. V jubilejním lístku k pa- 
desátým narozeninám Cechových nazval »Václava z Michalovic« »naší 
nejryzejší básní epickou a zároveň historickou« a podal na místě 
rozboru tuto chvaloreč: »Jest to bez odporu básnické arcidílo prvního 
rádu, v koncepci i v provedeni, za které nemůžeme nikdy být dost 
vděční. Zde je krás, něhy a síly rozseto štědrou dlaní; ne pasáže, ale 
celek ve všem jest dílo bezvadné a naprosto umělecké.<' 

Nechybělo však ani soudů kritických a zdrželivějších. Neušla jím 
uvolněná skladba básně, neprohloubená psychologie jejích postav, 
skrovnost epického děje, jejž příliš zatlačuje živel popisný, ale přesto 
nebylo ani těmito kritiky >; Václavu z iVlichalovic« upíráno přední místo 
mezi básnickými činy Cechovými. Přehlížeje dotavadní básnické tvo- 
ření Čechovo střízlivým, ale nikoliv nesprávným způsobem, František 
Zákrejs poukázal v »Osvětě« r. 1887 na nedostatek přesné vnitřní kom- 
posice a dějové rušnosti, která se přihlašuje teprve od čtvrtého zpěvu; 
přisoudil nadměrným popisům, které měly ustoupiti událostem, sice 
bohatství a názornost mluvy, ale upřel jim pravou cenu básnickou; 
nechtěl se dáti umělými a strojenými detaily odškodniti za chybějící 
psychologický výklad, který způsobuje, že >^mánie před sebou veliké 
příčiny a malé účiny, mnoho jmen a málo postav«. Zákrejsovy nikterak 
neoprávněné výtky vracejí se, byť formou daleko umírněnější a 
utlumeny mnohonásobnou pochvalou detailů, také v nejrozsáhlejším 
rozboru, kterého se dostalo »Václavu z Michalovic«, v monografii 
Františka Bílého, již na základě starší své práce zpracoval r. 1915 
pro »Příspěvky k praktické poetice« způsobem hovějícím zamýšleným 

61 



potřebám učebným, ale uvádějícím velice vhodně i do estetického 
poznání básně; co tu řečeno o komposici eposu, o psychologii hrdiny, 
o pochybenosti závěrečné řeči Václavovy, platí doposud- Také F. X. 
Šalda přisoudil ve své syntetické podobizně Svatopluka Čecha z r. 
1908, která beze změny přešla do knihy »Duše a dílo«, »Václavu z Mi- 
chalovic« místo vynikající, stavěje jej po bok prvních nejlepších skladeb 
básníkových z let sedmdesátých, jimž jest vlastní »jakýsi rys geni- 
ality, odvážná smělost vrhu, opravdovost inspirace, neustydlý, posud 
básnický žár«. Právě na něm ukazuje bystrozraký kritik přesvědčivě 
a názorně, že Cech není epikem ve vlastním smyslu slova, o čemž 
poučuje srovnání »Václava z Michalovic« s pravým autentickým 
dílem výpravným; právě zde dovozuje, kterak epická fabule jest 
»pouhým náhodným lešením pro umění popisného slova«, tak plně 
vyznívající v látce z jesuitského baroka; dějové jádro skladby Če- 
chovy jeví se však Šaldovi >; docela konvenčním románem mladého 
alumna zmítaného mezi smyslnou láskou a duchovním povoláním*. 
Salda volí pro svou karakteristiku ještě několik jiných příkladů 
z »Václava z Michalovic«, a ze všech vysvítá, že nikde není Svatopluk 
Cech tou měrou celý a ryzí jako ve svém eposu pobělohorském. 

Mocný ohlas »Václava z Michalovic« v písemnictví českém pro- 
jevil se ještě způsobem jiným. Takřka současně s ním vydána byla 
dvě jiná díla výpravná, která malují Cechy století XVII. a živě osla- 
vují hrdiny pobělohorské: »Osvěta« přinesla r. 1881 rozsáhlé epos 
Adolfa Heyduka »Za volnost a víru« a »Matice lidu« r. 1882 »pobě- 
lohorskou elegii« Václava Beneše Třebízského »Levohradecká po- 
vídka«; týž vlastenecký, svobodomyslný a elegický duch vane ze tří 
těch prací. Kdežto však dějepravné epos Heydukovo vzniklo nezávisle 
na Cechově básni, ba v jádře již před ní, takže shody obou děl nejsou 
v příčinné souvislosti, nelze pochybovati o tom, že »Levohradská po- 
vídka« bjda »Václavem z Michalovic« mocně inspirována: hrdina 
její Hanuš Harant, který na bojišti breitenfeldském mstí svého otce, 
popraveného na Staroměstském náměstí, jest pouhou odlikou »Vác- 
lava z Michalovic«, stejně jako starému Ambroži z oka vypadl 
žalovský zeman Větrovce, jenž v mladém císařském důstojníku pro- 
budí otcova následovníka a mstitele. Ale Václav Beneš Třebízský ne- 
přejímá od Svatopluka Čecha tohko dějové motivy, nýbrž i celkové 
pojetí bělohorské katastrofy, snaže se ji poněkud smířiti se svým 
62 



vlasteneckým katolictvím; zpopularisoval je pak v celé řadě »Pobě- 
lohorských eleg"ií«, kterým se dostalo zvláště ve vrstvách lidových 
obliby obecné. 

Teprve ve XX. století ustoupilo toto přímočaré a sentimentální 
nazírání na náš národní pád a mdlobu po něm následující vědečtějšímu 
a prohloubenějšímu obrazu doby protireformační: dva historické ro- 
mány, >'Mistr Kampanus« Zikmunda Wintra a »Temno« Aloise Jiráska, 
působily nejmocněji na tuto proměnu. Ale déle než čtvrtstoletí dívalo 
se české čtenářstvo na Bílou horu očima »Václava z Michalovic«, 
opakujíc si z jejího vstupu s rozechvělým souhlasem slova: » Vstříc 
mi z řádků plane jak rudý plamen každá písmena, a z listů sežloutlýcli 
mi k duši vane vzdech tisíců a kletba tlumená. « 



63 



KAPITOLA DRUHA. 



.SLAVIE.. 



,Kde bílý orel k zoři vzlétá, 

a lípa obrovitá vzkvétá, 

pod větve svoje širodalné 

zvouc velké Slávy plémě valné, 

ve svorné lásky zřídle: 

Ten šik je můj ! Vždy stanu v něm 

na nejkrajnějším křídle!" 

„Na křídle nejkrajnějším." 1888. 



Slovanství Svatopluka Čecha, vypěštěné již otcovskou výchovou 
a živené od studentských let jak básnickou četbou, tak trvalým 
zájmem politickým, kolísalo nejprve ve svých zálibách i zásadách, 
což se jevilo zvláště ve sporu polském, ale černomořská pout roz- 
hodla trvale o dalším směru slavomilství českého básníka. Přestal 
pohlížeti na slovanskou vzájemnost jako na otázku čistě kulturní, 
s čímž se spokojoval jeho duchovní učitel Jan Kollár, a uvědomil si 
daleký politický dosah všeslovanství, ačkoliv se při tom nevzdával 
základního citového vzrušení, z něhož vždy temenily jeho projevy o ve- 
likosti, kráse a budoucnosti slovanského kmene a o hluboké vnitřní spo- 
jitosti veškerých jeho národních větví. Od návratu z Kavkazu obracel 
Svatopluk Cech stále rozhodněji svou důvěru a naději k carské vele- 
říši, očekávaje od ní pomoc a spásu také pro Slovany ostatní a jme- 
novitě pro národ svůj; takto opustil kritičtější stanovisko Havlíčkovo 
a vrátil se k nazírání starší romantiky vlastenecké, Antonína Marka, 
Jana Hollého a Václava Hanky, které po účasti politických i kulturních 
předáků na moskevském sjezdu národopisném nabývalo v Cechách 
opětně vrchu. 

Politické a válečné události sedmdesátých let dávaly za pravdu 

ruskému zanícení našich slavomilů. Když na různých místech Balkánu 

5 65 



propuklo r. 1874 a 1875 po tureckých a bašibozuckých ukrutenstvích 
jihoslovanské povstání, rozhodla se vláda Alexandra II. netoliko pomoci 
utlačované křesťanské ráji proti muslimským utiskovatelům, ale přímo 
vybojovati slovanským bratřím svobodu. I zdálo se, že konečně do- 
cházejí slechu opětovné a naléhavé vj^zvy slavjanofilských sdružení 
v Kyjevě a v Moskvě, a že se splňují mohutná slova starého roman- 
tika A. Št. Chomjakova, který již r. 1831 za nadšeného podivu Kol- 
lárova takto mluvil k ruskému orlu: »Vysoko jsi hnízdo postavil, ty 
Slovanů půlnočních orle, široko křídla jsi roztáhl, hluboko do nebe 
jsi zašel! Leť, ale v horním moři světla, kde silou dýchající hruď ne- 
obmezenou svobodou zahřátá, na mladší bratří nezapomeň! Na step 
poledního kraje, na daleký západ se ohlédni: mnoho jich tam, kde hněv 
Dunaje, kde Alpy chmurou se ovinuly, v úžlabinách skal, v temných 
Tatrách, balkánských dolinách i lesích, v sítích Teutonů věrolomných, 
v ocelových řetězích Tatara! A čekají ukovaní bratří, až uslyší volání 
tvé, až ty rozestřeš křídla jako náručí nad slabou jich hlavou. 
Ó vzpomeň si na ně, orle půlnoční! Pošli jim hlučné svoje pozdravení, 
aby je v otrocké moci utěšilo zářící světlo tvé svobody! Krm je po- 
krmem sil duchovních, krm je nadějí lepších dnů a chladnost pokrev- 
ných srdcí horoucí láskou zahřej! Jejich hodina přijde! Zesílí křídla, 
mladé drápy narostou, zakřičí orlové — a řetěz násilí rozklovají 
železným zobákem !« 

Jako na Rusi a mezi Srby i Bulhary značily též v Cechách bal- 
kánské války mezi Pařížskou smlouvou a kongresem Berlínským moc- 
ný rozkvět slovanského vědomí; básníci dali tomu výraz nejvýmluv- 
nější. V čele jejich kráčel tragický tušitel nových ideí a umný strůjce 
nezvyklých forem v českém básnictví za období pomájovského, Václav 
Šolc, který také ve výpravných cyklech o »Uskocích« a »Hajduku 
Markovi« se osvědčil učelivým žákem junáckých zpěvů jihoslovan- 
ských. Zlomkovitému mistru prudké intuice dostačilo křesťanské 
vzbouření v hercegovských horách na počátku 60. let, od něhož bylo 
ještě daleko ke skutečné válce na Balkáně, aby domyslil význam vá- 
lečného kvasu na jihu pro celý slovanský svět. Dlouho před tím, než 
»ohavnosti bulharské« uvedly Evropě důrazně na mysl nutnost bran- 
ného zakročení ve velkém slohu, vložil Šolc do dvou plně prožitých 
skladeb, pojatých pak do »Prvosenek«, do básní »Nad Balkánem« a 
»Slávy děti«, všecko, co měla po jeho předčasné smrti obsahovati česká 
66 



poesie balkánská- K elegickým vzpomínkám na někdejší jihoslovanskou 
velikost družily se tu děsivé obrazy ukrutností tureckých, páchaných 
na křesťanských Slovanech; soucit s utrýzněnou ráií doplňovala na- 
děje v nedaleké příští osvobozujícího jara; přesvědčení o velikém dě- 
jinném úkolu Slovanstva a o jeho omlazující schopnosti uprostřed 
zestárlé a chorobné Evropy vrcholilo výzvou, aby Slované vstoupili 
do zápasu, jenž pomstě Kosovo a vrátě Cařihrad Kristu, promění se 
v boj za svobodu celého lidstva — vše v osobitém slohu básnickém, 
malebném a rétorickém zároveň, který vtiskoval se do mysh vybrou- 
šenými stancemi a působivými refrény, z nichž zvláště jeden duněl 
slavně do svědomí celých generací: »Praporec vlaje, k předu, Slávy 
děti ! « 

Když pak r. 1874 a 1875 skutečně »zahovořily jižní pušky « v Bos- 
ně a Hercegovině, na Černé Hoře, v Srbsku i Bulharsku, a když slovan- 
ským povstalcům protitureckým přichvátala pod generálem Cerna- 
jevem na pomoc veliká ruská armáda, rozléhaly se tóny balkánského 
a zároveň slovanského nadšení v českém písemnictví na všech stra- 
nách. Zanícený znalec a neúnavný tlumočník bohatýrských písní jiho- 
slovanských, Josef Holeček, pospíšil na balkánské bojiště jako novinář- 
ský zpravodaj, aby se odtud vrátil jako pronikavý psycholog národní 
duše černohorské, která mu pomáhala sestupovati bezpečně do hlubin 
slovanské povahy vůbec. Ohnivá básnířka-řečnice, hned něžná, hned 
útočně bojovná pěvkyně primitivních citů i pomyslů ve virtuosních 
útvarech slohových, Eliška Krásnohorská, obrátila se celou knihou, 
smíšeně lyrickou i výpravnou, »K slovanskému jihu«, kde v neúnavných 
obměnách opěvovala jihoslovanské bohatýry i jejich sourodé ženy 
jako tvůrce nového světového řádu, stavějícího proti západnímu tyran- 
ství zásadu svobody a práva. Ani stoupenci tak zvané školy světo- 
občanské nechtěli se pozditi za spisovateli slavomilci a národníky. 
Za všecky promluvil nejúchvatněji r. 1878 Josef V. Sládek strhující 
výzvou >^Ku předu«, kterou později zařadil i s příbuznou básní »Blíže 
k sobě« do >Jisker na moři«. Na rozdíl od vrstevníků J. V. Sládek 
obešel se nadobro bez básnické rétoriky: co verš, to představa napo- 
jená bitevní vřavou války za osvobození, co heslo, to mohutný cit 
ohnivého srdce, souzvučícího s politickou myšlenkou; prudce jako 
klusající koně valí se hutné a energické trocheje, až zhoustnou v zá- 
věrečnou sloku nadanou očistným a ozdravujícím kouzlem letní bouřky: 
5* 67 



»Tedy k předu jménem Páně, 

v svatou válku, děti, k předu, 

za tu lidskost na pohaně, 

za mohyly našich dědů, 

za Toho, jenž bitvy řidi, 

a za volnost slávských snětí, 

a za volnost všechněch lidi 

k předu, děti!« 
y tomto početném zástupu českých opěvovatelů bohatýrského Balká- 
nu stanul Svatopluk Cech záhy, řadě se při tom těsně po bok svému 
spřízněnému předchůdci Václavu Štolcovi, s nimž se ostatně setkal 
již v první své politické skladbě, věštící konec tureckého panství nad 
evropským jihem, v krátkých a hutných dvou slokách »Orel Balkánu« 
z r. 1874. Báseň »Handžár«, kterou r. 1876 přinesl »Lumír«, slučuje 
po šolcovsku dějinné vzpomínky s viděním pobuřující přítomnosti, ale 
hned odvažuje se také ohnivé tuchy budoucích událostí, které touží 
přivoditi činorodou vůlí; jako básník »Slávy dětí« střídá Svatopluk 
Cech zde živel malebný s prvky lyrickými a působí mohutným 
refrénem; jest však ve své básnické dumě nniohem ponuřejší než Šolc 
ve svých jasných chansonách- Když oslovoval blýskavý nahý handžár, 
odrážející se na stole od zdobné podložky, svazku to sentimentál- 
ních veršů českých, vzpomněl si Svatopluk Cech snad bezděky na 
dvě proslulé lyrické básně od dávného svého miláčka Lermontova, 
na apostrofu »Dýky« z r. 1837 a na symbolickou obžalobu »Básníka« 
z r. 1838, kde dvojnásobně rozmlouvá ruský poeta s lesklou a chladnou 
ocelí památného kindžálu čerkeského, po prvé o temném hoři milostné 
vzpomínky, po druhé o zlehčení básníkova úkolu v nové době, která 
nemá smyslu a místa pro jeho někdejší poslání činorodého vůdce 
davu. Avšak základní stanovisko Čechovo liší se podstatně od sobě- 
statečného individuahsmu mladého ruského genia, stravujícího se vnitr- 
ním ohněm; jsou to hromadné city a pom3'Sly, jež v básníku českém 
jitří pohled na odhalené ostří handžáru. 

Chmurné vidiny dějinné sudby slovanského kmene na Balkáně 
i mimo něj honí se hlavou básníka osaměle dumajícího, an pohlíží na 
drsný kov cizokrajného handžáru. Temná a přísná starozákonní ná- 
lada šumí mátožnou perutí nad jeho spánky, když přemítá o svém 
plemeni, bloudícím bez konce pouští za tmavé noci s trnovou korunou 



v temeni a s kalichem mulv u rtu. Tyto biblické obraty a obrazy, 
v jakých si tak často libovali polští básníci, zvláště Mickiewicz a Kra- 
sinski, mluvíce o sudbě svého národu, připravují na mohutnou visi 
ezechielovskou ve třetí sloce, kterou se »Handžár« nanejvýše zajímavě 
a osobitě vpíná do tradice světového básnictví na západě i na východě. 
V proslulé 37. kapitole proroctví Ezechielových čte se velikolepé vidění 
kněze v zemi chaldejské u řeky Chebaru. Proroku pochybujícímu s 
lidem svým o budoucnosti národa izraelského, živořícího a hynoucího 
v zajetí, zjeví Hospodin obrazné svou podivnou vůli a starost o lid 
vyvolený. Postavit proroka doprostřed údolí suchých kostí a zkou- 
mavou otázkou vyptává se důvěrníka svého, zda jest možno, aby 
suché ty kosti ožily. Ezechiel neodvažuje se odpověděti a skládá vše 
na vůli Hospodinovu- Ale ten uloží mu, aby tlumočil kostem rozkaz, 
podle něhož duch boží má naplniti kosti životem. Ihned v zápětí pokrý- 
vají se kosti masem a žilami, potahují kozí a hřmotně přibližují se k sobě, 
tvoříce zástup, jenž duchem ode čtyř větrů vanoucím se mění v mocné 
shromáždění domu izraelského. A tu praví Hospodin ke svému žasnou- 
címu proroku : » A já otevru hroby vaše, hde rriůj a uvedu vás do země 
izraelské. I zvíte, že já jsem Hospodin, když otevru hroby vaše 
a vyvedu vás z hrobů vašich, lide můj. A dám Uucha svého do vás, 
abyste ožili, a osadím vás v zemi vaší, i zvíte, že já Hospodin mluvím 
i činím. « 

V prorocké poesii starozákonní není mnoho míst podobně úchvat- 
ných. Za doby nejhlubšího pokoření národního, když stát židovský 
roztržen jest na dvě království, a když část lidu úpí v zajetí, koná 
se vzrušený dialog mezi Hospodinem a jeho prorokem — lidská ne- 
dověrnost a malátnost ocitá se ve srážce se zázračnou vůlí všemo- 
houcího Boha a přijímá žasnouc poučení i povzbuzení od něho. Anti- 
tésa vyhnána jest do krajnosti, neboť co může se právě Židu pochybu- 
jícímu o životě záhrobním a o vzkříšení mrtvého těla vůbec zdáti 
nemožnějším než oživení kostí? Tento div odehrává se s dramatickou 
názorností před očima trnoucího proroka, jenž nyní hlásá lidu, že 
národ není mrtev a ztracen, nýbrž předurčen Bohem k vehkosti 
dějinné a mravní. Celé veliké Ezechielovo umění slohové jest tu shro- 
mážděno: naléhavost řečnického slova a prudká dějovost; duchovní 
pojetí života zobrazené s realismem drsně útočným; perspektiva pro- 
rockého vidění, vyrůstající z politické skutečnosti; věty prorokovy, 

69 



nahrávající váhy tím, že jejich původce vystupuje jako pouhý nástroj 
a tlumočník Hospodinův. 

Dva typičtí básníci pozdní romantiky vyložili každý po svém 
smysl vidění Ezechielova skoro současně, ale na sobě nezávisle: Victor 
Hugo liberalisticky, Taras Ševčenko v duchu mystiky národnostní. 
Na závěr »Kontemplací«, vrcholného svého díla důvěrné i rozjímavé 
lyriky z dob mužnosti, Victor Mugo položil visionářskou skladbu 
»Magové«, prosycenou symbolickým pojetím dějin, a tam mezi posta- 
vami nadlidských tlumočníků vývoje člověčenstva vykázal zvláštní 
odstavec oblíbenému svému Ezechielovi právě za vidění nad Cheba- 
rem; podle názoru Hugova onen duch, jejž uvádí Hospodin do lid- 
ských kostí a jímž je křísí, jest volnost a svoboda. Maloruský pěvec 
Taras Ševčenko, horlivý hlasatel kyjevského slavjanofilství, posílaje 
P- J. Šafaříkovi do Prahy svou báserí o Janu Husovi, připojil k ní 
veršované věnování, v němž českého slavistu velebil jako Ezechiela, 
stanuvšího na velikých kupách na rozcestí všesvětovém a přepočítá- 
vajícího do jednoho veliký rod mrtvých Slovanů »A ó dive! mrtví 
vstaH, oči otevřeli! Bratr s bratrem objali se, řekli sobě, pověděli 
slovo tiché, věrné lásky na věky a věky! A plynuly v jedno moře 
slovanské vše řeky.« Tato překrásná koncepce, že poznání Slovan- 
stva a láska k němu oživí kosti dávných Slovanů k nové síle boha- 
týrského dění, vrací se u předních básníků českých: padesáte let po 
Ševčenkovi užil jí, mluvě o Kollárovi, Jaroslav Vrchlický, po Hugo- 
vých stopách nadšený ctitel Ezechielův, mnohem dříve již Svatopluk 
Cech v obou slavjanofilských básních »Handžár« a »Zimní noc«; k 
obdivovatelům proroka Ezechiele a zvláště tohoto úchvatného místa, 
náležel také Jan Neruda, jak vyznal v památné své causerii o bibh u 
příležitosti světové výstavy vídenské r. 1873. 

V »Handžáru« převzal Svatopluk Cech pouhou polovici prorocké- 
ho vidění Ezechielova: hrůza rozmetaných kostí celého Slovanstva, 
jež ztrouchnivěly na sterých bojištích, ovívá jej morovým svým de- 
chem a plní mu duši tesknou pochybností, zda se kdy probudí k nové- 
mu životu — místo odpovědi září jen handžár chladným svým klidem; 
teprve v pozdější skladbě »Zimní noc«, vzniknuvší již za dalšího ví- 
tězného období balkánských válek, prožívá básník vlastní obživující 
proces Ezechielova proroctví. Místo toho táhnou v »Handžáru« přede 
zraky dumajícího samotáře kruté výjevy z útisků Jihoslovanů od 
70 



Turků, provedené v ušlechtilém a přísném patosu hrdinských obrazo- 
vých komposicí Jaroslava Čermáka, jež byly sourodým, ale umělecky 
hodnotnějším doprovodem české poesie pobalkánské v 70. létech a 
nemohly uniknouti pozornosti ani Svatopluka Čecha, inspirovaného 
nejednou při básnickém tvoření podněty výtvarnými. Představy' zra- 
kové v zápětí ustupují mocným sluchovým dojmům, které se valí osvo- 
boditelským zvukem do duše vzrušeného a roztesknělého básníka. 
Za zpěvu spravedlivé pomsty sahají jihoslovanšíí hrdinové po zbrani 
a neodstrašeni západoevropskými mocnostmi, které pomáhají Turecku, 
rozviřují na svých orlích skalách krvavý boj, v němž padají lysé 
hlavy moslimské pod junáckými handžáry vítězných mstitelů; dvě 
sloky, shrnující v působivých obrazech děje válečné, mají prudký spád, 
útočnou názornost, výrazovou vervu. 

fiandžár, který před zraky básníkovými svítil nejprve klidně, pak 
děsně, pozdravuje nyní dumného samotáře přesvědčivým jasem. 
Přímý pohled do současných dějů Slovanstva dokázal zneklidněnému 
snílkovi, kde jest pravý směr pro slovanskou duši, a vyburcoval 
jej z malátné tesknoty. Nic nám Slovanům nepomůže hravý a sentimen- 
tální poměr k životu, v jakém utápějí se »sladkomřivé verše, zvučné 
rýmy« básníků českých, zrozené ze sladkých žalů; jediná spása kyne 
v činu, energické obraně, svalovém hrdinství. »Vítězná zbraň, již ukul 
k boji dalekých bratrů svatý hněv« nadobro vytrhla Svatopluka Čecha 
z úzkostlivého citlivůstkářstvi, lekajícího se každé kapky lidské krve. 
Hodina vyrovnání a soudu nad vrahy slovanského plemene udeřila: 
kdo mečem křivdih, nechť mečem sejdou, než učiněno bude zadost 
spravedlnosti dějinné, která přinese svobodu rodu slovanskému. 

S podivuhodnou gradací provedena jest tato stručná a hutná 
báseň, překonávající citové chmury jinošství statečnou jistotou muž- 
nosti. Málokdy podařilo se básníkovi tak přesné a úměrné členění: 
kromě úvodní sloky skládá se »Handžár« ze čtyř částí vždy o dvou 
strofách, při čemž sloka druhá až čtvrtá obsahuje obrazy temných a 
žalostných dějů ve Slovanstvu v dávnověkosti i v přítomnosti a dumy 
o nich, kdežto druhá, opětně čtyřsloková polovice básně, doplňuje 
výjevy ze slovanského osvobození meditací o mravní oprávněnosti 
krvavého díla junáckého. Slovanství Čechovo není tentokráte ani odta- 
žité ani matné; balkánské události, těsně souvisící se symbolickým hand- 
žárem, neustupují ani na okamžik do pozadí, a přece básník dovedl je 

71 



stále pojímati jako děj typický pro celé Slovanstvo, jehož osud řeší 
se zde sice s osobní horoucností, ale zároveň i s dalek3'^mi výhledy 
dějinnými. Důstojný to prolog četných a i rozsahově významných 
slavjanofilských básní Svatopluka Čecha, jež po »Handžáru« v rychlém 
pořadí následovaly! 

Válečné příběhy na Balkáně valily se od roku 1876 jako hlučná 
a krvavá lavina; pozbyvše záhy významu pouze místního, staly se 
životní otázkou celé Evropy východní. Počáteční úspěchy černohorské 
vystřídány bj^ly v červenci r. 1876 krvavými vítězstvími tureckého 
velitele Abdula Kerima v Srbsku, jež se stupňovala až do října a vyžá- 
dala si nesčíslných životů netoliko v řadách srbského vojska, ale i mezi 
ruskými dobrovolníky kolem generála Cernajeva: Srbsko bylo takměř 
povaleno. Slavjanofilská strana v Petrohradě naléhala na nerozhod- 
ného cara Alexandra II., aby, nedbaje diplomacie anglické stranící 
Turkům a licoměrných shbů Porty, postavil se za ohrožené Srby a 
zároveň mstil prolitou krev ruskou; po státnických průtazích došlo v 
dubnu 1877 k válce rusko-turecké, zosnované na velmi širokém základě 
strategickém. Průběh války dával z počátku za pravdu válečné straně 
na Rusi, která pokládala cestu do Cařihradu za otevřenu a horovala 
o blízkém konci panství muslimského, ale rychlý pochod evropských 
vojsk ruských, jenž mistrovsky překonal překážky Dunaje i Balkánu, 
zarazil se u Plevna na delší čas; celý svět slovanský s utajeným 
dechem čekal, kdy podaří se rozmnoženým vojskům ruským a rumun- 
ským zdolati chrabrého obhájce plevenského Osmana pašu. Po pádu 
Plevna, který byl též v Cechách pozdraven jásotem, 10. prosince 1877, 
překonávala skutečnost i nejsmělejší předpovědi slavjanofilských opti- 
mistů. Qurko, Skobelev, Karcov, Mirskij, Radecký a Tottleben předhá- 
něn se ve vítězných činech za nejnepříznivějších poměrů přírodních. 
Sofie, Plovdiv, Drinopol, Rodosto padly rychle za sebou do moci 
ruské armády, která stanula těsně před Cařihradem. Současně 
se Srbové zmocnili Nise a porazili Turky na Kosově, Černohorci vtrhli 
do Baru a Skodry, Rumuni udeřili na Vidin. Přes pozdě poslanou pomoc 
anglickou nezbylo zhroucenému Turecku než uzavříti mír se slovan- 
skými spojenci ve Sv. Štěpánu, v němž 3. března 1878 uznalo nezá- 
vislost Srbska i Černé Hory a zároveň rozšířilo podstatně jejich území; 
Bulharům zřídilo knížectví; Rusům vydalo Besarabii a velkou část 
Arménie; bezděky přiznalo svrchovanost carovu nad celým skoro Bal- 

72 



kánem. V létě podařilo se anglickým a rakouským diplomatům značně 
oklestiti slovanské územní a politické zisky na Turecku, a tento Berlín- 
ský mír ukazoval, že zdaleka není na Balkánském poloostrově dobo- 
jováno, ale slavjanofilští nadšenci v Petrohradě a v Moskvě, v Běle- 
hradě a v Praze byli přesvědčeni, že přísti balkánská válka sjednotí 
státně Srby navzdor Rakousku, a že tentokráte vítězná vojska slo- 
vanská již nezastaví před Cařihradem. 

Jest nutno znáti tyto válečné a politické události v jejich prudkém 
spádu, máme-li pochopiti závratnou výši slavjanofilských tehdejších 
nadějí v Cechách; nedošly výrazu mohutnějšího než v Cechově básni 
»Zimní noci«, kterou s pseudonymem Prokopa Hradila koncem roku 
1878 otiskly »Květy«, a jež pak přešla do dvou souborů Čechovy 
poesie, do »Nové sbírky veršovaných prací« a do »Cerkesa a jiných 
básní<'. Konečná úprava skladby pochází asi z doby nedlouho před 
uveřejněním v časopise, ale v pozůstalosti básníkově se nám zachoval 
úryvek prvního znění, který napomáhá datování vzniku »Zimní noci« 
do doby vánoční neb povánoční na rozhraní let 1877 a 1878; podle toho 
inspirován byl básník překotnými úspěchy slovanských zbraní na Bal- 
káně v zimě 1877 a 1878, kdy se cesta na Cařihrad vítězům jižjiž oteví- 
rala. Ale dochované verše původního tekstu končí se dříve, než vlastní 
slavjanofilská myšlenka politická zalehne do skladby, zato možno 
z prvotního náčrtku nabýti jasného obrazu o tom, kterak živel důvěrně 
subjektivní postupně v »Zimní noci« mizel pod dějinně politickou du- 
mou o nedalekém panství slovanského plemene nad celým východem 
evropským. 

Stodvacet veršů nedokončené improvisace ze sklonku roku 1877 
má ráz elegický a dýše mnohem hlubší zádumčivostí než vyzrálá báseň 
pozdější; těkání s předmětu na předmět, nepropracované přechody 
myšlenkové, četné odbočky ukazují stejně jako struktura rýmovaných 
trochejů a běžná otřelá epiteta, že se tu Svatopluk Cech úplně svěřil 
vedení chvíle, nezmáhaje jí autokritickým úsilím. Vánoční nálada, pro- 
žívaná za bouřlivé zimní noci ve stínu štědrovečerního stromku a v 
sousedství dětské postýlky sedmiletého bratříčka, budí v básníku, 
překročivším teprve nedávno třicítku, city těžkého žalu nad ztracenou 
mladostí, na niž vzpomínku rád by pil z číše podávané neviditelnou 
rukou posvátné noci zimní. A tak zjeví se patetickému elegikovi, který 
se sám zahrnuje doklady předčasné staroby, jinošská milenka, aby 

73 



rozbouřivši srdce roztouženého samotáře, prchla do prázdné tmy; kon- 
venčně luzný obraz dívčin, kontrast mladých snů a střízlivé skuteč- 
nosti, přísná obžaloba vlastni malátnosíi a mdloby v životě i poesii 
promítají se tu s naléhavou nyvostí. Ale z těchto teskných sebeobvinění 
a elegických žalů vytrhují básníka divoké hlasy v noční bouři za 
oknem zamrzlým. Trocheje nabývají prudšího spádu, krátké otázky se 
hromadí, do mluvy, dotud lkavé a monotónní, vtrhuje prvek drama- 
tičtější. Na rozpacích, zda jest to svár hrůzných duchů, či pomstychti- 
vý protest národů vyhlazených se země nebo kletby těch bytostí, 
které se na zemi nevyslovily a nevyžily, naslouchá básník do bouřné 
noci zimní a rozeznává v »žalném, usedavém zpěvu« mnohý známý 
hlas. Zde se zlomek končí, ale z definitivního znění snadno se dohadu- 
jeme, čí hlas byl by Svatopluk Cech nejprve si uvědomil a vyložil. 
Počátkem října roku 1S77 zemřel ve Slupce v Bukovině básníkův 
devětapadesátiletý otec, František Jaroslav Cech, a vzdálená cizina 
přijala pohostinu tělo nadšeného národovce, jejž od jinošských let až 
do šedin hnal s místa na místo podnikavý neklid, spojený s mladickou 
vznětlivostí horujícího ilusionisty. Kdežto za studentského období často 
se v prudkém nesouhlasu střetl syn básník, toužící po tichém závětří 
spisovatelské pracovny, s otcovským chvalořečníkem právnického po- 
volání, jež se věrnému osmačtyřicátníku jevilo nejvhodnějším průcho- 
dem k veřejné činnosti politické, vyrovnaly se později vzájemné roz- 
pory, a od kavkazské své pouti shodl se Svatopluk Cech s otcem i v 
hlavním dotavadním předměte nedorozumění, v otázce slovanské, kdež 
zaujal nyní stanovisko rusofilské, které proti jeho polským sympatiím 
vždy hájíval František Jaroslav Cech. Za tohoto vnitřního sblížení 
zdrcen byl básník zprávou o smrti otcově na cizí půdě a přimkl se 
v duchu těsně ke zjevu »muže poctivce«, jehož postava objevuje se 
od té chvíle v básních Cechových, zvláště tehdy, když oživují selan- 
kovité luhy mladosti. První verse »Zinmí noci« naznačuje, že drahá 
bytost otcova měla se zjeviti v řadě postav, které přivádí před zraky 
elegická nálada prvních rodinných vánoc u Cechů, prožitých bez hlavy 
domácnosti; druhé, definitivní znění skladby ukazuje však zcela jasně 
onu myšlenkovou oblast, v které František Jaroslav Cech byl synovi 
vůdcem — říši slavjanofilských ideí, zbarvených rusofilsky a prozá- 
řených paprskem nadšené víry a naděje v nadešedší příchod panství 
Slovanstva nad výcliodním světem- 

74 



Při přepracování doznala >^Zimní noc« značných změn; i rytmicky 
vystřídány byly rušnější troclieje rozjímá vými iamby, více přiléhající- 
mi k reflexivnímu obsahu skladby. Ve zhuštěném úvodě, který nyní 
názornými rysy podává skutečně mistrovsky malbu situace, ustoupilo 
všecko, co mělo ráz příliš osobní: zmizela postava bratříčkova, úplně 
odpadla přecitlivělá vzpomínka milostná, potlačeny lkavé tóny sebe- 
obžaloby sloučené s popisem úpadku tělesného. Místo toho v krásné 
shodě s mrákotným líčením houstnoucí noci, vložena bolestná apostrofa 
vlastní zachmuřené poesie, která se podobá můře otřelých křídel a jež 
tak žalně se liší od svěžího motýla mladistvé inspirace. Na to, k čemu 
Svatopluk Cech potřeboval dříve skoro sto veršů, stačilo nyní pouhých 
osmnácte iambických řádek, a také následující zvukomalbu šílené noční 
bouře za oknem naznačil prostředky daleko střídmějšími, ale tím pů- 
sobivějšími. Takto po stručné exposici, může se zjeviti ve vločkách 
sněhových drahá hlava otcova, kteréž jest báseň takřka posvěcena; 
přísnou autokritikou dovedl Svatopluk Cech toho, že první část básně 
místo původní sentimentálm' zpovědi nabyla podoby důstojné panichidy 
rodinné. 

Zjev, jenž se ze sněhové metelice k básníku přibhžuje, náleží otci 
oslavenému, a to nejenom proto, že z tváře idealistovy vyhlazeny 
všecky znaky stáří a utrpení, nýbrž hlavně z té příčiny, že přichází se 
synem nikoliv truchlit, nýbrž plesavě jej vésti k pochopení, proč dnes 
třeba pravému srdci slovanskému radovat a pyšnit se. Sotva kdy 
napsal Svatopluk Cech pasáže tak naléhavé a vroucí citovosti, jako 
jsou čtyři lyrické a formově uzavřené sloky nočního jeho rozhovoru 
s otcem, kdež ze slov mladého muže šumí elegie, úpěnlivá modlitba, 
úzkostlivá nejistota, kdežto z umně stupňovaných vět starce přišedšího 
ze záhrobí, tryská nadšení slovanské, uspokojená radost nad naplně- 
nými tužbami, vyšší poznání dějinné pravdy, která právě stala se 
skutkem. Avšak vědoucí duch otcův nepřišel syna přesvědčit slovy, 
nýbrž důkazy, a proto vyzývá a hned též unáší jej na vzdušnou pout 
do dějišť vítězoslávy kmene slovanského. Na samém začátku tohoto 
závratného letu zasněženými nivami zjevuje se zázračné divadlo, které 
jest netoliko pokračováním, ale i domyšlením »Handžáru«, neboť Eze- 
chielův sen, tam provedený pouze do polovice, se nyní opravdu do- 
vršuje. 

75 



»Ba zdá se, jakby Hospodinův dech 

byl náhle zavál u nesčetné hroby. 

jež vyryly v zem tuto zašlé doby, 

a jak by z kůry ztuhlých pláni těch 

slovanských kosti miliony vzrýval, 

zas těla podobou je přiodival, 

hnát v rezavých jim tyčil třemenech 

a toužením, jež druhdy nevyplnil, 

zas mrtvá prsa bouřlivě jim vlnil.« 
Hrdinská romantika slovanská, nasycená vzpomínkami na kronikářské 
a dějepisné podání staroruské i na zvěsti bohatýrské epiky srbské, 
prosycuje rušné líčeni šikujícího a množícího se vojska, pospíchajícího 
ze zasněžených niv velkoruských přes Ukrajinu na Balkán, kde, pro- 
buzen čarovným dotykem báchorkové víly, staví se rozjásaný kralevič 
Marko mezi nadšené bojovníky. Celé podání má při tom kmitavou 
rušnost, závratný pohyb, útočnou názornost hlubokého, živého sna, 
jehož perspektiva jest šfasfíně zachována i při následujícím vidění 
cařiliradském. Jak se v teplém stínu jižních cypřišů a pinií otevírá 
pohled na přístav Černého moře, jak vodní hladina se kalí nepřehled- 
ným mračnem mrákotného loďstva kozáckého, jak za měsíční noci 
vztyčené prsty bílých minaretů vztahují se nad cypřiši k hvězdné 
obloze, a jak puká po věky zazděná brána staré Byzance — to všecko 
uchvacuje zvláštní opojnou a svítivou psychologii snu, utkaného z mo- 
tivů cestovních vzpomínek, knižních dojmů, básnických představ o- 
brazností, sotva dostupnou bdělému stavu — jako zdrželivá prosa 
hasne před touto visí začátečnický cyklus Čechových »Snů«. A pak 
úchvatné vidění závěrečné ve velechrámu Boží moudrosti! Výtvarný 
smysl Svatopluka Čecha, který se rád osvědčoval při barvitých 
apoteosách církevního i světského umění barokního, inspiroval jej zde 
k velikolepému chrámovému výjevu v monumentálním slohu byzant- 
ském, kde nad tajemně vítězným šumem věřícího zástupu v obnovené 
svatyni rozvíří se nekonečný rej planoucích světel hieratického vý- 
znamu, až posléze z věkovitého zazdění vyprostí se hlavní oltář chrá- 
mový, a před ním v oblacích kadidla zapěje valný zástup duchoven- 
stva i s věřícími v lodech své Tedeum. 

Čím blíže postupuje básnický sen zimní noci ke svému závěru, 
tím posouvá se osnova skladby; otcovy účasti při vítězné výpravě 
76 



do Cařihradu se již ani zmínkou nevzpomíná, i osobní podíl poetův 
v nábožensky politickém triumfu nadobro mizí, a zcela trpně pije jeho 
zrak i sluch cařihradský div. Dokonce epilogický sbor na počest 
^Slovanstva orla bílého« celým rázem vypadá ze sugestivního rámce 
snu, neboť tyto tři rétorické sloky s refrénem působí historickými svý- 
mi narážkami, svou umělou stavbou a slohovými svými jemnostmi 
jako přesně propracovaný výtvor stavu co nejbdělejšího; ostatně jest 
pouze na pohled hymnickým chorálem, kdežto ve skutečnosti básnic- 
kou kapitolou z dějinné dialektiky slavjanoíilské. Jí dal Svatopluk Cech 
disposici velmi promyšlenou: v první sloce retrospektiva na dějinné 
pokoření Slovanstva, bohudíky již minulé, v druhé obavy evropských 
západníků před východním nebezpečím, v poslední však vyvrácení 
jejich a dějinně mravní program slovanské budoucnosti. Nazývá-li 
Svatopluk Cech hrůzu politického Západu ze slovanského výboje »snem 
zlého svědomí, stínem bázně lichým«, nezaujímá přece k západní kul- 
tuře onoho krajně odmítavého stanoviska, v němž si libovali nejradi- 
kálnější slavjanofilové na Rusi a s něhož ostatně rozhodně odsuzovali 
podstatnou část českého vývoje dějinného. Vděčně uznává, že Slo- 
vané se vzdělali na téže řecko-římské kultuře, na níž zbudován jest 
myšlenkový svět Evropy germánské a románské, ano že byli učeli- 
vými žáky svých západních bratří. Ale dospěvši dnes mužné síly, 
touží Slovanstvo přímo zasáhnouti do dějin a vnésti do osudu lidstva 
nové myšlenky; k tomu ideovému výboji, nikoliv snad k imperiahstic- 
Ivým choutkám, umožněným širou svou rozlohou a miliony svých 
příslušníků, rozpínají své peruti osvobození a sjednocení Slované, 
hledajíce vedle sebeurčení politického též sebeurčení kulturní, obé 
v duchu světlé humanity, věrni heraldickému svému ptáku — bílému 
orlu. Zde, spoléhaje na nové skutečnosti dějinné na Balkáně a na 
Rusi, předhonil Svatopluk Cech o rnnoho mil slovanskou vzájemnost 
Kollárovu, která se vyčerpávala programem jazykovým a literárním, 
neodvažujíc se nejmenších přesunů dotavadních poměrů státních: na 
troskách osmanského panství, s pevnou nohou na posvátných dlaždi- 
cích chrámu Božské moudrosti v Cařihradě viděl r. 1877 zvedati se 
velikou politickou moc slovanskou, sohdární to řadu národních států 
balkánských pod záštitou mohutného Ruska; odtud měla vyjíti i mravní 
a myšlenková obroda unavené a vyčerpaná Evropy. Jaký -div, že 
tomuto slastnému proroctví, vloženému do hymnického chvalozpěvu 

77 



ve snovém vidění, propůjčil Svatopluk Cech všecek lesk své zdobné 
rétoriky, svého lyrického koturnu, své pečlivě ciselované mluvy, ne- 
dbaje hrubě toho, že celkový rámec původní osnovy jest tím poněkud 
porušen? 

Ale procítaje z opojné inspirace snu a fantasie, jež jsou nerozlučně 
spiaty v této mistrovské skladbě, nezakřikuje se jako jindy skeptickým 
poukazem, že jej obraznost zavedla do klamavého neskutečna, nýbrž 
naopak prožívá hlubokou životní pravdu své noční vidiny: »však nad 
temenem cítím, že mi krouží ohromnou perutí, pln jaré síly Slovanstva 
orel b!lý«. 

Šlo nyní Svatopluku Čechovi skutečně o to, přeložiti snový přelud, 
vzbuzený horoucí vzpomínkou na mrtvého otce, do oblasti reálné, na- 
hraditi duchové přízraky z dějin a báje pravděpodobnými postavami 
z přítomnosti, položiti místo tajemného letu epický děj a místo zázrač- 
ného zasažení božského logickou pravdu činů podložených názory a 
úvahami. A tak po čtyři léta Svatopluk Cech chystal se k tomu, aby 
vytvořil velkou skladbu, jež se »Zimní nocí« se sdílí o apoteosu nového, 
kulturního i politického rozmachu Slovanstva a jeho obrodného po- 
slání v Evropě, o zvláštní zřetel k osudům Slovanů východních, o živý 
vztah k nadšenému slavjanofilství českému, jež poznal u svého otce, 
o vzpomínkovou závislost na dojmech černomořské plavby, o názor 
optimistický, který často vnáší do diskusí i děje hymnické horování- 
Pohříchu, o jeden rys neměl se nový rozsáhlý výtvor sdíleti s krátkou 
»Zimní nocí«: o prudký var inspirace básnické a o naléhavou vášni- 
vost výrazovou — vše to pohaslo a vychladlo průběhem let, takže 
tentokráte mnohem větším právem než při své zimní fantasii mohl 
básník přirovnávati svůj tvořivý vznět poeticky k »motýlu nočnímu 
křídel otřepaných «. 

Ve velké epické skladbě »Slavie«, která jako výtěžek několika- 
letého uvažování, jak básnicky ztělesniti naděje i úzkosti slovanské 
a jako ovoce soustředěné, ale předčasně ochabnuvší práce slovesné, 
objevila se počátkem roku 1882 v »Květech«, lze snadno vystopovati 
původní rozsáhlý plán tématický, uskutečněný pouze částečně, a to 
způsobem nerovnoměrným. Slovanstvo mělo tu vystupovati zástupci 
hlavních svých kmenů, jejicliž vzájemnými vztahy, diskusemi a spory 
měly býti ztělesněny nejzávažnější a nejpalčivější otázky současné 
politiky slovanské; na konec měl alegorický děj vyústiti v souladiiou 

78 



oslavu Slovanstva, jež by vedle apoteosy kulturních i politických sil 
celého plemene, kráčejícího vstříc slavné budoucnosti, znamenala zá- 
roveň usmíření jednotlivých národů. V duchu Cechových názorů obdo- 
bí pokavkazského a v důsledku vítězství ruských zbraní i ruské diplo- 
macie na Balkáně r. 1877 a 1878 měl se jako v »Zimní noci« kupiti 
obecný triumf slovanský kolem carského Ruska, k němuž představi- 
telé Cech i jihosíovanských národů měli vzhlížeti jako k svému o- 
chránci a osvoboditeli, a jenž vedle mluvčích slovanské síly myšlen- 
kové měl zosobňovati slovanskou politickou moc; takto ruský národ 
a stát by zahajoval v básnickém jinotaji Cechově nové období dějin- 
ného rozvoje, v němž by Slované vystřídali mocnosti západní, rozho- 
dující dotud o politice světové i o rázu Hdské myšlenky. 

Až potud se shoduje základní politicko-ideová osnova nové sklad- 
by se »Zimní nocí«, ale-r. 1880 a 1881 nemohl již Svatopluk Cech, muž 
zatím vyzrálý, pohlížeti na Rusko, říši své lásky a naděje, s týmž 
khdným optimismem, který vyznačoval jeho projevy dřívější. Uvě- 
domoval si, že Rusové, dříve než nastoupí své veliké poslání v Evropě, 
musí nejprve vyříditi své domácí, bolestné a závažné starosti a obro- 
diti se vnitřně ve smyslu humanity a občanské volnosti. Nepochybo- 
val, že se to stane; k tomu stačilo sledovati bez zaujetí "státnickou 
moudrost a osvícenou politiku Alexandra II., Cara-Osvoboditele. Dvě 
otázky, zachvívající prudce veřejným životem Ruska, považoval Sva- 
topluk Cech přirozeně za nejkritičtější: spor ruskopolský a problém 
niliilismu v mladém ruském vzdělanstvu. 

Jak bolestně polská otázka zasahá do slovanského uvědomění, 
mohl Svatopluk Cech pozorovati v nejbližším svém okolí. Ve Vraném 
mezi rusofilským otcem a synem sympatisujícím s Poláky objevil se 
po polském povstání týž rozpor, který v otázce polské rozevřel pro- 
past mezi Staročechy a Mladočechy. Neodpustitelné krutosti moskal- 
ské zvůle vojenské i policejní na revolucionářích v królewstvu vzbu- 
dily u českých svobodomyslníků pochopitelné pochybnosti d poctivých 
tímyslech ruských slavjanofilů, což s nestárnoucím svým temperamen- 
tem vyjádřil zvláště důrazně Josef V- Fric. Politické skutečnosti let 
CO. až 80. odhalovaly prostoduchou utopičnost přeludných názorů Jana 
Kollára, který v slovanském nebi přátelskou shodou sdružil Koščiuszka 
se Suvarovem a který tu cara Mikuláše I. oslavil jako opravdového 
přítele národnosti polské. Mnohem pravdivější než tyto odtažité tužby 

79 



Kollárovy zdály se prudké obžaloby Mickiewiczovy do krvavého ka- 
tanství ruského, ač znalci nemohli přehlížeti, že prorocký duch Mic- 
kiewiczův nadál se konečné shody mezi znesvářenými bratřími a činil 
ji závislou na obratu ruské politiky směrem liberálním; tucha básní- 
kova docházela potvrzení konkrétními skutky krajanských politiků od 
St. Staszice po Aleks. Wielopolského. Bylo potřebí klidného a zralého 
úsudku, aby Svatopluk Cech pochopil, že s obou stran daly a dějí 
se vážné pokusy o smírné překlenutí rozporu, jejž mladistvý roman- 
tism pokládal za tragický a osudový konflikt odvěký, a pochopení 
tomuto se Svatopluk Cech nezavíral, zvláště od té doby, kdy jal se 
důkladněji poznávati politiku ruskou. Mohl vyslechnouti takové tóny 
z Puškina a Chomjakova; mohl postřehnouti, že o dorozumění s Po- 
láky svorně se snažili po litevských vlastencích Odyniecovi a Kirkorovi 
konservativní Pogodin i revoluční Hercen; mohl se zamysliti nad 
smírným státnickým úsilím velkodušného Jiřího Samar ina; ne-li od- 
jinud mohl nabýti důkladného a přesvědčivého obrazu o těchto snahách a 
pokusech z cenných statí učeného slavjanofila českého Josefa Perwolfa, 
zvláště z výborného článku jeho o vzájemnosti slovanské v Riegrově 
Slovníku naučném. Jmenovitě synu národu českého, který při pansla- 
vistickém horlení nikdy nespouštěl se zřetele ideálů humanitních, bylo 
netoliko pravděpodobnou hypotésou, ale přímo mravní nutností věřiti 
v možnost smírného rozřešení bratrovražedného boje mezi Rusy a Po- 
láky, a v tom úplně se shodoval básnický mluvčí svobodomyslné mlá- 
deže s politickým vůdcem českých konservativců Františkem Ladisla- 
vem Riegrem, jehož proslulá řeč v Moskvě r. 1867 byla prodšena touž 
světlou věrou a nadějí. 

S pozorností nmohem zjitřenější sledoval Svatopluk Cech, kterak 
pod korou carského a pravoslavného Ruska kvasí rozkladné hnutí nihi- 
listické a jak stále četnějšími sopečnými výbuchy ohlašuje veřejnému 
svědomí blízký příchod revoluce politické i sociální. Básník >^Adamitů« 
a »Evropy«, vyprávěč povídek »Mezi knihami a lidmiv< a »Poslední 
jaro« netajil se nikdy porozuměním, ba sympatií pro odvážné strůjce 
nového společenského pořádku a nové mravnosti a nezavrhoval jich 
ani, když navzdor svénm okolí rozpoutali vzpouru a zahájili propagan- 
du činu; neschvaloval pouze krvavého teroru ukrutenství v důsledku 
své české a křesťanské humanity a pochyboval vždy jako ryzí povaha 
umělecká o hodnotě, ano o možnosti důsledného egalitářství. Ale, jak 

80 



patino z »Evropy«, byl přesvědčen, že sociální revolucionářství jest 
příznačným zjevem evropského západu, kde se jím projevila chura- 
vost zestárlého a umdleného organismu; tím více jej překvapil vzrůst 
nihilismu na Rusi a jeho stupňující se odvaha. 

Jako většina západních Evropanů poznal Svatopluk Cech patrně 
nihilism nejprve z podání románového, a to pravděpodobně ze sympa- 
tického typu, jejž v Bazarovu »Otcův a dětí« vytvořil již r. 1862 Tur- 
geněv; důvodně lze pochybovati, že by byl obeznámen také s oběma 
odpornými postavami, kterými r. 1869 a 1879 Qončarov a Dostojevskij 
provedli zdrcující kritiku nihihstické mládeže, Marka Volochova ze 
»Strže« a Petruši Verchovenského z »Běsů«; rovněž teoretiků nihili- 
stického reahsmu, N. Q. Cernyševského, N. A. Dobroljubova a D. J. 
Pisareva sotva četl, než přikročil ke své »Slavii«. Ale nepřišla-li do 
jeho rukou románová apoteosa nihilistického směru, Cernyševského 
kniha »Co dělat ?« s ideální loutkou Rachmetovem v popředí, doslechl 
dojista o sensačním procesu autora onoho propagačního románu, jenž 
poučil čtenáře novin i na západě, že nihilism je organisované hnutí s 
promyšleným základem ideovým a přečetnými přívrženci mezi ruskou 
inteligencí. Teprve však opakující se nihilistické atentáty na čelné 
představitele ruské vlády na rozhraní let sedmdesátých a osmdesátých, 
které zahájily výstřely Věry Zasuličové na generála Trepova, učinily 
ono poznání naléhavou starostí v myslích domácích i zahraničních 
rusomilů, zvláště když násilné ty skutky a pokusy doprovázely obec- 
nou nespokojenost s vládní soustavou jak se strany krajně oposiční, 
tak i z tábora konservativních slavjanofilů. Ve dvouletí 1878 — 1880 
cítil kde kdo, že problém nihilismu jest životní otázkou Ruska vůbec, 
kterou dvorští a vojenští autokratč petrohradští chtěli prostoduše od- 
straniti přísnou diktaturou a laskavý car Alexandr II. opožděným od- 
hodláním ke konstituci- Po několika nezdařených atentátech na cara 
i rodinu, které byly opověděny novinářskou diskusí o oprávněnosti 
kralovraždy, dokonala 13. března 1880 puma útočníka Rysakova před 
Michalským palácem dílo dávno připravované, a všichni slavjanofilové 
na západě kladli si rozpačitou i zděšenou otázku: zdaž podaří se 
Rusku, které právě zvítězilo nad odvěkým nepřítelem Slovanstva na 
Bosporu, překonati také nového a daleko nebezpečnějšího odpůrce, 
jenž mu roste ve vlastním nitru? 

Takto uvědomoval si Svatopluk Cech nedlouho po slavné válce 

6 81 



balkánské, že Ruskem zmítají podobné bouře, jaké dříve sám přisu- 
zoval evropskému západu, a ježto nepřestával viděti v Rusku vlastního 
představitele Slovanstva vůbec, nemohl nepřiřknouti téhož kritického 
postavení, v némž po výbuchu francouzské komuny zpodobil starou 
Evropu, nyní Slavii; rozdíl zakládal se leda v tom, že již napřed byl 
svými sympatiemi Svatopluk Cech povzbuzován, aby věřil, že Slavie 
překoná liebezpečí, v nichž Evropa podlehla. Obdoba byla tak silná, 
že svedla básníka, u něhož tvůrčí invence léty ubývalo, aby pro myš- 
lenkovou rozpravu o vtírajících se problémech a pro jejich dějové 
ztělesnění použil téhož alegorického motivu. I vrátil se k několikráte 
zpracované své látce mořské i lidské bouře na lodi, ale větší měrou než 
kdy před tím dal povahám i příběhům smysl jinotajný. Vůči starší své 
»Evropě« neobohatil látky valně, tam pak, kde pozměnil ráz událostí 
i karakterů, značilo to jednak optimistické zesládnutí a selankovité 
zploštění, jednak mlhavost a matnost obrysů; to vše se stupňuje prů- 
během děje, který na rozdíl od »Evropy« teče jediným uzoučkým 
řečištěm. 

Kdežto vstupní apostrofa lidstva v »Evropě« značila dočasné pře- 
chýlení básníkovo k západnické inspiraci světoobčanské, postavil 
Svatopluk Cech v čelo »Slavie« apoteosu alegorické Slávy úplně 
v duchu východního slavjanofilství; vzývá ji zároveň jako dárkyni 
básnického vnuknutí i jako jinotajitelnou postavu, stkvící se na přídi 
pomyslného korábu v podobě polychromovaného mohutného díla 
řezbářského, jehož mistr nezapomenul ani na Hpový věnec v kadeřích, 
ani na strunný nástroj v ruce, ani na symbolického bílého orla. S tou- 
žebnou a tklivou oddaností koří se básník Slavii, uctívaje v ní zároveň 
matku, milenku i musu a míse do přemýšlení o velikosti a kráse 
Slovanstva nejsubjektivnější prvky citové: co bylo chlapci, vznícenému 
koUárovským nadšením otcovým, předmětem pokorného podivu a ji- 
nochu nejtrvalejší složkou barvitých snů básnických, to zůstalo stár- 
noucímu muži posilou a útěchou ve dnech elegie a nejistot. Není do- 
zajista náhodou, že při tomto vroucím projevu zbarvení tak osobního 
se vynořuje Svatopluku Čechovi jeho oblíbený obraz o Antaru a Peri, 
kterýžto východní motiv věrného milování nad smrt silnějšího opětov- 
ně zaměstnával jeho básnickou obraznost, ač konečné a uspokojivé 
formy se přece jen nedostalo této půvabné zkazce chovající pro Sva- 
topluka Čecha drahý symbol ženství, jak si je v důsledném svém 

82 



idealismu vysnil. Ve verších, vyprošujících si od Slavie-Musy pomoc 
básniclíou, dává Svatoplulí Cech kollárovské vidině rysy slcutečnost- 
ní: do působivých antitesí seslvupuje krajinné a národopisné znaky 
nejrůznějších oblastí slovanských, vedle K«llára jmenuje a oslavuje 
Mickiewicze, Puškina a Lermontova jako velké básníky Slovanstva 
a všude zdůrazňuje netoliko svou skromnost osobní, ale i národní. 
»Syn chudé výspy« spokojuje se tím, že bude střízlíkem, jejž obrovitý 
Slovanstva orel bílý vynese na svých perutích a již již si představuje 
tento opojný vzlet s oblačným symbolickým ptákem Slavie; zdaž si 
zde uvědomil Svatopluk Cech, že opětně, jako kdysi v předzpěvu 
»Evropy«, se dává strhovati mladším svým druhem Jaroslavem 
Vrchlickým, který, spojuje poněkud neústrojně představy bájesloví 
biblického i antického, na různých místech svých zlomků epopeje opě- 
voval obrovského ptáka inspirace, který jej uchvacuje a činí účastná 
závratného letu vesmírem a dějinami? 

Ale klamal by se, kdo by v »Slavii« očekával mohutný rozlet 
vášnivé inspirace, jíž se básník takřka bez dechu vzdává; jest tu na- 
opak mnohem více chladného kombinačního umu, který obměňuje dě- 
jové motivy i povahové rysy vyčerpané již starší skladbou. 

Na lodi Slavii, brázdící za teplého dechu jihu černomořské vlny 
a obrážející patrně zkušenosti získané roku 1S74 na palubách »Cesa- 
'revny« i »Qolubčiku«, shromáždil Svatopluk Cech na pohled rozma- 
nitější zástup než kdysi na korábu »Evropě«, jenž z jihofrancouzských 
přístavů mířil do vod tropických. Dočasíií příslušníci alegorického 
plavidla jsou opětně rozvrženi do dvou znepřátelených skupin, aíe 
větší pozornost věnuje se tentokráte stoupencům pořádku než revo- 
lučním povstalcům, ohrožujícím koráb. Z těchto kromě zásadního re- 
volucionáře Vladimíra, který však není proletářem, uvádí básník jmény 
Tomáše, Pavla a Petra, ony, mimo lodního velitele, rozdělil podle 
jednotlivých národů slovanských. Rus Ivan zastiňuje při tom nadobro 
ukrajinského bezejmenného elegika, starý polský hrabě zatlačuje 
úplně kmetného Lužičana, přiřčen-li českému vystěhovale! podíl ne-li 
v akci, tedy alespoň v diskusi, nedostalo se té cti zádumčivému Slo- 
váku, a pouhými jmény zůstali představitelé národů jihoslovanských, 
Bulhar, Slovinec a Černohorec s rozvaděnými bratřími, Srbem a 
Chorvatem. Ženský živel zastoupen jedinou postavou, mladistvou a 
urozenou polskou kráskou Jadvigou, po níž lačně vztahují ruce a srdce 

6* 83 



všickni význačnější mužové na lodi, Ivan, Vladimír i Petr. Avšak 
toto větší bohatství postav i jejich rozmanitost jest pouze zdánlivá. 
Valná většina jich jsou toliko prázdná schémata, jichž básník ani ne- 
prokreslil povahově, ani nenadal osobitějším piMběhem; zástupci men- 
ších národů slovanských (horlivého debatéra Čecha v to počítajíc) 
vůbec nezasahují do děje, a mezi revolučními povstalci jediný Petr 
pozvedá rušněji a patrněji hlavy uprostřed bezejmenného zástupu, 
nikoliv však jako individualisovaná osobnost, nýbrž jako nejpovšech- 
nější typ- 

Zbývají tudíž na Slavii čtyři postavy, které kroině úkolů a úkonů 
ideových vykazují alespoň kus osobního života, oba ruští, navzájem 
odcizení bratří Ivan a Vladimír a polský hrabě s dcerou Jadvigou; 
kolem nich soustředí se skoro veškeré epické dění alegorické skladby. 
Ale ani oni nejsou původními a novými výtvory básnické invence 
Čechovy, nýbrž každý z nich má v »Evropě« svůj daleko životnější 
model, ba valnou většinou vznikly tyto neplastické postavy tím, že 
na jednu a tutéž odtažitou figuru »Slavie« shrnul Svatopluk Cech 
rysy rozdělené v »Evropě« dramatičtěji i pravděpodobněji na dva na 
tři představitele. 

Ježto velitel lodi Slavie v šestnácti mu vyhrazených verších 
jest sotva načrtnut, připadá polskému hraběti a Rusovi Ivanovi úkol 
zastupovati živel pořádku a kázně. Starý šlechtic z Litvy podědil při 
tom nejeden rys kapitána z Evropy: oba, provázeni krásnými dcerami, 
plaví se přes moře za posvátným popelem drahých bytostí a oba 
zaplétají se do branného hájení řádu na lodi, ukazujíce se ve svých 
šedinách pravými hrdiny. Legitimista Ivan převzal na Slavii postavení 
revolucionáře Qastona z Evropy: ten i onen horlí pro lidskost a spra- 
vedlnost ve společnosti, ten i onen zavrhuje krvavý teror, ale jak 
Ivan, tak Gaston jsou hotovi pevnou, organisační vůlí, velitelským 
gestem, ozbrojeným ramenem říditi koráb ohrožený ničivou zvůlí re- 
volucionářů, při čemž mravní úsilí ruského imperialisty se setká se 
zdarem trvalým, kdežto jeho francouzskému předchůdci se podařilo 
pouze dočasně zachrániti rozvrácenou Evropu. Kromě zásadních od- 
chylek v názorech politických a společenských liší se Ivan od Gastona 
ještě jedním význačným rysem, erotickým svým vztahem. Gaston 
odvracející se vůbec od života, dávno překonal v sobě jakožto zralý 
muž tíhnutí milostné, kdežto Ivan, nevyzuvší se posud z blouznění 

84 



mladistvého, touží neustále po přízni a ruce Jadvižine. Tím přesunuje 
se ponělíud Ivanova karakteristilía od Gastonova typu a značně se 
přibližuje povaze básníka Pavla z »Evropy«, yztahujícího netoliko 
toužebné náručí po dcerce kapitánově, ale nasazujícího za ni také 
život; Pavlu podobá se Ivan také svou plamennou obranou poesie, 
pronesenou k bratru Vladimíru se stejným důrazem, jako v »Evropě« 
k hmotařskému Rolandovi. Ale tento Pavel zabarvil milostnou svou 
sentimentálností částečně též nihiiistu Vladimíra, který rovněž se dvoří 
Jadvize a za ni se obětuje; málem parafrází Pavlova snění o exotické 
selance s Angelou mohli bychom nazvati Vladimírův toužebný přelud 
orientální idyly s Jadvigou. Vůbec Vladimír, bohatá, avšak nejednotná a 
tím málo pravděpodobná povaha, směstnal v sobě celou řadu povah 
z »Evropy«, zaokrouhliv tuto přeplněnou směs nihilismem typického 
Rusa a blaseovaným aristokratismem zhýčkaného »pariátka«, což budí 
nedůvěru mezi revolučními proletáři na Slavii. Ode dvou protestují- 
cích besedníků na palubě Evropy přijal názor o svrchovanosti vědy 
a o nicotě lidského snažení, od Rolanda bořivou náladu a nechuť k 
romantické poesii, od Gastona odpor proti krveprolití a víru ve 
vítězství humanity; Ize-li v názorech i v povaze jeho mluviti o vývoji, 
mohli bychom jej naznačiti jako růst od typu Rolandova k typu 
Gastonovu, přeloženému však do polohy mladistvější. Co na Rolan- 
dovi v »Evropě« bylo urputné, nelidské a odporné, shrnul Svatopluk 
Cech ve »Slavii« na hlavu násilného a smyslného lodníka Petra, ovlá- 
daného výhradně pudy animálními; tak, kde se Petrův chtíč sápe po 
Jadvize, vrací se situace, v níž se rozvášněný kněz v »Evropě« ocitl 
s Gonzagou. Tím, že na palubě Slavie jest žena jediná, vysvětluje se, 
proč Jadviga vedle základní povahové kresby běžného sentimentálního 
typu ženského, shodného úplně s Angelou, vykazuje též rysy vášni- 
vější Gonzagy, schopné statečné obrany, básník pokusil se to ostatně 
motivovati také tím, že Jadviga jest pravá rytířská Polka. 

Při veškeré shodě těchto povahových prvků mezi postavami 
>^Evropy« a »Slavie« nelze přehlédnouti různosti v metodě karakte- 
risační- V »Evropě« jest povahokresba daleko hutnější, životnější a 
názornější a třebaže i tu sleduje namnoze záměry alegorické, přece 
stačí na to, aby před zraky čtenářovými vyvstávali skuteční lidé. 
K nim přes národní zbarvení ruského nihilisty a polského páru mají 
schémata plující na »Slavii« velmi daleko; jsou to spíše funkce myšlen- 

85 



ky apriorně pojaté a ideologicky určující jak růst povah, tak průběh 
děje. 

Ten počíná se teprve ve druhém zpěvu básně, kdežto nejrozsá- 
hlejší zpěv první jest úplně vyčerpán prehistorií lásky Ivanovy k Jad- 
vize a dvojí diskusí mezi Ivanem a Cechem a pak Ivanem a Vladi- 
mírem; ani se zástupci slovanských národů ani s představiteli revo- 
luce v podpalubí »Slavie« nás šedesáte stran prvního zpěvu nesezna- 
muje. Není věru bohaté dějové to pásmo, opětně parafrázující epický 
obsah »Evropy«. Zároveň s bouří mořskou vypuká revoluční vření na 
Slavii, na něž Vladimír, sympatisující s povstalci, avšak nebudící sym- 
patií u nich, pohlíží se zálibnou nečinností jakožto typický teoretik 
stejně oslněný vlnobitím přírodním i sociálním; povstalečtí lodníci 
pojmou k němu podezření, ale pak jej propouštějí. Svůj odpor proti 
vzpouře odpyká životem kapitán lodi, když se vzepřel pokusu plavců 
osvoboditi vězně. Ostražitý Ivan postřehne nebezpečí hrozící Slavii, 
upozorní na ně polského hraběte, který se ozbrojí, ukonejší svár slo- 
vanských bratří o to, kdo má vésti obranný boj proti revoluci, sešikuje 
je, uhasí požár na korábu vznícený povstalci, přemůže revolucionáře 
s Petrem v čele, takže tito na ochranném člunu opouštějí Slavii. Než 
Petr vstoupí na člun, chce se zmocniti Jadvigy, o niž svede s Vladi- 
mírem krvavý zápas: Vladimír klesá smrtelně poraněn nožem Pe- 
trovým, Jadviga vrhá se do vln, chtějíc uniknouti rukám násilníkovým, 
odkudž ji zachraňuje Ivan, když ještě před tím sklál Petra šavlí. Krásné 
jitro po bouři zastihuje na palubě Slavie starého Poláka lkajícího nad 
domněle mrtvou Jadvigou, již však Ivanův polibek probouzí k životu, 
aby konečně hrabě po novém vnitřním zápasu dal ruskému zachránci 
ruku své dcery, kterou mu tak dlouho odpíral, a aby i umírající 
Vladimír požehnal bratrovu štěstí a věštil velký úděl Slovanstva v 
blížícím se obrození lidstva, jehož tucha hraje symbolicky ve východu 
slunce nad mořem a skvoucí se Slavií. 

Bylo by zbytečno podrobným rozborem jednotlivých imotivů sto- 
povati, kterak revoluční dění na Slavii, sloučené s erotickým příbě- 
hem Ivanovým a Jadvižiným v jednotu dosti pochybnou, přímo para- 
frázuje osudy revolucionářské Evropy od propracované souběžnosti 
mořské bouře a sociální vzpoury až po shody v úradách povstalců 
i obraně zachránců korábu. V >;Evropě« však dějová tragika se nepře- 
tržitě stupňovala, až vyrostla k mohutné katastrofě, tím tragičtější, 
86 



že nastala právě, když loď, očištěna od rozkladného teroru, se již blí- 
žila přístavu; ve »Slavii« sice od počátku druhého zpěvu neopouští 
příběh hranice tragična, ale přece postupně spěje ke smírnému rozře- 
šení: rozvadění Slované semknou se v pevný šik obranný, revolucio- 
náři nadobro přemožení opouštějí loď, nejodpornějšího z nich, Petra, 
nemine spravedlivý trest, vůdce zákonné strany, Ivan, dojde splnění 
svých tužeb, a ani Vladimír, jenž po rytířsku nasadil »zbytečný« svůj 
život, nehyne neusmířen — báseň jako »Zimní noc« končí se apoteosou, 
kterážto není než odhodlanou odpovědí veškeré pesimistické skepsi o 
budoucnosti Slovanstva. 

Jako v »Evropě« orámoval Svatopluk Cech také ve »Slavii« 
epický příběh hojným živlem malebným a popisným; někde vyrůstá 
líčení mořské přírody organičtěji z děje, jinde hoví spíše jen básníkově 
mocně vyvinuté vloze deskriptivní, někde má působiti kontrastně. 
Čtyřikráte ukázal se Svatopluk Cech přímo virtuosním mistrem moř- 
ských obrazů, pro jejichž teplé a syté barvy namáčel svůj štětec 
do vzpomínek na plavbu Černým mořem, překoiiávaje tak znovu 
veškeré české vrstevnické soutěžníky v malbě vodních scenerií. Po 
prvé hned při vstupu básně oddal se s rozkošnickým kolorismem kou- 
zlům východního jitra, kdy zároveií plesají v barevných rytmech mě- 
nivé obrysy pobřeží, modré hloubky nebes se zlatými oblaky i zelené 
moře se stříbrnými hrami vln a pěn. Dvě malby náleží neúnavně 
vynalézavému popisovateli bouře: nejprve zachycuje její neklidně 
šumný příchod na koráb, pak její vrcholné běsnění na obloze nad mo- 
řem, střídavě se rozevírající sinými blesky a zase zející v mračné 
temnotě; dojmy světelné, zvukové i pohybové vystiženy při tom 
se stejnou účinností. Poslední bravurní kus malířské své vlohy Svato- 
pluk Cech v obou básních položil do závěru básně, kde oslava Slovan- 
stva, kráčejícího vstříc veliké budoucnosti, provází plesný východ 
slunce nad mořem, které i s korábem i s blízkým pobřežím chytá a ná- 
sobí barevné dary sluneční, zvláště štědře soustředěné na soše Slavie 
na lodní přídi. 

Kromě popisného živlu doplňován jest děj i ve »SIavii«, stejně 
jako v »Evropě«, do široka rozpřádanými diskusemi, do nichž Svato- 
pluk Cech v obou básních vložil své politické a sociální krédo; v nich 
lze hledati ideové jádro těchto skladeb. Dozajista i tentokráte jsou ob- 

87 



doby mezi »Evropou« a »Slavií« zřejmý, jmenovitě rozsáhlá kontro- 
versa Ivanova s Vladimírem připomíná dvojí rozvášněný rozhovor 
Rolandův z »Evropy«, jednak s Qastonem v 5., jednak s Pavlem v 7. 
zpěvu, a i pro diskusní projevy Čechovy a Ivanovy mohly by se shle- 
dávati analogie v starší básni. Ale tím by ani zdaleka nebyl vystižen 
význam těchto závažných partií, z nichž každá přispívá zároveň ke 
karakteristice svého mluvčího a zároveň odhaluje novou stránku Če- 
chova slovanství. Ano, možno říci ještě více: myšlenkově se dělí 
»Slavie« podle těchto diskusních partií na tři části, do sebe pouze 
povrchně zasahující. První ovládá básníkův blíženec Cech s otázkou 
po poměru své vlasti k politickým realitám Slovanstva, ztělesněným 
v Rusku. Druhá složka, nejrozsáhlejší a zároveň nejpromyšleněji vy- 
pracovaná, soustředí se kolem slavjanofila Ivana a jeho řešení polského 
problému. Třetí částku vyplňuje záhada společenských reforem vy- 
hrocená jakožto nihilistické hnutí na Rusi a zosobněná Vladimírem. 
Každý z těchto tří podstatných oddílů má hluboké pozadí kulturíně 
dějinné, bez něhož by výklad »Slavie« zůstal kusým. 

Kresle všeobecnými a neúplnými rysy postavu Čechovu, která 
spíše vyhovuje záměrům alegorickým než zákonům osobní karakte 
ristiky, užil básník vlastních vzpomínek z plavby černomořsKé; i on 
sám vyjel si na Pontus, aby se osvěžil přírodou a lidem slovanského 
Východu a aby posílil svou víru ve vítězství svého kmene pohledem 
na moc pokrevných bratří, i on sám projel Černé moře s »vážnou 
dumou«, která se střídala s rozkoší vzněcovanou půvaby jižního kraje. 
Ale do postavy zádumčivého Čecha vtělilo se ještě něco více. V něm 
byl dán upřímný výraz oné dávné tradici českých stoupenců vzá- 
jemnosti slovanské, kteří již od národního obrození uvědomují si bo- 
lestně malost vlastního národa a jeho sil a proto chtějí se opříti o ve- 
likost i moc slovanských soukmenovců, hlavně poUticky mohutných 
Rusů, na něž pohlížejí tu materialističtěji, tu duchovněji- Tento Cech 
»dumných spánků« zosobňuje velice určitě české slovanství předha- 
vlíčkovské s rusofilskými sklony a nadějemi. K čemu položili základ 
Dobrovský s Puchmajerem, co vyjádřil neurčitěji Kollár a uvědoměleji 
Antonín Marek, co tvořilo důstojné pozadí nevážných a malicherných 
snah Mankových ve slavistice i v politice, co Svatopluk Cech sám 
nedlouho před tím formuloval ve štědrovečerním feuilletoně »Národ- 
ních listů«, nadepsaném »Náš vánoční strom«, to vše zachyceno jest 



tímto blížencem básníkovým, leč skutečný živel politický ustupuje 
u něho mnohem silnějšímu zájmu mravně kulturnímu. 

Ve vstupním jeho monologu ozývají se však motivy, nadobro cizí 
našim vlasteneckým romantikům. Nelze nevzpomenouti si zásad rus- 
kých slavjanofilů, jestliže, podobně jako šestý psanec v prvním zpěvu 
»Evropy«, loučí se Cech se Západem, odsuzuje ho v horkých výčitkách: 
mravní podstata západního světa, jenž tolik obohatil duši v oboru po- 
esie, umění, věd, zevního půvabu životního, neobstojí před přísným 
soudem etickým. Zcela podobně vytýkali slavjanofilští myslitelé ruští 
zestárlé Evropě její nepravdivost a licoměrnost, mluvící o lidskosti a 
provádějící pjlemennou zlobu, hlásající volnost národů la ujařmující 
slabšího souseda v sobeckém pychu; také na křesťanské Rusi slavjano- 
filské dostávalo se řízného odsudku západoevropskému bludu, jako by 
moc značila zároveň právo, kteroužto nebezpečnou maximu Svato- 
pluku Cechoví živě a opětovně stavěl před oči zvláště čistě germánský 
zjev Bismarkův, měnící takto v čin filosofii Carlylovu. Polemiku proti 
těmto mravním omylům a vinám evropské civilisace obrací pak mono- 
log Čechův na palubě Slavie jiným směrem, oddávaje se úvahám 
o pravděpodobných výsledcích národního boje obranného a záchov- 
ného. Rozhorleně odmítá možnost, že by snad kdy ve všelidské unifor- 
mitě měly zaniknouti svérázné zvláštnosti jednotlivých národů, a prosí 
Prozřetelnost pro případ, že by snad přece měla se takto světokoule 
státi »hluchou, nudnou, bez barvy, básně, aby ani atonm jeho bytosti 
nedal prožíti tuto hrůzu« — ještě častěji ve »Slavii« ozve se tento 
motiv, který vyplynul zároveň z nadšeného srdce přesvědčeného ná- 
rodovce jako z estetické mysli umělcovy, milující nade vše rozmanitost, 
barvitost, individuální svéráz; 

Vlastní slovanský svůj program vykládá Cech ve dvou hovorech 
s Rusem Ivanem, po prvé, když Ivan, vypověděl svůj milostný román, 
končí apoteosou Rusi a Slovanstva vůbec, po druhé ve zpěvu následu- 
jícím, když oba s bolestným úžasem pohlížejí na svár slovanských 
bratří na lodi; obě rozpravy navzájem se doplňují, nabývajíce postupně 
]iutnější reálnosti politické. 

Vyslechnuv Ivanův příběh lásky na panském sídle polském, který 
tak názorně osvětlil nepřeklenutelný rozpor rusko-polský, neoddal se 
idealistický Cech pochopitelné skepsi o shodě všeslovanské, nýbrž 
naopak souhlasil doslova s důvěřivým svým besedníkem, jenž všemu 

S9 



navzdory radostně se kojí věrou ve velikou a nedalekou budoucnost 
Slovanstva za vedení Ruska. Český nadšenec zesiluje sám důvody, 
proč dlužno od Rusi očekávati netušené divy v dějinách, a příkladem 
uvádí vítězství vojsk Alexandra I. nad Napoleonem na Rusi, případ to, 
jímž vnitřní sílu ruského národa dokládali nejen přečetní spisovatelé 
domácí, se Lvem Tolstým v čele, ale i rusofilové čeští od dob Jung- 
mannových a Celakovského. A v jejich duchu hledá stísněný, nikoli 
však beznadějný mluvčí českého národa na palubě Slavie útěchu pro 
českou »chudou výspu v moři cizoty« v slovanské pospolitosti, zvláště 
ve vzájemnosti rusko-české. Nepředstavuje si jí pouze po kollárovsku 
jako kulturní a literární výměnu duchovních statků, ale naopak ani 
jako politické podřízení se státnímu principu carské říše; jest ostatně 
nezcela jasno, co se svým řečníkem Svatopluk Cech míní, horlí-li o 
»družbě nesobecké« a žádá-li, aby Cechové a Rusové byli »úvazkem 
jen lásky obepnuti, v němž každý po svém rozvíjel se volně« ; to, co zde 
Sv. Cech pouze neurčitě naznačil, promyslil poněkud později Josef 
Holeček mnohem přesněji, reálněji a přesvědčivěji. Ruský státní i vo- 
jenský imperialism Ivanův, který se dovolává postupujícího sklonu 
světa k velikým celkům. Cech v zájmu národní humanity odmítá, 
míně, že by vedl k podobnému potlačování menších národů, jakého 
se již dostalo Polákům. Aniž se zmínil o tom, jak míní upraviti poměrů 
oněch Slovanů, kteří dotud nemají samostatného národního státu, hlásá 
solidaritu svérázných a svéprávných slovanských celků způsobem 
vzletným, ale příliš všeobecným, jehož formulace na počátku 80. let 
zněla příliš utopisticky: 

>->J^e, budiž duše Slovanstva jak lyra, 

jež různé struny zlatou sponou svírá: 

tu mohutná nechť zvučí ruská struna, 

s ni nechat polská ušlechtilá zvoní, 

k ním statečně se druží srbská juna, 

i česká v to své skromné zvuky roní; 

nech každá tu svým vlastním hlasem hude, 

však jedna mysl ať je v souzvuk ladí, 

a mrzký svár je nikdy nerozvadí — 

pak slovanský zpěv slavně zníti bude!« 
Krásnému, dvojnásobně básnickému obrazu je tu zřejmě obětována 
určitost myšlenky; vábný program všeslovanské antologie sotva může 

90 



vyhověti tam, kde bychom čekali alespoň pokus o plán obnovení poli- 
tického. 

Velice vtipně ironisuje tento poetický, ale nedosti skutečný obraz 
Svatopluk Cech sám v druhém zpěvu ústy Ivanovými, když těsně před 
bouří se na palubě rozpoutá prudká váda mezi Srbem a Chorvatem 
a zachvátí v zápětí všecky představitele slovanských národů. Tu sar- 
kasticky se obrací Rus k Čechovi slovy: »Tof tvoje lyra slovanská! 
Slyš, brate, ó slyš ten její souzvuk velkolepý !« Ivan sám zná v důsled- 
ném svém imperialismu jediný prostředek, totiž aby Rusko sjednotilo 
politickou mocí všecky národy slovanské a podřídilo je svému pevnému 
žezlu, utvoříc z nich jediné vojsko, jedinou církev, národ jediné řeči 
a zajistíc tak Slovanstvu bezpečí před nepřáteli. Ale Cech i nadále 
setrvává při svém národním individualismu, jehož zásad však neopa- 
kuje, nýbrž poukazuje k tomu, že Rusko, byť zevně ohromno a silno, 
přece není schopno sjednotiti Slovany v jediný národ, jmenovitě když 
vnitřní neduhy, zvláště nihilism, hlodají na jeho zdraví. 

Dále tato diskuse se nevede, neboť živelná i sociální bouře hned 
nato zachvacuje Slavii, a vůbec Čechova úloha v ději následujícím 
jest praskrovná. Přináší lék pro polomrtvou Jadvigu, ale ten sám ne- 
přivodí jejího procitnutí ze smrtelné mdloby. Přimlouvá se, když 
Jadviga v Ivanově náručí otevřela zraky, u starého hraběte, aby po- 
žehnal svazku obou milujících srdcí, leč nedovede pohnouti zapřísáhlé- 
ho Poláka, který sám musí si probojovati zápas mezi starou přísahou 
a prudkým lidským hnutím otecké lásky. Plesá konečně nad symbo- 
hckými zásnubami Polky s Rusem, čerpaje odtud pevnou víru netoliko 
v obecné urovnání sporu rusko-polského, ale i v konečnou shodu všech 
národů slovanských, avšak jeho slova zatlačována jsou významnějším 
projevem nihiHsty Vladimíra, jemuž dodává váhy i tragická situace, 
za níž umírající snílek žehná bratru soku, snaže se zároveň najíti vyšší 
shodu mezi vlastními utopiemi a tuchami slavjanofilův. 

V celku přiřkl Svatopluk Cech představiteli vlastního národu ve 
své skladbě skromničké místo chudého příbuzného. Nezasáhne rozhod- 
ně ani do revolučního děje na Slavii a do její záchrany, ani do románku 
lásky mezi Ivanem, Jadvigou a Vladimírem, ač dobré vůle a ochoty 
mu nechybí. V rozpravách o dějinném poslání Slovanstva vyhrazuje 
pro svůj národ pranepatrné místo mezi početnějšími a významnějšími 
bratry a do bouřlivých diskusí o přerodu člověčenstva neodvažuje 

91 



vůbec se vmísiti. Žije z důvěry ve Slovanstvo a z naděje v jeho slavné 
příští. Jsa přesvědčen, že pak i českému národu dostane se práva, které 
zakládá výhradně na humanitě a národním sebeurčení, důsledně zamítá 
prostředky branné a politiku imperialistickou. Není realista, nýbrž 
snílek; není politik, nýbrž básník; není myslitel, nýbrž rétor — věrná 
to podobizna svého tvůrce. A přece nesporný tj^us: vedle starého 
českého vědomí vlastní bezmoci, hledajícího úponkovitě oporu v sil- 
nějším kmeni bratrském, projevila se touto upřímnou postavou též po- 
litická domácí nálada z rozhraní sedmdesátých a osmdesátých let, kdy 
se nikdo v Cechách neodvážil smělejší koncepce národní samostatnosti 
a politického sebeurčení mimo rámec daný tehdejšími poměry. — 

Ústřední postavou celé »Slavie« jest Rus Ivan. Příběh jeho lásky 
ke krásné Polce se svým tragickým zauzlením symbolickým vyplňuje 
na úkor veškeré souměrnosti skoro celý zpěv první. V revolučních 
zmatcích za mořské bouře ve zpěvu druhém osvědčuje se Ivan jakožto 
zachránce alegorického korábu i půvabné Jadvigy a poutá takto k sobě 
stále pozornost. V posledním zpěvu, v němž jest skutečný nedostatek 
epického živlu, rozřeší se šťastně Ivanův poměr k Jadvize, a tak v zá- 
věru skladby slunná apoteosa soustřeďuje se na blaženou hlavu Rusa 
a jeho polské nevěsty. Z ostatních postav je nihilista Vladimír Ivanovým 
rodným bratrem. Cech alespoň jeho důvěrným přítelem, s oběma za- 
přádá dlouhé rozpravy, v nichž sám vykládá zevrubně své politické 
i sociální názory. Ale ani tento Ivan — již jméno jeho poukazuje 
k typisačnímu záměru — není individuálně prokreslená osobnost, žijící 
jedinečným životem podaným s intuiční silou básnickou, nýbrž veškeré 
její rysy, seskupené bohatěji, než tomu bylo u matného Čecha, ovládá 
básníkův úmysl vj^tvořiti ideální prototyp novověkého Rusa, který by 
ztělesňoval schopnost i nárok svého národu stanouti na vůdčím místě 
netoliko Slovanstva, ale veškerého obrozeného člověčenstva. Vytvá- 
řeje takové příkladné schéma, opřel se Svatopluk Cech o některé své 
zkušenosti s mladými ruskými důstojníky, které učinil jednak za černo- 
mořské plavby na Cesarevně, jednak za krátkého pobytu v několika 
kavkazských stanicích vojenských, o čemž podávají zprávu i jeho črty 
cestopisné. Avšak přílišná krátkost Čechova pobytu na Rusi, jakož i 
jeho plachá uzavřená povaha způsobily, že jeho přímé znalosti ruského 
národního karakteru zůstaly jen povrchními; spoléhal tedj^ raději 
na dojmy a vzpomínky z četby ruských spisovatelů. Z nich přijal od 
92 



starších romantiků celkové obrysy Ivanovy povahy, kdežto jeho ná- 
zory si zkombinoval většinou podle ideí myslitelů slavjanofilských, 
které k Svatopluku Čechovi přicházely patrně většinou prostředím 
novinářským, ztrácejíce leccos ze své původní čistoty. 

Ivan jest pravá postava čechovská: dokonalý hrdina, který na- 
dobro jihne v citu lásky. Ačkoliv básník se nezmínil ani slovem o jeho 
společenských poměrech a jeho rodinném původu, přece poznáváme 
v něm pravého šlechtice. Výtečný jezdec a střelec nepohrdá ani panskou 
hrou v šachy; vzdělaný milovník krásné literatury jest horlivým po- 
litikem; smysl pro výtvarnou i přírodní krásu pojí se u něho se skvělou 
a cvičenou výmluvností. Pohled na mořskou bouři jej opájí, ale jakmile 
udeří hodina nebezpečenství na korábu, ihned^ Ivan vyměňuje pozo- 
rování a dumu za statečný čin a svou odvahou, prozíravostí, rázným 
vystupováním a organisačním smyslem potře vzpouru i zachrání loď, 
jíž v osudné chvíli zcela nahradí kapitána. Rytířská jeho mysl neváhá 
ani vteřinu, když jde o to, varovati znepřáteleného polského hraběte 
a později se za jeho milovanou dcerou vrhnouti do mořských vln; 
pomůže oběma a osvědčí se také jako nejšťastnější vůdce spojených 
slovanských národů při obraně ohrožené Slavie. 

A tento rek jakoby ze žuly, který též v politice slovanské se 
projevuje stoupencem vlády pevné ruky, trudí se až k zoufalství cito- 
vým dobrodružstvím lásky, dočasně zmařené plemenným rozporem 
mezi Rusy a Poláky. Vybraná plavovláska Jadviga, v domě jejíhož otce 
jest pacientem a hostem, okouzlí jej milostně na první pohled; její zrak 
i řeč probouzejí v něm serafické snění jinochovo o ženském ideálu; 
nemaje mnoho příležitosti poznati Jadvigu přímým stykem, dohaduje 
se její skutečnosti rytířskými dohady. Setkav se s ní poznovu a pře- 
kvapen tím, jak předhonila oslnivá realita i nejsmělejší představy tou- 
žebného srdce, Ivan nedovede již potlačiti vyznání lásky, které opakuje 
před Jadvigou i před jejím otcem, nedada se odstrašiti odmítnutím 
obou hrdých polských duší, stavějících příkaz národní nad tužby srdce. 
Neobměkčí jich a ocitá se na pokraji zoufalství, které rázem, když 
naskytne se romantická příležitost, mění se v prudké rozhodnutí unésti 
Jadvigu třeba násilím. Leč mužná jeho dvornost i přísný smysl pro 
čest podřídí se pyšně důsledné vůli dívčině, a Ivan odnáší si z polské 
episody palčivou ránu, kterou setkání s Jadvigou na lodi znovu rozjítří 
a jež se zacelí teprve, když jeho statečný čin dobude si vytoužené 

93 



Polky na dravém živlu i neústupném otci. Takto zápasí Ivanova láska 
k Jadvize výhradně s překážkami zevními, kdežto milostný vztah obou 
vůbec nemá od začátku dramatického vzrušení, jsa takřka samozřejmý, 
zvláště když s obou stran zazní otevřené vyznání. Erotický cit i zde 
zůstává úplně konvenčním, a básník se spokojuje tím, že pro něj 
vynalézá půvabné dekorace lyrické, zvláště šťastné tam, kde náladově 
vyjadřují ducha prostředí, v němž příběh lásky se odehrává. 

Ale při tom trpí »Slavie« povážlivou jednostranností. Kdežto staro- 
polský svět panské kultury i s romantickým rámcem přírodním oživen 
jest kolem starého hraběte a jeho dcery s důvěrnou názorností lásky- 
plného štětce Matějkova, chybí Ivanu samému naprosto podobné životní 
pozadí. Ale Sv. Cech neznal z přímého názoru ruských »šlechtic- 
kých hnízd« a patriarchálních oblomovek, jež si jakožto střediska staro- 
ruské osvěty kořenů až předpetrovských pravděnejpodobněji přimý- 
šlíme doplňkem k Ivanově typicky ruské a urozené osobnosti, a pro- 
tože nemínil se spokojiti pouhými parafrázemi slovesnými, nechal hlav- 
ní postavu »Slavie« zmítati se s milostným jejím bolem^ i s politickými 
jejími sny ve vzduchoprázdnem prostoru povšechné, životně nezako- 
reněné abstrakce. Jak daleko zůstal tu Svatopluk Cech se svým mat- 
ným Ivanem za teplou realističností »Evžena Oněgina«, jehož tvůrce 
vzývá v předzpěvu »Slavie«! 

Daleko více než svými činy a citovým svým životem zajímá Ivan 
svými názory, které za plavby na Slavii rozvíjí v pohnutých diskusích 
s přítelem Cechem a s bratrem Vladimírem. Vážnost a zápal, s nimiž Ivan 
zásady své pronáší, jsou v dokonalé shodě s jeho krásnou mužnou po- 
vahou, avšak jejich vlastenecký a politický obsah sám nemá vůbec 
osobního zbarvení, ani individuální motivace. Vyznačiv vlastní své 
stanovisko skromnými námitkami, vloženými do úst vlastnímu před- 
staviteli českého národu na palubě Slavie, básník učinil Ivana hlasa- 
telem slavjanofilských ideí, které se déle než půl století rozléhaly 
v ruském písemnictví a novinářství a s nimiž v celku sympatisoval. 
Ale ani v tlumočení Ivanově, s nímž se Svatopluk Cech nikde nadobro 
neztotožňuje, nevystupuje slavjanofilství celé, tím méně slavjanofilství 
původní, nýbrž pouze určitý jeho úsek, podstatně zbarvený národním 
liberalismem čechovským. 

Starší slavjanofilství ruské vytvořilo za mocného, byť popíraného 
vlivu idealistického myšlení a historickofilosofického romantismu ně- 

94 



meckého svou filosofii dějin v téže době, kdy z obdobných podnětů ideo- 
výcli vznikalo na polské půdě národní mesiášství a v Cechách kollárov- 
ská koncepce slovanské vzájemnosti na základě humanitním. Toto trojí 
obrodné hnutí všelidských cílů a národně mravního patosu se navzájem 
vylučovalo, ježto každý z národů slovanských vkládal do něho vedle 
své tradiční duchovní vzdělanosti také zvláště kus své osobité povahy 
kmenové. Jmenovitě v Cechách nemohlo býti a také nebylo pochopení 
a zájmu pro náboženskou filosofii dějin J. V. Kirějevského, pro boho- 
slovecké myšlení A. Št. Chomjakova, pro hospodářsko-politické úsilí 
J. F. Samarina, ani pro dějezpytné výklady K. S. Aksakova. Jejich 
nábožensky vlastenecká důvěra v obrodnou moc ruského národního 
pravoslaví, jejich pokorné zříkání se osobnostních práv ve prospěch 
obecné, věrou posvěcené pospolitosti, jejich mystický kult prostého 
instinktu, vítězícího nad poznáním a vývojem rozumovým, odporovaly 
úplně myšlenkovému směru soudobých Cech, jejž určoval jednak osví- 
censký demokratism Havlíčkův, jednak syntesa liberalismu a křesťan- 
ství, provedená v reformačním duchu Františkem Palackým. Naopak 
ony částky slavjanofilského učení, které se v celku shodovaly s myšle- 
ním českým a které ostatně ukazovaly nejurčitěji ke společnému pů- 
vodu v německé romantice, byly v Cechách běžný z pramenů domá- 
cích: ať šlo o dějinnou idealisaci pravěkého bytu a karakteru slovan- 
ského, af o tvořivou touhu po jednotné a celistvé kultuře národní, ať 
o přesvědčení, že podle dialektického procesu dějinného připadá nyní 
Slovanům vůdčí místo v Evropě. 

Též o Ivanu ze »Slavie« dlužno říci, že tyto zásady, které celkem 
neurčitě hlásá, přejal z myšlení českého, nikoliv od ruských slavjano- 
íilů z moskevské skupiny Kirějevského, od níž jej především dělí sta- 
novisko náboženské. Tento dokonalý ruský šlechtic, honosící se přís- 
ným smyslem pro čest a statečnost, jemně vnímající umění a chápající 
vědu, neprojevuje ničím náboženského života: neprobudí se v něm 
ani, když Ivan, zdrcený odmítnutím Jadvižiným, při odjezdu ze zámku 
zastaví se u staré hrobky, ovívané dechem smrti, ani když hledá zá- 
chranu ve svém zoufalství lásky, kde by člověk opravdu náboženský 
— a tím spíše pravoslavný slavjanofil — vzýval Boha, tam Ivan hledá 
útěchu a posilu v citu vlasteneckém. Proto v jeho tragickém rozporu 
s polskou hraběcí rodinou nemá rozdíl víry významu sebe menšího, 
a Ivan si ani neuvědomuje, že ho od Jadvigy dělí také náboženství; 

95 



výslovně mluví pouze o »hrázi rodu, vlasti, o hříších tu i tam, zarostlých 
hrobech«, nedotýkaje se ani myšlenkou rozporu katolictví a pravo- 
slaví. 

Bylo by však zhola nesprávno tvrditi, že pouze Svatopluk Cech 
potlačil ve slavjanofilství náboženskou stránku ve prospěch ideálů 
národně politických, a vysvětlovati proto pojetí Ivana jako důsledek 
čechovského liberalismu, který se odvracel od náboženskj^ch hodnot 
národního probuzení. Také na Rusi v šedesátých a sedmdesátých létech 
opouštěli slavjanofilové náboženskopolitické ideály Kirějevského a 
Aksakova a nahrazovali je vzájemností slovanskou rázu čistě světské- 
ho, spojující panslavism pod carským žezlem s kulturní vzájemností 
kollárovského způsobu; i k nám zaléhaly podobné projevy ruských 
slavistů A. F. Hilferdinga a O. F. Millera, věrných to přátel národu 
českého. Rusko, opírající se spíše o svou početnou velikost a státní 
moc, než o své pravoslavné náboženství, a silné spíše ryzostí svého 
hdu i starodávnou původní osvětou, než čistotou svého živého křesťan- 
ství, mělo stanouti v čele sjednocených slovanských národů, nikoliv 
již v popředí veškerého křesťanstva. Mladší toto slavjanofilsví zesvětšti- 
lo a zpozemštilo ideály svých předchůdců, kteří byli daleko filosofičtější 
a také smělejší; v rukách filologů a historiků stalo se ideovou oporou 
vědeckého badání, kdežto ve dvorských a vládních kruzích nepohrdlo 
úkolem posilovati a zdůvodňovati samoděržaví ve státě, v církvi i 
s jeho choutkami imperialistickými. Od těchto pozdějších slavjanofilů, 
jejichž zásady v několika odstínech a s nestejnou měrou skutečných 
znalostí Ruska tlumočili u nás novináři, shromáždění kolem »Národních 
listů«, Josef Holeček, Jaromír Hrubý a Josef V. Kalas, čerpal své zá- 
sady též Ivan ze »Slavie«. Jeho životní obzor a zdravý smysl pro 
skutečnost mu však brání, aby neupadl v úzkoprsé odbornictví učených 
slavistů, kdežto svobodomyslný duch celé básně chrání jej před auto- 
kratičkými omyly carských reakcionářů. 

Východiskem Ivanových úvah o poslání Slovanstva a Ruska jest 
čistě slavjanofilský názor, že »svět západní zvolna stárne, vadne «, a že 
»do chudých žil a cév z východu zakypí mu nová krev a hruď Evropy 
osvěžená zmládne«. Již koncem šedesátých let soudil velmi podobně 
Čechův předchůdce Václav Šolc, prorokoval-li, že »chorobný svět jak 
stařec nade rovem oživne zpěvným slávských rodů slovem a nových 
krás se zaskví různou pletí«; v »Evropě«, jmenovitě v prologu propra- 

96 



coval Svatopluk Čech negativní stránku této zásady, v úvodním mo- 
nologu svého krajana ve »Slavii« prohloubil kritiku licoměrného zá- 
padu, hrozícího mezinárodní nivelisací se stanoviska českého. Ve shodě 
s tím posuzuje mladý Rus velmi nepříznivě osvětu západoevropskou, 
upíraje jí pravý vzlet a uměleckou svěžest. Dokonalé obrození lidstva 
— ne sice náboženské, jak hlásali ruští slavjanofilové ze skupiny Kirě- 
jevského, ale všeobecně kulturní — očekává Ivan od Slovanů: 

y>Slovanstva génij vnese v lidstva žiti 

svižnější ruch, teplejši srdce tluk, 

dá nový povzlet duchů vlnobití 

a strunám citů vdechne nový zvuk. 

On s mohutností měkkou něhu svíže 

a k sile přidá kouzlo lahody; 

on přivine zas člověčenstvo blíže 

ku ňadrům poesie, přírody !« 
K této úloze citového omlazení člověčenstva a zdravého návratu k pří- 
rodě vidí Ivan v čele ostatních národů slovanských především povo- 
láno Rusko; jako jeho romantičtí básníci velebí je pro jeho rozmanité 
půvaby přírodní, jako slavjanofilští psychologové duše národní spoléhá 
na »lidu ruského cit dětinný a jeho prosté nezkalené mravy«. A úplně 
souhlasně s nimi zavrhuje cizí příměsky národního bytu ruského; od- 
straniti je — toť nalézti pravou osvětu, způsobilou, aby zahájila nové, 
lepší období člověčenstva. Ivan, lhostejný k jakékoliv koncepci teo- 
kratické, žádá po ruském státu, aby přistoupil k spojení Slovanů za 
účelem všeHdsky obroditelským, a výslovně si představuje podřízení 
všech slovanských národů ruskému carství »se zbraní jednou, křížem 
jedním v čele, s jedinou řečí pro sluch nepřítele«, což vyvolá Čechův 
rozhodný protest. Že tento slavjanofilský imperialism ruského slohu 
jest právě tak málo domyšlen jako Čechova kulturní vzájemnost slo- 
vanská po způsobe kollárovském, vysvítá z Ivanovy prudké srážky 
názorové s Vladimírem. Týž Ivan, který byl hotov hromadné velikosti 
slovanské obětovati osobité zvláštnosti jednotlivých národů, brání se 
velmi rozhodně bratrovu socialistickému požadavku »jednošatosti a 
jednotvárnosti« všehdské a vykládá touhu po odlišnosti národní z po- 
třeby lidského srdce po změně, po kráse, po poesii. Vůbec v této 
prudké ideové půtce s nihilistickým pokrevencem osvědčuje Ivan, že 
jest povahou po výtce estetickou, pro niž život beze vzletu, bez cito- 
7 97 



vého nadšení, bez ideálu, nemá hodnoty; kus staršího romantismu 
ruslíého, jalíý touží, dumá a sní v melodických verších Žukovského, 
vane z těchto jinošských tirád Ivanových. 

Obvyklým svým způsobem básnického a myšlenkového proti- 
kladu postavil Svatopluk Cech proti Ivanovi jeho mladšího bratra 
Vladimíra, jenž, třebaže opakuje rysy několika revolucionářů z »Evro- 
py«, jest daleko nejzajímavější postavou celé »Slavie«, a to nejenom 
proto, že s hutnou srostitostí shrnuje v sobě hlavní revoluční typy 
ruské od 60. a 80. let, nýbrž zejména proto, že na rozdíl od ostatních 
povah v básni, jednolitých až ke ztrnulosti, kypí a kvasí rozpory sku- 
tečně dramatickými. Teoretický zastánce společenské rovnosti a úpl- 
ného osvobození proletářstva jest netoliko vychováním, ale i povahou 
a zvyky mladý aristokratický rozkošník, jenž ochotně podléhá ženské- 
mu vděku, svodům vybrané tabule a požitku vonné papirosy. Oslavo- 
vatel bouře v přírodě i ve společnosti zděsí se, když skutečnému 
povstání na lodi pohlédne v urputnou tvář, a ačkoliv v zásadě hlásá 
nutnost bezohledného převratu, hrozí se krveprolití a varuje své dů- 
slednější druhy revoluční před ním. Jest velmi neústupným ideologem, 
avšak prohlašuje ke konci bouřlivé diskuse s bratrem, že vlastně nemá 
zásad, a zároveň vyznává, že bořivou a útočnou svou chut sám pokládá 
za pouhý chvilkový rozmar ducha v podstatě lhostejného, jemuž konec 
konců veškeré lidské usilování jest směšno. Nevěří lidstvu, ani sám 
sobě, a proto kolem jeho vzdorných rtů hraje stále trpký posměšek 
odporu a pohrdání. Jako v životě, tak i ve smrti projeví se tento 
rozervaný agnostik a nihihsta mužem velmi nedůsledným. SociaHstický 
nadšenec odvrací se od revolučních vzbouřenců, s nimiž jej spojovaly 
spíše společné záští a hněv, než společná láska, a nasazuje proti nim 
život za polskou aristokratku, když byl před tím svou zprahlou duši 
chvalořečníka nové střízlivé krásy na chvíli osvěžil idylickým přelu- 
dem milostného štěstí v rámci staroromantického orientalismu. Posléze 
hyne nožem téhož Petra, který před rozkacen5'^mi lodníky ověřil jeho 
revoluční zachovalost, a pronáší při tom utopické proroctví »dne vel- 
kého, kdy sen jeho skutkem bude« a kdy »kyne korouhvi jeho rudé 
zdar jistý«, a tu přisuzuje umírajícím rtem na této světové revoluci 
velký podíl Slovanstvu, o němž dotud soudil nepříznivě a posměšně. 

Jak tomu bývá pravidlem u stoupenců společenského převratu, 
přesvědčuje Vladimír mnohem spíše tam, kde provádí zdrcující kritiku 



dosavadních řádů, než v nečetných projevech zmateného úsilí vytvořiti 
nějaký sociální a mravní klad. Vladimír, duch zároveň ohnivý a iro- 
nický, vrhá své příkré odsudky odpůrcům do tváře s mladistvou vášni- 
vostí, která vyvěrá z hlubin duše v podstatě šlechetné, překypující 
nevolí nad křivdami společenskými, a proto strhují tyto junácké pro- 
testy, i kd^^ž se nesnášejí s aristokratickými sklony a se skeptickou 
pósou revolučního bouřliváka. Takto horší se Vladimír, okouzlený 
zevním půvabem Jadvižiným, na nespravedlivý řád, který výsadní 
kulturu šlechtickou podmiňuje tvrdou prací a těžkým strádáním ro- 
botníků. Takto odmítá romantické konvence básnictví, přiživujícího se 
na plísni a rzi minulosti mravně hodné zavržení. Takto horuje proti 
licoměrnictví naší doby, nasazující si prázdné, byť lesklé masky, aby 
zakryla vnitřní nicotu. Takto útočí na bratrovu idealisaci »svaté Rusi«, 
jíž nechce odpustiti ani vládu kněží nad neuvědomělým lidem, ani ne- 
volnictví muzické, ani samoděržaví carské. 

Nesrovnává-li se Vladimír se svým bratrem Ivanem ani v jediné 
zásadě, shoduje se s ním úplně v důrazné a půvabné výmluvnosti, 
s níž přednáší a obhajuje své revoluční a nihilistické názory; ba virtu- 
osními ukázkami klasicky uhlazené a důmyslně členěné rétoriky předčí 
ještě svého bratra. Vladimír, pochybovač a nevěrec, kácející nemilo- 
srdně staré modly i bohy kolem sebe, nepochybuje o kráse a spolehli- 
vosti dokonalého slohu, přináší mu ochotné oběti, kdykoliv se udá 
příležitost, a vkládá proto do svých řečí uzavřené oddíly rétorické po 
způsobu operních árií — ani si neuvědomuje, kolik tradičního estétství 
jest utajeno v jeho zdobných odstavcích! 

Na dvou místech básně dostoupila okrasná výmluvnost Vladimí- 
rova vrcholu, bez ohledu na to, že situace tam i onde spíše vyžadovala 
úsečné a vzrušené řeči vášně i myšlenkového napětí. Po prvé jest to 
na závěru prudké kontroverse s Ivanem, která odhalí nepřeklenutelné 
rozpory názorové nejen mezi rodnými bratřími, ale i mezi oběma 
krajními křídly intelektuální Rusi. Tehdy Vladimír, podobně jako He- 
noch v druhém zpěvu »Adamitů«, rozvíjí své nihilistické vyznání víry 
odpovědí na bratrovu otázku, jaké jest heslo jeho. Rozmanitě ustroje- 
nými slokami honosné kultury veršové zaznívá tu apoteosa věčného 
»nic«, z něhož bublina lidského života se vynořila a l^am se zase vrátí;; 
Vladimírův skeptický pohled zjišťuje toto nic jak za náboženským 
rozletem, tak za učeneckým zkumem, za idealismem jinošským i za 

7* 99 



milostnou touhou dívčí lásky — to, co se našemu rozumu jeví nezbada- 
telným a našemu citu neproniknutelným, jest pouhopouhé nic. Avšak 
Vladimíra, jemuž nadobro chybí schopnost prožívati metafysickou zá- 
hadu světa tragicky, nikterak nezdrcuje hrůza »toho, co se nic nazývá«, 
která tak krutě rdousila Máchu a jeho Viléma za podobných úvah 
v žaláři na pokraji zmaru. Šlechtický revolucionář ruský, stejně jako 
adamitský myslitel Henoch, vyvozuje z důsledného agnosticismu a 
nihilismu požadavek, abychom v lahodném požitkářství s vděčnou smy- 
slností přijímali naskýtající se dary života a kochali se jimi, dokud 
nám přáno; chvátaje k lodní tabuli a těše se na sblížení s Jadvigou, 
osvědčuje Vladimír svůj nefilosofický hedonism. Že Svatopluka Čecha 
otázka nihilismu zajímala netoliko politicky, ale i myslitelsky, projevil 
překladem dvou perských filosofických průpovědí virtuosních formou 
a poutavých také ideově; též z Iránu mluvila k němu ústy Dželal-ed- 
din-Rumiho, Hafise a Omara Chijama zvláštní směs moudrosti, resignu- 
jící nad věčným nic, a smyslnosti zachraňující z koloběhu klamů požitek 
pro okamžik. 

Druhá Vladimírova řečnická pasáž postavena jest na důležité místo 
dějového obratu ve »Slavii«, když na moři i pod palubou lodi se chystá 
zároveň bouře přírodní i společenská. Nadšenou apostrofou vítá Vla- 
dimír na přídě korábu třísněné pěnou vln onu dvojí bouři, v níž pozdra- 
vuje zároveň úchvatné divadlo i vytouženou očistu pro svět i pro 
sebe; i zde žízeň po sensaci se pojí s revoluční nedočkavostí romantika 
převratu. Těchto šestero slok, přeplněných umělou malbou zvuků a 
pohybů, světel a barev, podává v mistrovské své rétorice důkaz, že 
»Slavie«, stejně jako »Bouře«, »Adamité« a »Evropa«, tkví svou pra- 
koncepcí v silné představě bouře původu zvukového, přenesené z obra- 
zu bouře v přírodě do oblasti bouře sociální, ale mnohem větší měrou, 
než ve starších skladbách, zatlačen byl tento vášnivý prvek původní 
ve »Slavii« úplně do pozadí konvenčními živly stavby schématické, 
politické alegorie a rozprav příliš rozumových. 

Jako Ivan ztělesňuje také Vladimír určitý politickomyšlenkový 
směr novodobého Ruska, ba možno říci, že se Svatopluku Čechovi po- 
dařilo spojiti v této typické postavě dva veřejné proudy ideové, jimiž 
bylo mladší vzdělanstvo ruské ovládáno v druhé polovině věku XIX. 
Pokud Vladimírova nemilosrdná kritika se obrací proti politickým a 
sociálním zřízením oficiálního Ruska carského a bohovládného, pokud. 

100 



jeho sympatie se přiklánějí k pracujícím proletářům, pokud Vladimír 
na lodi Slavii ztotožňuje svou věc s revolučním podnikem vzbouřených 
námořníků, zaznívá nám z toho všeho poplašný hlahol »Kolokolu«, jejž 
v padesátých a šedesátých létech rozhoupávali socialističtí a političtí 
radikálové ruští s AI. Hercenem a M. Bakuninem v čele. V ruském 
jazyce tu slyšíme obdobu a pokračování staršího socialismu západo- 
evropského, jmenovitě německého, jež však nabývá zvláštní příchuti 
tím, že hlasatelem jest nikoliv dělník, nýbrž zhýčkaný příslušník vý- 
sadní třídy. Ale od převratného roku 1861, kdy car Alexandr II. pro- 
vedl osvobození selského stavu, nabyl v mládeži ruské vrchu směr 
jiný, podnikající hlavně kritiku společnosti a života s hlediska praktické 
filosofie a veřejné morálky; byli to jmenovitě oba pokračovatelé a do- 
vršitelé N. Q. Cernyševského, literární kritikové N. A. Dobroljubov 
a D. I. Pisarev, kdož formulovali zásady ruského realismu, přezvaného 
od odpůrců nihilismem a zpopularisovaného úchvatně konkrétními ro- 
mánovými postavami arcimistrů ruské prosy. Jako radikálové vyšli 
i stoupenci ruského filosofického realismu z nauk západoevropských, 
vytvořivše svou soustavu sloučením zásad anglických národních ho- 
spodářů i utilitářských moralistů, francouzských hlasatelův emancipace 
masa, mladoněmeckých zastánců krajní tendenčnosti v umění a jme- 
novitě přírodovědeckých materialistů v Německu; na ruské půdě přibyl 
k této nedomyšlené směsici cizích nauk příkrý a bořivý odpor vůči 
každé tradici a zvláště sklon k požitkářskému sebezbožnění i k po- 
hodlné nečinnosti. 

Vladimír ze »Slavie«, připomínající šlechtickým hedonismem svého 
samolibého mládí poněkud vůdce nihihstického směru D. I. Pisareva, 
hlásí se přímo mezi nihilisty vzletnou svou apoteosou »pouhého nic«, 
která vyúsťuje v krédo smyslného a sobeckého rozkošnictví, a k níž 
jest připojena prudká obžaloba celého Ruska soudobého. Jako žáci 
Cernyševského jest též Vladimír bořitel bez jakýchkoliv ohledů tradič- 
ních a zřetelů historických, odpůrce náboženských a uměleckých ilusí, 
posměšný protivník všech slavjanofilských programů, vrcholících 
ruským imperialismem. Jako bychom četli některou ze sžíravých kri- 
tických úvah protiuměleckého střízlivce N. A. Dobroljubova, připadají 
nám Vladimírova prudká slova, jimiž vyvrací bratrovu obhajobu krásy 
a poesie: zavrhuje básnictví, jež zachraňuje před analysou a zmarem 
rozpadající se starý svět; hlásá potřebu řízné kritiky, jež by odklidila 

101 



tyto konvenční lži, a bezohledné revoluce, aby zúčtovala s hnilobou 
odumřelých útvarů; velebí praKtickou budoucnost za to, že přilne k 
prosté a zdravé kráse práce, zajišťující nejvyšší míru obecného blaho- 
bytu. Nevytrvá-li Vladimír až do konce důsledně při svých zásadách 
také svými činy, má to kromě vrozeného a nepřekonatelného aristokra- 
tismu jeho též onu příčinu, která u Svatopluka Čecha několikráte tra- 
gicky změnila životní směr mladých idealistů, Adama jako Anděla, 
Pavla jako Václava z Michalovic. Polská kráska Jadviga, na niž pohlí- 
žel zprve jen zálibným okem ctitele ženských půvabů a posléze tou- 
žebným zrakem nevyznavšího se milence, zkříží jeho cestu, a třebaže 
mezi oběma nedošlo vůbec k dorozumění, přece Jadvižin zjev dostačí, 
aby se Vladimír zřekl revolučních svých druhů a položil proti nim svůj 
život za urozenou krasavici. 

Dobrým znalcem polské otázky v západním písemnictví, Okt. 
Wagnerem, bylo důmyslně ukázáno, kterak Jadvižino místo v ději 
»Slavie« výborně vyhovuje alegoricky politickému záměru Čechovu. 
O Jadvigu, zosobňující ve svrchované idealisaci polský stát i národ, 
uchází se stejně horlivě slavjanofil Ivan, nositel carského imperialismu, 
jako Vladimír, mluvčí revolučního Ruska, které vždy vábilo Poláky na 
svou stranu. Ale nezůstane při nárocích Vladimírových. Jako západo- 
evropští socialisté a komunisté se často dostali do sporu o polskou 
otázku, tak i na lodi Slavii revolucionáři znesváří se o Jadvigu až na 
krev. Básník však přiřkne ji na konec Rusovi Ivanovi, a celý postup, 
jak k tomu v závěru básně dojde, prozrazuje jinotajitelné úmysly 
Čechovy: Rus dosáhne žádoucí ruky Jadvižiny teprve tehdy, až si ji 
vyslouží obětí, která ho může státi život; Polka sama svobodně rozho- 
duje se pro Ivana netoliko pudem své dávné lásky ani vděčností za 
nasazený život, nýbrž odměnou za to, že mladý Rus zachránil celou 
Slavii; starý hrabě, představitel rodových a dějinných tradicí, provází, 
když v mysli překonal démony starých vzpomínek, požehnáním sva- 
zek, který se zdál neuskutečnitelným; skromný mluvčí českého národu 
vítá sňatek jakožto bezpečnou záruku shody i mezi ostatními rozvadě- 
nými Slovany. 

Úměrně k ústřednímu postavení, jež Svatopluk Cech přisuzoval 
polské otázce v celém problému slovanském, zaujaly ve »Slavii« polské 
partie místo velice rozsáhlé, až porušilo to úměrnost celé skladby, která 
nenalezla již dostatečně rozvětveného děje pro exposici tak širokou 
102 



a prehistorii do té míry propracovanou. Čtenář a ctitel Ad. Mickiewicze 
a Zik. Krasiiiského dal si ze všech sil záležeti na tom, aby polská oblast, 
do níž jeho hrdina Ivan zabloudí, nikoliv náhodou, nýbrž puzen jsa 
podvědomě všemocnou vůlí lásky, vystoupila v jeho skladbě s teplou 
názorností a v sympatickém světle, a obětoval této snaze i zřetele kom- 
posiční. Jak Jadviga, Ivanem milovaná, tak i otec její, Ivanově lásce 
bránící, jsou postavy daleko životnější než kterákoliv z ostatních 
schématických povah ve »Slavii«, avšak konkrétnost jejich není podmí- 
něna individuální povahokresbou, jako spíše sytostí životního prostředí, 
kam je básník zasadil. Jadviga jest jednou z četných dívčích podobizen 
z Čechovy rozsáhlé, ale poněkud jednotvárné obrazárny něžných a 
sladkých plavovlásek: pečlivá hostitelka a účastná milosrdná sestra, 
která však plaše prchá před churavých hostem, sotva poznala, že není 
lhostejná jeho srdci; věrná ochránkyně starého otce a pietní uctivatelka 
památky matčiny se zřetelným rysem polské obřadnosti náboženské 
i rodinné; půvabná, ale důstojná v okamžiku, když ji překvapí Ivanovo 
vyznání lásky; plna stesku, ale i rozhodné síly při těžkém loučení; zbož- 
ná křesťanka, prodlévající při vypuknutí katastrofy na modlitbách, leč 
v zápětí hájící své cti rozhodným a odvážným činem. Tento rys ener- 
gie, úplně cizí na př. její blížence Angele, učinil básník tím pravděpo- 
dobným, že v Jadvize silně zdůraznil její polskou rytířskost: tato 
kráska, podobná krojem i tváří Matějkovým ženským zjevům, jest ryzí 
Polkou, když na Ivanův návrh únosu odpovídá vytasenou dýkou, když, 
vyvinuvši se z násilnického náručí Petrova, volí raději smrt ve vlnách 
než zneuctění, zejména však v dramatickém výjevu, když Ivanovo 
vyznání odmítá hrdým prohlášením »Rus nepřipoutá ku své tuto ruku«. 
Také její otec, staropolský urozený bohatýr, pojat jest hlavně ve 
smyslu typické karakteristiky národní, již doplňují běžné rysy starého 
šlechtice, něžného otce a statečného hrdiny. I u něho národní vědomí 
polské, obracející se v neoblomném záští proti Rusům, překonává 
všecka ostatní hnutí mužně ušlechtilé povahy, aristokratické pohostin- 
ství jako podiv pro chrabrost a čestnost Ivanovu, otcovskou vděčnost 
k zachránci dceřinu jako nekonečnou lásku k jedinému dítěti; teprve 
po těžkém vnitřním boji ovládne starý hrabě věrou v možnost národní 
shody rusko-polské pomstychtivé démony své zachmuřené duše. Po 
několika stručných nápovědech o smýšlení a cítění starého hraběte, 
nadhozených zvláště při šachovém klání s ruským hostem, poznáváme 

103 



polského aristokrata úplně ve velikém výjevu, kterým se končí Ivanův 
pobyt na hraběcím zámku; na tomto obraze nezmění v podstatě 
nic čacké chování se Jadvižina otce na palubě Slavie. Sytý štětec 
básníkův, libující si odedávna v malbě nádherných místností panského 
vkusu, soustředil všecko své popisné a náladové umění, aby vytvořil 
případný rámec pro tragickou srážku Ivanovy milostné naděje s národní 
neústupností polského velmože. Um.ělé, takřka ateliérové přítmí kle- 
nuté síně zámecké, protržené pouze skrovným pruhem světla, přede 
se tajemnou svatyní, kdež vedle národního kultu náboženského vládnou 
starodávné vzpomínky vlastenecké i rodinné, a kdež před obrazem 
Panny čenstochovské i před alegorickou malbou pokořené Polsky, 
před portréty hraběcími i před podobiznami ztracené ženy a syna 
teskně šumí elegie ztroskotaného domácího štěstí i polského státu. 
Tu při kmitu věčné lampy a ve stínu starých praporů, uprostřed lesku 
dávných mečů a berel a mezi pietními truchlorouškami vyslechne žas- 
noucí a zkrušený Ivan vše, co bouřilo v zamlklém nitru hrdého šlech- 
tice a co náhle vylilo se velkolepou výmluvností: dějiny polské slávy 
i polského pádu, do nichž slavně zapletena účast hraběcího rodu; kletbu 
ruským utiskovatelům minulým i přítomným, žalný příběh hraběcího 
syna Stanislava, osvědčivšího pravou polskou rekovnost a pravé polské 
mučednictví pod kozačkou nahajkou, nenii nad skonem ženy, jíž nad 
Stanislavovým osudem puklo srdce a posléze slavnou, do čtyř pádných 
a zároveň zdobných slok rozpředenou přísahu, že »dcery živé ruku 
neuchvátí prokleté půdy ruské zrozenec — «. Grottgierovské této scéně, 
která kromě některých kreseb Alšových a o mnoho pozdější básně 
Vrchlického »Polonia« jest nejmohutnějším projevem citového sbratře- 
ní česko-polského, dostalo se zasloužené pochvaly, a bez nadsázky bylo 
pověděno, že »stojí na výši lyriky polonofilské zahraniční, ano že ani 
v patriotických elegiích polských po r. 1830 nenalézáme hned věci tak 
mocné, umělecky dokonalé«. Svatopluk Čech sdružil tu všecky před- 
nosti své básnické techniky: pastosně pracujícímu malíři honosných 
interieurů vedl štětec dějinný patetik, který každou součástku vý- 
znamné scenerie obklopuje svítivou svatozáří; vznosného řečníka pře- 
kládajícího nadosobní city plné vznešenosti a tragiky do umělých útva- 
rů skvělých period a působivých slok doplňoval nyvý elegik rodinných 
žalů a zhořklých milostných vzpomínek; neúnavného strůjce antites 
mezi představami hroznými a tklivými podporoval tentokráte dokonce 

104 



mistr dramaticky zaostřené situace. S tímto mistrovsl^ým kusem ne- 
mohou se ani zdaleka měřiti jiné, rovněž efektně míněné a sestrojené 
výjevy z okruhu polského panského sídla, jež utvářejí postupně osud 
Ivanův, ani proslulá srážka osamělého jezdce se smečkou vlků v zimní 
krajině, připomínající celou náladou mohutnou Puškinovu báseň »Běsi«, 
ani střetnutí se s Jadvigou, zpívající milostné dumky v zámeckém 
parku, ani rozchod s ní u rodinné hrobky v temném háji. Písňové vložky 
Jadvižiny v zahradním altánu i nad matčinou rakví vhodně přerušují 
popisnou ztrnulost, do níž tu básník jižjiž upadá, ale zesilují zároveň 
rušivý dojem, že, prodlévaje příliš u veškerých episod příběhu milost- 
ného, rozpřádá Svatopluk Čech neúměrně Ivanovu předhistorii, která 
ve skladbě celku přece jen má místo pouhé exposice. 

Není pak divu, že v básni, kde myšlenkový i umělecký zájem 
poetův byl tou měrou vyčerpán jednak Ivanovým románem lásky, ale- 
gorisujícím rozpor rusko-polský, jednak ideovými rozpravami obou 
bratří, Vladimíra a Ivana, o životních otázkách Ruska, jednak daleko 
skrovnějšími výklady Cechovými o řešení poměru jeho národa k ruské 
velmoci, nezbylo potřebného místa pro básnické ztělesnění a zásadní 
objasnění ostatních problémů vzájemnosti slovanské, jež patrně nele- 
žely původně nikterak mimo osnovu »Slavie«. Teprve ve druhém zpěvu 
vynořují se na palubě Slavie zástupci jednotlivých menších národů 
slovanských, karakterisováni jako na jinotajitelném obraze bud krojem 
nebo dějinnými vzpomínkami. Básník nepopřává žádnému z nich více 
než jedinou sloku, která v hutné zkratce shrnuje trest národních dějin 
a zároveň typisující obraz jeho rodného kraje, Černohorec a Bulhar 
dostali po sloce hrdinské, Malorus se Slovákem po strofě elegické, 
kdežto Slovincům a Lužičanům věnovány jen chvatné, nikoliv však 
bezobsažné zmínky. Do tohoto souzvuku slovanských pokrevenců, 
dorozumívajících se snadno řečí i sympatií, přimísil Svatopluk Cech 
prudkou disonanci mezi Srbem a Chorvatem, jež »mrav, jazyk, písmo, 
dějiny i víra« znepřátelily tak, že i na lodi sahají proti sobě po zbrani. 
Co jest zde vlastním podnětem jejich sporu, nepovídá však básník, rov- 
něž jako si prominul jakoukoliv individuální kresbu jejich povah, spo- 
lečenské příslušnosti, ano i fysiognomie; zato pro znázornění jejich vá- 
dy, jítřící tolik Ivana i Čecha, vypracoval zálibně přirovnání faktury a 
šíře homérské. Tento svár propuká pak znovu v osudné chvíli, když 
koráb jest ohrožen živlem i povstalci; se zřejmým alegorickým zřetelem 

105 



obrátil Svatopluk Cech jejich spor i k tomu, kdo má říditi obranu Slavie^ 
zda mladý Rus či ctihodný polský šlechtic, až tento sám rozhodne 
vášnivé rozpory pokrevenců ve prospěch Ivanův. Při dalším hájení 
korábu mají tito zástupci slovanských národů, z nichž jediné Černoho- 
rec vystupuje poněkud v popředí, podíl pouze dekorační a také při 
závěrečné apoteose rusko-polské shody za východu slunce nedaleko 
přístavu tvoří toliko štafáž skupině pěti osob, objímajícího se Ivana 
s Jadvigou, žehnajícího hraběte, smírně umírajícího Vladimíra a uspo- 
kojeně blahořečícího Čecha. 

Nepřesvčdčilo-li o vnitřní nutnosti a pravdivosti ani řešení zá- 
kladního problému »Slavie«, že totiž citová dohoda, alegorisovaná zde 
sňatkem, překlene se nad odvěký/ m nepřátelstvím mezi Rusy a Poláky, 
ani optimistická odpověd ke druhé zásadní otázce básně, že revoluční 
hnutí na Rusi podřídí své úsilí slovanské snaze o obnovu světa v duchu 
sociální spravedlnosti, uspokojuje tím méně myšlenkově nezdůvodněna 
a básnicky neztělesněná důvěra Svatopluka Čecha, že hravě a rychle 
jako na korábu Slavii budou odčiněny křivdy způsobené slovanským 
národům dějinami i vyrovnány vzájemné rozpory mezi nimi. Právě 
alegorický rámec »Slavie« žádal si, aby otázka slovenská byla uvedena 
do konkrétního vztahu k Čechovu požadavku mnohostrunnosíi a přece 
souzvučnosti lyry slovanské; aby Ivan, hlasatel silné jednotné Rusi, 
vládkyně nad ostatními Slovany, zaujal stanovisko k Ukrajincům, kteří 
tu vystupují jako národ samostatný; aby byl alespoň poněkud osvětlen 
náboženský a kulturní konflikt Srbů s Chorvaty, a snad aby také u pří- 
ležitosti odlišování Černohorců od ostatního Srbstva bylo pověděno, 
zda básník představuje si další zdárný rozvoj jednotlivých národů 
slovanských spíše v mezícli historickopolitických individualit čili zcela 
důsledně podle požadavků národního sebeurčení. Právě zde mohl a měl 
ukázati, že postoupil nad abstraktní slovanskou vzájemnost KoUárovu, 
z níž vyšel a kterou z oblasti jazykově literární přenášel do života 
mravně kulturního a poněkud neurčitě i politického. V této příčině nelze 
ve »Slavii« znamenati valného pokroku proti názorům vlastenecké ro- 
mantiky probuzenské, od níž se Svatopluk Cech liší leda spravedlivěj- 
ším stanoviskem k Polsku a hlubším pohledem do ruské skutečnosti; 
ale i tu snaží se zmocniti politického jádra slovanské otázky citem, 
nikoliv rozumem a příliš ochotně se poddává optimistickým svodům 
příliš smířlivého srdce slovanského humanisty. Vůbec hoví celková 
106 



koncepce »Slavie« úplně Čechově osobní povaze, a to v ladění, jež po 
jinošské ohnivosti přinášela první léta mužná: jak skromně, ba bez 
národního sebevědomí staví se postavou svého krajana k otázkám slo- 
vanské politiky! jak plaše vyhýbá se všemu, co jest v ní nepřeklenu- 
telné a nesmiřitelné! jak naivně připouští kterékoliv řešení, jen když 
jest smírné a souladné! 

Bylo by však křivdou, kdyby přes to prese vše bylo Čechově 
»Slavii« upíráno, že podstatně obohatila české básnictví, věnované 
šíření slovanské vzájemnosti. V jednom směru přinesla sem tóny 
docela nové: tam, kde postavou Vladimírovou a jeho zásadami, jakož 
i alegorickým povstáním na lodi Slavii důrazně poukázáno k tomu, že 
otázka budoucnosti Slovanstva se nikterak nevyčerpává výhradními 
snahami politickonárodními, nýbrž že obsahuje také závažný problém 
sociální; obrozenského kollárovce, zachovávajícího národně romantic- 
ké tradice otcovského domu, doplnil tu důmyslně myslitel a básník 
»Adamitů« i »Evropy«, hloubající o novověkých záhadách společen- 
ských a mravních. Opakoval sice v nejvzrušenější části své skladby 
dějovou zápletku starší, mnohem konkrétnější básně vlastní; ztlumil 
žár a var rozkladných a sopečných ideí příliš hladkou a urovnanou 
rétorikou; zeslabil temné a zoufalé patos nihiHstických protestů matně 
optimistickým závěrem, ale přes to ve Vladimírovi, přesvědčivé to 
postavě, zosnované na základě studia revoluční ideologie ruské a jejího 
domácího ztělesnění slovesného, vytvořil typ pro básnictví české nový 
a nejen literárně pravdivý, nýbrž též dějinně památný. Se slavjanofil- 
ským svým protichůdcem Ivanem, který rovněž svědčí o důkladné 
znalosti ruských proudů kulturních, s romantickou dvojicí polskou, za- 
sazenou do propracovaného obrazu polského svérázného bytu, soustře- 
ďuje na sebe Vladimír hlavní pozornost čtenáře, ačkoliv co chvíli ji 
odvádějí dlouhé popisy krajin a náladových výjevu, libovolné vložky 
lyrické a rozpředené partie řečnické. 

Vrstevnická kritika formalistická, která se »Slavií« zabývala ze- 
vrubněji teprve, když jejím knižním nezměněným otiskem byla zaháje- 
na r. 1884 Šimáčkova »Kabinetní knihovna*, pokoušela se dovoditi, že 
báseň Čechova jest i po stránce čistě umělecké dílem bezvadným; 
nejpromyšleněji provedl to široce založený rozbor Kabelíkův. Uvažo- 
vala úzkostlivě, zda ji dlužno řaditi mezi eposy reflexivní, či spíše 
vymeziti jako alegorii metaforickou — a domnívala se, že takovým 

107 



druhov3'm určením zachrání její slohovou roztříštěnost, vzpírající se 
běžným kategoriím literárním. Ač si nezatajovala, že nepoměrná délka 
Ivanova vypravování rušivě se dotýká komposiční úpravy skladby, 
přece usilovala o to, aby rozčleněním děje do pěti hlavních vrstev dra- 
matické akce dokázala zamýšlenou i dosaženou úměrnost díla. Avšak 
těmito dobře míněnými pokusy nebyl přece postižen vlastní význam 
Čechovy »Slavie«, který nesporně spočívá v jejím politickém a myšlen- 
kovém obsahu. Pozdější posuzovatelé básně uvědomili si to, jakmile 
rozpoznali, že vůči »Evropě« není »Slavie« nikterak uměleckým vze- 
stupem, nýbrž že se v ní zřejmě projevuje ochabování tvůrčích sil 
básníka předčasně stárnoucího. Ale tím naopak stupňoval se u nich zá- 
jem o dějinnou náplň této alegorie, odvažující se místy i prorocké tuchy 
do budoucnosti. Když r. 1905 po nešťastné válce s Japonskem vypukla 
první ruská revoluce, a český kritik socialistický F. V. Krejčí si pospíšil 
ji uvítati, nezapomněl pokloniti se Svatopluku Čechovi za »Slavii«, že 
v ní správně věštil proletářský převrat na Rusi, a citovati závěrečná 
slova umírajícího Vladimíra. Také za třetí, bolševické, revoluce ruské 
r. 1917 a 1918 bylo vzpomínáno setby Vladimírovy, avšak s hořkou 
výčitkou, úplně v duchu básníka, stojícího výslovně na straně Iva- 
nově. — 

Kolem »Slavie« kupí se obsahově i časově několik básní, částečně 
příležitostných, v nichž Svatopluk Cech dílem obměnil, dílem rozvedl 
témata nadhozená ve veliké skladbě slavjanofilské. Nadšeně vzruše- 
ný cit okřidluje v nich myšlenku většinou jen průměrnou; barvitý obraz 
krajinný neb dějinný dodává celku názornosti; značný náklad řečnické- 
ho důrazu provází patetické sloky, umně a zdobně ustrojené. 

Sté výročí zrozenin otce ruské romantiky Vasila Andrejeviče Žu- 
kovského dalo vznik ódě o třech slokách, jakoby vyňatých z Ivanova 
a Čechova vzletného rozhovoru na počest národní velikosti ruské. Po- 
stava pěvce-vojína, který bohatýrskou notou i lyrickým sněním, opro- 
štěním se ode lživého klasicismu i plodnými vztahy k básnictví západ- 
nímu připravoval cestu Puškinovi a Lermontovu, načrtnuta tu několika 
jednoduchými rysy na pozadí hrdinské doby ruských dějin novově- 
kých, zápasu to protinapoleonského, z něhož ve shodě se slavjanofily 
čerpal Svatopluk Cech zvláštní důvěru v sílu ruského národa. Cosi 
divadelního provází i těchto několik beznáročných veršů: vojenské 
stany, v kterých »na srdce tiskna varito i zbroj «, sní a zpívá Žukovskij, 
108 



ozářeny jsou odlesky hořící Moskvy; sláva vzdušného lyrika duhových 
křídel přirovnává se k záři jitřenky nové doby na obloze zardělé ran- 
ními červánky — i pro básníka modré květiny ruské romantiky potře- 
boval Svatopluk Cech útratné pompy dekorační. 

Jižní Slované byli ve »Slavii« značně zkráceni, a to tím spíše, 
ježto z nich básník předvedl konkrétněji pouze rozvaděného Chorvata 
a Srba, což vrhalo nepříznivé světlo na tytéž kmeny, jimž se v »Hand- 
žáru« a »Zimní noci« dostalo apoteosy. Svatopluk Cech nahradil to 
alespoň částečně dvěma básněmi, první k oslavě chorvatského kraje, 
druhou na počest národu bulharského. R. 1881 vydal studentský spolek 
»Slavia« almanach ve prospěch záhřebských Slovanů, a tam poslal 
Svatopluk Cech kratičkou a prostou »Vzpomínku«, zachycující sdru- 
žené rýmovanými verši trochajskými cestovní dojem z léta 1875, kdy 
navštívil rodiče v Rasinji v župě velkovaraždinské; jiné krajinné a 
národopisné zkušenosti tehdejší zpracoval již dříve v prosaické burles- 
ce »Výlet do Chorvatska«. Ze slunné končiny kukuřice, vinohradů a 
kvetoucích dýní nezaznamenává letmého pohledu impresionistického, 
nýbrž přeskupuje jej v patriarchální selanku rázu takřka klasického. 
Nejde mu však o pouhou kořist výtvarnického oka. Rozhoupané zvony 
dědiny chorvátské zaútočí na srdce prudce připomínkou domova a 
dětství, uvádějíce dojatému poutníku slavjanofilskému zároveň na 
pamět, že Cech se může cítiti doma kdekoliv mezi pokrevnými bratry 
slovanskými. 

Toto mocné vědomí slovanské vzájemnosti spojuje chorvatskou 
vzpomínku krajinnou s obrázkem z bulharských dějin novověkých, 
jejž Svatopluk Cech asi o pět let později nakreslil patetickými rysy 
na pamět »Bratřím Miladinovům«. Právě k českému srdci mluví hlasem 
domáckým buditelské dílo a tragický osud bulharských vlastenců, 
Dimitrije a Konstantina Miladinovů, kteří roku 1862 byli otráveni v 
tureckém žaláři, vždyť, hledajíce v písňové tradici svého lidu prostře- 
dek národního obrození, postupovali cestou, po níž se již čtvrt století 
před nimi ubírali vlastenečtí romantikové čeští; politické osvobození 
Bulharska z tureckého a řeckého područí bylo jim konečným cílem 
stejně jako zajištění české samostatnosti národní předbřeznovým na- 
dšencům českým. Nákladné sloky Čechovy, obměňující ve svých dva- 
nácti verších útvar Stance, vybírají ze života mučednických bratří 
vrcholné výjevy: v temnu vězení odmítají bratří Miladinové hanlivé 

109 



pochybnosti o smyslu a úspěchu svého buditelského díla; horují v pla- 
menném monologu o národních svých ideálech; sahají dychtivě po číši, 
v níž místo osvěžení pro vyprahlé rty nalit jest jed; jsou potupně mrtvi 
vyvlečeni ze žaláře, an bulharský lid dále snáší mrzkou porobu. Ale 
pak apoteosa: konečné zlomení tureckých pout a založení samostat- 
ného státu bulharského jest naplnění životního úsilí obou bratří, na něž 
vděčný národ nemůže zapomenouti, takže závěrečná, ryze řečnická 
apostrofa Dimitrije a Konstantina Miladinovů jest zároveň oslavou boje 
všech Slovanů za volnost, založenou na vědomí práva i mravnosti. 

Ještě zběžněji než politických otázek jihoslovanských dotekl se 
Cech ve »Slavii« problému slovenského; pouhou elegií bez jakéhokoliv 
výhledu do budoucnosti vyznívá jediná sloka druhého zpěvu »Slavie«, 
kde vystupuje zádumčivý Slovák, »hoch dobré líce«, tesknící po do^ 
mově, karakterisovaném konvenčně třemi znaky, krásou horské pří- 
rody, svěžestí lidového básnictví a krutou porobou maďarskou. Když 
se r. 1885 v pseudonymně vydané básni »Na Váhu« k těmto motivům 
vrátil, propracoval je nejen se zálibnou virtuositou lyrickou, ale i se 
snahou o prohloubení myšlenkově politické. Žalná představa slovenské 
přítomnosti rýsuje se opět na stilisovaném pozadí krajinném, jehož 
náladu určuje jednak hustá tma noční, jednak chmurné šumění Váhu, 
zachycené působivou zvukomalbou. Dvojí hlas pře se v této smutné 
končině podtatranské, beznadějný nářek mužů žalujících do bezmoci 
uprostřed nepřátel, zvýšené samovolnou odlukou, přehlušuje tu okouzlu- 
jící píseři dívčí plnou původnosti a přírody. Mluveno literárně: Svatopluk 
Cech, který bedlivě sledoval duchovní život na Slovensku, jak svědčí 
zvláště jeho pozoruhodné ocenění básní Hurbana Vajanského r. 1880 
ve »Květech«, kolísal počátkem let osmdesátých mezi dvojím pojetím 
slovenské otázky, starším romantickým, podceňujícím odluku štúrov- 
skou a zdůrazňujícím jednostranně lidové i přírodní prvk^ národní 
osvěty slovenské, a mezi novějším, politicky uvědomělým, které uvá- 
dělo ve spojitost slovenský separatism a stupňující se úspěchy perse- 
kuce maďarské; stačí srovnati B. Němcové »Chýši pod horami«, Hey- 
dukúv »Cymbál a husle« neb Hálkovo »Děvče z Tater« s oběma Neru- 
dovými slovenskými kusy v »Knihách veršů«, aby vysvitl podstatný 
ten rozdíl. Svatopluk Cech rád by smířil obojí stanovisko, což ostatně 
není zvláště nesnadno. Rozpřádá do široka oslavu přírody a lidovosti 
slovenské a čeká odtud vyvření nových sil, ale zároveň volá Sloven- 

110 



sko k činu, k odvaze, k mužnosti a zvláště zpět do jednoty národní; 
to vše dodává mu důvěry a léčí jej z tem.né melancholie, do níž naladěn 
byl vstup této básně, předjímající o deset let sloh »Jitřních písní«. 

Ale vlastní politická myšlenka zůstává zde přece zastřena pře- 
bujelým živlem dekorativním. Jinak v polemické básni »Malému ná- 
rodu«, která nebyla za Čechova života otištěna, a kterou vydavatel 
sebraných spisů Cechových položil do r. 1883, ač výrazově působí jako 
paralipomenon »Jitřních písní«, shodujíc se zvláště s proslulou proti- 
německou a protimaďarskou »Modlitbou« tamní. Zde, v prudké obža- 
lobě Maďarů a v prorocké věštbě dějinného soudu nad nimi, překo- 
nala básnická publicistika česká po prvé úplně onen politický roman- 
tism, s nímž se na Maďary a jejich politiku, dědictvím po revoluci let 
1848 a 1849, díval náš starší liberalism, přenášeje sympatie, získané 
Alexandrem Petofim, na Ludvíka Košuta. Nezapřel zde Svatopluk Cech 
sice podivu pro starší fáze dějin uherských a pro jejich zápas s rakous- 
kým zpátečnictvím, ale hned podrobil jejich celý veřejný, poUtický a 
kulturní byt ve přítomnosti přísné a při tom věcné kritice, řízené 
stanovisky národního sebeurčení, dějinné humanity, politické mrav- 
nosti, při čemž nemluví Cech pouze jako obhájce Slováků, nýbrž všech 
národů, snášejících křivdu od Maďarů, »tyranů běsných, ale tyranů 
malých«. V řečnicky úchvatné gradaci, zesilované stále příkrými anti- 
tesami, dospívá básník ve třech hněvných slokách závěru k prorocké- 
mu vylíčení konečného maďarského pádu. V duchu politickodějinné 
koncepce, na níž jest zosnována také »Slavie«, přisuzuje Svatopluk 
Cech opět Rusku, aby »zbojníkovu slávu trpasličí srazilo do prachu 
ranou strašlivou«; až na tuto představu, splnila se po světové válce 
r. 1919 Čechova věštba o maďarském pádu do slova a do písmene. 
Před vydáním »Jitřních písní« nenapsal Svatopluk Cech tak mohutné 
invektivy politické, konkrétní v názoru, hutné ve výrazu a prosté 
veškerého zbytečného dekora. Snad by při konečné úpravě byl urov- 
nal ještě některé nepřesnosti rytmické i rýmové a odstranil zbytečné 
opakování některých představ a obrazů, avšak pronikavější redakce 
nepotřeboval tento úchvatný výkřik pobouřeného svědomí, jenž pouze 
z posvátné potřeby mravní se dovolává dějinné Nemese; proto ne- 
snadno říci, proč Svatopluk Cech neodevzdal báseň » Malému národu« 
veřejnosti ani časopisecky, ani v souborném vydání svých spisů. — 

Lhostejnost, s níž Svatopluk Cech ve >;Slavii« sledoval reální 

lil 



vztahy svých postav, zavinila, že čtenář nenabývá jasného obrazu o 
tom, kam vlastně, kromě Rusů a polské dvojice, cestují jednotliví 
slovanští poutníci na černomořské lodi; jsou to cestovatelé pro zába- 
vu a poučení či vystěhovalci? Ani z daleka nedotýká se báseň otázky 
vystěhovalecké, tak významné pro nejeden slovanský národ, která 
jej samého nemálo znepokojovala; kdyby byl nějak uvedl na přetřes 
české vystěhovalecké kolonie na Volyňsku, byl by měl názorný příklad 
pro Ivanovu a Čechovu diskusi o poměru ruské státní moci k přísluš- 
níkům jiných slovanských, národů. Příležitostný podnět povzbudil ho, 
aby se zamyslil nad národním významem české emigrace v Americe. 

U příležitosti dobudování obnoveného Národního divadla pojali 
američtí Cechové úmysl, že, stejně jako krajané ze všech končin vlasti 
československé, přijedou se hromadně poklonit symbolickému paláci 
národního umění v Praze, a tato jejich triumfální návštěva v Cechách 
v červnu r. 1885 značí památný mezník ve stycích česko-amerických, 
udržovaných prakticky Vojtou Náprstkem a literárně Jos. V. Sládkem. 
Od chvíle, kdy 13. června vystoupil v Hamburce z lodi Westphalia 
mnohohlavý zástup českoamerických divadelních poutníků a poutnic, 
neustávaly takměř slavnostní projevy. Literatuře zůstalo ze slavností 
těch několik památek. Mezi četnými veršovci, kteří americké krajany 
zahrnuli proslovy a uvítacími skladbami, nechybí ani jména předních 
básníků tehdejších: Heydukova prostoduše srdečná a zpěvně spádná 
báseíí rozdávala se hostům při vjezdu do pražského nádraží; dvojí 
proslov Jaroslava Vrchlického, pointující obraz, myšlenku i cit s ky- 
pivou virtuositou, snesl se s úst recitátorů do hlediště Národního di- 
vadla; Svatopluk Cech uvítal zaoceánské krajany delší básní v »Ná- 
rodních listech«. 

Nepodařila se mu naráz. Kromě ní napsal kratší a jednodušší pro- 
slov uvítací, jenž hlavně svým hlaholným refrénem o »vzmachu muž- 
né síly, zápalu svatých snah a smělém vzletu vůle« nabývá rázu chan- 
sóny, určené pro recitaci v mnohohlavém shromáždění, odpovídajícím 
deklamátoru; ani myšlenkově ani básnicky nepověděl tu Svatopluk 
Cech nic nového a hodnotného. Prozrazují-li tyto tři sloky zřejmý pů- 
vod improvisační, jest naopak patrno, kterak si Svatopluk Cech zá- 
libně pohrával básní druhou, nesoucí se těžce zdobným slohem jeho 
nejnákladnějších skladeb a rozestírající své malebné i patetické slovo 
do široka pávím chvostem. První z vybroušených, ano přebroušených 
112 



slok vyvolává barvami sytě nanášenými krojovou i národopisnou 
pestrost československých poutníků divadelních. Nato rozvádí se 
zdobným způsobem ódickým oslava Národního divadla, jehož význam 
básník pojímá šíře než pouze umělecky: »že karyatidou před lidstva 
týnem již nechcem být, než přejít hvězdný práh a svorně závoditi 
v lidstva ruchu, vším velikým, co dřímá v českém duchu«. Náhle s moc- 
ným účinkem zvukovým, přerušuje deklamaci poněkud ztrnulou dra- 
maticky uvedený shb amerických krajanů, jejichž sídla vyvolává bás- 
ník typickými obrazy monumentální prostoty, že přijdou do staré vlasti 
osvědčit věrnost na život a na smrt. A hned nato karakteristika hostí, 
plnících tento slib, spolu s několikerou obměnou myšlenky o netušeném 
zmohutnění amerických Cechů; při tom, jako by přijímal nabízenou 
dlaň od zámořského krajana, vplétá sem Svatopluk Cech myšlenku 
i rým z prostoduchého veršování českého Američana F. K. Ringsmutha 
z r. 1884, praví-li: 

y>Zvést hrdou nesete, že odnož lípy, 
již osud zavál na břeh Missisipi, 
tam pod korouhvi volnou, hvězdnaíou 
již korunou se pyšni košatou.« 
Pak již hlaholí v plenissimu básnicky řečnických varhan chvalo- 
zpěv uvítání, hostitelova radost a pozdrav rodné země; ani slovem ne- 
ozývá se zde ona starostlivá skepse uvažující o národním dosahu 
českého vystěhovalectví, jíž nedávno byl podmalován příběh Bártova 
syna — nadšení chvíle nadobro tlumí rozumovou úvahu národního 
pedagoga. 

Určitěji než kterýkoliv jiný básník český r. 1885 dovedl Svatopluk 
Cech pojmouti kulturní událost za politickou skutečnost a pozdraviti 
tudíž v Americe něco více než exotickou dálku ciziny. Cítí, že občané 
Spojených států přinášejí k nám cosi nového, totiž onoho ducha svobody, 
onen zdravý vzduch šťastného občanství, po nichž básník sám prahl 
tak marně v domově nevolníkově: 

»Však také s vašich hrdě vzpiatých skráni 

cos zavanulo v naši dusnou tiš 

jak vzduchu jasnějšího čerstvé vláni 

z těch oblasti, kde k nebes hvězdám výš 

dlaň pevná vznáší prapor ohvězděný 

s volnosti reků nesmrtnými jmény . . .« 
8 iia 



I tentokráte politická koncepce Čechova nezůstává čirou myšlenkou, 
nýbrž vzestupuje ihned v oblast citových přání, nadějí a obav; jakmile 
básník promítl návrat amerických Cechů do národně politického o- 
vzduší, ihned zatoužil, ihned zadoufal, ihned zavěřil, že uskuteční se 
den našeho konečného osvobození. Nemohl tušiti, že hodina ta udeří 
záhy, nemohl se také nadáti, že zámořští krajané budou z těch, kdo 
přiloží pomocnou ruku k dílu národní volnosti, a že sama Amerika 
přispěje svými tvořivými zásadami občanské svobody k tomu, aby 
uskutečněny byly nejhoroucnější a nejtrvalejší politické tužby česko- 
slovenské. Přes to, mezi památnými projevy Čechova dějinného jasno- 
videctví, které se nejednomu současníku zdály utopiemi, a jimž teprve 
průběh světové války dodal úplné skutečnosti, nestojí na posledním 
místě závěr proslovu českoamerického: 

»Snad stěžnů tlum kdys moře spatří plouti, 
— či duše bláhové to marný sen? — 
íimž vlasti novou, velkolepou pouti 
syn dálný navždy bude navrácen, 
kdy v chorál bouřný o slavnosti jiné 
všech rozptýlených bratrů jásot splyne, 
až lid náš vroucí snahou, tvrdou vůli 
co rovný bratr mezi národy 
■ chrám jiný, velký z věkovité žuly 

svým synům zbuduje — chrám svobody !« 

Skutečně to nebyl marný sen bláhové duše: stačila právě třetina 
století, a okouzlující vidina toužebné naděje básníkovy se naplnila. 



114 



KAPITOLA TŘETÍ, 



>D A Q M A R.« 



„A každému z nás aspoň jednou v žití 
před okem duše světlý zjev se třpytí 
té líce nebeské, jež upředena 
je z nejčistšího kouzla milosti, 
jimž tento život prozařuje žena, 
i takého, jejž země nehosti, 
než krásnější snad jiných světů kraje, 
jidižpladiý odlesk ve snedi lásky hraje'. 

„Pod mariánským obrazem." 1896. 

S vřelým zájmem a neúnavnou horlivostí vracela se vlastenecká 
romantika česká ve verši, výpravné prose i v dramatě k době národní 
dynastie Přemyslovců a vážila odtud náměty zaručeně dějinné i látky 
podezděné pouze lichým podáním kronikářským. Lásku k domácímu 
dávnověku doplňoval při tom oddaný podiv starým řádům slovan- 
ským, které v nerušené čistotě shledávali dějepisci i básníci v Čechách 
až do věku třináctého; zápas národního uvědomění i původních mravů 
se západní vzdělaností i s němčivými snahami odrodilého panstva za 
času přemyslovských králů poutal zvláštní pozornost horlivých vla- 
stenců, vyznávajících důrazně program jazykový; barvité kouzlo ry- 
tířského romantismu obestíralo svěžím svým leskem celý ten okruh 
látkový. Kromě »zlatého věku« obou Přemyslů, který býval líčen 
nejen jako první rozkvět české politiky mocenské, ale i jako požehna- 
né období životní a umělecké kultury na naší půdě, vábily české spi- 
sovatele jmenovitě ony úseky domácího středověku, za nichž se ná- 
rodní dějiny střetly s dalekou cizokrajností, a kdy vzdálené země ne- 
všedního přírodního zabarvení nebo národy odlišných plemen, krojů 
a mravů pohlížely s údivem na slávu českého jména: proto rádi opě- 
vovali naši romantikové hrdinské činy svých předků před branami 
Milána ve smavé krajině jižní a s císařskou nádherou Rudovousovou 
po boku; proto, opírajíce se namnoze o básnické zprávy domněle staro- 
8* 115 



žitného Rukopisu královédvorského, se zálibou líčili srážku rytířského 
křesťanstva českého i moravského s exotickými Tatary; proto nad 
jiné oblíbeným rekem byl Přemysl Otakar II., vztyčivší zároveň s kří- 
žem českou korouhev nad zpěněnými vlnami chladného Baltu. 

Díla slovesná, která takto mínila vystihnouti českou dějinnou ve- 
likost, zůstala sama i po stránce dějepisné i umělecké pouze nepatrný- 
mi pokusy skrovné ceny. Zakládala se na kalných zprávách kronikářů 
a na povrchním zpracování dějepisců před Palackým; nepronikala k 
hlavním politickým ani myšlenkovým kořenům zobrazovaných dob; 
nedovedla odíti suchou kostru zevních událostí kvetoucí pletí názor- 
ného života minulosti; přidržovala se pochybných slovesných útvarů 
konvenčně romantických. Vlastenečtí epikové toužili nejprve po tom, 
aby dali mohutné látce vznosnou formu jednotného eposu, pro nějž 
úctu a lásku opětně vznítilo Ižiklasické století osmnácté, nepovznesší 
se v této věci ostatně nad neústrojné napodobení starších vzorů antic- 
kých i renesančních, ale umělecky ztroskotali úplně oba epikové těchto 
záměrů na naší půdě, jak suchopárný český veršovec bez tvůrčí jiskry 
Vojtěch Nejedlý, tak květnatý německý epigon značného sebevědomí 
a chudičké invence Karel Egon Ebert. Mladší pokolení správně na- 
hlédlo, že se ona honosná forma zatím nadobro přežila, a že těžkopádné 
epos v západních literaturách vždy více ustupuje rušnějším cyklům 
romancí soustředěně dějových neb zatížených moderní refleksí; pro 
první druh se rozhodl učený nohsled německé romantiky Jan Erazim 
Vocel, pěstující takměř odbornicky české látky dějinné, kdežto druhý 
útvar si osvojili německo-čeští lenauovci, pokud zpracovávali minulost 
své otčiny; avšak u nich, uvědomělých protiromantiků, zatlačovaly 
sympatie pro dobu »meče a kalicha« skoro úplně zájem o přemyslov- 
ský středověk. I nevydalo úsilí básníků z našeho národního obrození, 
kteří »chtěli pěti králů českých trůny«, v celku valného ovoce sloves- 
ného. 

Svatopluk Cech splatil nejprve čestně daň dějinám české refor- 
mace v jejím poledni a západu; když však se blížil čtyřicítce, přijal 
snahu vlastenecké romantiky, nesoucí se k velkorysému zobrazení do- 
mácího středověku, za svou, a to nikoliv snad z pouhé náhody umělce, 
hledajícího vhodnou látku, nýbrž v důsledku celého vývoje, který se 
u něho vyznačuje postupným návratem k myšlenkovým hodnotám 
buditelského období. 
116 



Mohutnějící nacionalism Čechův shledával v duchu základní kon- 
cepce Palackého v dějinách českých především ustavičné stýkání a po- 
týkání se slovanství s němectvím, souznačné se zápasem mezi patri- 
archálním citem svobody a výbojností, bažící po zboží a panství; zvlá- 
ště význačná dějství tohoto boje nemohl neshledávati právě v pozděj- 
ších dobách přemyslovských, do nichž Dějiny Palackého kladou mocné 
vnikání živlů německých, jmenovitě feudalismu a rytířství, na otře- 
senou půdu staroslovanských mravů v Cechách. Toto prudké zápolení 
české i německé národní myšlenky v přemyslovské říši za dvanáctého 
i třináctého století poutalo Svatopluka Čecha tím více, ježto čtenář 
a následovník Kollárův, Šafaříkův a Vocelův srovnával je podle dějin- 
ného dosahu s tragickými úklady Qermánstva o bezživotí slovanských 
Polabanův a Pobalfanů — slovanské svědomí starostlivého a znepokoje- 
ného básníka nacházelo právě tady tragické prvky dějin domácích. Ale 
i umělecky zajímala královská vláda Přemyslovců kombinující mysl Če- 
chovu. Stejně jako romantiky předbřeznové pozdravoval také Svatoplu- 
ka Čecha, v němž stále dřímal exotik milovný barevných dojmů a smy- 
slových překvapení, v těchto látkách živel cizokrajný: někdejší básník 
»Kandiotek«, »Bouře«, »Antara« a »Cerkesa« byl přitahován styky 
českého domáckého života s křižáckou romantikou na východě, kdežto 
pěvec »Husity na Baltu« s rozkoší slyšel vzdouvati se moře slovanské 
z pověsti o české kněžici na dánském trůně, podobně jako toto hučení 
mořské vanulo k staršímu pokolení z hrdinských činů Otakara II. 
v Průších. Výtvarně umělecký smysl Čechův, který propukal i v ná- 
boženských látkách přísné reformace a tragicky zkrvavělé protirefor- 
mace, lnul dychtivě k romantickému věku pozdního románského slohu 
a časné gotiky, kam vrhaly pestré své pablesky východní vzpomínkj^ 
křižácké, a kdy také v našich vlastech rozmohla se první kultura ži- 
votní, hlavně na dvoře panovnickém: jaké slavnostní hody krojů a 
šperků, zbraní a ozdob, průvodů a slavností světského i církevního 
•rázu v budovách sličné stavby a radostné dekorace nabízely se tu 
obraznosti básnického brožíkovce! Tento jasný a barvitý půvab rytíř- 
ského středověku slavil právě tenkráte do naší poesie svůj vjezd. 
Vrchlický razil mu svými překlady z renesanční vlaštiny i z moderní 
francouzštiny cestu, po níž se s chutí i se svými žáky ubíral jako básník 
romancí a pověstí, sledován v jakési vzdálenosti Juliem Zeyerem, 
epikem i povídkářem, který nejprve v »Amisu a Amilovi«, později v 

117 



»Karolinské epopeji« vtělil české slovesnosti samu podstatu středověké 
romantiky. Svatopluk Cech osvojil si z tohoto novoromantického úsilí 
svých kosmopolitických přátel a dozajista také z přímého studia Tor- 
quata Tassa důležité poznatky slohově formální a vyzbrojen jimi, mohl 
se odvážiti toho, aby obnovil snahu probuzenskou o vytvoření jednolité 
epopeje dějepravné vyššího slohu, v níž by na dějinném pozadí, vzbu- 
zujícím národní zájem, se odehrával příběh lásky něžné a bolestné 
zároveň, a kde by k romantické látce, ozářené nábožným duchem stře- 
dověku, přistupoval vkus klasický a s druhé strany obsahově závažná 
reflexe novodobá. Z těchto předpokladů vznikla »Dagmar«, nejroz- 
sáhlejší epická skladba Čechovy záhy vyzrálé mladosti. 

Několik drobnějších básní Cechových z počátku 80. let ukazuje 
k jeho rostoucímu zájmu o středověk. Elegickou mlhou, která nedovede 
zhoustnouti v pevnější a v názornější tvar, zůstává básníkovo pohrou- 
žení se do minulosti v obou drobnůstkách otištěných r. 1882 a r. 1885 
v »Květech« pod šiframi; teskný pocit nenávratné přešlosti šumí pe- 
rutěmi nad hlavou snílka, který se zadumal ve zpustlém parku mezi 
omšenými troskami panského sídla (»Z dob zašlých«) i nad bledou 
skrání mladého mnicha, hovořícího s kárným duchem obrněného před- 
ka, jenž s výčitkou oživuje na desce kamene náhrobního (»První a po- 
slední«). Tím významnější řečí mluví útlá romance dětského pelu »Na 
Bezdězi « z r. 1883, psaná původně do časopisu pro mládež » Jarého 
věku«. Obraz nešťastného sirotka po Přemyslu Otakaru II., kralevice 
Václava II., jejž purkrabí braniborský Ota vězní nemilosrdně na hradu 
Bezdězi, byl idealisující obrazností Cechovou podstatně odlišen od 
představy běžné v podání dějinném, neboť poeta v ničem nepostavil 
chlapeckého svého hrdinu do kontrastu s jeho bohatýrským otcem, 
jak dalo se zpravidla od Danta po Palackého. Naopak bledé a churavé 
děcko královské v nuzném šatě honosí se cnostmi vpravdě bohatýr- 
skými a panovničími zároveň: zakrývá tělesné strádání rovnováhou 
mysli a klidem pohledu, v bídě žaláře a siroby zachovává hrdou dů- 
stojnost; rtem pevně sevřeným projevuje předčasnou zralost; svou 
palčivou touhu po osobní svobodě promítá přáním, aby každému tvoru 
bez rozdílu přána byla volnost. Když svému ukrutnému žalářníku 
Hermanovi vrací prázdnou klícku, z níž právě vyprostil do volného 
vzduchu malého zpěvného ptáka a když při tom s bystrou pointou 
prohlašuje: »Syn Otakarův můž' býti vězněm, nikdy žalářníkem« — 
118 



zdaž nejeví se pravým představitelem onoho slovanského demokratismu 
a smyslu pro svobodu, jejž Palacký tolik velebil na našich předcích? 
Ačkoliv právě tato truchlá episodka královských dějin přemyslovských 
staví před oči nejhlubší úpadek vladařské moci v Cechách století XIII., 
přece se Čechovi podařilo alespoň napověděti slávu a věhlas Otakara 
II. Jeho země, pozorována s oken hradu Bezděze, básníku od mladosti 
milého, rozprostírá svou bohatou krásu před očima sirotkovýma; jeho 
sídelní město královské zve k sobě hošíka z mlžné dáli; vzpomínka 
na »nejskvostnější prestol světa« pozlacuje toužebné sny dětské o domě 
otcovském — od teskného vstupu básně až po její břitký závěr zů- 
stávají modifikované stance Čechovy v zlatém ovzduší pravé králov- 
ské důstojnosti, jíž však nadobro cizí jest výboj násilníkův a krutost 
samovládcova. 

A táž oblast vladařské vznešenosti i slovanské ušlechtilosti mrav- 
ní pozdravila Svatopluka Čecha, když na baltské cestě po dánských 
mořích a ostrovech studiem krajinného i kulturního prostředí doplňo- 
val si obraz o dceři Přemysla Otakara I., dánské královně Dagmaře, 
s níž se po prvé setkal v oblíbené četbě svého chlapectví, v Časopise 
českého musea r. 1846, ve dvou statích Vocelových. Nelze však přesně 
určiti, ani kdy Čech tyto články po prvé četl, ani kdy pojal básnický 
záměr oslaviti Dagmar velkou epickou skladbou; cesta na sever v létě 
1882 byla již uvědomělou studijní pomůckou k zamýšlenému dílu vý- 
pravnému, o němž pravděpodobně počal pracovati na podzim téhož 
roku a jehož počátek uveřejnil v »Květech« v únoru r. 1883. 

Jan Erazim Vocel, jenž na rozsáhlých cestách i v mnohostranné 
činnosti vědecky publicistické se rád zabýval kulturními styky Čech 
s cizinou, zajímal se zvláště o osudy českých princezen na cizích trů- 
nech, a mezi nimi jej upoutala Dagmar, choť dánského krále Valdemara 
Sejera; starší dějepis český pokládal ji za dceru knížete Jindřicha neb 
Vladislava, kdežto Vocel, opíraje se o dánskou monografii Petersenovu 
i o historické kombinace vlastní, dovodil v stati »Královna Dagmar« 
(C. Č. M. 1846), že Valdemar Vítězný pojal za choť Markétu, dceru 
krále Přemysla Otakara I. Vocelova obsažná a vkusně psaná úvaha 
seznamuje českého čtenáře se vším, co historiografie dánská zazna- 
menává o sličné a dobré panovnici slovanské krve, a zasazuje tyto 
zprávy do názorného líčení dánských poměrů na pomezí dvanáctého 
a třináctého století; některým jednotlivostem, na př. etymologii jména 

119 



Dagmar, pověsti o praporu Danebrogu věnuje se pozornost zvláštní; 
o čtyřech lidových písních dánských, v nichž doposud žije památka 
kněžice české, podává Vocel pouze stručnou průpravnou zprávu. Když 
si je opatřil a když výslovně za tímto účelem si osvojil znalost dán- 
štiny, podal téhož roku v pozdějším svazku Musejníku překlad čtyř 
dánských národních písní o královně Markétě, Dagmar nazvané. Struč- 
né literárně dějepisné pojednání, překladu předeslané, osvědčuje vý- 
borného znalce lidového básnictví, jenž se přidržuje v celku herderov- 
sko-romantického pojetí a v duchu předbřeznové tradice české netohko 
pokládá bytostný rozdíl národní povahy germánské a slovanské za 
prokázanou skutečnost dějinnou, ale spoléhá i při jeho zdůvodnění pře- 
devším na ráz Královédvorského rukopisu; stavěje refrenovité balady 
dánské hluboko pod dějepravné výtvory bájivého ducha slovanského, 
neupadá v pokušení, aby je přeceňoval ať po stránce umělecké, ať 
zpravodajské. 

Ze čtyř baladických písní, které Vocel ztlumočil z dánské sbírky 
Abrahamsonovy, Nyerupovi^ a Rahbeckovy, nejobsažnější jest sklá- 
dání první s názvem »Plavba pro nevěstu« a s refrénem »Tu plaví se 
pan Strange pro královnu Dagmar«; výprava poselství krále dánského 
Valdemara, k němuž kromě vůdce pana Stranga náležejí ještě pánové 
Limbek, Lykke, Globe, Albert a biskup Petr, se vypráví v celém svém 
průběhu. Po třínedělní mořské plavbě z Dánska přistanou poslové na 
hranicích českých a jsou slavně přijati v Praze, kde českého krále po- 
žádají pro svého vladaře za ruku jeho dcery; český panovník, poradiv 
se s královnou, vyhoví jejich prosbě. Ze slavností pražských líčí se ša- 
chový turnaj Strangův s princeznou Dagmar o její ruku, kterou dvorný 
kavalír získá pro svého krále; Dagmar jest s Valdemarem zasnoubena. 
Poselstvo hned odváží kněžičku, když jí otec její při loučení dal laskavé 
a vážné rady pro další život v manželství i na trůně. Za dvouměsíční 
jízdy do Dánska Dagmar z nadšené řeči páně Strangovy pozná zna- 
menitost svého snoubence, přijme slib dánského panstva a u Mando 
setká se s Valdemarem, žasnouc, že jest jednooký; svatebním veselím 
se balada končí. Hojnost motivů, pojatých namnoze s lidovou prosto- 
duchostí, způsobila, že píseň nemá ani dějové jednoty, ani soustředě- 
nosti v podání; něžný půvab Dagmařin, sláva a moc Valdemarova, 
ušlechtilost páně Strangova a královská nádhera na pražském dvoře 
září však jasně z celé balady. 

120 



Dějově značně chudší jest balada druhá »Věno manželské«, dopro- 
vázená refrénem »Ta panna přijela ze slavné české země«. Na radu 
své mateře žádá Dagmar hned prvého rána po svém manžeU milost 
pro rolníka a pro uvězněného strýce králova, biskupa Valdemara. Když 
jí choť odpírá tuto druhou prosbu a varuje ji před záludným spiklencem, 
uražena skládá korunu do rukou krále, nedodržujícího slibů. Tím ob- 
měkčí manžela, jenž v zápětí ujce ze žaláře propouští, ale tento ihned 
se sestrou chystá povstání proti synovci a jeho andělské choti, jejíž 
příchod do Dánska jest požehnáním pro celou zemi. Zde nepřidala báji- 
vá obraznost lidová hrubě rysů k události historické, ale s psycholo- 
gickou jemností postavila proti státnické opatrnosti králově shovíva- 
vou dobrotu královninu a případně naznačila, kterak zloba biskupa 
Valdemara špatně se odvděčila ušlechtilé dobroditelce. 

Zato ve třetí baladě »Osudné proroctví« silně pronikají bájeslovné 
prvky, a to již v působivém refréne »Mořská žena na luhu tančí«. 
Chycená mořská žena musí prorokovati Dagmaře, která na rozdíl od 
ostatní družiny se k ní chová laskavě. Věští jí narození tří synů, z nichž 
první zasedne na trůn, kdežto příchod třetího zaplatí královna životem. 
Rozezlený král chce vědmu utratiti, ale Dagmar ji zachrání. V krátké 
písni této ovane čtenáře pravé šero baladické, neboť kolem postavy 
mořské ženy, která jasně vidí do Dagmařiny budoucnosti, houstnou 
mlhy mytologie severské, arciť velmi pozdní úpravy. 

Duch křesťanské romantiky prosycuje naopak poslední baladu 
»Smrt« s refrénem »Královna Dagmar v Ringstetu leží«; lidová naiv- 
nost, z části mile půvabná, z části však poněkud nevkusná, opírá se tu 
o nadpřirozenou víru středověkou. Umírajíc při porodu v Ribe v ná- 
ručí zbožné služebnice Kristiny, posílá Dagmar pro krále Valdemara, 
jenž větrem přichvátá, ale nachází choť již mrtvu. Probuzena na man- 
želovu žádost svou družinou, zpovídá se, že jediným hříchem jejího 
života bylo porušení nedělního klidu vroubením hedvábného šatu; žádá 
po Valdemaru, aby dal zemi mír a nepouštěl nejmladšího synáčka příliš 
záhy do boje; naléhá naň, aby vypustil svou oblíbenku Berngertu 
z mysli a pojal raději Kristinu za choť, ale poslední prosbu hrdý duch 
králův rozhodně zamítá. Dagmar již vidí otevřená nebesa a touží po 
nebeských zvoncích; takto umírá jako pravá sestra andělů. Hrob 
v Ringstetu čeká na její čisté tělo. 

121 



Tvon\T pohled básníka epického, který z motivických zlomků 
dovede sklenouti nosný oblouk dějový, mohl v tomto malém cyklu 
rozeznati hutné prvky pro rozsáhlejší skladbu výpravnou. Děj se tu 
kupí kolem povahové dvojice ostře karakterisované: silný a mocný 
král, typický to panovník germánského severu, spoléhá na meč hrdi- 
nův a moudrost státníkovu tam, kde něžná a dobrotivá královna, dcera 
slovanského kmene, poslouchá jen hlasu svého srdce. Pro tragický 
konfhkt, temenící z tohoto protikladu, nabízely již balady dvojí vděčný 
motiv, zápletku biskupa Valdemara a vztah králův k Berngertě ještě 
za života Dagmařina; takto vedle dějového pásma politického, jež 
nebylo nesnadno opříti o studium dějin dánských, postupovati by mohlo 
pásmo intimně rodinné, vyžadující, aby poměr Dagmařin k Valdema- 
rovi byl psychologicky prohlouben. Balady dánské připouštěly značné 
střídání dějišť, a to netoliko na půdě dánské; zvláště první píseň přímo 
vybízela, aby kromě dvora Valdemarova bylo vylíčeno pražské sídlo 
královské moci otce Dagmařina. Tam, jmenovitě v šachovém turnaji 
mezi panem Strangem a Dagmarou, naskýtala se příležitost, aby za 
pozadí děje byl pojat svět středověkého rytířstva, kdežto příběh o moř- 
ské ženě přímo lákal doplniti církevně křesťanskou kulturu v Cechách 
i v Dánsku náladovým obrazem hynoucího pohanství ať slovanského, 
ať germánského. Písně uváděly řadu postav i jmen, jež by bylo dlužno 
domysliti a dokresliti; vedle biskupa Valdemara, Kristiny a Berngerty 
byla to hlavně skupina dánských pánů v svatebním poselství s panem 
Strangem v čele. Jestliže tento kavalír mluví a jedná v první písni 
s vyvolenou nevěstou svého krále úplně v duchu galanterie rytířské, 
bylo nasnadě řešiti i nadále tímto způsobem jeho vztah k Dagmaře, 
kterou vyhrál pro jiného, a takto celý námět z okruhu manželské něhy 
a věrnosti přesouval se do oblasti milostného blouznění romantického. 

Ale Jan Erazim Vocel nebyl naprosto básníkem, jenž by byl tvůr- 
čím zrakem odhalil ve zlomkovité látce epické základní motivy pro 
skladbu vyššího slohu, dokonce pak chybělo mu vše k tomu, aby sám 
takové dílo vytvořil. Přes to, když r. 1863 do nového vydání svých 
»Přemyslovců« vkládal dalších šest básní, ačkoliv sám dobře věděl, 
že »Musa básnická sestárlost vavřínem nezdobí«, zatoužil alespoň pa- 
rafrázovati dánské balady o české Přemyslovně, které sám do Cech 
uvedl. Trojdílná »Královna Dragmíra« přimyká se dosti těsně k lido- 
vým předlohám; kde se od nich uchyluje, děje se to jednak suchopár- 

122 



ným způsobem učeného kronikáře, jednak v pochybném slohu roman- 
tické sentimentálnosti. První Vocelova píseň »Plavba« souhlasí s ba- 
ladou »Věno manželské«: přání, která Dagmar vyslovuje teprve na 
výzvu Valdemarovu, vložena jsou roztoužené nevěstě královské do úst 
za měsíční noci při plavbě na člunu, kdy něžná cizinka zpívá o svém 
stesku po vlasti i o své lásce k choti. Obsah čtvrté balady prostoná- 
rodní o Dagmařině smrti rozložil rozvláčný Vocel do dvou romancí 
»Skaldův zpěv« a »Dragmíry smrt«. V první romanci Dagmar nevy- 
stupuje vůbec, nýbrž zpráva o jejím umírání v Ribe stihá krále na 
Skanderburku, když slavě své vítězství velkými hody naslouchá skal- 
dově písni o úspěšných dánských bojích s Němci, teprve pak cválá 
Valdemar k ribbskému zámku a v trysku předhoní veškeré panoše, 
kteří jej provázeli. Mdlá a místy suše didaktická Vocelova romance 
o Dagmařině skonu přidržuje se těsně předlohy a jen šíře rozvádí 
mravně naléhavé prosby královniny, jimiž chce si pro budoucnost 
zajistiti správný vladařský postup svého manžela. 

Zda Svatopluk Cech toto Vocelovo zpracování znal a zvláště, zda 
k němu přihlédl, když se ke své básni připravoval, nevíme. Z rysů, jež 
Vocelovy romance mají proti lidovému podání na víc, vyskytuje se 
u Svatopluka Čecha motiv jediný, že totiž mladá královna nežádá 
sama za svatební dary, nýbrž že skromně odpovídá k prosebné na- 
bídce Yaldemarově trojnásobnou žádostí, ale tato změna jest skoro 
samozřejmá při Cechově povahokresbě Dagmary a vyplynula spíše 
z jemné úvahy psychologické než z příklonu k Vocelovým »Přemy- 
slovcům«. 

Zato Svatopluk Cech dosvědčil sám, co jej nejmocněji vábilo, 
když pročítal dánské balady ztlumočené Vocelem, a co jej pohnulo, 
aby studiemi dějinnými i zkušenostmi cestovatelskými si doplnil obraz 
severské tradice. Vyjadřuje se o tom s výmluvným vznícením horují- 
cího troubadoura, velebí-li ve svých cestopisných črtách »ideální po- 
stavu ženskou, obraz milostné a dobrotivé kněžny« a opět »milostný 
obraz české dcery královské« nebo »líc milostné podoby, která kdysi 
z moře jako blahověstná zora lidu dánskému vysvitla a naplnivši Dán- 
sko lahodnou září brzy opět zašla, tiše a krásně jako červánek ve- 
černí«. V této slovanské kněžně na germánském severu, v této luzné 
poselkyni míru mezi válečníky oděnými do ocele, biskupy ztravoav- 
nými panovačností a misionáři zbrocenými krví pozdravoval český 

123 



básník ženu téhož rodu, který od jinošství oživoval jeho sny a touhy; 
slučovala větší měrou citový půvab mladistvé krasavice s rodovou 
vznešeností než kterákoliv ze ženských postav zidealisovaných v Jitce 
z »Adamitů«, v Ignacii z »Václava z Michalovic« nebo v Jadvize 
ze »Slavie«.Od těchto hrdinek, typických to vjHvorů blouznění jinoš- 
ského, Hšila se podstatným rysem, který se shoduje s rozsáhlejším 
Cechovým názorem životním. Nebyla to již pouhá panna, stojící se 
sklopenými zraky a se zardělým lícem před branou poznání, nýbrž 
žena, vykonávající plně poslání manželky, matky a panovnice, která 
nejen v rodině a v nejbližším okolí, ale v celém národě působí a roz- 
množuje dobro. Ani dějinné podání ani Čechovo pojetí ženství nedo- 
pouštěly sice ani tentokráte, aby se z romantických mlh XIII. věku 
vybavila uvědomělá postava ženská, složitá, vyspělá a samostatná; 
přes to pokrok oproti dřívějším hrdinkám i jejich modelům jest patrný. 
Vyplňuje matné obrysy Dagmařiny z kronik a písní kvetoucí pletí 
živoucích žen z vlastních zkušeností a vzpomínek, Svatopluk Cech 
se tentokráte nemusil spokojovati vybledlými rysy hrdinek svých 
plachých milostných styků, nýbrž mohl je doplniti také teplými znaky 
z povahy své vlastní milované matky; usiloval při tom stále, aby celek 
byl povznesen do pásma opravdové vznešenosti, netoliko šlechtické, 
která jej za jinošství vábila na nedostupných mladých aristokratkách, 
ale přímo královské . . . ideahsaci povahovou měla takto doplňovati 
idealisace stavovská, takže veškeré provedení vymáhalo si slavnostní, 
obřadné, skvělé patos. 

Dříve než Svatopluk Cech poznal z auíopsie Baltické moře a dán- 
ské ostrovy, byla v jeho mysli představa o nich nerozlučně spojena 
s elegicko-dějinnou vzpomínkou upřímného slavjanofila na slávu a pád 
pobaltských Slovanů, podlehnuvších ve středověku přemoci dánské; 
právě přímí předkové Dagmařina chotě žili v paměti Cechově jako 
nelítostní zhoubci nejslavnějších sídel a pevností slovanských a pohan- 
ských Pobalťanův. Nemohlo býti jinak u horlivého čtenáře a věrného 
žáka Jana Kollára. V »Předzpěvu« »Slávy dcery« tvoří Slované po- 
baltští s Polabany jednotný celek severního Slovanstva, oněmělého 
a zhanobeného závistnou Teutonií: jednotliví kmenové v baltském po- 
moří i na dolní Odře vyvstávají se svými panovníky i válečnými vůdci 
před visionářským zrakem básnického horlitele; nádhera Arkony a 
vznešenost Retry tyčí se z pustých rumů v jeho obraznosti a vyčítavě 

124 



se odrážejí od krajiny zcizené a odsvěcené; slovanští plavci na Baltu 
se velebí, že »učili chudou Evropu plachty i vesla chystati a k bohatým 
přes moře vésti břehům«, kdežto jejich knížata vítězná ve válkách 
chválí se za to, jak v »pokoji šťastnou zákony řídila obec« — základní 
rozpor mezi pokojnými a kulturně vyspělými Slovany a výbojnými 
barbary germánskými se tu v duchu humanity herderovsko-kollárov- 
ské stále vrací. Co bylo v předzpěvu naznačeno mohutnou zkratkou, 
to proměněno jest v II. zpěvu »Slávy dcery« v drobnou a namnoze 
hluchou minci básnického starožitnictví; jmenovitě ve vydání z r. 1832 
vyplňují dobrou třetinu II. zpěvu znělky o učeném a lkavém básníkově 
putování s Mílkem po hrobech pobaltských Slovanů. Zde se dočetl 
Svatopluk Cech nejen o tajemném zániku Vinety, o zříceninách mo- 
hutné Retry, o náboženských slavnostech v Arkoně, ale i o mírumilov- 
nosti Pobalťanů, kteří neznali vojny, nýbrž jen hru a zpěvy, o dánských 
ukrutnostech, o křesťanství, jež bylo pouze záminkou výbojů u všech 
Qermánů; odtud zaznívala k němu hrozba »Pomsta, pomsta, pomsta 
Sasům, Dánům« a zároveň teskná žaloba »Ó ty, ze všech nejvalnější 
ztráto, moře slávské, slávsky nazvané !« Toto vše zbystřilo velmi 
záhy Čechův zájem pro středověké dějiny Pobalťanů i Dánů a určilo 
jeho mravní stanovisko k nim; vybral-li si velký epický námět z dán- 
ského středověku, hledal nesporně od sama začátku jakoukoli vnitřní 
souvislost své látky a kollárovského kárně elegického výkladu tragic- 
kého zápasu mezi Dány a Slovany. Převzal tak odkaz vlastenecké 
romantiky pokollárovské, která několikráte toužila epicky ztělesniti 
krvavé boje slovanských Pobalťanů o žití či bezživotí; nepodařilo se 
to ani Vocelovi ve veliké vložce »Labyrintu slávy« ani Vincenci Fur- 
chovi v několika beztvárných pokusech. Svatopluk Cech, duch mrav- 
ního souladu a mírumilovné lidskosti, nemínil jich následovati v tom, 
že by v popředí jako dějinnou nutnost postavil nesmiřitelné a záštíplné 
boje dvou znepřátelených plemen, mezi nimiž není shoda myslitelná, 
nýbrž tázal se, zda by také zde nebylo lze vyřešiti odvěký spor záko- 
nem humanity, odpuštění a lásky — a tento úkol přisoudil právě Dag- 
maře, jejíž postava takto značně vyrostla i proti idealisující tradici 
dánské. Jest více než pravděpodobno, že od nejprvnější koncepce 
eposu měla hrdinka Čechova konati svou životní cestu »mezi hroby 
a zbytky baltického Slovanstva, tehda již rozdrceného a skonávajícího«. 
Historická představa o královně Dagmar, již Svatopluk Cech 

125 



učinil východiskem své tvořivé obraznosti, zakládala se výhradně na 
monografické stati Vocelově; básník se ani nesnažil doplniti ji studiem 
pramenů dánských, ani se nezabral do dějepisných pomůcek domácích, 
z nichž zvláště příslušný svazek Tomkova »Dějepisu města Prahy« 
mohl mu v lecčems osvětliti životní poměry české za panování Pře- 
mysla Otakara I. Naopak hleděl s patra na příliš realistické a naukové 
úsilí, co nejdůkladněji a nejspolehlivěji ověřiti obraz legendární kněžny, 
a podávaje zprávu o svém postupu, nešetřil slovy ironického opo- 
vržení pro ono nebásnické a odborné hledání věcné pravdy tam, kde 
může a má dostačiti pravda poetická. V cestopisném komentáři ke své 
básni připomíná výslovně: »Milostný obraz české dcery královské 
tkvěl v mé duši a byl by zůstal nezměněn, i kdyby snad některý 
vetchý pergamen ty neb ony rysy krásné představy byl odkázal do 
říše bájí.« A tamže vysvětluje ráz básnické své turistiky dánské takto: 
»Co jsem tam chtěl? Jisto jest, že mne nelákaly vavříny vědeckého 
badatele. Necítil jsem v sobě chuti, ani povolání, šťárati v zaprášených 
dánských archivech, hledati styků s tamějšími archeology, konati dů- 
kladná a soustavná studia, abych snad vnesl nějaký nový paprsek 
světla do historie královny Dagmary. Nepachtil jsem se příliš po hi- 
storické pravdě. Vždyť mi někde dokonce překážela.« 

Podnikl-li v létě r. 1882 krátkou cestu po Odře a Baltickým mořem 
do Dánska, sledoval záměry čistě básnické: hledal místní ovzduší a 
krajinné prostředí pro svou česko-dánskou rekyni, ohlížel se po deko- 
rativních prvcích do svého poněkud exotického obrazu, chtěl vstoupiti 
ve styk s lidem a krajem, uprostřed nichž jeho vlastní krajanka před 
pěti sty léty vyrostla na hrdinku národní, čili, jak vyjádřil to sám: 
»Pocítil jsem touhu dáti své představě alespoň částečně reální pod- 
klad, spatřiti na vlastní oči aspoň krajiny a místa, s nimiž jest jméno 
její spojeno, a nalézti snad i některé stopy a památky po skutečné 
Dagmaře, které by mohly přispěti k vyzdobení a výraznější barvitosti 
mého obrazu.« 

Severský zájezd Čechův, počatý ve Štětině, kam dojel přes Berlín 
drahou, měl tři oddíly: putování po obou slovanských ostrovech, uza- 
vírajících Pomořanskou zátoku, pobyt na Sjállandě a návrat přes Fyen 
a Jutsko do vnitrozemí. Na Volyni a Uznojmě kromě moderního He- 
ringsdorfu všímal si hlavně Vinety historické a legendární; na Sjál- 
landě upoutala jej Kodaň musei soch a starožitností, jakož i čtvrtmi 

126 



svých letohrádků, jezírko Gurre, zámek Frederiksborg a královská 
hrobka v chrámě v Ringstedu; v Jutsku vedle východních přímořských 
měst Koldingu a Vejle navštívil na západě starodávné Ribe s dějinnou 
katedrálou. Při plavbě od Štětina na Sjálland poznal za pohnuté noci 
divoké rozmary Baltického moře, které se naň na břehu heringsdorf- 
ském usmívalo přátelsky a při vyhlídce s kozerovského Streckelbergu 
k němu mluvilo hlubokou elegií; zato Severní moře nepůsobilo naň 
valným dojmem, když se s ním letmo setkal na procházce z Ribe. A tak 
i po zájezdu na germánský sever zůstal někdejší básník knižní »mořské 
fantasie« poetou moří »slovanských«; jako mezi ně zahrnoval jeho 
učitel Jan KoUár, učený pisatel »StaroitaHe slavjanské«, celé moře Ja- 
derské, tak k nim alegorik »Slavie« počítal i Pontus Euxinus a epik 
»Dagmary« onen Balt, jehož slávu a hrůzu dávno před plavbou do 
Kodaně vytvořil intuitivně v historické baladě o starém mrtvém Hu- 
sitovi. 

V limanu oderském pídil se po zbytcích dávno vyhynulých Slo- 
vanů, na Sjállandě a v Jutsku ve stopách středověké královny dánské 
hledal památky starobylé kultury rytířské: procházel musei, chrámy, 
hrobkami a zříceninami. Ale přítomnost zaléhala chtěj nechtěj do jeho 
historických myšlenek a básnických dojmů. Německý příboj, který se 
ničivě přelil přes hroby slovanských Pomořanů na Volyni a Uznojmě, 
útočil před jeho očima v Jutsku na zděděnou půdu dánskou, připomí- 
naje svědomitému vlastenci poměry v domově a burcuje tak jeho svě- 
domí, aby se nedalo krajinnou dálkou sváděti k zapomenutí na ústřední 
problém každého Slovana. I nabývala historická báseň, která klíčila 
v Cechově mysli, stále naléhavějšího vztahu k politické přítomnosti 
a přičleňovala se organicky k nedávné »Slavii«. 

Kromě bezvýznamné humoresky »Moře« zaznamenal Svatopluk 
Cech dojmy ze své severské pouti ve třech črtách, nejprve v lehoun- 
kém rámci rozmarné arabesky povídkové »Tovelille« r. 1883, nato 
v cestopisném úryvku »Vineta« r. 1885, posléze v rozlehlejší a pro- 
pracované stati »Ve stopách královny Dagmar« r. 1888; jest patrno 
a básníkem samým doloženo, že se při psaní těchto obrázků vydatně 
opíral o cestovní poznámky. 

Beletristicky zarámovaná vzpomínka na jezírko Gurre pohrává 
půvabně představou sličné křehké Tovelille, milenky krále Valdemara 
Atterdaga, a vymyká se tudíž na pohled z okruhu Dagmařina. Avšak 

127 



jen zdánlivě: její jemně ironický příběh, zasahující Čechova podo- 
bence, ovadlého panice Vladimíra, potvrzuje správnost metody, které 
Svatopluk Cech užíval, pátraje v Dánsku po stopách královny Dag- 
mary, že totiž žádoucí pravdou není to, o čem nás svým skoupým svě- 
dectvím poučuje střízlivé starožitnictví, nýbrž to, co jako slastnou 
skutečnost prožíváme ve snu. 

Také v cestopise »Vineta« přidržuje se Svatopluk Cech tohoto 
čistě romantického ilusionismu. Již za plavby limanem oderským a 
ještě více pak za bloudění po Volyni a Uznojmě určovaly směr Če- 
chovu zájmu elegické dumy Kollárova »Předzpěvu«, a proto v kraji 
i v lidu pomořanském pátral méně po jeho rázovité realitě než po uta- 
jených spojitostech s dávnověkostí slovanskou. Když pak zahučela mu 
hlavou vzpomínka na znělku »Slávy dcery«, kde byronský poutník 
v průvodu staroromantického Mílka »v rumích Slavie a rozmetu nad 
Vinetou hledal Vinetu v různobarvé moře toho vodě«, umínil si, že 
navštíví »Vinetu své obraznosti. Vinetu báje«. Ač byl s pravou po- 
lohou historické Vinety na jižním cípu ostrova Volína a Děvanovy na 
místě dnešní osady Volína z literatury, hlavně z úvah Šafaříkových,. 
dobře poučen, pohrdl vědeckou pravdou a přidržel se staré iluse z po- 
věsti: pout za Vinetou podnikl z Heringsdorfu na sever ostrova 
Uznojma a »šel do báje«. Básnický ilusionista najde vždy, čeho hledá, 
a také Svatopluk Cech nalezl pod Streckelbergem u Kozerova svou 
podmořskou vidinu. Tam, vystoupiv bukovým lesem na písčitý útes, 
pohleděl na hladinu širého moře a záhy pod ní odkryl malebný a ta- 
jemný obraz potopeného města středověkého. V zápětí se dostavil 
příznačný proces básnické obraznosti Čechovy: dojem visuální se 
přepodstatnil v přelud auditivní; z podmořské Vinety zaduněly zvony, 
jako by vyzváněly hrany dávno zemřelému, zapomenutému národu. 
Huse vzrušeného básníka byla tak mocná, že se dvakráte opakovala, 
po prvé při převozu nákladní loďkou z Uckeritzu na Lipský »winkel« 
za letního soumraku, po druhé za noci v Lípě, když šumění starodávné 
lípy před oknem houstlo »v divný zvuk, v tichý, tklivý hlahol zvonů 
z hluboká a z daleka, v dojemné hrany nad hrobem mrtvého bratrského 
národa. A zvuk ten se stával hlasnějším, ty zvony bily mocněji, znělo 
to úpěnlivě a výstražně, jako by duchové mrtvých synů Slavie bouř- 
livě zvonili na poplach proti nepřátelům, kteří hrozí živým jejich 
bratrům . . .« Nemůže býti sporu o tom, že zde slohem lyrického feuille- 
128 



tonu cestopisného parafrasoval Svatopluk Cech koncepční postup 
zvláště důležitého místa své skladby; to, co sám procítil na výspě 
v Kozerově a u otevřeného okna hostinské místnosti v Lípě, prožívá 
Dagmar na konci druhého zpěvu básně; také u ní se stupňuje zraková 
vise ve vášnivě naléhavý dojem sluchový, v onen šumný zpěv duchů 
v utonulé Vinetě. 

Je-li tato cestopisná črta z valné části doprovodem Kohárovy 
rozjímavé lyriky, možno stať »Ve stopách královny DagmaTy« ozna^ 
čiti jako komentář lidových balad dánských, které se tu citují v úpravě 
poněkud odlišné od Vocelova překladu. První píseň s refrénem »Tak 
plaví se pan Strange pro královnu Dagmar « slouží za vstup cestopisu; 
romance o svatebních darech uvádí se u výtahu na doklad královniny 
obliby u dánského lidu; balada o mořské ženě připadá básníkovi na 
břehu Severního moře; líčení chrámu v Ribe uzavírá se úryvky 
z písně o smrti královnině, jež jest zároveň přechodem ke zprávám 
o Ringstedu, pohřebišti Dagmařině. Věrně zaznamenává Svatopluk 
Cech všecko, čeho se o hrdince své dopídil, budiž to etymologie jejího 
jména, nebo památný byzantský křížek v kodaňském museu staro- 
žitností; zálibně prodlévá ve zjištěných či domnělých dějištích jejího 
života, ať jsou to ssutiny hrádku u jezírka Qurre, nepatrné stopy slav- 
ného Ribehusu či svatyně v Ringstedu; někde na rozdíl od histori- 
ckého podání zdůrazňuje svou básnickou fikci, upravenou pro umě- 
lecké potřeby, tak zejména mluvě o svatební plavbě Dagmařině, polo- 
žené úmyslně týmž směrem, kudy se bral básník sám: od ústí Odry 
mimo domnělou Vinetu s výhledem na útes arkonský až na Sjálland. 
A tak celá črta dosvědčuje to, co napověděl spisovatel hned v úvodě: 
»MiOje výprava neplatila krasavici z masa i krve, nýbrž jen vzdušné 
vidině obraznosti.« I ostatní cestovní zkušenosti v Dánsku, které ara- 
beskovitě obepínaly studijní postřehy Čechovy, přicházely vhod jeho 
básnickým záměrům. V epické skladbě o Dánsku XIII. věku shledáme 
se stejně se šťavnatou zelení lučin a hájů jako s půvabnou plavostí 
štíhlých Seveřanek, jimž se český spisovatel podivoval podle svědectví 
svého feuilletonu na Sjállandě a v Jutsku naší doby. Cesta, ač krátká 
a nesoustavná, vydala hojné ovoce. 

Trojí význačný živel doplnil za severského putování obraz, který 
Svatopluk Cech choval o Dagmaře v mysli na základě učené stati Vo- 
celovy a prostoduchých lidových písní. Dějinná elegie nad pádem po- 
9 129 



baltského Slovanstva v duchu Kollárově, ale ze starožitnického sucho- 
páru přenesená do názorné a působivé epiky, měla vplynouti do osudu 
Dagmařina hned při vstupu do pomořské říše Valdemarovy. Šumná 
píseň barevného a pěnivého moře s přírodními svými kouzly i s báje- 
tvorným svým příslušenstvím měla provázeti životní příběh krásné 
královny ostrovní. Svěží a nevinně smyslný půvab věčně zelených 
výsep dánských, bohatých od přírody a zúrodněných ještě pilnou rukou 
zahradníkovou a rolníkovou, měl s malebnými městy kupeckými, 
s pyšnými hrady a zámky královskými a s přísnými chrámy tvořiti 
krajinné pozadí středověkého děje, zářícího leskem kultury rytířské. 
Básnické provedení epického plánu, ověřeného studiem nad knihou 
i na cestách, nezanedbalo ničeho z toho ze všeho, ale zdůraznilo jme- 
novitě v prvé půli skladby ještě prvek, jenž patrně vytanul Svato- 
pluku Cechoví zvláště silně při návratu domů: příslušenství Dagmařino 
k rodu i tradicím národní dynastie přemyslovské a její plné vědomí 
české i slovanské — hrdinka tradice severské měla zůstati věrnou 
dcerou rodné země a světlým ztělesněním jejích nejlepších hodnot ži- 
votních. To se projevilo hned v široce založeném vstupu Čechovy 
epopeje. 

První zpěv básně »Hra o nevěstu«, přidržel se velice věrně lidové 
předlohy baladické a neuznal za vhodno starodávné podání dánské 
nahraditi obrazem založeným na pravdě dějepisné, dostupné dílem 
u Palackého, dílem u Tomka. Proto svatební poselství dánské míří 
i u Čecha na královský dvůr pražský a nikoliv do Míšně, kde se r. 1204 
Markéta-Dagmar s matkou Adlétou zdržovala, a kde se vykonaly její 
zásnuby s Valdemarem. Proto svou dceř odevzdává do rukou poslů 
severských sám český král Přemysl Otakar 1., ač podle dějinné sku- 
tečnosti žil za doby jejího sňatku odloučen od první choti Adléty i dcery 
Markéty v novém svazku manželském. Proto v celém ději, soustře- 
děném obratně na dobu co nejkratší, posunuty v popředí dvě události, 
zdůrazněné v dánské písni prostonárodní: Strangova hra o ruku nevěsty 
a loučení českých manželů královských s dcerou, odcházející do da- 
leké, neznámé země na panovnický trůn. Z barvitého tlumu postav, 
zasahujících u Sv. Čecha do děje prvního zpěvu, jsou historické pouze 
čtyři: král Přemysl Otakar I., jeho choť Adléta, jejich dcera Markéta- 
Dagmar a pražský biskup Daniel. Leč jsou historické pouze podle 
jména a nikoliv podle povahy, o níž nebylo nesnadno se poučiti u obou 
130 



Á 



vůdčích dějepisců; jejich karakteristilía neukazuje stop dějinně věrné 
individuahsace, nýbrž mluví spíše o básníkově snaze idealisticky typi- 
sovati. Místo zchytralého politika, kolísajícího vrtkavě mezi přízní cí- 
sařskou a papežskou, a upevňujícího ohrožený trůn penězi a pleti- 
chami proti vůli domácího panstva, setkáváme se u Čecha s prototypem 
moudrého, pevného a samozřejmého panovníka, jenž se opírá o starou 
rodinnou autoritu a o lásku svých poddaných. Místo trpné a pokorné 
manželky, bezohledně zapuzené pro sokyni poHticky významnější, po- 
sazena po bok Přemyslu Otakaru I. vznešená a důstojná panovnice, 
jejíž klidná slova plynou z jasných zkušeností šťastného manželství. 
Vedle obou představitelů světské moci neztrácí se v podání Cechově 
ani hlava duchovní vlády v Cechách, biskup Daniel, přetvořený 
v ušlechtilého hodnostáře a nábožného kněze ze sobeckého milce a 
zištného marnotratníka, o jakém poučuje dějepis Tomkův. 

Ještě mocněji než toto úsilí o ideahstickou typisaci na úkor vý- 
razné skutečnosti historické proniká hned v prvním zpěvu »Dagmary« 
příznačná snaha Čechova, aby neveliký děj byl proměněn v řadu 
sytých a složitých obrazů nákladné výpravy, pod nimiž se namnoze 
ztrácí jak pohyb příběhu, tak karakteristika postav; vedle nich zatla- 
čuje živel rétorický původní jádro epické. V rámci téhož dne vystřídá 
se patero obrazů bohatých figurálně i dekorativně: vstup svatebního po- 
selstva dánského do trůnní síně hradu pražského; pohled na Prahu s o- 
strohu hradčanského; slavnostní hodokvas, zakončený Strangovou hrou 
v šachy o nevěstu; zábava panstva dánského i českého po králově od- 
chodu při stole, představení Dagmary Dánům, zvláště žasnoucímu 
Strangovi, a závěrečné loučení rodičů s dcerou. Slavnostní situace sama 
ukládala básníku, aby rozpředl někoHk velkých řečí: vlastní námluvné 
poselství Valdemarovo, tlumočené panem Strangem, a odpověď krále 
Přemysla na ně; pak slavné požehnání královo i královnino, jímž se 
loučí s Dagmarou, jež bylo napověděno již v dánské písni. K tomu při- 
pojil Svatopluk Cech ještě další pásmo řečnických čísel, jimiž otočena 
jest hra v šachy: hrdinskou rétoriku starého českého křižáka Jiříka 
z Buzovic, symbolické kazatelství o šaších, graciosní výklad sličné zá- 
pasnice o hlubším smyslu figurek a po skončení turnaje etymologický 
rozhovor o jméně Dagmar. 

Přes tento veškerý nadbytek prvků, zadržujících dějový postup, 
podařila se Svatopluku Čechovi v prvním zpěvu exposice opravdu 

9* 131 



mistrovsky. Rázem poznáváme typické zástupce dánského lidu: ry- 
tířstvo s romantickým krasavcem a erotickým snílkem Strangem Ebbe- 
sonem v čele, blahobytnické kupectvo, představované bodrým požit- 
kárem Petrem Globem, i duchovní svět zosobněnný biskupem Petrem; 
přímá karakteristika Strangova zpřítomňuje i vzdáleného krále Valde- 
mara. Stejně určitě vystupují před námi Cechy královské. Věhlas 
i moc, moudrost i bohatství jejich vladaře mluví netoliko z jeho slov, 
ale i z celé skvělé nádhery jeho sídla, zvláště z anachronistického pa- 
noramatu věžaté a barvité Prahy, které básník vytvořil, podobně jako- 
dříve v »Žižkovi«, z plnosti vlastního láskyplného názoru, ale bez 
ohledu na základy starého místopisu pražského. Přemysl Otakar L 
obklopen jest tu družinou stejně vynikající jako dějinně výraznou; 
kdežto mladé panstvo hoví úplně mravu rytířskému, hlásí se v kmet- 
ných pánech Jiřím z Buzovic a v komořím Černínovi tradiční odpor 
starodávného bytu slovanského proti cizokrajnému novotářství. Ano,, 
i o povaze Markéty-Dagmary dozvídá se čtenář mnoho hned v prvních 
odstavcích básně, kde přímá karakteristika v ústech jejího otce zdů- 
razňuje supranaturalistické rysy sličné princezny, která dotud toužila 
pouze po sňatku s ženichem nebeským. Mnohem názorněji a tepleji 
vystupuje však Dagmařina osobnost pomocí karakteristiky nepřímé,, 
když princezna nepoznána a mimo dvorskou pompu se sama po prvé 
vynořuje v básni; jest to v rozsáhlém a důmyslně propracovaném vý- 
jevu šachovním, jenž jest středem a zároveň vyvrcholením celéha 
zpěvu prvního. 

Nebyla to pouze stručná zmínka první lidové písně dánské o Stran- 
gově hře v šachy s princeznou, co Svatopluka Čecha pohnulo, aby 
tuto episodu posunul v popředí pražských událostí své básně a aby 
právě do ní vložil celou řadu motivů závažných pro další děj i po- 
vahových nápovědí o Dagmaře a Strangovi. 

Mimo některé zmínky povídkové dotýká se Svatopluk Cech mo- 
tivu šachové hry letmo již v prvém zpěvu »Evropy«, kde se Angela 
pokusí na palubě o partii s knězem, dokud jim kymácení vln nerozsype 
figurky; překažený turnaj nemá hlubšího významu v ději, a šach ne- 
pojímá se tu ještě symbolicky. Jinak v »Dagmaře«. V duchu středo- 
věkém přidržel se básník obrazného pojetí šachové hry, vyvěrajícího 
z jinotajitelného výkladu všech věcí, stvořených a pomíjejících, a zná- 
mého i v Cechách od konce XIV. století, kdy snad sám Tomáš ze 
132 



štítného zpracoval traktát Jakuba de Cassolis. Jako v goticky pře- 
plněných »kniežkách o §ašiech«, jež vědeckým otiskem vešly v obec- 
nější známost právě za doby koncepčních začátků »Dagmary«, pojí se 
také u Svatopluka Čecha mysticko-symbolická stránka předmětu se 
zřeteli společensky mravoučnými, a to jednak v rozmluvě Cechů 
s Dány před početím turnaje, jednak v důmyslných Dagmařiných vy- 
světlivkách nezvyklých tvarů figurek, za nichž nepoznaná kněžice 
projevuje moudré a ušlechtilé názory o manželství a panování, kře- 
sťanské lásce a slovanské vzájemnosti. 

Svatopluk Cech, historicky poučený, odhalil ještě jeden plodný 
prvek v motivu hry šachové. Uvědomiv si její východní původ, cítil se 
ovíván horkým dechem její vlasti, ať Indie, ať Persie či Arábie, a v této 
souvislosti postřehl, že by touto oklikou mohl do jeho básně, vážené 
ze středověku, vítaně vniknouti onen látkový okruh, v němž se evrop- 
ské rytířstvo setkávalo s kulturou předoasijskou, zvláště mohamedán- 
skou, totiž výpravy křižácké. Tu bylo lze jednak se oddati východnímu 
exotismu, v kterém si za mladosti liboval čtenář Freiligrathův, Moorův 
a Lermontovův, jednak přiblížiti se hrdinské spanilosti básně Tassovy. 
Svatopluk Cech rozhodl se užíti ohnivých barev obou těchto umě- 
leckých směrů k tomu, aby v rámci pravé romantiky rytířské zvelebil 
slávu českého jména. Učinil to v rozsáhlém episodickém příběhu o ša- 
ších, který jako nejdražší vzpomínku ze Svaté země vypráví starý pan 
Jiřík z Buzovic, dokonalý rytíř duchem, nikoliv módou: zbožnost kři- 
žáků i udatenství moslemínů, smyslná nádhera arabská i báchorková 
dobrodružnost bojů, krvelačnost nevěřících i vznešenost rodinných 
citů střídají se s napínavým sledem ve skvělé romanci Nighařině, pro- 
vedené po vzoru renesančních epiků namnoze s homérskou šíří a 
s nákladností homérských přirovnání. V epickém chvalozpěvu mravně 
vznešeného ženství výborně zapadá do celku tato vložka, ukazující, že 
čeští hrdinové ve Svaté zemi, kteří se mohli chrabrostí rovnati sla- 
veným Rinaldům a Tankrédům, ustupovali leda světlé moci ženské 
důstojnosti, obrněni i proti temným kouzlům východní krásy ženiny. 
Oč nevinnější v sesterské své ušlechtilosti, ale také oč jednodušší jest 
Čechova saracénská Amazonka Nighara nad Tassovu milostnou váš- 
nivkyni Armidu! Leč též oč prostší, oč konvenčnější jest přímočarý 
český křižák Jiří z Buzovic nad citově rozpolceného Tankréda! í v této 
episodě, vkládající případně křižáckou romantiku do českého pólo- 

133 



historického námětu, rozhodl se Svatopluk Cech pro idealistické typi- 
sování před rázovitou karakteristikou jedinečných osobností. 

Strangovo utkání s Dagmarou na šachovnici, vložené po pří- 
běhu páně Jiříkově a po společenské rozpravě hostí o původu a smyslu 
šachij, zpracoval Sv. Cech nejen za podnětu dánské písně, ale i pod 
přímým dojmem výtvarným. Dříve než český básník odhalil český 
malíř v historické pověsti o Dagmaře vděčnou látku pro své honosně 
dekorativní podání. Byl to umělec namnoze Čechovi příbuzný, Václav 
Brožík, na nějž si při četbě »Dagmary« vzpomněl její obdivný posuzo- 
vatel hned r. 1885. Jako mimoděk soutěžil s básnickým svým vrstevní- 
kem výjevy z reformačního Tábora a Golgoty, tak několik let před vy- 
dáním eposu o Dagmaře namaloval dvě vznosné scény z milostné 
dráhy Dagmařiny, vedoucí na dánský trůn: r. 1875 Svatební průvod 
Valdemara s Dagmarou a r. 1879 Svatební hru v šachy. První obraz, 
jemuž se dostalo velice vlídného přijetí od Nerudy, nemohl básníku 
mnoho poskytnouti, protože Brožík v souhlase s událostmi, zazname- 
nanými Vocelem, a v souvislosti s vlastními studiemi v Drážďanech, 
umístil obřadný průvod, obklopený barvitou nádherou a sledovaný 
pestrým davem ztrnulých diváků, do Míšně, což nikterak nehovělo 
komposičním záměrům Cechovým. Zato druhé dílo, jednotnější v roz- 
vrhu a jadrnější v karakteristice, bylo slavnostnímu epikovi vítanou 
pomůckou pro názor: jak se soustředí pozornost pražských hostitelů 
i dánského poselstva k světlému mladému páru, jenž přistupuje ke 
zdobnému hracímu stolku, jak obě postavy, obestřené vybraným vdě- 
kem urozenosti, mládí i krásy, stojí si přede hrou tváří v tvář vzrušeně 
a nerozhodně, jako by tušily, že šachová hra významně zasáhne do 
jejich vzájemného osudu, jak nad společenským výjevem proudí 
ovzduší milostného posvěcení — z toho ze všeho přešlo cosi i do Če- 
chova zpracování. 

Důmyslná změna, kterou Svatopluk Cech podnikl na šachovém 
motivu balady dánské, zesílila právě toto milostné posvěcení. Pan 
Strange neví, že jeho partnerkou v šachu jest vyvolená nevěsta jeho 
krále, česká princezna Markéta, nýbrž vybere si ji sám, neklamně ve- 
den erotickým pudem, jejž probudilo v něm slastné okouzlení plavou, 
něžnou Češkou v dámské družině. S tím — podle galantní logiky srdce 
láskou očarovaného — dobře souhlasí, že pan Strange sice hraje o prsten 
své partnerky pro svého krále, ale v sázku nabízí se své strany sebe 
134 



sama. V napiatém zápolení, vylíčeném zároveň s dramatickým vzru- 
šením i s epickou širokou názorností, vítězí sice na konec pan Strange, 
avšak průběhem hry, za níž o dánského kavalíra zápasí s Kaisou, vílou 
hry, ženský půvab jeho protivnice, cítí, že prohrál zároveň své srdce. 
Obratně využil básník šťastné své invence o inkogniíu Strangovy part- 
nerky; dějové napětí se může stupňovati ještě v malém intermezzu 
mezi hrou a návratem královských manželů i s dcerou. Dánští hosté 
se předhánějí chválou tělesné i duševní ušlechtilosti neznámé Češky, 
která se jim mimoděk jeví zosobněním všech předností svých krajanek; 
básník nalezl příležitost, aby přímou karakteristikou modeloval svůj 
klidný a něžný, citově i mravně celistvý ideál ženské důstojnosti, jehož 
oslavou jest celá skladba. 

Závěrečný výjev prvního zpěvu, totiž rodičovské požehnání Dag- 
maře při odchodu z domu otcovského, dán byl v podstatě baladickou 
předlohou dánskou. Básník ovšem potlačil naivní a nevkusnou rozmluvu 
Dagmařinu se Strangem mezi zásnubami a odjezdem a soustředil zna- 
menitě děj. Události, které přidal ze svého, slouží jednak k tomu, aby 
byla zachována epická spojitost s děním předchozím, jednak k tomu, aby 
vyřešena byla plachá milostná zápletka mezi nevěstou dánského krále 
a jeho poslem. S obřadnou pompou brožíkovskou namalován jest vstup 
panovnické dvojice i slavnostně oděné jejich dcery, a brožíkovskou 
pointu má i zlatovlasé páže, které na polštáři z bleděmodrého aksamitu 
nese zlatý prsten Dagmařin, aby jej Strange, překvapený tímto shledá- 
ním se svou partnerkou v šaších, přijal pro svého krále. Strangovo 
zmatené rozechvění vnáší důvěrný vzruch do ceremoniálně ztrnulých 
výjevů, které nyní rychle za sebou následují: král představuje svou 
dceru Markétu dánským hostem; ti, ústy biskupa Petra jmou se holdo- 
vati budoucí své panovnici; král i královna loučí se s Dagmarou, že- 
hnajíce jí pro život příští. 

Ale jak dovedl Svatopluk Čech symfonicky rozvésti suchou nápo- 
věď své předlohy, kde český panovník napomíná odcházející Dagmaru, 
aby pamatovala na svou čest, aby zůstávala bohabojnou a ctnostnou, 
aby štědrostí si získávala lid a útěchou poddané! U řečnického básníka 
rozestoupily se tyto rady na dvojí promluvu, uzavřenou po každé do 
čtyř šestiveršových, stejným způsobem rýmovaných slok. Nejprve 
žehná dceři Přemysl Otakar I., vzor křesťanského krále každým slovem 
i pohybem; jsou to hlavně ctnosti, krášlící ženu na trůně, jež jí otec klade 

135 



na srdce. Zato česká královna, jejíž slova derou se mezi slzami a steny 
dojetí, mluví k Dagmaře jako žena k ženě: mír, slitování, útěcha, shoví- 
vavost, odpuštění jsou různé výrazy téhož, schillerovského důstojen- 
ství ženina, při němž básník patrně myslil na svou matku a ovšem ne- 
pouštěl se zřetele ani královského poslání Dagmařina.I královy i králov- 
niny věty mají silný přízvuk křesťanský, a křesťanským symbolem se 
významně končí toto Dagmařino loučení s domovem: památkou na 
domov i útěchou pro další život dostává dcera od mateře drobný re- 
likviář v podobě zdobného křížku, vzácné práce klenotnické. Zřejmě 
vzpomínal tu Svatopluk Cech na jedinou věcnou památku, jež zůstala 
v Dánsku po královně Dagmaře, na zlatý emailový křížek byzantského 
původu, nalezený v Dagmařině hrobě v Ringstedu, s nímž se sám setkal 
v kodaňském museu severských starožitností a jejž popsal i ve svém 
cestovním obrázku. 

Nepoložil ho do závěru prvního zpěvu dojista jen náhodou nebo 
z pouhé záliby pro klenotnické umění, s kterou se i tuto několikráte 
shledáváme. Obraz utrpení a symbolická pobídka k trpělivosti jest tím, 
co domov odcházející své dceři odevzdává naposled. Co ji očekává 
v nové vlasti, kam jest uváděna řadou dvorných cizinců a jedním 
rytířským obdivovatelem s ranou v duši? Neskrýval se kus tušivé 
obavy ve slovech její matky, kdj^ž ji znovu a znovu ukládala shoví- 
vavost, slitování a odpuštění? Když Jan Neruda v mistrovském roz- 
boru Brožíkova obrazu svatebního průvodu míšeňského hledal pod ob- 
řadnou nádherou motiv citový, nacházel tam napověděnu nejistotu 
budoucnosti, do níž Dagmar odchází z vlasti, neznalá svých osudů 
příštích. Svatopluk Cech napověděl poněkud více: budoucnost, do které 
se ubírá Dagmar z Cech, přinese asi nejednu zkoušku její trpělivé sho- 
vívavosti, jejímu srdci jemnému a čistému. A proto v samém závěru 
zpěvu do lidového jásotu na rozloučenou, do břeskné hudby trub a kotlů 
zaléhá jakýsi, dotud neurčený, tón tlumeného stesku a tiše plačícího 
odevzdání. 

Pro druhý zpěv, kam Svatopluk Cech mínil položiti vylíčení Dag- 
mařiny cesty z vlasti do Dánska, neměl valné opory v dějinných a pís- 
ňových zprávách původních. První dánská balada, neznalá pravé po- 
lohy Prahy, spokojuje se prostoduchým ujištěním, že »od země lodi 
hnavše, se páni radovali, až za dva měsíce do Dánska připlovali*. 
Kdyby byl z historické zprávy o královském sňatku v Bukovci vyvodil 

136 



pravděpodobný důsledek, nebyl by mohl položiti nevěstinu jízdu s dán- 
ským průvodem jinam než do vod Labe. Ale plavba mimo střízlivé 
pobřeží labské, chudičké vzpomínkami historickými, nehodila se ani 
popisným, ani výpravným záměrům básníkovým. Již před svým výle- 
tem na sever zosnoval si plán svatební cesty ve své epopeji tak, že 
Valdemar přijme z rukou poselstva nevěstu kdesi ve vlnách Baltu na- 
proti výspě Rujany; česká princezna pak měla tam dospěti po Odře, 
zátokami Pomořanskými mimo ostrovy Volyň a Uznojmo. Takto měla 
vykonati »cestou svou mezi hroby a zbytky baltického Slovanstva, 
tehdy již rozdrceného a skonávajícího, plouti kolem Vinety nedávno 
před tím ztroskotané a v tajemném vidění zahlédnouti ve hlubinách 
vodních pohřbenou její nádheru, zatruchliti nad hřbitovem bratrského 
národa a předsevzíti si orodovati u příštího manžela za ubohé pozů- 
stakty nešťastného plemene. « Tento záměr určil dráhu již básní- 
kovu severskému zájezdu, jehož odraz lze krok za krokem sledovati 
v druhém zpěvu, tématicky nazvaném »Vineta«. 

Na rozdíl od prvního zpěvu, jehož šestistopý trochej směřuje k 
slavnostně popisné šíři, zbásněna jest »Vineta« trochejským veršem 
o pěti stopách, vhodnějším svou větší stručností, aby vyjádřil dějovou 
rušnost. Této ovšem není v jeho vstupu, věnovaném plavbě královské 
nevěsty do Štětina Labem až k Uznojmu; prozatím dělí se o slovo 
malíř pompy s krajinářem. Do světla a stříbra ponořen jest kolorit lodi 
i jejích svátečních příslušníků, zvláště rusého snílka Stranga a plavo- 
vlasé dívčí družiny Dagmariny; v teplých a nelomených barvách vlídné 
selanky provedeny jsou krajinné obrázky z pobřeží oderského, ozá- 
řeného jarním sluncem. Leč to, co čte zamyšlený zrak Dagmařin i jejích 
poučených průvodců pod kvetoucím povrchem této končiny, na míle 
jest vzdáleno dokonalé idyly; velmi jemným postřehem náladovým 
vyjádřil to básník ve verších jímavých ve svém anachronismu: 

»Ale časem, když se mráčkem kalí 

nebes oko, veselý ten luh 

na chvíli se smutným stínem halí, 

jak by nad ním letěl smrti duch, 

že se divák s mysli unylou 

rozhlédá jak širou mohylou.<< 
Duši a minulost kraje nevykládá Dagmaře vůdce a mluvčí dánského 
poselství, pan Strange, jímž právě zmítá sentimentální bol rytířského 

137 



srdce; úlohu jeho převzal pan Albert, který již v Praze se osvědčil 
nejen jako znalec řečí, zemí a národů, ale i jako zasvěcený čtenář 
v hlubinách lidské povahy. S jeho rtů dovídá se Dagmar o osudech 
pobaltského Slovanstva, k němuž již za hry v šachy projevila náklon- 
nost a soucit. Zprvu zachovává výmluvná řeč páně Albertova pravdě- 
podobnost historickou, vyjadřujíc přibližně poměr dánského křesťana 
z obchodnické země k slovanským pohanům, kolísajícím mezi pevnin- 
ským rolnictvím a pomořskými výboji, ale postupně mění se jeho slova 
v čirý výraz novověké romantiky dějinné, pod jejímž modrým prapo- 
rem plul básník český na sklonku XIX. století dolní Odrou. Proto ná- 
boženství a bájesloví pohanských Pobalťanů vyrůstá v Albertově vzlet- 
ném líčení z mateřského klína přírody, pojaté s vášnivostí pozdní ro- 
mantiky. Proto obraz staroslovanského patriarchálního života namalo- 
ván jest sympatickými barvami, jaké si od Herdera vypůjčovali Kollár 
a Šafařík, a v duchu jejich filosofie dějin, zpopularisované pak Palac- 
kým, vykládá se dějinný pád Pobalťanů pod válečným kladivem dán- 
ským jako vítězství válečné síly germánských Ižikřesťanů nad patriar- 
chální kulturou pohanského severního Slovanstva. Básník postřehl asi 
sám, jak jeho mluvčí, anachronistický pan Albert, upadá stále více do 
kollárovského humanitního starožitnictví, elegicky podmalovaného, a 
přetrhl proto jeho tesklivé zpravodajství o Bodrcích, Srbech a Luticích 
virtuosně propracovanou vsuvkou básnické krajinomalby o zátoce o- 
derské, zatarasené oběma ostrovy Uznojmem a Volyní: postřeh reali- 
stického pozorovatele zmizel při tom úplně v pohledu obrazivého ly- 
rika, jenž ve šťastné shodě s předsvatební náladou Dagmařinou zosobnil 
si Odru jako roztouženou milenku; tím zároveň zjednán oddech mezi 
Albertovou kronikou a Lykkovým bohatýrským eposem. 

A jižjiž vynořuje se na obzoru staroslavná Vineta, položená ve 
vědomém rozporu s historií nikoliv na jižní cíp Volína, nýbrž v souhlase 
s místním podáním a s pozdními kronikáři na severní břeh Uznojma. 
Nepozdravuje jí Svatopluk Cech sám apostrofou oddělenou od dějového 
proudu, nýbrž zase ukládá výmluvnému panu Albertovi, aby ji oslovil. 
Děje se to opět slohem, který pochází zřejmě z moderní kultury literár- 
ní: takto vedl Childe Harold své vzrušené lyrické samomluvy s opuště- 
nými dějišti velké minulosti, míse náladovou krajinomalbu s historický- 
mi vzpomínkami, kulturní obrázky z dávnověku s politicky nadechnu- 
tými úvahami z přítomnosti, vůni dojmu s hlaholem rétoriky. Co však 

138 



působilo jednotně jakožto projev nespoutané subjektivnosti básníka 
romantického, má v ústech dánského šlechtice z počátku XIII. věku 
příchut příliš strojené pravděnepodobnosti. Učený pan Albert jako živá 
kronika staré Vinety a jejích staletých zápasů s královskou mocí dán- 
skou, jež na svou válečnou korouhev namalovala misijní znamení kříže, 
dospěje přes stručnou zmínku o pádě Arkony ke ztroskotání Vinety 
Valdemarem Velikým, proti němuž se naposled soustředilo náhle ožilé 
pohanství Pobalfanův. Albertovo letopisecké vypravování postupuje 
příliš zdlouhavě k cíli, který ostatně v celkové osnově »Dagmary<c 
zůstává přece jen episodou; jest tu patrno, jak básník paběrkoval v dě- 
jepisných svých pomůckách, ztráceje náležitý smysl komposiční. 

Způsob, jakým zde spojil básnickou kombinaci s výtěžkem histo- 
rických zpráv, svědčí o šťastném důmyslu: pád Arkony, dosvědčený 
k r. 1168 a zevrubně vylíčený kronikáři souvěkými, dotčen jest nejprve 
stručnou zmínkou šestiveršovou, ale v zápětí použito jest veškerých 
jeho motivů k tomu, aby málo doložená zkáza Vinety z r. 1177 nabyla 
žádoucí názornosti a plastiky. 

Proč však ujímá se nyní místo pana Alberta slova obrněný rytíř 
Lykke? Není to pouhou náhodou. Nestalo se to dozajista jen proto, že 
Albertova řeč zdála se básníku již příliš dlouhou; ani v jiných básních, 
ani v »Dagmaře« nevyhýbal se Svatopluk Cech tak rozsáhlým výkonům 
řečnickým, i když v nich skutečný děj byl neepicky nahrazován pou- 
hým referováním. Mnohem spíše nahlédl, že pro divokou válečnou ka- 
tastrofu, při níž hrůza zabouřila nad mořem ohněm i mečem, se nehodí 
Albertovo elegické podání; jako vypravovatel nebyl tu na místě nikdo 
spíše než přímý účastník onoho boje, válečník od hlavy k patě, Olaf 
Lykke, jenž již při poselství v Praze vystupoval v plném krunýři. 
Právě v ústech tohoto křesťanského vikinga vyjímá se velice oprav- 
dově bohatýrská zvěst o událostech skutečně tragických ve vzrušují- 
cím svém spádu a v dějinném svém dosahu; proti tomuto zoufalému 
konci celého plemene a celé jeho národní víry ustupuje v pozadí jak 
křižácký příběh ze Svaté země ve zpěvu prvním, tak biskupův branný 
pokus o vzdorovládu ve zpěvu pátém. Škoda jen, že to, co Olaf Lykke 
vypráví, jest jen ve velmi volné souvislosti s hrdinkou básně, a zůstává 
tudíž, i při myšlenkové spojitosti s Dagmařiným slovanstvím, pouhou 
neúměrnou episodou! 

Jestliže kdy, tanul Svatopluku Čechovi právě zde, při Lykkově 

139 



vypravování o zkáze Vinetj^ na mysli ideál hrdinského slohu, jak jej 
vypracovali renesanční epikové užitím prostředků homérských a vergi- 
liovských při látce středověké. Jako u Homéra odehrává se boj vlastně 
netoliko mezi dvěma vojsky pozemskými, ale i mezi znepřátelenými 
tábory dvojích božstev, dánské Nejsvětější Trojice a vendského Tri- 
glava; po způsobe Tassově mísí se v tomto zápase o plující svatyni a o 
chrám Triglavův i s posvátným bohovým koněm živly pohanské s 
prvky křesťanskými, a proto na obou stranách stojí v popředí bitevním 
vedle válečníka kněz; Iliadu připomíná válčení na lodích, Aeneidu požár 
přemoženého města, jehož posvátné ochranné místo kácí se v rumy. 
Ale Svatopluk Cech, jenž ze školských výkladů dojista znal Lessingovu 
nauku, že pravý epik proměňuje každý popis v děj, obrátil ve vlastní 
praksi tuto laokoontovskou zásadu na ruby; u něho se zpravidla děj 
mění v popis, či spíše v malbu až divadelní dekorativnosti. Obrovský 
biskup Absolon na přídě bitevní lodi s válečnou sekyrou v ruce a se 
zlatou, safíry posetou infulí na hlavě; štíhlý a tmavovlasý praporečník 
se stříbrnou korouhví nad trojhlavou modlou uprostřed zástupu bělo- 
rouchých kněží na plující svatyni vendské; hořící chrám Triglavův ve 
Volyni, od jehož sršících jisker chytá bílá hříva bohova komoně, vede- 
ného starým vysokým žrecem mléčného vousu i vlasu; ohromná zlatá 
socha Trigiavova ve vnitřku volyňského chrámu, měnící uprostřed pla- 
menů podobu a kácející se hromovitým pádem — tof řada skvělých 
obrazů samoúčelně komponovaných, vypočítaných na účinek barevný 
i světelný, užívajících po rozumu starší historické školy malířské dějin- 
ných výjevů za podnět divadelních skupin, ozářených mocným vrhem 
umělého světla. 

Popisnou svou vlohu ukojil zde Svatopluk Cech ještě jiným způso- 
bem, široce rozpředenými příměry homérskými, jimiž Lykkovo vy- 
pravování prostoupeno jest v hojnosti u Čecha nebývalé. Jest nesnadno 
rozhodnouti zda zaslouží spíše podiVu jefich názornost, přivoděná 
úzkostlivě podrobným propracováním obou půlí, či jejich přiléhavost. 
Se samolibou virtuosností pohrává si v nich básník slovem, obrazem, 
přímětkem; vyčerpává celou škálu stupňování i dojmového sestupu; 
hromadí paralely a antitese a pranic nedbá, zda neochromí těmito za- 
stávkami kouzelného stilisty hlavní epický děj. Důvtipně volil a razil 
tato přirovnání tak, že se úplně srovnávají s povahou mluvčího, rytíře 
Lykka, lovce a znalce přírody: loďstvo dánské střetne se s vendskými 

140 



koráby jako dvě hejna dravých ptáků ve vzduchu; plující svatyni Tri- 
glavovu napadnou dvě dánské lodice jako chrti jelena; plameny ve 
vinetském chrámě podobají se pobouřenému hnízdu zmijí; perlami pro- 
pletená hříva posvátného koně Triglavova připomíná návěj sněhu za 
slunečního svitu. Jaká kultura slova, sloužícího oddaně a povolně roz- 
kazům královského oka básníkova! 

Olaf Lykke jest z rodu oněch důrazných vypravěčů vojenského 
stavu, kteří širokým a zvučným slovem oživují vlastní hrdinskou minu- 
lost hlavně pro sebe, nepřihlížejíce valně ke svým posluchačům; koná 
to svrchovaně důstojně a bez nejslabšího stínu chvástavosti. Na rozdíl 
od pana Alberta, který se dovede vmysliti do slovanských zájmů a 
elegické nálady vznešené své posluchačky, nevyhledává pan Lykke 
vůbec motivů, hovějících jakkoliv povaze Dagmařině. Teprve jeho závě- 
rečná poznámka o lidové pověsti, jako by se byla Vineta potopila na 
mořské dno, třebaže jest pronesena spíše ironicky, souhlasí s Dagmaři- 
ným vnitřním zvlněním, stoupajícím stále bouřlivěji, až se promítne 
viděním princezniným. V něm podněty přijaté z vypravování Albertova 
i Lykkova jsou zpracovány obrazností středověké křesťanky, ale zá- 
roveň provázeny cítěním čistě ženským. 

Poslední posun ruky Lykkovy při epickém zpravodajství ukazuje 
k ohromnému černému kříži, vztyčenému Dány na vypáleném a přeora- 
ném místě někdejší Vinety, sídla to Triglavova. S tímto temným křížem 
sdružuje pobouřená mysl Dagmařina nyní děsivý přízrak, neboť na 
něm vidí dcera českého národa rozepiatu a přibitu umučenou postavu 
alegorickou v bílém šatě a s korunou z trní i z lípového listí ve vlasech, 
k nimž se nepřátelsky snášejí dva okřídlení dravci. V tak úchvatném 
jinotaji pravého pašijového patosu vídali polští visionářští malíři, hlá- 
sící se k národnímu mesianismu, utrpení své vlasti; skutečně Dagmařin 
tragický přelud připomíná okruh romantické malby polské od Artura 
Qrottgera po Janu Styku, do něhož Svatopluk Cech vkročil již Jadvi- 
žinou episodou ve »Slavii«. Myšlenkově postoupil tu Svatopkik Cech 
zřejmě nad spřízněné umělce polské, pracující buď štětcem nebo pe- 
rem. Kdežto u nich sloužila citově vzrušená obraznost výhradně utrpe- 
ní vlastního národa, dal se Kollárův dědic uchvátiti a inspirovati hořem 
Slovanstva veškerého; jest nesnadno rozhodnouti, zda ona »obrovitá, 
smutně krásná žena« na kříži volyřiském zosobňuje tragiku vendskou 

141 



či slovanskou vůbec — snad záleželo básníku dokonce na tom, aby 
tento rozdíl zůstal zastřen. 

Jakoby u vytržení snovém, hromadí se Dagmařiny přeludy. S výše 
tak děsivé upírá Dagmar pohled do ochlazujících hloubek mořských, 
kdež však uprostřed báchorkových divů květeny i zvířeny vodní uzří 
potopenu starou Vinetu, v níž obývají typické zjevy hrdinské idyly slo- 
vanské. V úplné shodě s vlastními zkušenostmi v Kozerově a v Lípě a 
podle pravidel svého procesu tvůrčího proměnil zrakovou visi v haluci- 
naci sluchovou — duchové, žijící v propadlém městě podmořském, o- 
svobozují se ze svého hoře šumnou písní, velkou elegií vyhubeného 
národa, která posléze přechází v hlas pomsty, ječící, stenající a řvoucí 
z rozvlněného Baltu. Veškerých prostředků své působivé zvukomalby, 
všelikých darů výrazového stupňování, nejrozmanitějších uskoků bás- 
nické rétoriky využil Sv. Cech v těchto šesti uzavřených desetiveršo- 
vých slokách, střídajících rýmy mužské a ženské, aby rozvedl »šum- 
nou píseň duchů« v chorál co nejsložitější. Jest to jedno z míst, na němž 
můžeme změřiti výrazový vzestup básnického slova českého od Jana 
Kollára po Svatopluka Čecha, kteří myšlenkově nejsou od sebe příliš 
vzdáleni. Kdežto v předzpěvu »Slávy dcery« zní povzdech nepomště- 
ných duchů vyhubeného Slovanstva (»Stíny jejich na dvou se časů 
hněvajíce ničemnost, ve mhle sivé těchto zřícenin úpně vyjí«) jako 
pouhý akord vytužený dotykem smyčce ve vysoké poloze, vládne 
Svatopluk Cech v závěru druhého zpěvu »Dagmary« celým orche- 
strem, který od nyvého ševelení harf se stupňuje až k bouřlivému plenu 
veškerých nástrojů kovových a zešťových. 

Kolik temných a příkrých disonancí nahromadilo se ve vnímavé 
duši Dagmařině za svatební jízdy od Štětina k Rujáně! Jaké hrůzy ple- 
menného záští a náboženského nepřátelství vzbudilo před jejím něžným 
zrakem vypravování Albertovo a Lykkovo! Do kolika rozporů se svě- 
domím zbožné křesťanky a slovanské humanistky zapletlo ji uvědo- 
mení, že sama právě přijíždí na trůn říše, jejíž dějiny poskvrněny jsou 
tolikerým ukrutenstvím, zbroceny tolikerým krveprolitím! Toto nové 
zdrcující poznání zaléhá k ní netoliko z výkladů dánské družiny, ale 
i z hlasů moře a z přeludů ve vzduchu, takže královská nevěsta omdlé- 
vá mezi oběma světlými bytostmi, s nimiž od nynějška bude spojen její 
osud, mezi Strangem a Kristinou. Avšak lidské i básnické povaze Ce- 
chově jsou tato hustá mračna sporů a hrůz nesnesitelná, takže stůj 

142 



co stůj hledá paprsek, který by je vítězně prorazil. Dagmar nesmí do 
Valdemarova náručí a k dánským břehům připlouti zkrušena, zlomena, 
bez naděje, ba v zoufalství. 

Nad němým pohřebištěm vyhlazeného kmene sklene se teplá a 
smírná noc s hvězdami a s plnou lunou. Dagmar, sedící na přídě lodní, 
spíná ruce k modlitbě. Prosí Boha pouze za nešťastné Pomořany slo- 
vanské, jak napovídá básník o její štkavé modlitbě? Ci zárovefi obrací 
se v poslední své panenské noci k nebesům s prosbou, aby jí uchovala 
její víru ve vítězství dobra, v možnost shody mezi národy, v živou 
sílu činorodého křesťanství? Celá její panovnická i manželská dráha 
na dánské půdě dosvědčuje, že nezapomněla za památné noci oné ani 
na tyto své mravní zásady, a že smírné řešení dánsko-slovanského 
problému jest pouze jednou částkou jejího královského poslání. 

Základní osnovu tohoto nového Dagmařina životního poslání Sva- 
topluk Cech mohl převzíti z písňové své předlohy dánské, které se 
přidržel i Vocel, zpracovav lidovou romanci »Věno manželské« v první 
části trojdílného cyklu »Královna Dragmíra«. Ale co prostonárodnímu 
pěvci severskému i knižnímu romantiku českému vystačilo na celou 
epickou píseň, to jest pouze jednou, třebaže hlavní z motivických 
složek třetího zpěvu Čechovy epopeje, nazvaného »Svatební dary«. 
Slavnostní a obřadný malíř slovesného dekoru dělí se i tuto s umným 
řečníkem o hlavní úlohu; vlastnímu epikovi přiřčeno jest však místo 
nepatrné. 

Opíraje se jednak o své cestovní zkušenosti v Jutsku, jednak o svou 
intuiční schopnost proniknouti do rázu i života středověkého města, 
položil Svatopluk Cech děj tohoto zpěvu do starodávného Ribe; ctihod- 
né cihlové katedrále s čtyřhrannou věží, kterou sám navštívil, mohl 
přiřknouti při svatebních událostech podíl jen skromný, zato však 
soustředil hromadné dění i intimní výjevy novomanželské k hradu 
Ribehusu, nyní již nadobro propadlému v travinách a rákosí za přívě- 
tivým městečkem. Plesná a svěže barvitá oslava Ribe středověkého, 
jak se vyšňořilo květy, praporci i kroji na uvítanou mladého páru 
královského, přervána jest obsáhlou retrospektivou, jíž si brožíkovský 
básník nedovedl odepříti. Setkání Valdemarovo s Dagmarou na lodi 
naproti Rujáně se mu proměnilo v milostný, holdovací výjev v doko- 
nalém slohu rytířském; první slovné dorozumění snoubenců v lodním 
stanu inscenoval jako důvěrnou slavnost pod nachovým baldachýnem 

143 



v přítomnosti Kristinině a Strangově; cestu od lodi ke královskému 
sídlu v Ribe rozčlenil dokonce v řetězec obřadných obrazů, zasazených 
vesměs do pestrého rámce hromadné účasti jásajících zástupů. Celá 
krojově rozmanitá družina světského i duchovního panstva obklopuje 
jasnou královnu, když loď zakotví u břehu; Dagmar v stříbrotkaném 
rouše po koberci vystupuje z lodi a přijímá první ovace nadšených 
poddaných; drahou potaženou čalouny a posypanou kvítím jede do 
města Dagmar na bělouši zlatě sedlaném a Valdemar na bujném černém 
oři. S důmyslem hledajícím dychtivě látku pro vlastní vlohu popisnou, 
naznačil Svatopluk Čech, kterak novou svou královnu vítá s dánským 
lidem, zálibně podaným v středověké pestrosti, také dánská říše: kra- 
jinář, dbající výslovně o typisaci a stilisující zjednodušení, mohl zde 
doplniti malíře obřadného. Dagmar sleduje novou svou vlast jednak 
při plavbě mezi dánskými ostrovy mezi Bukovcem a Ribem, jednak 
s ozubené věže Ribehusu, kam ji uvedl Valdemar, aby tváří v tvář své 
říše jí vyznal lásku rytířskou a manželskou zároveň. 

A v této slavnostní chvíli, když se Dagmar za blaženého vý^skotu 
lidu ocitá s Valdemarem blízko obloze, odevzdává básnický malíř, po- 
někud unavený i unavivší, slovo básnickému řečníku, jenž pak neustane 
až do konce zpěvu. Neočekávejme dramaticky vzrušeného dialogu mezi 
královskými novomanžely; dostane se nám spíše zaokrouhlených sa- 
momluv, jenom zevně seřazených do formy rozhovoru. Valdemar i 
Dagmar, doposud karakterisovaní krojem, fysiognomií i pohybem, pro- 
jeví tu svou povahu obsahem řečí, nikoliv však jejich slohem, neboť 
oba použijí téže široké zdobnosti ciselovaných obvětí, téhož lesklého 
bohatství umělých metafor, téže nákladné strůje rétorických figur. 
Nelze si ani představiti projevu méně individualisovaného, než jest 
Valdemarova zpověď lásky na věži Ribehusu, volně obměňující motivy 
pražského svatebního poselství Strangova: platónský idealism lásky 
na dálku a beze vztahu ke skutečnosti přehodil si v těchto horujících 
slovech těžce krumplovaný plášť rytířskosti středověké, která si, ne 
právě přesvědčivě namlouvá, že milostná něha nadobro přepodstatnila 
povahu válečníka a dobyvatele. 

Velice vhodně zařadil Svatopluk Čech právě sem Dagmařinu žá- 
dost za svatební dary, která jako v písni Vocelově jest jen váhavou 
a plachou odpovědí na Valdemarovu důtklivou výzvu. První prosbu 
převzalo epos Čechovo věrně z lidové tradice dánské: Dagmar, upo- 

144 



zorněna úpěnlivým naléháním nešťastné strýně královy, dožaduje se 
milosti pro manželova ujce, biskupa Valdemara, který v žaláři pyká 
již čtrnáctým rokem za vzpouru proti zákonitému vladaři; ačkoliv král 
Valdemar zná lépe povahu Istného spiklence a ačkoliv před ní svou 
choť varuje, přece slibuje propustiti licoměrného vězně. Již v dánské 
prostonárodní baladě jest napověděna různost povah a životních zku- 
šeností, projevivši se při králových námitkách proti Dagmařině prosbě; 
Svatopluk Cech jen prohloubil tyto nápovědi a případně naznačil, že 
právě zde se naskýtají dějové nitky pro další vývoj událostí. Též druhá 
Dagmařina prosba za polevení těžkých břemen, uložených rolníku dán- 
skému, setkavší se se souhlasem u krále, má v písni svou tradiční oporu, 
ba náleží k nejtrvalejším složkám starodávného dánského podání o 
Dagmaře. Cechovým výhradním majetkem není však pouze její kraso- 
řečnická výzdoba, nýbrž i motivace zřejmě osobní: apoteosu rolníkovy 
práce a jeho významu ve státě nepronáší zde toliko královská potom- 
kyně Přemysla oráče, ale zároveň básnický vnuk selského rodu, věrný 
milovník venkovských lánů a neúnavný strůjce idyl, svítících zlatem 
zralých klasů a stříbrem nabroušené kosy. 

Vybídnuta králem, aby požádala konečně něčeho pro sebe samu, 
pronáší Dagmar, vzor nesobecké obětavosti, prosbu za své pokrevence, 
slovanské Pobalťany; zde se Čechova invence úplně odchýlila od 
dánské tradice písňové i ode všeho, o čem promlouvaly jeho dějepisné 
pomůcky. Dagmar, která k manželi spíná úpěnlivě ruce za nešťastné 
Vendy, není ani Češka, ani Dánka století XIII., nýbrž kollárovská Slo- 
vanka romantického věku. Ohlasem předzpěvu »Slávy dcery« jest její 
důkaz, že pokrevenské příbuzenství s Pomořany poznává z tváře, 
z mravů i z mluvy. Z téhož pramene temeni vášnivá a temná elegičnost, 
s kterou podnítivé slovo Dagmařino líčí zotročení a prokletí Slovanů 
pobaltských na půdě zděděné po otcích. V duchu herderovsko-kollárov- 
ské filosofie dějin vyvrací pak Valdemarovy námitky o nutnosti dán- 
ského obranného boje proti vendským útočníkům a o náboženském po- 
slání křížových tažení na pohanské Slovany. Dagmar přisuzuje totiž 
Qermánům vinu, že původní pokorné zemědělce slovanské naučili ná- 
silí, a hlásá nutnost šířiti nauku Kristovu mezi pohany laskavým slovem, 
jež na rozdíl od krvavého kovu germánských misionářů učinili blaho- 
dárným nástrojem věrozvěstectví slovanští bratří solunští. Humanita 
křesťanská jest v Dagmařině životním programu těsně spiata s patriar- 
10 145 



chálním slovanstvím, které proti obchodnímu a válečnému imperialismu 
severskému zastává práva rolnické selanky. 

Jest pravděpodobno, že dojde ke smírnému vyrovnání těchto obou 
protilehlých zásad mezi protichůdci tak tj^pickými, jakými se již za 
prvních dnů líbánek jeví Valdemar a Dagmar ? Toho, co mladá královna 
vymůže, dávajíc v sázku štěstí svého manželství i vladařství, na Val- 
demarovi, jest málo více než milostný ústupek roztouženého novoman- 
žela sličné choti, jíž nelze nic odříci: Dagmařinými slovj^ jest Valde- 
mar přemožen citově, aniž se dal rozumově přesvědčiti; předsevzetí, 
jež pojal v náručí své vj-toužené ženy, rozplynulo se s růžovými mlha- 
mi líbánek; další děj, kterj^ tak vj^datně rozvíjí nápovědi učiněné při 
prosbě za biskupa Valdemara, sotva naznačuje, že král dánský opravdu 
své choti odevzdal třetí dar svatební. Svatopluku Čechovi se podařilo 
proměniti kollárovské živly elegicko-slovanské v krásně propracované 
téma řečnické; dovedl je vepřísti do Dagmařiny povahokresby; uvedl 
je v těsnou spojitost s dějinným pozadím své epopeje. Avšak v pravý 
epický motiv mu neztuhly. Další výpravná osnova básně ovládána jest 
dvěma jinými prvky dějovými: osudem biskupa Valdemara a plachou 
láskou Strangovou. 

Pro události Dagmařiných a Valdemarovj^ch líbánek, určené do 
čtvrtého zpěvu básně, Svatopluk Cech neměl opory ani v lidové tradici 
dánské, ani ve zprávách dějepisných, takže jeho obraznost mohla po- 
užíti za pomůcku pouze cestovních vzpomínek, soustřeďujících se ko- 
lem skrovných trosek zámečku, jejž Valdemar uprostřed jezírka vybu- 
doval pro mladou svou choť. Jeho jméno Qurre dalo zpěvu název; 
jednota místa jest tu provedena zdařileji než jednota děje. Popisný 
živel, namnoze přetížený únavnou něhou a dusnou milostností, zastřel 
opětně jádro epické, které tvoří jakousi exposici rušných dějů, rozví- 
jejících se pak ráz na ráz ve zpěvu následujícím, ale doposud zůstávají 
od sebe oddělena jejich obě pásma, intimní příběh Strangův a politické 
osudy biskupa Valdemara. 

Svěží a radostné barv3% které pohrávají příslušným odstavcem 
cestopisné stati »Ve stopách královny Dagmary « i arabeskou »Tove- 
lille«, zachovány jsou v básnickém líčení zámku, jezera i háje gurrské- 
ho. Trojzvuk zeleně, modře a běli jasně proniká v zálibném obrazu 
milostného zátiší královských novomanželů i v oslavné kancóně skal- 
dově, vložené s formalistickou virtuositou a s komposičním rozmyslem 

146 



mezi popis líbánkového zákoutí a malbu melodramatické situace Stran- 
govy — dějiny na chvilku zdřímly nad Dánskem, kde kvetoucí jaro 
svými barvami a vůněmi obestírá štěstí královské. Čtenář až se dusí 
náladou blaha a ovzduším lásky, když v růžové besídce uprostřed 
růžového sadu Dagmar stulena v něžné a horoucí náručí Valdemarovo 
zajíkavě vypovídá svůj sen o ráji a o růžích: příliš pastosně nanesl 
zde básník barvy sladce svítivého inkarnátu, jež roztírala touha osamě- 
lého srdce panicova. 

Nebylo by však v duchu rytířské erotiky, kdyby hrdinku epické 
básně obklopovalo toliko blaženství manželské a ne zároveň milostné 
zanícení toužebného a nyjícího dvořana, jehož cudná vášeň se stup- 
ňuje tím více, čím jemu nedosažitelnější zůstává zbožňovaná žena 
lenniho pána a královského vladaře — teď naskytlo se v ději vhodné 
místo, aby byla obšírněji rozpředena milostná krise, která propukla 
již při námluvách na dvoře pražském. Královna Dagmar kochá se bla- 
ženě v objetí silného a krásného Valdemara, nedbajíc o nic a o nikoho 
mimo něj, a současně ztravují se žárem nedoznané lásky k ní hned dva 
rytíři z její nejbližší družiny, k nimž 'ona sama zachovává zdrženlivou 
laskavost vznešené dámy: králův důvěrník, Strange Ebbeson, jenž 
v Praze vyhrál pro svého pána Dagmařinu ruku, ale při tom prohrál 
v šaších vlastní srdce, a mladistvý, plachý panošík z Jutska, sloužící 
královně dvorným činem i roztouženou písní. Takto Svatopluk Cech 
situaci zbytečně znásobil a zkomplikoval, ježto jutské páže jest pouhým 
matným odleskem pana Stranga. Jest třeba nadsazeného paroxysmu 
platónské rytířskosti, v němž si zde básník prese všecku míru libuje, 
aby se vážnost situace nezvrhla v bezděčnou komiku: Strange Ebbe- 
son nežárlí na krále, jemuž Dagmar náleží tělem i duší, nýbrž na ry- 
tířské plaché panoše, jež od ní obdrželo dárek za svou obětavou úsluhu; 
netrhne ani brvou, když Valdemar se mu vyznává ze slastí svých lí- 
bánek, ale svede s plavovlasým vlečkonošem zápas o Dagmařinu gra- 
nátovou sponku; dříve než cokoliv Dagmar z jeho lásky postřehla, vy- 
povídá, nemoha již snésti vnitřního rozporu a vášnivého napětí, králi 
služby a odchází z Qurre. Než, v podání Cechově zůstává úplně bez 
komiky toto lichtensteinovské »okotržné blouznění «, neboť je provází 
nejvyšší básníkova opravdivost; kdežto líčení líbánek působí dojmem 
násilné konstruovanosti bez smyslového názoru, věříme této jinošské 
touze důsledného platonika, jemuž žena jest idolem. I zde přesvědčuje 

10* 147 



Svatopluk Cech jako básník serafismu, jenž se zádumčivou grácií Pia- 
tenovou tuto scénu obklopil náladovou hrou několikanásobného úběle: 
mramor stupňů sklání se do stříbrného jezera, kudy mezi lekníny pluje 
sněžná labuť. 

Válečný roh, který z dálky jako cvičebna hra zazněl do milostného 
laskání Valdemarova s Dagmarou, značí dějový obrat, třebaže král 
podlehl jeho svůdné moci prozatím jen na okamžik. Od nynějška jest 
všecko přípravou a pobídkou, aby se královská idyla změnila v boha- 
týrské epos, a aby Valdemar střásl sladká pouta; stupňování to se po- 
dařilo Svatopluku Čechovi mistrovsky. Místo dvorného seladona Stran- 
geho vystoupí v popředí nejprve drsný válečník Lykke, poté starý po- 
litický intrikán biskup Valdemar; jestliže onen povzbuzuje krále k či- 
nům válečným vůbec, obrátí tento výbojnou jeho mysl přímo k vý- 
pravám křížovým; symbolicky naznačuje nové období vlády Valde- 
mara Vítěze zdobný pohár na tabuli při hodokvasu, za něhož se smíří 
král a biskup; širokým slovem homérským popisuje Svatopluk Cech 
umné řezby ve sloni slavnostní této číše, jež znázorňují typické udá- 
losti dánských bájí a dějin, soustředěných kolem krvavého vítězství 
kříže nad pohanstvím — Valdemar čerpá odtud mimoděk pobídku 
k novým výbojům křižáckým, ale čtenář zároveň si uvědomuje, kterak 
s dánskými představami o hrdinství nerozlučně jest spojeno potírání 
živlu slovanského. Valdemarův přelom jest motivován ještě hlouběji; 
správná básnická psychologie ukazuje totiž, že k němu v duši bohatýra 
rodovou tradicí i povahou nedošlo pouze na nabídku dvou osob z blíz- 
kého okolí, nýbrž z vlastního duševního vývoje králova. Po důrazné 
a rozhorlené promluvě Lykkově vydává se Valdemar na lov, z něhož 
se vrací rozohněn, jako by se byl napil prolité krve zvířecí a tím za- 
toužil i po krvi lidské. Pak nejen odmítá Dagmařinu humanitu, ale dává 
také ochotně slechu biskupovým plánům o velkém tažení křižáckém 
proti Čudům. 

Dokud jest na Qurre, podléhá však přece Dagmařinu vlivu, i když 
neuznává správnosti jejích názorů. Proto podaří se andělské choti smí- 
řiti Valdemara se zpronevěřilým strýcem biskupem, jenž se za krá- 
lovy nepřítomnosti vetřel uprostřed žebráků do přízně Dagmařiny; 
stavě se kajícníkem, ošálil jí pokornými slovy a křesťanským odhod- 
láním skončiti jako misionář mezi Čudy. Lstná jeho výmluvnost nemi- 
nula se účinkem ani u královského synovce, dobře připraveného pří- 
148 



mluvou manželčinou. Valdemar podá starému zrádci ruku ke smíru 
v soukromí, ba později prohlásí při veliké hostině veřejně, že jej vzal 
na milost, a dokonce přijme za své ošemetné záměry vypraviti se 
proti čudským pohanům s křížem v čele a s mečem po boku. Líbánky 
královské a mírová episoda v Dánsku jsou u konce. — Valdemar Vítěz 
opouští Qurre, loučí se s Dagmarou a vstupuje do tradičních stop svých 
předků. 

Ani Strange, ani Lykke, ani král Valdemar nevyrostli před čtená- 
řovými zraky ani o píď ve čtvrtém zpěvu, neboť básník rozvedl na nich 
pouze ony povahové rysy, které vydatně naznačeny již ve vypravo- 
vání předchozím. Tím mohutněji se vztyčuje postava králova ujce, 
biskupa Valdemara, která má nyní způsobem velmi rozhodným za- 
sáhnouti do dalšího děje. Nevystupuje nepřipravena, ježto při králově 
hovoru s Dagmarou o svatební dary byla dosti do široka rozpředena 
karakteristika starého úkladníka, pro nějž spanilá duše Dagmařina vy- 
prosí na choti propuštění ze žaláře. Ale nyní zjevuje se biskup Valde- 
mar v názorné životnosti, ba plastikou svého zjevu i psychologickým 
prohloubením povahokresby překoná snad všecky osoby epopeje, mezi 
nimiž jest jediným padouchem. Uprostřed tolikeré konvenčnosti podařil 
se v něm Svatopluku Čechovi realisticky přesvědčivý člověk zmítaný 
vášněmi, ale způsobující ještě větší zlo chladně úskočným rozumem. 
Lze vzpomínati ne-li sourodého biskupa Mikuláše z Ibsenových »Ná- 
padníků trůnu«, tedy dozajista některých stařeckých figur Shakespea- 
rových, po jejichž způsobe jest uveden ve dvou mohutných výjevech: 
jako ponížený prosebník v žebráckém šatě u fortny, kde Dagmar roz- 
dává almužnu, a jako zhroucený spící kmet, propadlý zuboženou svou 
postavou do křesla, když k němu Dagmar dovede svého chotě. Básník 
jej nadal zlobou až démonickou, pro niž vytvořil romaneskní pozadí 
příšerného vězení oringsborského, malovaného s byronským patosem 
až do té zádumčivé poesie pavoučka žalářního: psí pokora, sebeobža- 
loba kajícníkova, náboženské vytržení misionářské, bezmezná vděčnost 
králi-soku jsou pouhou maskou panovačných záměrů prohnaného intri- 
kána, jenž krále Valdemara stůj co stůj touží odstraniti z Dánska. Ale 
nikdo neprohlédl jeho lsti a nikdo nerozumí podivnému blesku, který 
občas vyšlehne ze zapadlých zraků, zpříšerňuje ještě zvětralou a vrás- 
čitou tvář, modelovanou věkem, utrpením a zlobou. 

149 



Než biskup Valdemar, veřejně zcela rehabilitovaný, rozvlní jako 
buřňák »climurné vlny svaté války«, kmitne se dějem básně ještě na- 
posled utěšený obrys milostného zátiší gurrského, jež král s Dagmarou 
i s družinou navždy opouští. Ale neobtáčí zámečku a jezírka již 
vesna vonným věncem květů, nýbrž jeseň teskní s opuštěným sídlem. 
Pro náladu tu zvolil Svatopluk Cech lyrický tvar: jako na počátek, 
tak i na závěr zpěvu položena jest skaldova kancóna, tentokráte ele- 
gická, třetí to písňová vložka, odlišná i rytmicky od epického ostatku. 
I zde napověděl však Svatopluk Cech další etapu dějovou: 

»Ted královnu v Ribe objímá stesk, 

an hrdý kníže 

kdes daleko letí v bitevní třesk 

jak živý blesk 

za velikost Dánska, za oslavu kríže.« 

Na rozdíl od ostatních zpěvů má pátý oddíl epopeje, nadepsaný »Dane- 
brog«, prudký dějový spád. Popisné odbočky ani lyrické vložky ne- 
přerušují událostí, rozdělených mezi všecky hlavní osoby básně a za- 
plétajících i nejpokojnější z nich do příběhů válečných. Bojují oba Val- 
demarové, ujec i synovec, krev brotí přední hrdiny dánské, Stranga, 
Lykkeho i Qlobeho, ba i jutský panoš Dagmařin tasí meč v obraně; 
veškeré pak tyto zápasy soustředí se kolem královny, jež s věrnou 
Kristinou takřka neustupuje s jeviště. Obratnou a hutnou komposicí do- 
cíleno jest naprosté jednoty dějové, ano i místní. Boj věrných dánských 
poddaných o ribský hrad a královnino bezpečí proti proradnému bisku- 
pu Valdemarovi zhuštěn jest do dvou vrcholných dnů, z nichž pozdější 
obsahuje zároveň vítězný návrat králův z Cudska; samy události vý- 
pravy finské shrnují se retrospektivní zprávou páně Lykkovou, kterou 
Dagmar přijímá před příchodem Valdemarovým. Ale osudy mladého 
páru královského se již rozešly: zatím co její osoby i jistoty proti 
biskupovi hájí Strange, panoše a Globe, podniká král Valdemar činy kři- 
žáckého hrdinství po boku nové oblíbenkyně, snědé portugalské prin- 
cezny Berengarie, dobrodružky palčivých zraků a temného vlasu. 
Takto jest zpěv »Danebrog«, pro mladou dánskou královnu, jež oče- 
kává příchod dítěte, školou životního zklamání: podlé jednání biskupa 
Valdemara, jenž jest jí tolik zavázán, oloupilo ji o víru v dobrotu lid- 
ského srdce, lehkomyslná nevěra manželova otřásla její důvěrou 
150 



v ochranné teplo rodinného krbu. Dagmar v těchto zkouškách prozatím 
obstojí, mohouc spoléhati na své věrné, kteří se přihlásili v dobách 
nejrozhodnějších, když biskup, odhodiv škrabošku, uchvátil panství 
nad Dánskem a uvěznil Dagmar. Zatím co Globe, změnivší se neoče- 
kávaně z kupce a požitkáře v hrdinu, sešikoval na královninu ochranu 
měšťanstvo a obchodnictvo dánské, rozdmychal Strange Ebbesón se 
zahalenou tváří a granátovou sponkou na srdci v panstvu i v lidu sou- 
stavný branný odboj proti Ižikněžskému uchvatiteh, dobyl skvělým 
útokem Ribe, nastavil tam hrud ráně biskupa, když tento vnikl do 
komnaty Dagmařiny a položil za ni život. Teprve tu prohlédla Dagmar, 
která v záhadném obránci poznala »panice jarobujného, jenž na praž- 
ském hradě jako zlatý motýl těkal v panen sadě«, tajemství mrtvého 
Stranga, ale neuvědomila si plně, že před ní leží mrtev muž, jenž ji 
na světě miloval nejvroucněji; teprve příjezd Valdemara s Berengarií 
měl ji přesvědčiti, že jen omylem přisuzovala tak věrnou lásku svému 
manželu. 

V těchto bojích a zkouškách došla Dagmar konečně příležitosti po- 
patřiti životu hloub do očí a porozuměti lidské povaze správněji než ji 
v závětří domu otcovského učil nezemský křesťanský idealism. Přestala 
býti nevědomou dívkou i zhýčkaným mazlíčkem svého chotě za líbá- 
nek; nosí pod srdcem děcko a okusila trpké ovoce samoty; nejosobnější 
zkušeností poznala, co jest přetvářka, lež a zrada, ale zároveň napila 
se z vrchovatého poháru lidové příchylnosti. Bylo by očekávati, že 
žena původu královského, vzácných darů duševních vyroste v tako- 
vých zkušenostech v bytost životního rozhledu a zralé moudrosti, jež, 
usilujíc o blaho státu i královského rodu, strhne, opírajíc se o vše- 
obecnou oblibu, politické nitky do své energické dlaně, zamezí seč jest, 
aby se proradnost nešířila kolem ní, zorganisuje branný odpor proti 
mrzkému uchvatiteli a především prohloubí svou křesťanskou, dotud 
nereálnou humanitu tím, že jasně odliší boj obranný od boje útočného 
a násilnického. Ale na to nestačily psychologické prostředky Čechovy 
a jeho znalost ženské duše. Dagmar, vzorná milenka, manželka a nyní 
1 matka, zůstává stále ženou výhradně pasivní, u níž bibUcký příkaz ne- 
odpírati zlému, vyhnán jest až do nelidské krajnosi, a jejíž jedinou 
ovšem dosti pochybnou zbraní jest čistota andělského pohledu, odzbro- 
jujícího zločince. Biskup Valdemar ztroskotal její víru v dobro; naplnil 
děsem a hnusem její duši, když před ni předstoupil jako nejničemnější 

151 



lhář; zbavil ji osobní svobody i skutečných přátel — ale Dagmar za- 
mítla možnost prchnouti z jeho moci ke svému lidu, zadržela ruku pa- 
nošovu, namířenou proti biskupovi, když ohrožoval její vlastní život, 
propustila úkladníka, který právě proklál jejího obránce Stranga, tajným 
vchodem, čímž jej zachránila před zaslouženou pomstou lidu a zákona; 
zavázala žasnoucí páže k mlčení. To není pozemská žena, jejíž vnitřní 
dění nás zajímá, toť spíše světice z legendy, o níž slyšíme s chladným 
podivem. Pouze apologetické, nepřesvědčivé úsilí nadšených posuzo- 
vatelů Cechových snažilo se stůj co stůj dovoditi, že Dagmar není 
zjevem zcela trpným, vyvíjejíc svými skutky lásky, slitování a od- 
puštění činnost typicky ženskou. Zde jsou nesporně hranice uměleckých 
schopností Cechovj^ch. Pomalým rytmem popisů a řečnických pasáží, 
po oklikách idyl milostných i královských dovedl nás konečně tam, 
kde opravdový epický děj může formovati povahu rekyně a proměniti 
zbožnou citlivku ve skutečnou hrdinku. Děj sám jest zpodoben se živou 
názorností, situace jsou vyhnány přímo dramaticky, antagonism povah 
jižjiž nutí k rozhodnému řešení. Avšak básník neučiní očekávaného a 
žádoucího kroku, a v náboženském vytržení, jaké bývá často význa- 
kem tvůrčí bezmocnosti, vrhá se na kolena s modlitbou před »světlým 
zjevem líce nebeské, jež upředena je z nejčistšího kouzla milosti«. Leč 
čtenářův lidský zájem o Dagmařinu postavu, takto jednou zklamaný, 
se již nevrátí. — 

S touž epickou šíří a věcnou jadrností, s níž jsou v přímém líčení 
podány boje o Ribe,- vypravují se v Lykkově sugestivním podání také 
události z Valdemarovy křížové výpravy proti Čudům, vrcholící zá- 
zrakem s praporcem Danebrogem, o němž se Svatopluk Cech poučit 
ze stati Vocelovy. Slohový rozdíl však jest patrný: epické zpravodaj- 
ství o válečném úsilí Strangově a Qlobově — i s onou zdravou komikou, 
jež obestírá bohatýra-slanečkáře — přiklání se zřejmě k bitevním po- 
pisům homérským, kdežto líčení exotických divů a kouzel mezi fin- 
skými vyznavači Jumalovými hlásí se jako k vlastním předlohám k ro- 
mantickým epopejím rytířským: děsivé zjevy v očarovaných hvozdech 
čudských připomněly kritikovi obdoby z XIII. zpěvu Tassova, sou- 
vislá s nimi příhoda o ochranné korouhvi dánské zpracována jest 
v přísně legendárním slohu. Tímto způsobem podařilo se Svatopluku 
Čechovi také zpestřiti děj, podobně jako v šachové episodě pana Jiříka 
z Buzovic v prvním zpěvu básně exotickými živly, jak jest požadavkem 

152 



eposu romantického, kterému se právě tuto přiblížil nejvíce, použiv do- 
konce výjimečně prvků nadpřirozených, vyhoštěných jinak nadobro 
z tohoto »eposu historického v duchu moderně romantickém*. Mezi 
exotickou náplň čudské episody náleží také Valdemarovo setkání se 
s portugalskou princezou Berengarií, jejíž temný a ohnivý půvab jižní 
kontrastuje tak mocně s plavou a měkkou krásou dánskou. Ale Beren- 
garie, přijíždějící do Dánska v sebevědomé vítězoslávě po boku krále 
Valdemara, jest více než pouhou episodou. Přetvářkou se ukázala 
nadšená radost Valdemarova při návratu, když mu Globe a Lykke 
-podali na želvím štítě za jásotu lidu Dagmaru — jako nejosudnější ko- 
řist z čudských krajin přinášel si Valdemar Vítěz divoce krásnou ci- 
zinku, jejíž zjev i mrav, Dagmaře úplně protilehlý, rozvrátil rodinné 
štěstí v panovnické rodině dánské. Jako tak často u Svatopluka Čecha 
měl se duahsmus ženství, promítnutý zevně kontrastem mezi snědou 
a rusou pletí a zaplétající muže do tragických rozporů, státi i v »Dag- 
maře« závažným motivem. 

Válečnými událostmi, pojatými do pátého zpěvu epopeje, jest dě- 
jový rozvoj skladby vyvrcholen, a zároveii v nich dostoupil osud Dag- 
mařin zenitu, ale při tom zůstalo nadobro nezužitkováno jedno my- 
šlenkové pásmo, a to právě ono, jež česko-dánský námět přiblížilo 
i)ásnickému srdci Svatopluka Čecha — tragické osudy slovanských 
Pobalfanů pod Valdemarovým žezlem a jejich vztah k dějinám Slo- 
vanstva vůbec. Umělecké pozornosti poetově nemohla ujíti nesouměr- 
nost odtud vzniklá: kdežto v prvním zpěvu projeví česká princezna 
živý zájem o porobené Vendy, kdežto nato v tragické apoteose Vinety 
vyšlehne jejich sudba mohutnými plameny, kdežto při milostném roz- 
hovoru královských novomanželů o svatebních darech ve zpěvu 
třetím se přímo tématicky řeší sporné otázky dánsko-slovanské poli- 
tiky, ztrácí se — až na zmínky při líčení drahocenného poháru — toto 
důležité téma úplně z obzoru. Svatopluk Cech umínil si to nahraditi 
zvláštním zpěvem, který měl jednak zjednati komposiční rovnováhu, 
jednak vytvořiti protějšek ke zpěvu třetímu: doznali nešťastní zbytkové 
Slovanů pobaltských opravdu naplnění poslední, nejúpěnlivější prosby 
Dagmařiny, když si měla vybrati svatební dar? 

Obratnou a důmyslnou kombinací sloučil Svatopluk Cech koUá- 
rovský motiv spravedlivého rozhorlení Pobalfanů na dánské utisko- 
vatele s bájeslovným námětem o mořské ženě, prorokující Dagmaře a 

153 



jejímu rodu zkázu, jejž nalezl v třetí lidové baladě »Osudné proroctví«. 
Záhadná věštkyně se při této obměně změnila z nadpřirozené bytosti 
v tragickou mluvčí slovanského pohanstva na Baltu, z tančící víly 
v děsivou stařenu, a její kruté proroctví zmaru a pomsty rozšířilo se 
z královniny rodiny na její národ, a to nikoliv národ jejího žezla, nýbrž 
národ jejího původu. Svatopluku Čechovi šlo však též o to, aby kletby 
a věštby mořské ženy byly náležitě psychologicky připraveny; pocho- 
pili, že se nesměly hrnouti na hlavu šťastné a spokojené královny, 
měla-li jim Dagmar poněkud uvěřiti, neb dokonce býti jimi zdrcena. 

Dagmar, která svého chotě obdařila dědicem trůnu, jest nyní bla- 
žena pouze na oko. Valdemar, kolísající od čudské výpravy mezi 
dobrou plavou chotí a opojnou temnou milostnicí, propadl ted na- 
dobro smyslným svodům ohnivé Berengary a uchýlil se s ní na hrad 
Skanderborg — opuštěná choť prohledá jasně svůj osud. Výčitka a 
stesk prosycují její něžné projevy, když zabývá se milovaným svým 
synáčkem: zpívá-li mu po česku ukolébavku, vkládá do ní touhu po 
vlasti, vypravuje-li mu báchorku o zlé Muchomůrce, která prince 
Ryzce odlákala něžné Holubince, jest to velmi průhledný jinotaj o vlastní 
sudbě, lehounce maskovaný bolestným humorem a jemně přenesený do 
lyrické oblasti. Žena takto cítící, zvláště není-li vůbec schopna vzdoru 
a vzepření se, sama dychtivě badá o své budoucnosti a ochotně na- 
kloní ucho proroctví o ní, ať věštba přijde odkudkoliv a nechať zní sebe 
bolestněji. V tom přijde k Dagmaře věrná Kristina se zprávou o chy- 
cené »mořské ženě«, domnělé kouzelnici pohanské, vládnoucí pomocí 
modly mořem, a ve skutečnosti poslední potomkyní slovanských vy- 
znavačů Svantovíta; v zápětí uzří královna sama nešťastnici, kterou 
•rozvášněný lid chce upáliti. 

Vystoupení Svantovítovy kněžky z ranské oblasti před Dagmarou 
připomíná v lecčems výjevy biskupa Valdemara na ribském hradě. 
Táž shakespearovská vášnivost slova i gesta plápolá náhlým ohněm 
ve zvětralých struskách obou stařeckých těl, v nichž ještě žije vzdorný 
duch, znající veškeré stupně hněvu, záští a pomsty, ale kdežto u kře- 
sťanského biskupa temeni kaskády pokryteckých vět z prolhané zloby, 
překypuje pohanská kněžka vnitřní divokou pravdivostí, nastřádanou 
za nejtrpčích zkušeností psankyně bez přístřeší a bez ochrany. Nebouří, 
neproklíná, neběsní za sebe, nýbrž za své všecky slovanské pokrevence 
a pohanské souvěrce, a jako pomstu za nespravedlnosti na nich pá- 
154 



chané svolává kletbu na Dagmaru, na jejího hošíka, předčasně před- 
určeného smrti, na jejího zpronevěřilého chotě, který zbaven trůnu 
zhyne v žaláři, na dánskou zemi, poskvrněnou bojem bratrovražedným. 
Zatracující proroctví její se ještě stupňuje, když královna, míníc ji 
uchlácholiti, zmiňuje se o svém původu slovanském a o svých snahách 
uleviti Pobalfanům. Tu mořská žena svolává boží pomstu i na český 
národ, který se hrubě zpronevěřil myšlence slovanské pospolitosti; 
způsobem předzpěvu k »Václavu z Michalovic« promítnuta jest po- 
bělohorská budoucnost národu českého. 

Ani po těchto slovech, budících hrůzu, neodvrací se Dagmar od 
pohanské vědmy, ba jeví se čímsi vyšším než pouhou královnou, se- 
stupující s výšin trůnu k ženě pobloudilé a nešťastné se slovem slito- 
vání a s činem pomoci. Jako kdysi o svatebním jitru svému manželu, 
vykládá nyní pokrevné Slovance zásady křesťanské humanity cyrilo- 
metodějské, proti níž se prohřešili násilničtí němečtí i dánští křestitelé 
pobaltských Slovanů; v důsledcích toho odsuzuje náboženskou politiku 
Dánů a přiznává, že na ní lpí dějinná vina. Toto pojetí i ruka vlídně 
nabízená k ochraně odzbrojují alespoň z části pohanskou Slovanku, jež 
pokouší se kletbu proměniti v žehnání. Leč starým slovanským bož- 
stvům nemíní se zpronevěřiti: slavným slibem, v němž se ozývá mo- 
hutná výzva na závěru Qoethovy »Nevěsty korintské«, touží po spojení 
se Svantovítem ve smrti. 

Dagmar, právě když svět jí ublížil nejvíce, podala nový důkaz 
spanilé své mysli, osvědčujíc se křesťankou, proniknutou zásadami Je- 
žíšovými až do nejhlubších kořenů své opravdové bytosti, ale zároveň 
vyznavačkou čisté lidskosti bez jakýchkoliv předsudkův. Avšak opět 
poznáváme v ní spíše světici než plnokrevnou ženu pozemskou; vstoupí 
jižjiž na nebesa, ano mezi lidmi není pravého místa pro ni? Věrně 
splnila všecko, co při rozloučení jí oba rodiče položili na srdce, ale nic 
z toho nepřineslo pravého požehnání. Nejlepší úsilí její ztroskotalo, 
ani v rodině ani na trůnu nedošla dokonalého štěstí. Královský choť, 
jemuž zůstala věrna i ve snách, odvrátil se v smyslné pronevěře na- 
dobro od její cudné lásky. Milovaný synáček zrodil se z jejího lůna 
podle věštby »mořské ženy« pro předčasnou smrt. Biskup, jejž osvobo- 
dila ze žaláře a smířila s králem, ukázal se zrádcem nejen jí, nýbrž 
celému dánskému státu. Její nejvěrnější rytíř, pan Strange Ebbeson, 
vysloužil si u ní za všecky obětavé činy pouze smrt. Pobaltští pokre- 

155 



věnci slovanští, kterým toužila uleviti, proklínají nyní, hynouce v po- 
sledních zbytcích, nejen Dány, ale i český národ. Dagmar, »dítko 
světla, červánků a zoře, jitřenka, co plaší světa tmu a hoře«, zapadne 
již záhy. Uvědomí si při svém západu v oprávněném pesimismu bolest- 
ně, že na zemi nelze proměniti v živou skutečnost mravních ideálů pra- 
vého křesťanství a že lidé jsou příliš hrubí pro čisté dobro? Byl by 
to prostý důsledek romantického idealismu básníkova, jakmile by jej 
Svatopluk Cech soudil ve vztahu k reálnímu životu. Leč tohoto oče- 
kávaného kroku poeta neučiní. Víry čtenářovy v konečné vítězství 
dobra prese všecko a všemu na vzdory nesmí nic otřásti — ani stín 
pesimistického zklamání Dagmařina. Umře tedy smířena se světem a 
s lidmi, ve zbožných modlitbách a melodramatické apoteose. 

Dagmařin skon líčila lidová balada dánská, kterou J. E. Vocel beze 
vkusu a rozvlekle zpracoval v »Přemyslovcích«; Svatopluk Cech pře- 
vzal z ní některé motivy, ale celek přenesl do vyšší oblasti, zbaviv jej 
také živlů nadpřirozených. Zachován jest prudký let králův k umírající 
Dagmaře, o němž zvláště Vocel podává vydatnou zprávu; jako v písňo- 
vé tradici i u Čecha klade se na rty hasnoucí královně kromě zpovědi 
řada proseb ke králi, vztahující se hlavně k blahu lidu; tu i onde zne- 
pokojuje poslední myšlenky Dagmařiny záludná postava Berengarie, 
milostnice Valdemarovy. Arciť poloviční zázrak, že královna zemře a 
procitne na modlitebné prosby své družiny, když její choť přicválá, 
nehodil se ani jemnému vkusu, ani osvícenému racionalismu novově- 
kého básníka. Podobně zamítl Cech jakožto rys pravděnepodobný 
i málo delikátní radu Dagmařinu manželu, aby pojal za choť její spo- 
lečnici Kristinu. Konečně nahradil čistě středověké vyznání Dagmařino, 
že zhřešila, vroubíc šat v den nedělní, lidštější a jímavější zpovědí o něž- 
ném, milostném snění královnině, nesoucím se k mrtvému Strangovi. 
Jemně prohloubil Svatopluk Cech několik motivů lidového podání a 
užil jich k tomu, aby děj básně psychologicky zaokrouhlil, předváděje 
všecky hlavní osoby, jež byly do Dagmařina osudu zasáhly. Krále po- 
hání na Ribe netoliko zpráva o smrtelném zápase královnině, ale i vý- 
čitky svědomí: ubíráf se přímo z objetí Berengarie. Panoše, jenž uštve 
koně pod sebou a pak doběhne pěšky na ribský hrad, není nikdo jiný 
než jutské páže, do jehož rusých kučer klesne ruka mrtvé paní. Zpo- 
vědníkem Dagmařiným na smrtelném loži stává se biskup Valdemar, 
jehož kněžská důstojnost královně zůstávala posvátnou, i když jako 
156 



člověk a ujec manželův zradil ji a Dánsko; Dagmar znovu mu odpouští, 
ba ráda by jej opět smířila s králem, čemuž stařec se však vyhne, přijav 
nevinnou zpověď umírající světice. 

Co však obklopuje závěrečný zpěv básně zvláštním kouzlem, ne- 
dosaženým nikde před tím, tof hudební ladění celku. Dějepravné i psy- 
chologické motivy zdají se pouhými podněty tvoření čistě melodického, 
které v pianissimu houslí a harf obměňuje a rozvíjí základní akord, 
propracovaný refrenovitě, »Dagmar umírá«. V této vzdušné koupeli 
hudby měknou obrysy dekorativní kresby i řečnické mluvy, která 
i tuto převážila epické jádro. Svatopluk Čech si představoval Dagma- 
řinu smrt na Ribe opět jako velkou obrazovou komposici, nesenou 
ladnou sestavou četných postav malebných i ve svém hoři. Kdo se 
všecko sešel v Dagmařině komnatě úmrtní, do níž ze zahrady kynou 
stromy obsypané květy a kde na loži voní stolistá růže? Kolem krá- 
lovny, jejíž jedna ruka vine k ňadrům synka a druhá se opírá o Kri- 
stinu, shromáždily se klečící dvořanky v modlitbě, v pozadí tlačí se 
zástup věrného panstva, s pány Lykkem a Globem v čele. U samého 
lože se vystřídají dva Valdemarové, vetchý biskup, rozčilený král, pak 
i věrný panoše jutský, který s mrtvou královnou tvoří poslední sku- 
pinu, hodnou štětce malíře-praeraffaelisty. I zde však doprovodil 
básnický řečník básnického malíře. Poslední své síly sbírá Dagmar 
k tomu, aby vyslechla srdceryvné úpění biskupovo za odpuštění a aby 
se mu velkou fugou lyrickou vyznala z milostného nevinného toužení 
po Strangovi. Jako biskup, přeruší také král dusné ticho komnaty dra- 
matickou řečí krutého sebeobvinění; zajikajíc se již rty chladnoucími, 
šeptá mu Dagmar svůj vzkaz poslední. Děkuje mu za všecky projevy 
lásky; žádá ho, aby pečlivě vychovával synáčka; s něžnou šetrností 
napomíná jej, aby Berengary nepojímal za choť bez pečlivé úvahy; 
prosí za lid, za chudinu, za Slovanstvo. Motivy ze zpěvu o svatebních 
darech se vracejí ještě jednou, ale na konci ne již slovem, nýbrž za- 
kalenou vzpomínkou zalétá Dagmar do českého domova, do Prahj^ 
k oběma rodičům. Okruh života opsán, a každý projev umlká. Nikoliv 
slovo hdské, rovnané řečnickým virtuosem v umělé periody, nýbrž 
píseň ptačí jest posledním zvukem, jenž se chvěje nad koncem krá- 
lovny i nad koncem básně, řešené v závěru hudebně. Zahradní pěvec 
toužebným rokotáním láká duši Dagmařinu za sebou; a ona sama na 

157 



odletu, nejinak než Ignacie v posledních verších »Václava z Michalovic«, 
se přirovnává k ptáčeti: 

y>Na rty korálové, na bělostná lička 
s libým úsměvem se snesl věčný klid; 
odletěla bila, tichá holubička, 
po niž toužit bude věčně dánský lid.« — 

»Dagmar« zůstala nejrozsáhlejší a nejpečlivěji propracovanou 
epickou skladbou mužné zralosti Čechovy. Nebyla zdaleka hotova, 
když ji básník započal otiskovati ve svém časopise, kde pak vycházela 
plná dvě léta. Z »Květů« přešla r. 1885 do Šimáčkovy »Kabinetní 
knihovny« a byla tu vydána čtyřikráte, než ji Svatopluk Cech pojal 
beze změn s »Adamity« do XIII. svazku svých sebraných spisů. 

Již básnická metoda, s níž Svatopluk Cech k tomuto eposu při- 
kročil a kterou věrně zachoval při provádění svého uměleckého plánu, 
hší se od způsobu běžného v dřívějších Cechových dílech výpravných. 
Vydatněji než kdykoliv před tím podporoval Svatopluk Cech v »Dag- 
maře« svou inspiraci pomůckami z oblasti poznávací: vyčerpal zprávy 
historiků a kronikářů, prostudoval lidovou tradici, prošel s otevřeným 
okem a se smyslem pro náladu i detail veškerá dějiště básně, poučil se 
v museích starožitnicky. Ale tyto všecky poznatky podřídil básnické 
potřebě prohlubuje motivy, potlačuje všelikou pravděnepodobnost stře- 
dověké tradice, povznášeje projevy světa, v němž krvavé barbarství vá- 
lečnického národa stále zápasilo s křesťanstvím jen povrchovým, na 
výši ušlechtilé humanity. Vědomá, důmyslná a trpělivá práce umě- 
lecká převýšila v »Dagmaře« nadobro plamen tvůrčí inspirace, který 
plápolá a svítí ve starších historických eposech Cechových, v »Ada- 
mitech«, v »Žižkovi« neb ve »Václavu z Michalovic« — proto dánsko- 
slovanská epopeje Čechova působí poněkud ustydle a akademicky. 
Jestliže však u dřívějších děl, zrozených z inspiračního varu, vytrval 
tvůrčí zájem básníkův pouze v partiích počátečních, kdežto závěr 
skladby býval předčasně urychlen a proto namnoze nepropracován, 
není tohoto nedostatku v »Dagmaře«, velmi úměrně komponované. Ná- 
mět nesl sice s sebou, že události odehrávající se před vstupem české 
kněžice na dánský trůn jsou rozpředeny šíře než příběhy jejího man- 
želství, ale nikterak nelze říci, že by poeta v pozdějších zpěvech ocha- 
boval: i zde vynalézá rozsáhlé episody, rozvíjí do široka partie řeč- 



nické, maluje se zálibnou podrobností hromadné a slavnostní výjevy, 
zabírá se po způsobe klasických epiků do popisů. Vyvaroval se také 
vady, obecné v mnohých vlastních skladbách starších, že totiž postavy 
posunuté v exposici do popředí, později úplně zmizí s dějiště: Strange, 
Globe i panošík vyrostou v skutečné epické osobnosti až v poslední tře- 
tině básně, která se kromě Dagmary soustřeďuje kolem démonické 
figury biskupa Valdemara — na všecky básník vynaložil tolik karakte- 
risačního umění, kolik mu bylo dáno. Není to míra přílišná; též v »Dag- 
maře« setkáváme se s povahokresbou pouze obrysovou a se schéma- 
tickým zjednodušováním, jež pojímá člověka jako utkvělého nositele 
jedné, základní funkce bez vývoje povahového, bez vnitřních rozporů 
a krisí; ani nejzajímavější a nejsložitější zjev básně, biskup Valdemar, 
není vyňat z tohoto pravidla. 

Pohříchu také hrdinka básně, k níž se obrací veškerý děj — až na 
episodu palestýnskou, vinetskou a čudskou — a kolem níž jsou všecky 
postavy seskupeny, nakreslena jest takto bez individuální životnosti 
a bez bohatství duševního dění — sličné schéma legendární světice, ni- 
kohv přesvědčivý obraz ženy, která utrpením a láskou se povznáší nad 
průměr lidský, jak již ukázal rozbor jejích pohnutek, činů a osudů v toku 
dějovém. Kromě toho ženský typ, jejž Svatopluk Cech zosobnil posta- 
vou Dagmařinou, jest výrazem idealismu spíše konservativního než 
mravně tvůrčího, zvěčnilť v andělské a trpné královně jen a jen ženství 
minulosti bez nejmenší tuchy toho, že o vykoupení člověčenstva bude 
pracovati žena jiná, než byly naše pramatky, stejně sice dobrá a krásná, 
jako tyto předkyně, ale mnohem uvědomělejší, činnější, odvážnější než 
ony, netoliko orodovnice, ale i pomocnice, netoliko strážkyně mužova 
srdce, ale i rádkyně jeho rozumu, netoliko skromná zachovávatelka 
daných hodnot mravních, ale i hrdá tvůrkyně nových statků etických. 
Jak krásnou odvahou zároveň básnickou i lidskou bylo by bývalo po- 
světiti »Dagmar«, kterou kritika správně nazvala »eposem ženským«, 
takovému novému ideálnímu typu ženství, arcif bez anachronismu, totiž 
v determinaci křesťanského a rytířského středověku! Ale k tomu se 
nedostávalo Svatopluku Čechovi jak náležité znalosti ženské duše, tak 
nutného daru konstruktivní psychologie; bylf vším spíše než básníkem 
ženy. Ideově znamená tedy »Dagmar« právě jen zidealisování, zhrdin- 
štění, zbožštění mravní konvenience o tradičním ženství, které pro muže 
a pro společnost jest spíše pohodlím než pobídkou ke snaze o vzestup. 

159 



Ještě jiným ideovým vztahem obrací se Čechova »Dagmar« nazpět, 
ztělesňujíc slívělou zevní formou, ale bez jakékoliv odvahy nového 
myšlenkového pojetí pomysly tradiční: právě v otázce slovanské uká- 
zal se zde Svatopluk Cech konservativním tlumočníkem citů a zásad 
národního obrození, jenž nikterak se nepovznesl nad koncepce svých 
předchůdců. Vynasnažil se ze všech sil, aby poněkud odlehlou a tím 
lhostejnou látku dánsko-českou přiblížil srdci svého čtenářstva právě 
touto tendencí slovanskou, která jej sama rozněcovala již při inspiračním 
početí epopeje, a opravdu se mu to podařilo. Mizí sice tento hlavní motiv 
dočasně v některých zpěvech zcela a není vlastně ani využitkován 
dějově, nýbrž rozveden takměř jen lyricky, ale ozve se vždycky, kdy- 
koliv hrdinčin osud se ocitne v situačním napětí: nad porobenými Vendy 
steskne ^i přemyslovská princezna, když s poslancem dánského krále 
hraje o svou ruku; na cestě do nové vlasti seznámí se s vrcholnými 
výjevy národní katastrofy Pobalfanů; za svatebního opojení prosí svého 
chotě o milost pro slovanské poddané; když štěstí manželské lásky se 
od ní odvrátí, zví od mořské ženy z ranské oblasti o zkáze hrozící 
královskému rodu dánskému i rodné české zemi; umírajíc, snaží se 
Valdemara naposled získati pro ostatky Slávu, s jejichž jménem sko- 
nává. Aby pro nešťastné slovanské pokrevence vzbudil soustrast a 
lásku, vynakládá Svatopluk Cech své nejosvědčenější a nejlepší pro- 
středky básnické, totiž malbu (ve válečném líčení páně Albertově a 
Lykkeově) a lyrickou rétoriku (v prosbě Dagmařině při rozmluvě o 
svatebních darech a ve výjevu mořské ženy); ani tuto nedovedl z tra- 
gického zástupu Pobalfanů vyvážiti životní individuální postavy, ježto 
kněžka Svantovítova jest právě jen zosobněná výčitka a kletba. Ale 
názor, skrývající se za vším tímto nákladným slovesným dekorem, 
není než obnovené slovanství Kollárovo, ona dějinná humanita, opře- 
ná o zásady křesťanské, kterou Svatopluk Cech s vědomým anachro- 
nismem přibásnil přemyslovské kněžici věku XIII. Očima kollárovsko- 
herderovské romantiky dívá se Dagmar, nově to vtělená Slávy dcera, 
na dualism pokojného a kulturního živlu slovanského a násilné i branné 
přemoci germánské a na rozvrat Pobalťanů odtud plynoucí. Zalná elegie 
přítomnosti přechází v utěšenou idylu minulosti, kdekoliv se udá mlu- 
viti o původním stavu slovanském; jestliže však činí se z dějinných 
událostí politické závěry, dochází Svatopluk Cech k naukám důsledné 
humanity — dílo, napsané v 80. létech, nevystupuje z okruhu roman- 
160 



tického slavjanofilství českého, jak je v 20. a 30. létech vytvořil Jan 
Kollár; o »Dagmaře« platí to snad ještě větší měrou než o »Slavii«. 

Že každé historické epos nemusí býti prosyceno duchem konser- 
vativním, dokázal sám Svatopluk Cech »Václavem z Michalovic«, 
z jehož vzpoury a vzdoru vane duch občanské i náboženské svobody, 
nemluvíc ani o »Adamitech«, kde dějinná látka jest málo více než 
záminkou pohledů do společenské a myšlenkové revoluce moderní. 
»Dagmar« jest dílem zcela jiného rodu. Zralý a zdrželivý klid provázel 
mužného básníka, když pečhvě stavěl a brousil své bezvadné a pohodlné 
trocheje, jejichž vážný chod přerušily pouze čtyři lyrické vložky (zpěv 
panošíkův, dvě písně skaldovy a báchorka o Muchomůrce). Do pra- 
covny poetovy nedoléhalo tenkráte nic ze zápasů přítomnosti; v hrdince 
podal přímo apoteosu starého a konvenčního typu ženství. Jediný vztah, 
který jeho dílo spájel se starostmi novodobého Čecha, totiž myšlenka 
slovanská, pojat byl v duchu starší romantiky vlastenecké. Takto nejen 
látkově, ale i názorově jest »Dagmar« básní retrospektivní. 

I není divu, že se jí záhy dostalo nejvřelejšího podivu a nejzevrub- 
nějšího ocenění hlavně od těch, kdož v národní kultuře představují 
křídlo konservativní, od pedagogicky založených kritiků tendenčních 
zámyslů, požadujících na básnickém díle především, aby vychovávalo 
mrav i vkus. Žádné z básnických děl Cechových nebylo záhy po svém 
uveřejnění tak soustavně a láskyplně podle zásad školské kritiky for- 
malistické rozbíráno, jako právě »Dagmar«; jsou to rozsáhlé a důkladné 
stati Jana Korce, Pavla Vychodila a Josefa Vlčka, v nichž »Dagmar« 
osvětlena všestranně. Tam prohlášena netoliko za vrchol dotavadního 
básnického tvoření Čechova, ale i nejdokonalejší dílo výpravného bás- 
nictví českého vůbec, ano vyslovena naděje, že »DagmaTou« zahájena 
nová, a to klasická doba české epiky.« Úsudky tyto škola i literární dě- 
jepis dlouho udržovaly v povědomí našeho vzdělanstva, a ještě za něko- 
likerých dnů jubilejních býval Svatopluk Cech veleben hlavně jako 
»básník Dagmary«. Ale důvěra, že se »Dagmarou« započne nová epická 
tradice, se nesplnila, a když později oceňováno bylo Čechovo básnické 
tvoření střízlivěji, bylo literárními dějepisci i kritiky poukázáno vedle 
velkých předností také na nedostatky této velké skladby, zvláště na 
její skrovnou míru individuální karakteristiky a na převahu popisného 
i řečnického živlu nad vlastní epičností; posléze byl tento chladně du- 
li 161 



stojný výtvor Čechovy zralosti postaven pod vášnivější a ohnivější 
dílo mladistvé, pod »Václava z Michalovic«. 

Někteří posuzovatelé srovnávali epos Čechovo s jiným současným 
výpravným dílem o témže dějinném námětu, kdež stejně nadšený 
historický tradicionalista, nezávisle na Svatopluku Čechovi, pojal osudy 
Přemyslovny na dánském trůně rovněž v ideové i dějové souvislosti 
s pádem Slovanstva na Baltu a na Labi. Rozsáhlý historický román 
Václava Beneše Třebízského »Královna Dagmar« z r. 1883 nemohl 
obstáti v tomto srovnání, ježto jeho nepřehlednému a roztříštěnému 
ději, položenému hlavně do míšeňské doby před Dagmařinými zásnu- 
bami a rozpřádajícímu do nekonečna zápasy Polabanů s Němci, chybí 
jakákoliv vnitřní jednota, ježto zmatené události a nedomyšlené po- 
stavy předvádějí se bez nejmenší názornosti, ba namnoze bez přiro- 
zené logiky, ježto slovanské sympatie spisovatelovy, proucí se zhusta 
s jeho sentimentálním křesťanstvím, nevyzrály nikde z citových vznětů 
v cehstvý názor. Čtyřdílný román V. Beneše Třebízského zaujímá 
ostatně i mezi jeho pracemi místo zcela podružné, kdežto »Dagmar« 
Čechova se jevila vrstevníkům pravzorem díla mistrovského. Leč obě 
knihy spojuje přece něco více než pouhá látka: jak u Třebízského, 
tak u Čecha projevil se silný romantický historism osmdesátých let, 
který se kochal barvami a ruchem obrazů ze vzdálené minulosti a se- 
skupoval si je v jednotu kolem myšlenky slovanské, pojaté v tradicích 
obrozenských. 



162 



KAPITOLA ČTVRTÁ. 



TŘI IDYLY. 



„A nechf si lidstvo k výši jakékoli 

svým duchem vzlétne, zjemni svoje žití, 

ta práce prastará na plodné roli 

vždy základem přec bude jeho bytí. 

Ta práce všední dosahem je prvá, 

jsou bez ni všechny stavby ducha vratký, 

neb šťáva životní, jíž lidstvo trvá, 

jen tam se prýšti — z ňader Země matky !" 

„Sekáči." 1903. 

Od konce let sedmdesátých, záhy po smrti otcově, ozývá se v bás- 
nickém tvoření Svatopluka Čecha stále častěji trojzvuký akord plaché 
a nyvé elegie: stesk blížícího se stáří, touha po ztracené mladosti a 
blouznění o návratu z města do svobodné přírody venkovské. Z těchto 
motivů utkána jest povídková arabeska »Výlet do mladosti«, otištěná 
r. 1882 a vyřešená humoristicky; milované Středohoří, jak je básník 
znal z dob vranských, tvoří krajinné pozadí drobného příběhu málem 
erotického, v němž něžné kouzlo vyblédajících vzpomínek se rozmarně 
konfrontuje se skutečností, pozorovanou očima zestárlého ilusionisty — 
rámec výpravný s chudičkou zápletkou jest pouhou ilustrací jádra 
lyrického. 

Cistě lyricky zpracoval Svatopluk Cech tuto zkušenost samotář- 
ského srdce o něco dříve ve volné improvisaci »Letní procházka«, 
kterou r. 1881 s pseudonymem Ot. Cerycha a s obrázkovým doprovo- 
dem přinesly »Květy«; tato formalisticky umná a samoúčelně hravá 
skladba náleží k nejdůvěrnějším a nejupřímnějším zpovědem básníko- 
vým z mužných let. Patero jen dekoračních a umělecky bezvýznam- 
ných kreseb, jejichž štočky byly nahodile koupeny pro »Květy«, dalo 
první podnět k básni, která přece neklesla na pouhou popisnou para- 
frázi, a vzbudilo v poetovi živou představu přírody, v níž odehrávala se 
jeho mladost. Byly to tyto hálkovské výjevy z české louky a stráně: 

11* 163 



motýli poletují nad květinami; vánek pohrává zvonky orlíčku; mra- 
venci lopotí se na zemi a koník splhá se travinami; pampeliška nasta- 
vuje svou vratkou kouli větru; jepice krouží nad porostlinou. Svatopluk 
Cech využil vydatně všech těchto skromných nápovědí, ale jaký samo- 
statný organism lyrický z nich vyrostl a barvitě vykvetl! Báseň jest 
dvojdílná: první delší část provedena jest apostrofou jednodenní družky 
posvěceného letního dne, druhá kratší má formu lyrické samomluvy, 
až závěr skladby opětně se mění v oslovení zmizelé mladistvé krásky; 
kdekoliv se k ní zanícený mluvčí obrací, přetrhuje polopopisný, polo- 
reflexivní proud uměle krouženými slokami, jejichž virtuosita jako by 
chtěla závoditi se současnými »Eklogami a písněmi« Jaroslava Vrchlic- 
kého. 

Po létech vyprávěl Svatopluk Cech v samém závěru »Druhého 
květu« o událostech, které teskně něžná vzpomínka přetvořila v námět 
»Letní procházky«, o setkání s půvabnou dceruškou klobúckého sládka 
Růženou Kubrovou, o »krásovidu« v Peruci, odkud spolu pozorovali 
Středohoří, o nesmělé a zajíkavé mluvě blouznivé lásky vranského 
studenta k prázdninové vyvolence. V lyrickém zpracování, kde okou- 
zlení dvojího léta soustředěno jest na jediný den, zachovala si vzpo- 
mínka příznačný ráz vranských dob. Červnovou zahradou do sadu a 
odtud polní pěšinou mezi zrajícím obilím do háje, kde kyne čarovná 
vyhlídka do údolí a na středohorské pásmo nad ním, dostávají se mladí 
blouznílkové ze staromódní společnosti venkovské, která nakreslena 
jest několika sporými a názornými rysy. Obzor, jenž se rozevírá tou- 
žebným a zaníceným zrakům jinochovým a dívčiným, mísí teplou něhu 
idyly v údolí a na úbočích se vznešenou nápovědí horských obrysů. 
Zálibné pozorování krajiny, kypící blízkostí letního naplnění, sdruženo 
jest s pohádkovou fantasií budoucího pohádkáře — a nade vším úsměv 
mladého, nevinného štěstí, jemuž dostačí touha, sen, tušení. Navazuje 
na svůj kratičký výlet do Vraného r. 1881, vrací se jako v rozmarné 
prose » Výletu do mladosti « zestárlý a umdlený básník v druhé části 
»Letní procházky« na místo, kde kdysi prožil jinošské okouzlení, ale ač 
cítí bolestně rozdíl někdejška a dneška, nedává se vlastní skepsí vyho- 
stiti z ráje, alespoň na okamžik znovu nalezeného. Jest to nejryzejší 
smýšlení básnické, jež si váží mladého okouzlení právě proto, že bylo 
pavučinou, dechem, chmýřím pampelišky, a jež za ně zůstává pro 
vždycky vdččno osudu. Jak se Svatopluk Cech v této křehké a duhové 

164 



skladbě vzpomínkové, jíž se sice nedostalo obecné přízně, ale zato za- 
slouženého obdivu některých znalců, přiblížil čistému a rozkošnickému 
umělectví Jaroslava Vrchlického, zvláště jeho »Dojmů a rozmarů«, 
s nimiž se zde sdílí také o samoúčelný kult slova zdobně ciselovaného! 

K lyrickému problému, nadhozenému v závěru »Letní procházky«, 
znovu sáhl Svatopluk Cech tématickým řešením r. 1883 v »Poháru 
inladosti«. Ruka stárnoucího a životem zklamaného muže, vztažená 
dychtivě po číši vracející mládí, klesá nazpět a zříká se zázračného po- 
háru, ježto jeho dárce, platónský génij, nenamíchal do čarovného vína 
také krůpěj zapomnění: hlavní kouzlo mladosti skryto jest v blahu iluse, 
v závoji přeludů, v opojení sebeklamu; kde toto vše serváno, tam 
není pro mládí místa. Rozryvná reflexe této skladby, vyplněné namnoze 
monologem, jest na míle vzdálená od svěží obrazivosti »Letní procház- 
ky «, kde se elegický cit vtělil v názorný život; pouze ve výjimečně 
šťastných hodinách inspirace podařilo se Svatopluku Čechovi vrátiti 
se do ztraceného ráje, odkud čerpal vždycky nejsilnější vzněty. 

Jak »Letní procházka«, tak »Pohár mladosti« jsou dodatečná 
parerga o něco staršího lyrického výlevu touhy po venkově a domově 
nerozlučně spiaté se steskem za mladostí; kdežto však obě pozdější 
skladby se vyvinuly v samostatné celky, použil básník onoho nejmelo- 
dičtějšího výlevu za prolog cyklu malých povídek o besednících pod 
lipou, jejichž příběhy náležely k dávným jeho plánům. O postupném 
vzniku idyly »Ve stínu lípy«, i o účasti osobních prvků na jejím růstu 
jsme z pozůstalosti básníkovy dosti dobře poučeni. Podle prvních ná- 
črtků z r. 1876 možno souditi, že o »hospůdce pod lipou na třemšínské 
stráni« a o jejích hostech mělo se vyprávěti v lehce rozmarném slohu 
pijáckého genru; látka doposud neměla spojitosti s citovým životem 
básníkovým. Ten vnikl do skladby »Pod lipou« teprve, když se k ní 
Svatopluk Cech znovu vrátil po otcově smrti: lípa byla lokalisována 
hned v prvních, nyní elegický vážných verších, na úpatí českého 
Středohoří do básníkova domovského, či jak sám s malou licencí praví, 
»rodného« kraje, a kolem ní měly kroužiti mladistvé vzpomínky, nesoucí 
se hlavně k Vranému. Vzpomínkový prolog postupně rostl a měnil se. 
Příliš určitá lokalisace byla potlačena v zájmu typisačním; všecky rysy 
poněkud burleskní podřízeny slohu lyricky patetickému; těžká a ne- 
obratná sebeanalysa tvořícího umělce právem škrtnuta; elegická vložka 
o dějištích a dekoracích dětského i jinošského věku rozpředena se zá- 

165 



libným uměním; působivý kontrast dusného města a osvobozujícího 
venkova značně zesílen. 

Takto vznikl po několika nábězích onen vstup básně »Ve stínu 
lípy« o 58 verších, který si dobyl srdce čtenářů, hned jak v druhé po- 
lovici roku 1879 vyšel ve »Květech«; v něm se Svatopluk Cech vy- 
zpovídal stejně upřímně a výmluvně z touhy po venkově jako z lásky 
k domovu, podloživ nyvým svým veršům elegický tón plachého stesku 
za nenávratnou mladostí. Pouze literární badatel uhodne, že »ráj dávno 
ztracený« slul ve skutečnosti Vraný, neboť básník nasadil v definitivním 
znění vše, aby jeho obraz venkova měl ráz všeobecný a česky ty- 
pický. Protikladem k velkoměstské vřavě vynořují se rozvlněné obilní 
lány a hudebně šumící háje, panské štěpnice a venkovské zámečky kte- 
réhokoliv tichého a požehnaného údolí naší vlasti; sytě teplá nálada 
letní rozprostírá se nad touto klasickou selankou venkovskou, jen ne- 
patrně sestilisovanou podle módy let padesátých a šedesátých. Ale 
celek nepůsobí přece jako pouhá řada idyhckých obrázků; jef výslední 
dojem hudební. Snad uvázlo v prologu cosi z původní melodie, vyno- 
řivší se při koncepci, snad jest to konečný úspěch trpělivého ciselování 
veršů; jako básník cítí se i čtenář »zkolébán té písně vděkem«, písně 
domova, písně venkovské půdy, písně zašlého mladého věku. 

Pak, jakmile se pohled soustředí pod lípu před venkovským ho- 
stincem za nedělního odpůldne, mění se rázem způsob podání, nebof 
kruh hostí vystižen jest čistým uměním kresebným, dbajícím karakte- 
ristiky co nejosobitější. Hostí jest osmero, a k nim druží se paní ho- 
spodská s dceruškou, která však i s mysliveckým nápadníkem zůstane 
bez povídky, ježto oba nejmladší členové společnosti jsou příliš za- 
ujati právě odehrávajícím se příběhem vlastní lásky. Zvláštní umění 
projevil Svatopluk Čech v tom, kterak družinu svých besedníků, ka- 
rakterisovaných velmi individuálně, přes to ovládl záměry typisačními, 
podřizuje vzpomínkové modely potřebě skladebné. Při tom vydatně 
pracovala obraznost kombinační: postavy převzaté valnou většinou 
z chlapeckých a jinošských vzpomínek vranských, částečně i z ro- 
dinné tradice, rozesadil kolem hostinského stolu pod košatou lipou, 
jaká šuměla za jeho dětských let před zámkem v Litni, zvouc k sobě 
kromě sousedů a faráře s učitelem také otce básníkova na nedělní 
besedu. Již ve výčtu hostí, shromážděných ve stínu lípy, v němž za- 
chován jest pořad vypravování, střídá se postava vážná s figurkou 
166 



groteskní a představitel domovského živlu se zástupcem cizokrajného 
poznám — rytmus následujícího podání jest takto hned zpředu na- 
značen. Zálibně důkladnou karakteristiku starodávného a bohabojného 
souseda vystřídává stručná a pitvorně zkratková kresba pohyblivého 
krejčíka; je-li také kantor načrtnut zběžně s půvabným přídavkem 
rokokové arabesky, prodlévá zato burleskní umění napolo vážného, 
napolo směšného popisu při postavě invalidově; pravé bacchanale ba- 
rokního rozmaru rozpoutá se při líčení otylého a zarudlého rozkošníka 
pana pojezdného, vedle něhož se takřka ztrácí ctihodný zjev paní ho- 
stinské; později se přidruží ještě matná figura potulného houslisty, 
načrtnutá způsobem sentimentálního genru. Ve skladbě samé jest po- 
slední slovo přiřčeno statnému mlynáři, jímž do staromódní družiny 
patrimoniální vpadá svobodný tón nové konstituční doby; v prologu 
však uzavírá nedělní kruh půvabná dvojice milenecká, mladý myslivec 
s dceruškou hostinské: nelze nemysliti na vděkuplné porculánové 
sošky z míšeňské neb pražské dílny, v nichž si tolik libovalo rokoko, 
sledujeme-li milostnou souhru těchto dekorativních milenců. 

Sedmero příběhů, které vypravují nedělní besedníci, sloučeno jest 
vlastně jenom tímto prologem. Vnitřní spojitosti, která spínává jiná 
umělejší vypravování rám.cová, mezi nimi není; zpravidla připne vy- 
pravěč svůj příběh rázným kontrastem na slova předchůdcova, což 
jest tím snazší, ježto nedělní hosté zůstávají seřazeni podle protikladu 
povahového i zjevového. Čechova dávná antitetická záliba se osvědčila 
i zde a dodala idylickému cyklu neumdlévající rušnosti. 

Není nikterak nahodilé, jestliže první slovo přiřčeno prošedivělému 
sedláku široké výmluvnosti, v němž básník částečně zpodobil svého 
děda s otcovy strany, peruckého rychtáře a selského aristokrata, 
prodšeného důstojnou vážností a starodávnými zásadami mravními. Má 
totiž první soused vznítiti důraznou a obšírnou svou řečí v poslucha- 
čích a pak i ve čtenářích jednak láskyplnou úctu k hodnotám venkova, 
jednak selankovitou náladu požehnaného letního odpůldne ve žních. 
Oné dosáhne kromě vstupní apoteosy selského bytí a mravu nepřímo 
příběhem Bártova syna, této přímým líčením proplétaným hojnými 
tívahami. Vzpomínka na žně náležela k nejsilnějším dojmům Čechova 
chlapectví, takže si ji ještě jako muž čtyřicetisedmiletý dovedl vyvolati 
v mysli v neporušené svěžesti a síle i s vábným krajinným rámcem 
liteňské krajiny pod lesnatým Mramorem a se světelnou sonátou naklá- 

167 



nějícího se slunce. Vracel se k tomuto drahému obrazu častěji od něko- 
lika mladických zlomkovitých náběhů až po velebnou idylu rvenickou 
v Ambrožově vypravování ve »Václavu z Michalovic«, kochaje se 
stejně rytmem práce při žních jako plesem obžinkového reje; o něco 
později než v první povídce cyklu »Ve stínu lípy« zachytil klidně po- 
svátnou náladu takovou v krátké básni »Letní večer«, napsané pů- 
vodně pro »Květy« pseudonymně jako průvod k obrázku. 

Ve vypravování sousedově sloučena jest tato liteňská vzpomínka 
s dějovým motivem, který se poutá k týmž místům; jef návrat Bártova 
syna do rodného kraje volnou obměnou příběhu, jejž Svatopluk Cech 
zaznamenal v »Dávných vzpomínkách« na doklad svého časného a ži- 
vého zájmu o Rusko již za dob chlapeckých. Uvádí tam podle otcových 
zpráv dávnou tradici liteňskou, kterak kdysi za letního večera přišel 
v uniformě ruského generála cizinec-stařec cestou od Berouna a dojat 
pozoroval sluneční západ, až zvonek klekání jej vrhl k modlitbě na 
kolena. Přihlásil se pak lidem, vracejícím se s polí, jako krajan, jenž 
v mládí opustiv domov, až zakotvil na Rusi, kde se posléze stal gene- 
rálem; touha po vlasti dovedla jej do rodiště i k hrobům rodičů, odkudž 
vrátil se zase do Ruska. Po létech zapadla jeho stopa úplně, avšak 
Svatopluk Cech prožíval dlouho podle otcova živého podání »výjev, 
kdy cizinec od kříže se slzami v očích na své rodiště pohlížel a kdy- 
koliv hoch zabloudil k tomu místu, vždy vídal tam v duchu postavu 
starce ve vojenském kroji, hledícího s hlubokým pohnutím na dávno, 
dávno neviděnou rodnou krajinu, jeviště svých dětských her, zářící 
v paprscích zapadajícího slunce«. 

Svatopluk Cech podstatně obměnil a prohloubil tento vděčný 
motiv. Václav Bárta stal se v jeho podání typem českého vystěhovalce, 
jenž se zklamanými nadějemi a přeraženými křídly se vrací do domova; 
český problém vystěhovalecký, jehož se dotkli nedlouho před tím 
V. Šolc a J. V. Sládek, zabušil na básníkovo svědomí. Mladý Bárta, 
moderní nespokojenec a dobrodruh, jenž přetrhal kořeny, poutající jej 
k rodině a domovu, hledá svého štěstí v cizích zeměpásech, čímž do 
vypravování vniká malebný živel exotický; bylo přirozeno, že Rusko, 
které jemu samému nebylo ani cizinou, zaměnil Svatopluk Cech za 
Ameriku, nahrazuje tak výjimečný případ typickým osudem českého 
vystěhovalce. Václav Bárta nepřichází jako jeho model navštíviti hrobu 
rodičů, s nimiž až do jejich smrti zůstal v písemných stycích, nýbrž 

168 



teprve při návratu do rodné vsi se dozvídá, že otec zemřel, že Bártova 
usedlost prodána, že matka žije na výměnku u souseda. Shledání Václa- 
vovo s poloslepou a pomatenou stařenkou, která při synově návratu 
na okamžik se probere ze svého duševního i tělesného obestření, mohlo 
se takto vystupňovati v mohutný dramatický výjev, jehož napětí 
básník pečlivě připravil. Jako cizinec podle kroje i řeči přichází Bárta 
za obžinek do domova, kde se mu soused, nynější majetník jeho rodinné 
usedlosti, nabízí za průvodce, aby v zápětí poznal, že ho nikterak ne- 
potřebuje nový příchozí, jenž na nic z rodné vsi a z jejího okolí neza- 
pomněl. Právě při slunečním západu osloví jej domov dvojí mluvou, jíž 
nelze odolati. Nejprve jest to kouzelná vyhlídka s hajního návrší do 
vesnice v údolí, při čemž Svatopluk Cech, stejně jako v »Letní pro- 
cházce«, zřejmě myslil na Peruc, pak jest to řeč večerního zvonku, 
která rozváže zamlklému cizinci rty k upřímné, sebeobviňující zpovědi 
marnotratného syna. Ve shodě s názory vyprávějícího souseda, ale 
zároveň z plnosti Čechovy touhy po venkově a po ztraceném domě 
oteckém vyvrcholují se sebeobžaloby Bártovy mohutnou apoteosou 
»chudé rodné vsi, otcovské střechy, vetché, šindelové« a »drahého 
srdce mateřského«; v slavném osmiverší, v něž Václav Bárta pregnant- 
ně uzavírá nejvzácnější výsledek své životní zkušenosti, došla Čechova 
láska k venkovu a k matce výrazu skutečně klasického. Jasná pro- 
stota názorného výrazu vystupňována tu k plastice lidového říkadla, 
jež slyšeno jednou, nikdy více nevymizí z paměti: zcela právem zopa- 
koval básník ještě jedenkráte tato slova na samém závěru sousedovy 
povídky. 

Tato má v celém cyklu místo zvláštní. Básník sám poukázal roz- 
marnou omluvou na její rozvláčnost, dobře cítě, že popisně krajinář- 
skými i meditačními vložkami bylo značně zastřeno její skrovné jádro 
epické, ale bylo by nesprávno, kdyby se tyto hojné odbočky podle 
poukazu Čechova kladly na vrub karakteristiky vypravěčovy, jak jest 
tomu v ostatních částech cyklu. Mnohem spíše než onoho selského 
staromilce karakterisuje jimi Svatopluk Cech sebe sama, a to právě 
v onom období elegického stesku a touhy, když tvořil cyklus »Ve stínu 
lípy«, osvobozuje se jím z těžkých smutků; tento subjektivistický ráž 
pak nadobro vymizel z dalších článků idylické skladby rámcové. 

Kontrastu, jehož se Svatopluk Cech přidržel v celé básni, stavěje 
proti sobě jednotlivé mluvčí a obsah i sloh jejich vypravování, využil 

169 



zvláště vydatně při protikladu souseda a krejčíka. Po vážném a důklad- 
ném staromilci, jehož ústřední moudrostí jest věrnost zděděnému lánu 
a rodině, ujímá se slova rozmarný a pohyblivý světoběžník, oslněný 
cizinou; za oslavou rodinného citu následuje lehkokrevné dobrodruž- 
ství nezávazné erotiky s dráždivou příchutí; rozmyslné, do široka 
rozpředené úvahy starodávného idylika vystřídává překypující komika, 
uměle vypočítaných účinů a nevyčerpatelného bohatství pointového; 
tam nejtěsnější přilnutí ke skutečnosti a to se živým vztahem k vlastním 
citovým zkušenostem básníkovým, zde důmyslná hra estetická, vy- 
cházející z knižních motivů a pracující kulturními narážkami z rozma- 
nitých oblastí. Postava venkovského politika, pohyblivého krejčíka 
s vlajícím vousem v šosatém zeleném kabátku, jest vyvážena z vran- 
ských vzpomínek, v jejichž pásmu ji uvádí druhá kapitola »Druhého 
květu«, tam kde se pisatel zmiňuje o dočasném, ale tuhém rozporu 
Cecha-otce s Čechem-synem. Když se však básník rozhodl použíti za 
model pro jednoho z nedělních besedníků vranského mistra Jehličku, 
nehleděl naň již dávno se sympatickým respektem jako na rázného 
demokrata, jenž se odvážil s prostořekou rázností vzepříti vůH pan- 
ského »správčíka«, nýbrž spíše jako na komickou postavu samolibého 
mluvky. Nasadil vše, aby komiku tuto zvýšil a arabeskovitě vykrášlil. 

Čechův uvědomělý tradicionalism díval se poněkud s patra na ven- 
kovské polovzdělance, chvástající se znalostí ciziny a dobrodružstvími 
v ní, jejichž typem jest právě krejčík; proto básník celé jeho vypravo- 
vání lehce ironisuje. Zároveň měl však básník dosti smyslu pro ře- 
meslnickou romantiku mladých cest na zkušenou, kde se otevřenému 
zraku a roztouženému srdci českých mládenců nabízel širý svět; také 
tóny tohoto radostného zájmu o příběhy podnikavého tovaryše v Itálii 
provázejí groteskní jeho povídku. Veselá účast usmívá se s mírným 
posměchem hned mezi řádky úvodních úvah krejčíkových, kde vtip- 
nými nadsázkami a rozmarnými přirovnáními šperkuje své zkušenosti 
ve Vídni, v Uhrách a v Benátkách; jmenovitě obrázek benátských 
kanálů, paláců a chrámů srší obraznými nápady pravého humoristy. 
Nad laguny umisťuje vesnický kosmopolita své milostné dobrodružství, 
které uvádí neodolatelně působícím výkladem o své někdejší sličnosti, 
tvořící rozmarný protiklad k nynější podobě vyschlého a špičatého 
vypravěče. 

Ústřední motiv krejčíkovy erotické episody v Benátkách, náhle 
170 



překažené dostaveníčko s veselou dohrou při klášterní hostině, jest 
piivodu knižního. V proslulé proticírkevní veršované satiře s rozpusti- 
lými obrázky »Svatý Antonín Paduanský«, kterou německý malíř a 
básník Vilém Busch za doby t. zv. kulturního boje bujně a málo vkusně 
zparodoval katolickou legendu, nalezl Svatopluk Cech hlavní prvky své 
burlesky: vznik lásky a štěstí vytouženého dostaveníčka, náhlé pře- 
kvapení při něm a pitvorný úkryt postiženého milence, pijáckou slav- 
nost klášterní. Český básník povznesl hrubozrnnou komiku německého 
humoristy do vyšší oblasti a se zálibným vtipem rokokové drobno- 
kresby propracoval to, co v jeho předloze bylo nadhozeno zkratkově 
v dřevorytech výtvarných i slovesných. Všecek proticírkevní paskvil 
zmizel; povážlivé zálety u vdané paní proměněny v kouzlo první lásky 
u mladické dívčinky, jejíž strýc nahradil klamaného manžela; místo 
urážlivého Antonínova vstupu do kláštera rozhodl se Svatopluk Cech 
pro dočasný a náhodou přivozený krátký pobyt krejčíkův mezi rozja- 
řenými, ale v celku dobromyslnými Františkány. 

Velmi šťastnou invencí učinil Svatopluk Cech krejčíkovu milenku 
neteří a pomocnicí cukráře, jenž jest mistrem svého umění. Dosáhl tím 
působivého kontrastu mezi sladkým řemeslem a divokým vzezřením 
i počínáním strýcovým; mohl dostaveníčko mladých neopatrných mi- 
lenců umístiti do dílny, jež sama působí burleskně; směl hrubý Buschův 
motiv překlopené kádě nahraditi, snad s použitím další pomůcky lite- 
rární, úkrytem v obrovském dortu, o jakém již v prvním zpěvu »Václa- 
va z Michalovic« vykroužil vtipnou episodku; našel tak vděčný, byť 
nezcela pravděpodobný spojující člen mezi útěkem rekovým před pro- 
následovatelem a mezi jeho účastí na klášterním veselí; i podrobnost 
tak podřadná, jako temná lázeň pronásledovaného milovníka, stala se 
daleko vkusnější, byla-li stilisována jako koupel v syrobu. Tímto způ- 
sobem hrubě typisující zjednodušení Buschovo nahrazeno bylo ara- 
beskovým uměním rokoka, které dekorační guirlandy rozmarné hry 
vine kolem několika zcela individuálních, výjimečných výjevů. Z nich 
zvláštní péči věnoval Svatopluk Cech klášternímu veselí při porciunku- 
lích františkánských, tak jako by byl chtěl vytvořiti komický protějšek 
k tragické tabuli jesuitské ve vstupním zpěvu »Václava z Michalovic« 
— podobně si historičtí malíři libovávali vedle honosných scén hromad- 
ných v starožitnickém a krojovém genru pijáckém. Komika tohoto vý- 
jevu, jehož krejčík se ve svém dortu stává neviděným účastníkem, 

171 



spočívá z velké části ve stupňovaném napětí a překvapení, ovládajícím 
vůbec příběh benátský: užívaje mistrovsky gradace, nechává vypra- 
věč své posluchače hádati, jaké hody to šumí u paty obrovského dortu, 
až se posléze krejčík sám vmísí rozpustilým zpěvem do pijáckého 
sboru mnichů, jímž boccacciovská povídka se vtipně a šťastně končí. 

Zvláštní ráz krejčíkova vlašského vypravování, nadobro odlišný 
od ostatních nedělních povídek pod lipou, případně vystižen jest po- 
známkami, které k němu přičiňuje hned pan učitel. Pochvaluje si, kterak 
hovorný mistr postřehl lidský rub klášterní svatosti a humorně gro- 
teskní stránku církevní askese, ale poukazuje zároveň, že benátský 
příběh »bájce roven smělé« a přisuzuje mu povahu snovou: »vždyf 
spánek útvary své proměnlivé v kroj skutečnosti časem odívá«. 
Opravdu, směle fantastický, ba svévolně pravděnepodobný výklad roz- 
marného cizomila jest řízen takřka volnou a hravou logikou snu, který 
bere své prvky ze skutečnosti i z četby, aby je obměnil a překreslil. 
Mimoděk však pravý sen odráží také povahu osoby snící a pak repro- 
dukující snový obsah; mistrem takové snové psychologie osvědčil se 
Svatopluk Cech několikráte, nejenom v mladistvém cyklu »Snové«, ale 
i v některých veršovaných báchorkách, jimž se povídka krejčíkova 
značně blíží. 

Názorně stojí, či spíše pohybuje se hovorný mužík před očima čte- 
nářovýma. Ze svých cest na zkušenou přinesl si domů zásobu dojmů 
a poznatků, které značně zvýšily jeho vrozenou samolibost, povzbu- 
zujíce jej, aby se honosně odlišoval od svého starousedlého okolí. 
Cerpá-li z těchto pestrých pokladů vzpomínkových, nečiní tak proto, 
aby vykládal nějakou mravní zásadu po způsobu zkušených a těžko- 
pádných kmotrů rozumců, nýbrž aby rozmarně bavil sebe a jiné. Při 
tom se pak jeho samolibost projevuje rozkošnickým prodléváním při 
jednotlivostech děje i výrazu a zvláště při rozvětvených a květnatých 
metaforách i přirovnáních, jež mají někdy rokokovou grácii a jindy 
barokní nehoráznost. Tak slučuje se tu komika situační s komikou po- 
vahovou, a protože celek i podrobnosti obestírá lehounký, hravý a 
smavý rozmar, odnímající skutečnosti tíhu a zacházející velmi svo- 
bodně i s pravděpodobností, působí benátské capriccio dojmem šťast- 
ného dílka humoristického, ven a ven čechovského, třebaže jeho hlavní 
motiv pochází z cizího pramene. 

Naproti tomu hlásí se vypravování následující, vánoční povídka 
172 



páně učitelova, celou invencí mezi Čechovy práce úplně původní, za- 
ložené na skutečnosti z básníkova okolí. Rozcitlivělý a blouznivý 
kantor kreslen jest také podle vranského modelu; bylť mu předlohou 
Čechův oblíbený učitel ve Vraném Josef Trykar, s jehož rodinou se 
básník za studentských let důvěrně stýkal; z Trykarova života pře- 
vzat jest i hlavní motiv povídky, předčasná smrt paní učitelové a hoře 
nad ní. Jako jadrný soused měl i tklivý mozartovec, na rozdíl od lehko- 
vážného krejčíka a požitkářského pojezdného, velebiti »božský půvab 
šťastné domácnosti«; ten byl pro Svatopluka Čecha nerozlučně spiat 
s náladami štědrovečerními. 

Z pozdějších autobiografických prací Cechových, z » Cesty Václava 
Maliny do minulosti« a z »Dávných vzpomínek« víme, s jakou staro- 
dávnou obřadností a s jakým rodinným nadšením býval u správce 
Františka Jaroslava Čecha slavíván štědrý večer, a jak právě v po- 
svátném stínu ozářeného a ozdobeného stromu vánočního projevovala 
se nejvroucněji vzájemná něha rodičů i dětí. Drahé ty dojmy inspi- 
rovaly Svatopluka Čecha k první jeho básni vůbec, k dětsky prosto- 
duché a slzavě jímavé báchorce »Vánoční sen«, zaznívaly toužebnou 
melodií do snů starého pana inspektora v povídce »Jestřáb contra 
Hrdlička« r. 1876, třebaže se jim skoro současně spisovatel posmíval 
hterární i psychologickou satirou v »Poslední vánoční povídce«. Ještě 
po cyklu »Ve stínu lípy« vznikly z vánočních nálad dvě drobné bá- 
sničky, jako teksty k obrazům »Květů« r. 1882, »Vzpomínka« a »Vo- 
jínův Štědrý večer«. V první zalétá ve svaté noci jeden z andělů do 
pusté krčmy a budí v duši osamělého zhýralce očišťující vzpomínku 
na vánoční ráj dětství, ve druhé, spádu až písňového, touží voják 
jezdec při pohledu do chýše, ozářené světly vánočními, po vzdálené 
ženě a dítěti; dva sentimentální genry bez prohloubení, bez origi- 
nálnosti. 

Nyní »Ve stínu lípy« ožily štědrovečerní nálady pravděpodobně 
v souvislosti s otcovou smrtí a byly rozpředeny obšírněji než kdy 
před tím, sloužíce zároveň básníkově komposiční snaze po intonační 
rozmanitosti cyklu. Jestliže z povídky sousedovy září slunce českého 
léta, jestliže z vysloužilcova příběhu sálá jižní žár vlašský, jest- 
liže ze sumářova vypravování se usmívá kavkazská krajina kouzly 
pozdního jara, zde, v kantorově vánočním diptychu rozestírá le- 
dové své náručí česká zimní krajina, střídajíc divokou bouři sně- 

173 



hovou s jiskřivým jasem čiré hvězdnaté noci. Svatopluku Čechovi bylo 
básnickou potřebou spočinouti na těclito divech zimy a vánoc lásky- 
plně zevrubným líčením, byť to značilo zároveň újmu epické rušnosti, 
a k tomu se hodila dobře právě postava vesnického učitele, jenž, nadán 
a vzdělán umělecky a veden svým povoláním k důkladné obšírnosti, 
rozpřádá náladové obrázky z přírody i z interieurů pro ně samé, čímž 
se liší na př. od souseda, který rovněž rozsáhlé popisy přírodní pokládá 
za záminku mravoučných úvah. Ze všech postav, shromážděných pod 
lipou, jest kantor vlastně jediným člověkem knihy a učené reklexe, 
a proto jemu byly do úst právem vloženy výklady nábožensko- 
filosofické, a to podobného rázu, jaké mladistvý Svatopluk Cech slý- 
chával od svého otce, deisty to ze školy rousseauovské: knihy nepo- 
skytují trpícímu srdci ani pravé útěchy ani pátrající duši uspoko- 
jivého poznání o Bohu a vesmíru, nýbrž obého se dostává člověku 
v bezprostředním styku s přírodou. Takto poklonil se básník mimoděk 
svému otci v štědrovečerní povídce, která s ním vnitřně souvisí vzpo- 
mínkovým obsahem a náplní citu rodinného. 

Učitelův příběh skládá se vlastně ze dvou doplňujících se vánoč- 
ních výjevů, oddělených dobou jednoho roku: za jednoho Štědrého dne 
ztratil ctihodný a slzavý kantor štěstí lásky, za druhého nalezl cestu 
k nové blaženosti srdce a krbu. K výjevu prvnímu pojí se vzpomínková 
retrospektiva na milenecké a manželské blaho; mezi oba obrazy vlo- 
ženy žalné nálady vdovcovy; celek uměle rozložen v kaleidoskopický 
sled štědrovečerních dějů, před nimiž jest naplat závoj z mlh a slzí. 
Zoufalý varhaník hraje o půlnoční plesavou koledu: zdrcený manžel 
probdí svatou noc nad rakví mladistvé ženy; teskný opuštšnec bloudí 
v zimní vánici, provázen stále přeludem své nebožky; osamělý vdovec 
vidí příchod Ježíškův v tiché domácnosti mladé vdovy; pod vánočním 
stromkem za jásotu sirot setkají se srdce obou, a na konec zpod roze- 
chvělých rukou téhož varhaníka zaznívají, provázeny radostí uzdra- 
veného srdce, jásavé noviny z krajiny betlémské! Provedení nepohře- 
šuje jemnosti, ba virtuosity: dušezpytné protiklady vnitřních stavů 
učitelových promítnuty jsou náladovým líčením; idyly lásky a shle- 
dání mají čistý, vpravdě mozartovský tón; vzdušná a stříbrná malba 
zimy roste perspektivicky daleko za obzor, kamsi v oblasti tuchy a 
neznáma. 

Co však unavuje a místy přímo ruší, toť přemíra sentimentálnosti. 

174 



Je to skutečně muž, kdo se tu s takovou zálibou brodí vlastními 
slzami? Básník ovšem staví se sám poněkud ironicky k plačtivému 
svému hrdinovi, jehož příběh se šťastným zámyslem komposičním byl 
zařazen mezi obě burleskní a humorná vypravování, krejčíkovo a vy- 
sloužilcovo. Jest ostatně skryt kus Čechovy vlastní kritiky přecitli- 
vělosti kantorovy ve slovech, jimiž se hned následující vypravěč s ucti- 
vou uštěpačností posmívá důstojnému vychovateli mládeže; tu nachází 
básník také případný přechod od elegie učitelovy ke grotesce invah- 
dově. 

Mravoučný soused, povídavý krejčík i rozcitlivělý kantor jsou 
pravé typy české vesnice. Básník vytvořil je tak, že vyšel sice od in- 
dividuálního modelu, s nímž se kdysi ve své mladosti setkal, ale při 
své karakteristice zesílil rysy zevšeobecňující, na sedláku lásku k rodné 
půdě a konservativnost, na řemeslníku světoběžnickou zálibu v cizině 
a cizotě i samolibou chvastavost, na učiteli tklivý smysl rodinný a 
něžnou cituplnost; tímto postupem vznikly ve všech případech sku- 
itečné české typy skladné. Poněkud jinak zosnován jest besedník ná- 
sledující, jednonohý vysloužilec s dýmkou a s berlí, s bohatýrskou 
hlavou výbojného bílého kníru pod divnou čapkou — »celá postat, sešlá 
v bitev hromu«. I on náleží dojista mezi význačné a rázovité figury 
českého venkova, jaké Svatopluk Cech měl v paměti od liteňských 
a vranských let, zároveň však jest zástupcem starodávného a nikdy 
nevymírajícího typu slovesného, běžného v celém písemnictví světo- 
vém. Neníť nesnadno poznati v italském vysloužilci, besedujícím »ve 
stínu lípy«, pozdního českého pravnuka plautovského »chvástavého vo- 
jína«, jenž byl vydatně přizpůsoben poměrům domácím a zpracován 
podle pravidel čechovské komiky. 

Dědovy vzpomínky na napoleonské války, o nichž podával zprávy 
rodině i přátelům otec básníkův, neměly asi valného vlivu ani na za- 
řazení vysloužilce do nedělní společnosti, ani na jeho příběh; slovesná 
tradice působila v tomto případě mocněji než podněty zkušenostní a 
vzpomínkové. Svatopluk Cech dovedl obratně svésti dvojí tradiční 
proud v jedno. 

První, kdož u nás přenesl chvastavého účastníka napoleonských 
bojů do literatury, byl Karel Hynek Mácha; v »Cikánech«, zastupuje 
věčně opilý, prolhaný a zbabělý mluvka Bárta Flákoň groteskní živel 
uboze směšné pitvory, pletoucí se bez ustání do tragických dějů a mezi 

175 



vznešeně vášnivé postavy románů. Nesouvisle blábolící tlachal Bárta, 
jehož řeč se hemží refrénovitými citoslovci a rozhorleným zapřísaháním, 
vydává se za velikého hrdinu, který na př. v bitvě s Francouzi vyvázl, 
sedě na tureckém bubnu, bez pohromy ze salvy naň namířené, nebo 
jindy hrdinským svým počínáním vzbudil podiv a pochvalu generality; 
jest hotov vrhnouti se na každého, kdo by pochyboval o pravdivosti 
jeho bezduchého a nesouvislého výmyslu. Tento nechutný tlachal, věčně 
ozbrojený šavlí, není než pouhý chvastoun, sloužící svému okolí leda 
k posměchu; sympatických rysů starý pijan nemá. Vítězslav Hálek 
vychloubačného hrdinu napolenských dob poněkud zušlechtil a při- 
blížil srdci čtenářů. V jeho bérangerovsky jadrné a názorné deklamo- 
vánce »Frajtr Kalina«, jež v šedesátých a sedmdesátých letech byla 
v Praze i na venkově s neutuchajícím úspěchem přednášena, stojí před 
posluchači reptajícími žertovně a na oko proti nadsázkám frajtrovým, 
chvástavý, ale dobrosrdečný desátník od dělostřelectva, který si po- 
dobně jako Bárta Flákoň přisuzuje velkou vojenskou zásluhu, jež 
nadchla k uznání samého Napoleona: namířil své dělo přímo proti Bo- 
napartovi a byl by ho dozajista rozdrtil na capart, kdyby nebyl poručík 
překazil jeho odvážný záměr; Napoleon, jenž to zpozoroval, odměnil 
jej vlastnoručně řádem. Frajtr Kalina vypravuje o svém hrdinství sice 
v podobných nadsázkách, jako Máchův Bárta, ale s rozmarem a 
s vtipem; refrénovité vložky, přispívající ke karakteristice, nepůsobí 
dojmem opilého blábolení jako u Flákoně, nýbrž baví a těší. Chvasta- 
vým vojínem, ač jiného rodu než Máchův Bárta, jest také pozdější 
Hálkův hdový typ, zestárlý muzikant, který dříve foukal na píšfalu, 
»Náš basař«; když v krvavé bitvě byly důstojnictvo i vojenská hudba 
pobity, zachránil pištec situaci a čest, dodav svým fouknutím mužstvu 
odvahy k rozhodné ráně; za to se mu dostalo od vůdce uznání a bratr- 
ského projevu — jako dělostřelecký desátník, tak zde prostý pištec 
osvědčil se pravým hrdinou. Svatopluk Cech pokračoval v této má- 
chovsko-hálkovské tradici. Jeho vychloubačný vojín, přímo vnucující 
posluchačstvu přesvědčení o své nevšednosti, prokáže se rovněž bo- 
hatýrem v rozhodujícím okamžiku bitevním, když všichni pozbývají 
mysli; upoutá rovněž pozornost nejvyšších kruhů vojenských a skhdí 
vyznamenání od nich; dovede velikou chvíli svého života předvésti co 
nejnázorněji a i slovní technikou buditi napětí a podiv svých posluchačů, 
s nimiž jest v živém styku. 

176 



Druhou odrůdu chvastavého vojína znal Svatopluk Cech již za 
školských let, kdy se v některé čítance setkal s veršovanou povídkou 
B. K. Pfeffla »Die Tabakspfeife«; zapamatoval si ji trvale. Po ob- 
hroublém bajkaři Qellertova směru, jenž byl v XVIII. století oblíben pro 
formální uhlazenost a bodrý rozmar svých lehce přístupných rýmo- 
vaných obrázků ze zvířecího i lidského života, nezůstalo v paměti po- 
tomstva skoro nic více než tato staromódně humoristická i tklivá de- 
klamovánka o šlechetném invalidovi, prošedším tureckými i rakousko- 
pruskými válkami. Pokuřuje ze své milované dýmčičky, vypráví vy- 
sloužilec rád a výmluvně o svých válečných činech, ale na rozdíl od 
běžných chvastavých vojáků nechlubí se krvavým hrdinstvím, nýbrž 
obětavostí, prokázanou veliteli, jejž zachránil z bitevní vřavy a oše- 
třoval až do posledního dechu. Dýmka, kterou jej, umíraje, setník za to 
odměnil, stala se mu podnětem dalšího neuvěřitelně statečného činu. 
V bitvě u Prahy ustřelila mu koule nohu, v jejíž botě nosil drahou 
dýmku zastrčenu; i vydal se věrný hrdina přes bojiště ne tak za nohou, 
nýbrž za dýmkou, která i nadále zůstala jeho nejvzácnějším majetkem. 
Svatopluk Čech ve stopách Pfefílových nahradil vysloužilce, chvásta- 
jícího se neuvěřitelným udatenstvím, invalidou, honosícím se skutkem 
milosrdenství k vojenskému představenému: na italském bojišti skoná 
v pečlivém náručí českého vojína oblíbený plukovník a pověří svého 
spolehlivého ošetřovatele, aby se ujal jeho závěti. S ní pak potká to- 
hoto totéž, co zažil s dýmkou Pfefílův invalida: za prudké dělostřelby 
ztratí nohu, v jejíž botě jest ukryt plukovníkův kšaft; ani on neváhá 
vypraviti se deštěm kulí a blýskavicí palašů za nohou a testamentem, 
až tím vzbudí pozornost a obdiv samého Karla Alberta — závěr příběhu 
zosnovaného na dvou motivech, vrací se opět k Hálkovu »Frajtru Ka- 
linovi« a skrze něj i k Máchovu Bártovi. 

Svatopluku Cechoví, jenž takto využil tradice a zkombinoval ji, 
šlo o to, aby látka byla co nejvíce přizpůsobena českému prostředí 
a naplněna burleskním duchem, provázeným přece tklivým humorem. 
Případně přenesl děj, který jeho předchůdci kladli do válek tureckých, 
pruských neb napoleonských, do krátkého a vítězného rakouského ta- 
žení r. 1849 proti Itahi. Přiblížil tím látku značně přítomnosti a zvláště 
okruhu 60. let, na jejichž sklonku se patrně nedělní besídka pod Hpou 
koná: posluchačům mohly býti důvěrně známy historické osoby pří- 
běhu, jmenovitě Karlo Alberto a Radecký, jehož chválou zaznívá pří- 
12 177 



padne hlasný úvod invalidův. Volba italského dějiště výborně vyho- 
vovala čechovskému exotismu, jenž »Ve stínu lípy« také v humoresce 
krejčíkově i v románku sumářově tvoří úmyslnou protiváhu k staro- 
usedlému domabylství sousedovu a mlynářovu. Pochod do Vlach a 
lombardské zkušenosti podává vysloužilec svj^mi dvěma nejoblíbeněj- 
šími prostředky: kontrastem a nadsázkou, šetře právě tak málo jako 
krejčík pravděpodobnosti, zvláště rozmarně burleskní líčení alpské 
zimy, přímo překypuje v^^nalézavostí drastických hyperbol. Přepínání 
Čechova chvastavého vojína nabývá zvláštního svérázu tím, že práši- 
lovské nadsázky vyrůstají vesměs z lidové, co nejnázornější obrazo- 
tvornosti, jíž každá sebesmělejší metafora se mění ve skutečnost, takže 
jí překypující vj^pravěč na konec sám věří; jadrná úsečná mluva vo- 
jenské ráže, prosycená interjekcemi a výkřiky, zesiluje ještě dojem; 
nikde nesklouzl tu do oné plytké sentimentálnosti, jíž prosj^til o něco 
později dva vojenské obrázky lyrické, »Předčasná smrt« a »Rodnou 
vsí«. 

Rozkošně podařilo se Svatopluku Čechovi v jeho jednonohém 
hrdinovi to, čeho není ani u Máchových, ani u Málkových vysloužilců 
a co v poněkud drsnější úpravě poutá na invalidovi Pfefílově; spojiti 
válečnickou odvahu s Hdskou něhou, nehoráznost slov s laskavostí 
srdce, vtip s tklivostí; nábožný povzdech křesťanský na závěru \t- 
pravování takřka shrnuje tento zvláštní ráz invalidova podání. V tom 
bylo bj^ lze přirovnati výbornou figuru čechovskou k jinému váleč- 
nickému vypravěči naší slovesné tradice, k panu polesnému Doupná- 
kovi, který v Koubkově »Rokoku« do svj>ch vzpomínek vpletl též epi- 
sodu z tureckých bojů pod Evženem Savojským u Bělehradu — táž 
směs burlesky a něhy, žertu a vážnosti, táž snaha, najíti pod drsnou 
skořápkou chvastavého vojína lidový český typ, táž schopnost pojetí 
v nejkrásnějším sm^-slu slova humoristického, ale jaký rozdíl v umění 
výrazovém! — 

Vypravování paní hostinské, spojené s burleskou vysloužilcovou 
útkem stejně slabým jako nahodilým, liší se od předešlých povídek tím, 
že jen zcela skrovnou měrou objasňuje povahu obšírné a stále vzru- 
šené vyprávěčky, jejíž citlivá a účinná lidumilnost se nadhazuje rysy 
zcela povšechnými a konvenčními. Vyváživ látku snad z příběhů, jimiž 
na základě svých zkušeností v zájezdním hostinci mnišeckém bavila 
v Litni Čechovy děti vzdálená sestřenka otcova, mínil básník podati 
178 



obrázek starodávné hospody, kde se kromě sousedstva shromažďuje 
světoběžný živel; vedle něho měla ctihodná šenkýřka, jediná žena mezi 
tolika vypravujícími muži, vplésti do besídkové všehochuti prvek dět- 
ský, který napověděn byl leda ve vánoční idylce kantorově. O spojení 
těchto dvou tak různorodých životních oblastí, jako jsou dětský svět 
a potulný nárůdek, se Svatopluk Cech pokusil již v mladistvé veršované 
báchorce »Šumařovo dítě«; tentokráte vymyslil pro ně stejně tklivou, 
ale reální povídku o vnučce starého loutkáře invalidy, která se stane 
obětí své něžné příchylnosti k divadélku a koníku dědovu. Dvěma 
různorodými postavami zastoupen jest v historce paní hostinské své- 
rázný stav potulných loutkářů, z jehož sociální bídy Svatopluk Cech 
také později v románě »Ikaros« načerpal mladé osudy hlavního reka 
Pavla Vysockého: zdětinštělý vysloužilec, jehož dědictví, živého 
i mrtvého, se hostinští ujmou, obestřen jest zbytkem zlatozáře z kla- 
sických dob Matěje Kopeckého, kdežto kupec jeho fundu instructu, di- 
voký, posměšný, samolibý tulák »filosof« působí jako vesnická pitvora 
novodobé rozervanosti. 

Shoduje se s citovou vlohou rodinně založené matróny, že za 
ústřední figuru svého příběhu nevolí žádného z těchto potulných prin- 
cipálů, nýbrž něžnou postavičku děvčátka, kterému jest loutkové di- 
vadlo i příslušná k němu komediantská klisna radostí a osudem. Ač- 
koliv drobná vnučka loutkářova jest načrtnuta co nejzběžněji, a to 
spíše po zevní než vnitřní stránce, přece její dětská tragédie, vyprá- 
věná s mateřským pohnutím, působí mocně: až symbolické výše se 
dopíná její poslední, závratný, slepý let za vozem, který jí odváží 
všecko, na čem v životě lpěla a co jí ztělesňovalo nejkrásnější dětské 
vzpomínky; což nechvátá tak mnohý z nás až na pokraj záhuby za 
tím, co se mu zdá neocenitelnou náplní životní a přece nemá mnohem 
více ceny než vyzáblá a zestárlá klisna a dřevěné loutky, potažené 
pestrými hadříky? Takto nabývá sentimentální vypravování šenkýř- 
čino hlubšího smyslu a onoho vážného mravoučného zabarvení, které 
jest příznačno povídce sousedově; nevtíravou tuto tendenci napovídá 
vypravěčka tam, kde alegoricky vykládá, že »Pán na nitkách své vůle 
nás loutek chabých řídí životy«. 

I »ctihodná krčmy paní« má svůj humor, v němž však slzy pře- 
vládají nad rozmarem a něžná shovívavost nad směšností; není to pří- 
značný humor ženy-matky? Klíč k němu jest ukryt v závěrečných slo- 
12* 179 



věch rozšafné hospodské: »Můj Bože, kolik divných bájí i v malém 
dětském srdéčku se tají!« Správný vztah k životu zaujme pouze ten, 
kdo se s účastným porozuměním zadívá do hlubin srdce svého bližního 
a tam v sebe skrovnější vlnce nalezne zajímavý dílec duševního vlno- 
bití člověčenstva — vidí-li pošetilost, budiž k ní shovívav, setkáváš-li 
se se směšností, odměň ji úsměvem, dojme-li tě nepatrnost, hleď k je- 
jímu hlubšímu smyslu! Tento humoristický názor na život, jenž se ještě 
určitěji pak hlásí v Cechových básnických báchorkách, svítí svým klid- 
ným, podzimním světlem nad celým cyklem »Ve stínu lípy«, a způso- 
buje, že skladba, vyrostlá z kořenů subjektivního cítění, rozkošatila se 
k objektivistické moudrosti, hodné idylika-klasika; výmluvná a ná- 
zorná paní hostinská vyjádřila toto ústřední pojetí nejurčitěji. 

Již v prologu cyklu střetl se s mravopočestnou paní hostinskou 
břichopásek a záletník pojezdný v rozmarné srážce nevítané dvor- 
nosti; nyní přejímá po ní slovo, avšak šenkýřka i s dceruškou napřed 
prchá před panským satyrem, obávajíc se, že »jeho povídačce, vtipu, 
hovoru bude valně třeba Martinova pláště«. Leč mimo nadání, ale s tím 
větším účinem humoristickým vypráví rozverný blahobytník dočista 
nevinnou, ba křehounce graciosní selanku mladé lásky, která se — 
podle důmyslného záměru básníkova — odráží právě tak od smyslného 
požitkářství dnešního pana pojezdného jako se sličný zevnějšek štíhlého 
a elegantního seladona světlých kadeří, jenž jest jejím hrdinou, liší od 
otylého a ruměnného Sílena pod sesunutou parukou, který příběhem ča- 
stuje besedníky jako svou vzpomínkou; tohoto působivého prostředku 
komického bylo již použito v historce krejčíkově, s níž příběh v jídelně 
pana vrchního jeví nejednu podobnost. Ještě vydatněji než v kterékoliv 
předcházející povídce čerpal tu básník z rodinných vzpomínek, z oné 
zašlé idyly patrimoniální, jejíž dějiště maluje tesknými akvarelovými 
barvami již předzpěv cyklu, a jejíž ovzduší, stejně rozmarné jako 
v episodce pojezdného, k nám později vane z Cechových pros, od 
»Biskupa« a »Lososa mého pradědečka« až po »Cesty Václava Ma- 
liny do minulosti«; všady voní předbřeznové ovzduší patrimoniálního 
panstva ještě parfumem rokokovým, zbylým z dob pradědovských. Sytá 
malba tohoto starodávného prostředí byla Svatopluku Čechovi tento- 
kráte věcí hlavní, takže dějový zájem ustoupil stranou, aniž čtenáři 
příliš vadí chudoba invence, která bez motivické novosti se vrací k ná- 
mětu přerušeného milostného dobrodružství, vyčerpanému již dosta- 

180 



tečně povídkou krejčíkovou; v obou případech jde o vznět mladé, ne- 
dočkavé lásky, předčasně uhašený zakročením pěstouna dívčina. 

Úplně v rokokovém duchu podtrhl Svatopluk Cech ve vzpomín- 
kovém podání pana pojezdného humorný rozpor mezi zevní vážností 
povrchu a lehkou hrou skutečnosti v kruzích patrimoniálních. Důstojný 
velmož na panství, pan vrchní, vykuklí se jako pohodlný požitkář, jenž 
uprostřed vlastní exorty o důležitých povinnostech vrchnostenského 
úředníka a o nutné sebezapíravé kázni při nich upadne v blahobytný 
spánek odpolední. Dcerka tohoto velebného samovládce jest laškovný 
šotek, snující drobná šelmovství a rychle ochotný také k milostné hře 
nejen očí, dotyků, ale i polibků. V tom se s ní zcela shoduje její partner, 
rovněž synek ctihodného patrimoniálního úředníka: přijde do Lipová 
studovati hospodářství a při první příležitosti studuje tam dvornost a 
lásku, až jest vyplašen náhle procitlým panem vrchním. Vpravdě 
rokokový jest též ústřední výjev z povídky pana vrchního, šachová 
hra mezi milenci z nenadání, tato rozmarná parodie vážné a závažné 
scény z »Dagmar« — sedmnáctiletý kavalír a patnáctiletá dáma nad 
šachovnicí se svou půvabnou směsí dětské hravosti a galantního cho- 
vání jsou skutečně »pastýřský pár malý na obrázku«, a to dozajista 
Watteauově nebo Lancretově. Ale vlastní rokokový vděk vložil básník 
miniaturista jednak do líčení vonných a svěžích půvabů dcerušky 
vrchního, jednak do uzavřené apostrofy první lásky ve dvou samo- 
statných slokách: zde i onde ovíjejí čistou lyriku metafory čerpané 
z oblasti kvetoucí přírody; takto zvyšovalo rokoko rádo uměle odstí- 
něnou krásu svých pružných postaviček tím, že je umisťovalo do zahrad 
mezi keře obsypané květy a do zeleného stínu pečlivě pěstěných korun 
stromových. Zde mohl Svatopluk Cech rozvíti svou zvláštní, úzkou, 
leč jemnou vlohu. Vypovídaly-li jeho tvořivé síly tam, kde šlo o to, 
podati analysu lásky v jejím citovém rozvoji a v jejích tragických 
rozporech, dovedl zato vystihnouti plně smyslové a citové okouzlení 
prvního milostného vznětu, zmatenou hru srdcí nevědomých a přece 
tušících, perutnou touhu duší, které by rády dobyly světa a v něm 
štěstí pro sebe. V příhodě pana pojezdného nepřekračují mladí milenci 
tohoto prahu, neboť vypravování se končí tím, že burleskní vyhrůžka 
pana vrchního vyhání neopatrného učně lásky z improvisovaného ráje 
— i rokoko milovalo takové žertovné pointy milostných příhod. Až do 
konce stručné povídky jest zachována slohová jednota, neporušená 

181 



ani závěrečným elegickým povzdechem vypravěčovým — mezi české 
venkovany, jejichž nejnadšenější mluvčí horlí pro pokrokové ideály, 
sestoupilo na okamžik panské rokoko, zatřáslo napudrovanými kade- 
řemi, zašustilo krátkými sukénkami, zatančilo, zalaškovalo a zase zmi- 
zelo se šibalským úsměvem. 

Též poslední povídka cyklu »Ve stínu lípy« jest příběhem lásky; 
proti rozmarné a mladicky hravé erotice krejčíkově a pojezdného za- 
stupuje milostný románek muzikantův s vánočním vypravováním uči- 
telovým oblast lásky v slzách a v utrpení. Kdežto však se kantor 
od těžké milostné ztráty dostává k novému milostnému štěstí, hyne 
sumářovo milování v hoři předčasného skonu milenčina a vyznívá 
tudíž akordem výčitky, stesku, ano zoufalství, bez oněch smířlivých 
tónů, jež provázejí závěr vypravování sousedova neb šenkýřčina. 
Kdyby osud potulného houshsty a jeho Anny byl pojímán právě jen 
jako historie lásky, mohlo by se zdáti, že jeho disonance nebyla polo- 
žena případně na samý konec cyklu; byla by tu Svatopluka Čecha 
skutečně opustila ona bedlivá rozvaha komposiční, jež jej dotud při 
řazení vypravěčů a jejich povídek provázela? Ale ústřední motiv tra- 
gické idyly kavkazských uprchlíků jest vlastně jiný: muzikantova Anna 
a s ní milencovo životní štěstí nehynou pro rozvrat lásky, nýbrž proto, 
že silnější nad milostné opojení, nad manželskou příchylnost, nad blaho 
práce v exotickém ráji se ukázala touha po domově a potřeba žíti na 
rodné půdě ve shodě s rodiči. I jest Annin kavkazský románek jakousi 
citovou kritikou českého vystěhovalectví, jehož tragiku shrnul tak 
hluboce Josef V. Sládek, skládaje epitaf jednomu z nejušlechtilejších 
našich emigrantů novodobých, slovy »Neb nemám domova krom tam, 
kde matku mám« — nikde, ani v nejpožehnanější a nejsvobodnější zemi 
nepřestane srdce českého vystěhovalce toužiti po rodné zemi a proto 
nikde nemůže plně zakotviti. Takto vrací se na závěru svého cyklu 
Svatopluk Cech opětně k základní myšlence rozvedené na počátku 
básně v osudu Bártova syna a tvořící zároveň ideové jádro celé 
skladby: nejenom osobní blaho, ale i mravní uspokojení a životní smysl 
každého venkovana jest, aby trval, pracoval a tvořil, zápasil, miloval 
a trpěl, pokračoval v díle předků a chystal lepší budoucnost na rodné 
půdě; běda tomu, kdo se jí i na čas odcizí! 

Sumářova povídka shoduje se nejedním rysem s vypravováním 
sousedovým, a to zvláště ostrým kontrastem barvitého exotismu a ty- 
182 



pickiého českého starousedlictví venkovského. Vypravěč sám, potulný 
houslista bez rodičů a domova, jest s výstřední a nezlomnou svou do- 
brodružností nakreslen snad podle téhož liteňského modelu, na nějž 
Svatopluk Cech myslel, když psal z mládí balady »Šumařovo dítě« a 
»Divné housle«; jest to takřka protest nevázané mysli pudového umělce 
proti běžné selské morálce. Zato Anna, kterou muzikant upoutá, ztěles- 
ňuje rodem pyšnou selskou tradici, nejbohatší děvče ze statku má se 
vdáti podle vůle rodičů, a jest zahrnuto jejich kletbou, když se vzepře 
a jde za milovaným sumářem do světa. Její vzdornou pout s milencem 
do neznámé země nevylíčil Svatopluk Cech jen povšechnými rysy, 
jako později v drobné básni »Na útěku«, nýbrž použil vydatně vlastních 
kavkazských dojmů z r. 1874. Takto mohl doplniti obraz vystěhova- 
lectví amerického méně běžným líčením české emigrace na Rus a 
zvláště na Kavkaz a zároveň oslniti čtenáře několika sytýmj krajino- 
malbami svítivých nelomených barev s vítězným vrhem světla: po- 
hledem na zeleně huňatou hruď Kavkazu nad krovem mlhy od moře; 
žhavě milostnou báchorkou věčně se objímajícího pralesa; mlčící zá- 
hadou opuštěné vísky čerkeské uprostřed bující vegetace; večerní vy- 
hlídkou na horstvo, halící se do par všech barev; divokým výjevem 
velehorské bouře; posléze obrazem kavkazské krajiny pod duhovým 
obloukem v oblacích a pod třpytnými kapkami na každém listu a stéblu. 
O těchto virtuosních kusech krajinářských, v nichž opětně jako v »Cer- 
kesu« jest v převaze statický živel popisný nad pohybovou dynamikou, 
nepracoval pouze útratný kolorista, ale i, ač skrovnější měrou, psycho- 
log: ladění obrazů se řídí alespoň částečně duševními stavy muzikanto- 
vými a Anninými, až v mohutném výjevu závěrečném velehorská kra- 
jina, očištěná a omlazená bouří, smírně září do kamenějícího líce české 
emigrantky, která odchází se světa uklidněna, ježto konečně zvěděla, 
že domov i rodina jí odpustily. Nenavrací-li se do domova tělem, jako 
Bártův syn, vrací se tam alespoň poslední myšlenkou — a zatím co 
věrný milenec její líčí krajanům její moh^iu podobným způsobem, ja- 
kým nedlouho před tím opěvoval básník Havlasův hrob pod Kavkazem, 
přilétá duše Annina na nedělní tácky mezi sousedy a poslouchá, kterak 
lípa šumí smírnými a spasnými melodiemi domova, mimo nějž není 
blaha ani jistoty. 

Takto přiléhá k povídce sumářově zcela ústrojně závěrečná apo- 
teosa rodného kraje, v níž čistě lyricky jest shrnuto a pateticky vy- 

183 



stupňováno vděčné a pyšné nadšení pro domov, rozptýlené porůznu 
v jednotlivých příbězích cyklu. Svatopluk Cech ji vložil formou přípitku 
do úst mJynáři jakožto představiteli sebevědomého češství, občanského 
pokroku a radostné demokracie na českém venkově; neuznal však za 
účelno jakkoliv individualisovati postavu »pana otce«, na jakou po- 
mýšlel již na počátku básnické své dráhy, když r. 1876 psal píseň 
»Mlynářskou«; ani zdaleka nenavázal při tom na starou českou tradici, 
jež od »Babičky« B. Němcové až po humoresky Tůmovy pojímala 
pantáty z mlýna rozmarně, neb i burleskně. Jeho mohutný, kosmatý 
mlynář jest pouze mluvčím básníkovým; potěšiv muzikanta a zažerto- 
vav s mileneckou dvojicí dcerušky hostinského a mladého lesníka, 
zvedá pohár piva na počest domova a člení svou oslavu jeho krás 
i sil přirozeně do vybroušených básnických slok, z nichž každá umným 
zeugmatem vedle darů přírodních velebí bohatství lidu; apoteosa se 
posléze mění v nadějnou a statečnou věštbu do budoucnosti celé vlasti, 
veškerého národu. Zase se věrný tradicionalism pojí s klasickou idy- 
ličností, zase se spatřuje štěstí, tentokráte hromadné, v setrvávání na 
zděděné rodné půdě, ale zároveň ve vzletu nad ni: starý, klidný a 
zdravý svět předků chce a má býti zachován na venkově, kam nová 
doba doposud nezaléhá svými problémy a převraty. 

Jako příklad klasické selanky české, provedené formou rámcového 
cyklu, nabyla skladba »Ve stínu lípy« záhy obecné popularity, když 
r. 1880 z časopisu přešla do »Nové sbírky veršovaných prací«, odkudž 
za života básníkova přetištěna byla sedmkráte; stala se jedním z nej- 
oblíbenějších děl Cechových a byla častěji uváděna na důkaz jeho 
národní svéráznosti — vedle kritiky přispěla zvláště také škola k její 
proslulosti a oblibě. Když pak po menším pokusu Kamprově o inscenaci 
části cyklu na divadle vinohradském, r. 1918 nedlouho před koncem 
světové války, shledávány byly české básnické výtvory, jež, napojeny 
jsouce zdravou vlahou domova, posilují národní uvědomění, sáhlo Ná- 
rodní divadlo v den desátého výročí básníkovy smrti k tomuto cyklu 
příznačně epickému, aby mu dalo provedení, jakého se zpravidla do- 
stává kusům dramatickým. V barvité inscenaci Kvapilově rozdělilo se 
devět předních herců Národního divadla o recitaci jednotlivých částí 
básně, při čemž kmetnému Jakubu Seifertovi připadl předzpěv. Do 
dramatického ovzduší sice nebyla tímto jevištním provedením nikterak 
přenesena epická šíře, idylická pohoda, dekorativní samoúčelnost cyklu, 
184 



naopak teprve na scéně jasně vysvitlo, jak v nejednom příběhu se po- 
malu vleče děj, kterak povahokresbě se nedostává určitosti, do jaké 
míry slovesné baroko znovu a znovu zatěžuje celek. Uvědomovalo-li 
si toto vše obecenstvo, ačkoliv jeho úsudek podstatně určovala tendence 
básníkova i ovzduší přítomné chvíle, zdůraznila to tím více kri- 
tika, která však zároveň znovu — skoro po čtyřiceti létech — vřele 
ocenila básnické hodnoty skladby. Právě kritik, nadaný význačně di- 
vadelním pudem a citlivým dramatickým smyslem, Jaroslav Hilbert, 
vyvrcholil svůj úsudek slovy: »Poesie epická a jen epická, v ní klid, 
záře, jas, tu a tam sice dramatický příběh v povídce, ale ne dramaticky 
předvedený, nýbrž jako životní vzpomínka vyprávěný — a z jeviště 
dojem přece tak plný, že dům sedm čtvrtí hodiny bez únavy, ba 
všecek sladce vzrušený naslouchá. Byl to triumf poesie, triumf poesie 
životné, pravé, české, dechu ušlechtilého, formy vyspělé, účinku roz- 
radostňujícího.« — 

Venkov, oslavený selankami cyklu »Ve stínu lípy«, zachovává 
uprostřed dědovského klidu starodávné formy hospodářské i spole- 
čenské a není ničím ohrožován v pravidelném svém chodu zemědělské 
výroby a ve zděděných mravech neb zvycích; i znepokojivá otázka 
vystěhovalecká, čeřící jeho pokojnou hladinu, pojata jest spíše jen jako 
výsledek výjimečných sklonů individuálních, nikoliv jako projev po- 
ruchy sociální. Slovem, jest to venkov básníkova mládí. Ohlížel-li se 
však Svatopluk Cech v mužných svých létech za venkovských potulek 
a návštěv kolem sebe, nemohl nepozorovati, že se poměry podstatně 
změnily, a že po dávné idyle jest veta. Dva zjevy při tom zvláště 
upoutávaly jeho pozornost a znepokojovaly jeho srdce. Starobylý své- 
ráz vesnický mizel před očima věrného staromilce s neodvratnou jisto- 
tou: střízlivě zděná stavení vytlačovala malebně sroubené chalupy i rá- 
zovitě rozčleněné statky pod doškovým neb šindelovým krytem; li- 
dový kroj, bohatý v barvách i v ornamentice, upadal v zapomenutí 
také již na obvodu československé oblasti; prostonárodní píseň všude 
umlkala a s ní se ztrácely půvabné zvláštnosti zvykoslovné. Zvláště 
za krátké turistické pouti po Valašsku a Slovácku v létě r. 1881, z níž 
si přinesl domů »Několik obrázků moravských«, zhrozil se, že všude 
»nepřátelský duch času« ohrožuje »kus národní poesie«, »poslední du- 
hový zákmit snu minulosti, pohrávající na tiché tváři kraje«; co pod 
Radhoštěm a kolem Velehradu pronášel jako trpkou obavu, to bylo 

185 



v končinách jeho mladosti dávno skutkem. Ještě více poděsila jej na 
českém venkově základní změna hospodářská. Drobný průmysl do- 
mácký a rukodělný, připouštějící jak osobní samostatnost řemeslníkovu, 
tak značný kus vynalézavého důmyslu pracovníkova, nemohl již v ni- 
čem odolávati tovární velkovýrobě; fabriky, zaměstnávající a vy- 
čerpávající hromadně dělnictvo a přinášející závratné zisky podnikate- 
lům, vyhrnuly se z velkých měst i na venkov, zabíraly tam pole, luka 
i městiště vesnic; český proletář stával se sluhou strojů, parobkem 
kapitálu, pouhou bezprávnou pracovní jednotkou; hlavně na úpatí 
Středohoří postupovala industrialisace vítězně. 

Leč tyto příznaky civilisačního přerodu se nedotýkaly pouze srdce 
idyhckého konservativce, kotvícího všemi zálibami v minulosti, nýbrž 
jevily se vážným mementem také citlivému svědomí starostlivého 
vlastence, který právě v českém Středohoří, tak drahém od dětských 
let, si uvědomoval, že kollárovské obavy v německém příboji od severu 
v ničem nepozbyly časovosti. Stírání národní svéráznosti pociťoval 
jako vítězství bezbarvého internacionalismu, který, podrobiv si zevní 
povahu národů, bude ukládati také o jejich vnitřní svébytnost a oslabí 
postupně jejich sílu sebezáchovnou. Ve výboji továrního velkoprůmyslu 
a kapitalistické podnikavosti na českém venkově spatřoval právem 
veliké nebezpečí národní, vždyť fabrikami, hlavně od severu, dral se 
až k samému srdci vlasti živel německý, který netoliko vykořisťoval 
české ruce a hlavy, netoliko skupoval a rodákům navždy odnímal 
českou půdu, pudě je namnoze k vystěhovalectví, ale přímo i germani- 
soval, nejzhoubněji ve škole — právě v této době věnoval Svatopluk 
Cech výmluvné veršované poslání »Ostřední matici školské«, která 
tuto míní býti » záštitou před dravými vlky«. 

I umínil si básník, asi čtyři léta po cyklu »Ve stínu lípy«, zobraziti 
český venkov na tomto hospodářském, sociálním a národním přerodu, 
a to dílem, jež by se ze selanky logickou událostí změnilo v oslavu 
revoluce, ale revoluce zvláštního rázu. Kdežto Adamitč nad Nežárkou, 
komunističtí vzbouřenci na lodi Evropě, mluvčí ruského nihilismu ve 
»Slavii«, Vladimír, toužili zahájiti nový sociální řád na zemi, chtěl Sva- 
topluk Cech nyní posunouti v popředí své skladby povstalce, hájící krví 
i životem starý svět a mstící se na jeho rušitelích. V čele této konser- 
vativní revoluce, jako její mravní strůjce, měl stanouti lidový hrdina, 
jenž tkví kořeny pevně ve zděděné půdě a starých řádech, ale na 
186 



rozdíl od svých povstaleckých přátel se omezuje na sebeobranu a v ní, 
neučiniv nikomu násilí, bohatýrsky umírá. I mínil Svatopluk Cech 
takto v jednom a témže díle projeviti dvojí odchylnou polaritu vlastní 
povahy: idyličnost a revolucionářství, selský sklon ke klidu a buřičský 
vzdor, cit pro starodávnou intimitu domova a smysl pro hrdinský čin 
obranný. Tím se mu naskytoval zároveň těžký problém slohový, skle- 
nouti vyšší jednotou části idylické a obrazy sociálního rozvratu i obran- 
né vzpoury, ale to se básníkovi nepodai^ilo — v celém díle zeje trapná 
trhlina mezi oběma nesourodými složkami. 

Velmi názorně se před básníkovým okem rýsoval zachovaný kout, 
soustřeďující starodávnou českost a vesnickou idylu, kam mínil položiti 
děj. Ještě dříve, než r. 1883 přistoupil k rychlé a velice soustředěné 
práci o »Lešetínském kováři«, napsal lyrickou oslavu zvonů třemšín- 
ských, namnoze podobnou vstupu cyklu »Ve stínu lípy«; touha po do- 
mově a vzpomínka na šťastné dětství vykouzlují si utěšený obrázek 
venkovského zátiší, jehož duše takřka byla zakleta ve hlaholu zvonů. 
Lyrický tento vzdech, značně rozšířen a elegicky prohlouben, přešel 
pak do básně a to na místo dějově dosti pozdní; Třemšín přezván 
Lešetínem, a někoHk stručných črt o chaloupce pod omšenou střechou 
rozrostlo se na propracované líčení podhorské vísky. S podrobností až 
titěrnou, připomínající svými národopisnými malůvkami a mazlivými 
zdrobněninami způsob Heydukův, zastavuje se Svatopluk Cech u rá- 
zovitých chalup a zahrádek a provází lešetínský lid s radostným zá- 
jmem zvykoslovným celým rokem na vsi. Není to zcela klidné a ob- 
jektivní líčení; tendenčně vkládá do něho básník protest vlasteneckého 
staromilce proti »cizímu přívalu«, »hltavému příboji«, »charé jeseni 
přítomnosti« a hned podle své protikladové metody staví vedle původ- 
ní rázovitosti lešetínské nenárodní, ano protinárodní civilisaci, vpad- 
nuvší sem přes »hory nevěrné«. Obraz cizácké továrny nepohřešuje 
ponuré a temné krásy, ale bezprostředně se tato vise »nového chrámu« 
mění v obžalobu a invektivu, a to sociální; ctitel patriarchálního venko- 
va se v zápětí vykukluje jako mluvčí vykořisťovaného dělnictva. Tento 
nový svět páry a kouře, strojů a řemenů, vysilující mechanické práce 
a dělnické bídy nestojí prostě vedle starodávné idyly patriarchální, 
nýbrž podniká na ni promyšlený útok a postupně ji rozkládá: porucha 
vesnického svérázu, prodej zděděné půdy, zámořské vystěhovalectví, 
proměna drobných rolníků v tovární zaměstnance, toť hlavní zla, jež 

187 



s sebou do Lešetína hned přináší nová hospodářská epocha. Pro vy- 
čítavé a obžalobné líčení této zkázy Svatopluk Čech nalezl osobitý sloh. 
Cítě nebásnickost pouhého výčtu sociálních běd, zaměňuje jej rychle 
za vzrušenější, ano dramatický výklad o tom, jak se celý kraj kolem 
Lešetína mění a odsvěcuje vlivem nových poměrů — jeho záliba pro 
kontrasty slaví pak hody, zvláště když se chvatně střídá nejslunnější 
obrázek šťastné pohody s jízlivou črtou drsné střízlivosti. 

Na tomto pozadí Lešetína v době hospodářského přerodu, zastiňujíc 
všecky ostatní osoby, tyčí se ústřední postava lešetínského kováře, 
mohutného siláka bohatýrského zjevu ; pod mrakem sazí a v záři výhně 
nevystupuje jeho statný zjev hned od začátku ani jako podobizna ani 
jako realistický genre, nýbrž přímo jako typ. Svatopluku Čechovi při 
tom vydatně vypomohla tradice. Od šedesátých let zdomácněl v Če- 
chách jakožto symbol krásného mužství a uvědomělého občanství ko- 
vář nad kovadlinou a s perlíkem: nikomu již nepřipadalo, že jest to 
oblíbená představa germánská, opírající se o báji o bohu Donnarovi 
a o pověst o hrdinovi Wielandovi. Na samém prahu konstituční doby 
spojil nedoceněný mistr barevné karakteristiky a zjednodušující kom- 
posice Karel Purkyně své umění podobizny a zátiší na obraze praž- 
ského kováře Jecha, kterak v dílně uprostřed svého nářadí, v pracov- 
ním kroji, za oddechu svatvečera pročítá Slovenské noviny; plátno, 
z něhož nezapomenutelně vyzírá krásně mužná hlava v temném věnci 
vousů a vlasů, nazváno jest příznačně »Politisující kovář«. O rok po- 
zději vyšla r. 1861 v »Obrazech života« bérangerovská chansóna »Ko- 
vářská« od Fr. L. Riegra, která záhy zhudebněna se rozletěla po 
celých Čechách; politická symbolika jest ze všech šesti slok ihned 
patrná. Riegrův »celý muž přímé tváře« není jen pravý kovář, ale i 
pravý Čech, vzorný syn země, jejíž uhlí dává světlo a plamen, železo 
pak sílu: v něm trvá stará tradice národa, bystrého ducha a pádného 
ranou, jenž znal kout ruchadla i stroje, meče i mlaty — také tento 
přítel práv, ne lichých slov, »ohne, zmlátí, protne každý odpor«; jeho 
heslo zní: »svoji na svém chceme síát«. Riegrovi se podařilo vložit do 
rázných trochejů prudkého spádu vedle rytmu kovárny také plesný 
tepot mužných srdcí na úsvitě ústavnosti a zároveň osobité kouzlo 
vlastní energické osobnosti; právem došla jeho píseň obecné obliby. 

Čechův Lešetínský kovář jest přímým potomkem populárního 
hrdiny Riegrova; hlásíf se zřejmě k občanským ideálům šedesátých 
188 



let, jimž Svatopluk Cech zůstával stále věren. Myslivý a málomluvný 
muž prudké výbušnosti, k dceři přísný na oko a přece hluboce něžný, 
bezohledně odmítavý k pánovitým cizákům a vlídně shovívavý k če- 
ledi i k sousedům, vzdálený všeho pobožnůstkářství a při tom opravdo- 
vě zbožný, slučuje ve své postavě starou českou tradici s občanskou 
uvědomělostí. Pod obrazem Husovým a Žižkovým čerpá horlivý čte- 
nář z kroniky a zvláště z jejích kapitol o branném táborském bratrstvu 
nadšení a vzdor, cítě, kterak mezi dějinami a přítomností není podstat- 
ného rozdílu. Chápe velmi přesně, že vlna nepřátelského živlu, podmí- 
lající jeho vlastní majetek, jest součástkou dějinného příboje germán- 
ského, jehož nával ohrožuje celé národní bytí; tato politická úvaha 
dodává kovářovu odporu mravní síly. Věrná láska k rodičům a k rodné 
chatce prohloubila se v něm v tvrdošíjnou věrnost zděděné půdě, z níž 
nechce postoupiti ani pídě a na níž míní vytrvati do posledního dechu; 
vůči tomuto zděděnému a posvátnému statku jeví se kováři všecko ma- 
licherným: zlato nabízené úskočným kapitalistou i lepší pohodlí na no- 
vém majetku, panská přízeň i možnost rozkvětu vlastní živnosti, takže 
na všecky nabídky odpovídá: »J á t u p e v n ě s t o j í m j a k o z ž u 1 y«, 
»Já své půdy nevydám ni hroudu«, »Nepoddám se, to 
p ůd a m o j e . . .« Stále v nových obměnách vrací se vzdorné odhodlání 
neústupného kováře z Lešetína. Nevzpírá se důsledně pouze peněžním 
svodům cizího kapitálu, ale stejně odhodlaně a neústupně také jeho 
zákonným pomůckám; neuznává soudního rozsudku opřeného o křivo- 
přísežné svědectví a vynuceného podplácením, opovrhuje ozbrojenou 
úřední exekutivou, stavě proti tomu všemu své právo na půdu, jednak 
přirozené, jednak zděděné, které jest v souhlasu s božskou spra- 
vedlností. I v přesvědčení náboženském jest Lešetínský kovář v pod- 
statě konservativec a legitimista, jenž se odhodlává ke vzpouře proto, 
že nemůže snésti rušení starého řádu; výboj továrního kapitalismu 
stejně jako násilná germanisace jsou v očích tohoto humanisty ze školy 
Kollára a Šafaříka velkou bezbožností. Boha oslovuje kovář tam, kde 
protestuje proti poněmčování dětí v nové škole lešetínské, a s vroucí 
naléhavostí, jež připomíná slavnou modlitbu B. Němcové v »Pohorské 
vesnici«, táže se v krásné apostroíě, zda Stvořitel, původce kouzelné 
rozmanitosti v přírodě, může klidně přihlížeti k tomu, jak dětem se od- 
nímá jejich mateřská řeč. Rovněž odvolává se k nejvyššímu Soudci 
na nebesích, když proti napsanému úřednímu rozkazu staví své »čisté, 

189 



svaté právo na půdu«, jež nemůže býti v rozporu s právem božským; 
jest si nesporně vědom, že před Bohem jest bez viny, když vyzve 
v zápas mocnosti světské a když zašlape v prach jejich autoritu. 

Děj básně postupuje přímočaře jakožto výsledek srážky této ne- 
oblomné povahy mravní s nepřátelským živlem továrním, domýšle- 
jícím si mnoho do své převahy; jakmile představitel a mluvčí ně- 
meckého kapitálu, správce z továrny, se octne se svými návrhy tváří 
v tvář neústupnému kováři, dochází ke konfliktu, jenž nepřipouští 
smírného řešení. S prudkou svou přímostí naznačí to hrdina z kovárny 
hned po prvé, když tovární správce, sám opojen rozmachem nového 
průmyslového podniku, k němu přichází s nabídkou, že odkoupí od 
něho pro továrnu všecky jeho pozemky i s chalupou; již tu vypukne 
nesmiřitelné záští drobného zemědělce a živnostníka proti kapitali- 
stickému hospodářství, a kovář ze své světničky vykazuje rozhorlen 
cizince, zdůrazňuje své rozhodnutí: »A kde stojím, na té umru půdě.« 
Kovářův vzdor nepovolí, ani když dílna uprostřed vylidněné vesnice 
nemá práce, takže mistr musí propustiti milého tovaryše, ani když 
kovář na konec osamí, opuštěn nestatečnými vystěhovale!; všemu na 
vzdory, jako živý protest proti postupujícímu rozvratu domova, chce 
»aspori hrstku rodné země z těch jícnů vytrhnout«. 

Ale když prodlužen a zubožen, s vráskami v líci a šedinami ve 
vlasech i na bradě, vysílen panskou zlobou a neustálými soudními pro- 
cesy, u vyhaslé výhně a nad prázdnou kovadlinou, pohřížen buď do 
četby kroniky neb do temných myšlenek, »kovář, který nekuie«, se 
postupně odhodlával ke vzpouře — básník zobrazil tento růst revo- 
luční nálady kovářovy svým oblíbeným, do široka rozpředeným při- 
rovnáním o vzdouvající se horské bystřině z jara — nestál již sám. 
Jedenáctým zpěvem mění se podstatně perspektiva skladby. Dotud 
kovář neměl důsažnějšího vzahu ke svým spoluobčanům, ba odlišoval 
se od nich v pýše individualistově; nanejvýše »marně prosil a lál«. 
Nyní, když starý Lešetín úplně ustoupil obci tovární, stává se zpustlá 
kovárna shromaždištěm všech obětí nového řádu, žehrajících do ka- 
pitalistické zvůle — skladba mění se z rodinné idylky v sociálně 
podloženou epopeji hromadné vzpoury. Na třech typických postavách 
doložil Svatopluk Cech náladu lidových vzbouřenců: na scházejícím 
selském staromilci, sousedu Brázdoví, na zklamaném vystěhovalci 
Józovi a na dělníku Prokopovi, mluvčím továrního proletariátu. Starý 
190 



rozumbrada Brázda se zchátralým zevnějškem někdejšího zámožného 
sedláka, s rozvláčnou výmluvností a s karakteristickou průpovídkou, 
jest figurka, jakoby vyňatá z fialkových »Pohádek z naší vesnice«; 
v jeho návratu k rodné půdě, jíž nedovedl zachovat, málem jest zka- 
rikována hrdinská věrnost kovářova; otevřeného odboje se Brázda 
neodváží. Chuďas Józa náleží ke skupině čechovských vystěhovalcu, 
kteří se z ciziny vrátili zklamáni a nuzni, ale jeho záští na továrníka 
temeni ještě z jiného zdroje než z hořkosti proti těm, kdo mu do ruky 
vnutili hůl poutničkou; za jeho zámořského bloudění svedl mu fabrikant 
děvče, jež v zoufalství se i s mrtvým dítětem utopilo. Nezcela vkusně, 
s křiklavou sentimentalitou motivována tu proletářova nenávist k bo- 
hatci pohnutkami čistě soukromými. V konečném boji lidu s továrníkem 
stává se Józa vůdcem vzbouřenců, rozdává mezi ně zbraně, velí k útoku 
na továrnu, vraždí svůdce své Barušky a sám padá ... ani národní, ani 
sociální motivy neurčují jednání tohoto mstitele cti snoubenčiny. 

Tím zajímavější jest dělník Prokop, jenž stále vystupuje »v malé 
tlupě soudruhů svých s lící utýranou«; básníku nešlo o to, aby jej pro- 
kreslil individuálně, nýbrž podal v něm typ českého továrního děl- 
níka, jak naň hleděly lidumilné sympatie liberálů v létech osmdesátých. 
Nejmocněji zdůrazňuje básník dělnickou bídu: v cárech, polohladoví a 
pobledlí slouží muži, ženy a děti kapitálu, jenž nesmírně bohatne z je- 
jich mozolů; doma je čeká vychladlá, pustá světnice, kde se tetelí hro- 
mada opuštěných dětí; často jim kyne tělesný úraz a zmrzačení při 
práci, za něž neschopného invalidu odškodní zaměstnavatel ubohou 
almužnou. Nejde tedy prozatím o sociální vědomí, nýbrž o sociální sou- 
strast s odstrčenci společnosti. V nich samých houstne odpor proti 
»tyranům« ve vzdor, jenž však jest nečinný a neodhodlaný; Prokop 
vyznává, že dělnému lidu je jednak třeba uvědomělých vůdců, 
jakým se mu jeví právě kovář, jednak vlastní odvahy, která by se 
stále neohlížela na ztrátu chleba a byla ochotna dáti něco v sázku. 
Jedinkráte v obžalobných a výbušných řečích Prokopových kmitne 
záblesk čehosi, co bylo by možno nazvati smýšlením opravdu socia- 
hstickým; to tam, kde, mluvě o továrníkově zálusku na kovárnu, pro- 
testuje, aby na jedné straně krčilo se na sta proletářských otroků a na 
druhé hromadil bohatý jedinec všecko jmění a moc ve své zpupné 
ruce. Ale není to ještě smýšlení, nýbrž spíše jen náladový výtrysk 
vzdorné chvíle, vyjádřený nikoliv náhodou řečnickou otázkou. Jinak 

191 



Prokop i se svým hloučkem značí zubožený dělný lid, v němž neuvě- 
doměle a zmateně se hromadí revoluční látka, čekající na nahodilý 
doutnák a živená temperamentem, nikoliv myšlenkou. I za Rolandem 
i za Vladimírem opožďuje se lešetínský proletář, jehož touha po re- 
voluci propuká velmi příznačným výbuchem: 

»Aspoň jednou sobě 
ulevím! Té bouři, jež mi fiuči 
spoutaná již dávno ve útrobě, 
lačné zlobě, kypici té žluči', 
aspoň jednou duše má si nahne 
z čiše pomsty, po níž dávno prahne !« 

Celkem neznamená Čechovo pojetí dělnické bídy a dělnické vzpoury 
valného pokroku proti oněm slovesným dílům šedesátých let, jež, opí- 
rajíce se o skutečné výjevy továrního povstání a o živé proudy v mla- 
dém českém hnutí dělnickém, po prvé uvedla do našeho krásného pí- 
semnictví pátý stav; po dvaceti létech, vyplněných tajným úsilím so- 
cialistickým, nedovedl Svatopluk Cech říci o těchto zjevech a pro- 
blémech více než Rudolf Mayer v ponuře krásném symbolu básně 
»V poledne«, Gustav Pfleger Moravský v pravdivých obrazích ro- 
mánu »Z malého světa« a František Věnceslav Jeřábek v malbě to- 
várního prostředí v dramatě »Siužebník svého pána«. I on, dědic ná- 
zorů z let šedesátých, zůstává lidumilným liberálem beze schopnosti 
osvojiti si socialistické smýšlení, ale na rozdíl od svých předchůdců 
prohlubuje otázku ve smyslu národní politiky české: kapitál jeví se mu 
zároveň i nebezpečím národním, protože jest to kapitál cizí, jenž své 
moci nad zaměstnanci zneužívá k odnárodňování a zároveň ubírá zdě- 
děnou půdu českému zemědělci. 

První jiskra do zápalných látek v Lešetíně jest vržena, když 
u přítomnosti všech rebelů Brázda kováři vypravuje, že poslední při 
prohrál, a že jeho usedlosti i kovárně hrozí exekuce; kovář se odhod- 
lává neustoupiti ani zbraním a Józa i Prokop ujišťují jej svou pomocí. 
Jde nyní o to, míti proti zbraním pohotově také zbraň, a tu kovář, 
posílen husitskými vzpomínkami, překuje selské nářadí na zbroj. Při- 
pravené oruží nezahálí dlouho. Když kovář posměšně odmítne správce 
s ozbrojeným průvodem, jenž přišel kovárnu zabavit, a když roztrhá 
192 



soudní výměr, dojde ke srážce mezi lidem a správcovými ozbrojenci. 
Ti střelí do družiny kovářovy, a nato Prokop i Józa velí k útoku, 
jemuž neodolá ani továrna, ani její majetník; fabrika lehne popelem, 
Józa zabíjí svůdce své milenky. Lešetínskou revoluční bouři, jíž se 
účastní vedle domorodců také německé dělnictvo fabrické, a které 
padne za oběť továrna, vylíčil Svatopluk Čech pouze povšechnými 
rysy, nedosahujícími ani zdaleka děsivé sugestivnosti obdobných obrazů 
z »Evropy«, jmenovitě živel davový při vzpouře jest sotva postižen. 
Přivolané vojsko obrací se nejprve proti kováři, jenž se sice nezúčastnil 
revolučního útoku rozvášněného davu, ale přece byl jeho myšlenko- 
vým původcem; ani před sešikovanými řadami vojáků nechce kovář 
ustoupiti a brání se perlíkem. Teprve salva z pušek láme jeho odpor 
a kovář se smrtelnou ranou v prsou klesá na svou kovadlinu. 

Čtenář by formuloval rozřešení tragického konfliktu v básni snad 
slovy: kovář neustoupil, ale podlehl; setrval na své půdě, leč pouze 
proto, aby tam dokonal; dal příklad vytrvalosti, avšak byl zároveň 
dokladem, že nad mravní silou na konec přece jen vítězí nadpráví 
hmotné síly, zvláště pokud má spojení s vládou a vojskem. Než, toto 
skutečně tragické, ale skličující řešení nebylo by nikterak po chuti Če- 
chovu mravnímu optimismu, jmenovitě když nejde o ledabylého ko- 
váře z Lešetína, nýbrž o symbolického ztělesnitele mužného češství. 
I rozluštil si básník obtížný problém jinak: méně důsledně v myšlence, 
ale uspokojivěji pro cit; ne podle logiky událostí, nýbrž nenadálým za- 
sažením osoby dotud nezúčastněné; slovem tak, že skladba, expono- 
vaná jako selanka, po revolučním vzepětí přece jen končí idylicky. 
Ta tam jest doba hrdinských a tragických závěrů Cechových básní, 
oněch mohutných disonancí, v nichž se vyburácely temné síly »Evropy« 
neb »Václava z Michalovic«; nyní, za doby ochabujících schopností 
tvůrčích, dostačí mu pohodlnější a klidnější rozluštění, právě jako ve 
»Slavii« . . . podzim bez bouří a s vlažnými večery nastává. 

Ve chvíH, kdy ve své kovárně u přítomnosti dcery a souseda 
Brázdy na střelnou ránu umírá, vrací se do Lešetína ke svému mistru 
tovaryš Václav, jenž musil odejíti, když se dílně nedostávalo práce, a 
který v cizině toužil věrně po domově i po Lidušce kovářově. Přináší 
vesměs dobré zprávy, až na to, že strůjcové vzpoury byli pozjímání 
a Józa, vykonav čin odplaty, v půtce zabit: továrník padl, syn jeho 
rozhodl se celé dědictví rozprodati, a za kupce pozemků se hlásí český 
13 193 



šlechtic; Václav sám přináší si tolik úspor, že může pro sebe a pro 
Lidušku koupiti kovárnu i s chatou — česká půda jest zachráněna pro 
rodinu a pro národ, takže kovář, požehnav ještě svazku Václavovu 
s Liduškou, může spokojen a s vědomím, že zvítězil, v míru zemříti. 

Hlavního dějového pásma se tento Václav, načrtnutý pouze zběž- 
nými a schématickými rysy, zúčastní teprve na závěru jako pravý 
deus ex machina; před tím nepoznává čtenář ani jeho politického, ani 
sociálního smýšlení a nedovídá se nikterak, jak se kovářův tovaryš 
staví k rozvratu svého rodného Lešetína. Osiřev nadobro, pozbyv 
sourozenců i rodné chalupy, našel Václav nový domov u kováře, jenž 
byl důvěrným přítelem jeho otce; kromě laskavého mistra nalezl tam 
i lásku jeho sličné dcerky. Když jej, nucen okolnostmi, kovář přes jeho 
vlastní zdráhání a přes nabídku, že bude pracovati třeba zdarma, pro- 
pustil z práce, odešel nerad do ciziny; napřed však vyjevil i s Liduškou 
mistrovi svou lásku, a nedav se zviklati jeho počátečním odporem, vy- 
mohl si jeho svolení a slib, že dosáhne rukj^ dívčiny. Vyslouží si ji 
nejen touhou a věrností, ale i vytrvalou prací. Tato konvenční idylka 
lásky Václavovy a Liduščiny jest druhou složkou básně, ale nasládlou 
svou titěrností, nemužnou svou něžností odlišuje se velmi nepříjemně 
od hlavní epické látkj^ s níž ostatně není náležitě skloubena. Netoliko 
oba cukrující se milenci, ale i starý, zasmušilý mistr jest strhován do 
mahcherné sentimentality, jakmile jde o události této lásky: jak 
citlivůstkářsky dokresluje, či spíše skresluje postavu vzdorného odboj- 
níka, spoléhajícího vždycky na vlastní pevnou vůli, závěrečný výjev 
šestého zpěvu, kde kovář dává na své rozhodnutí o Lidušce působiti 
neočekávané náladě, dostavivší se za večerního klekání a strhující 
drsného muže k modlitbě, ano i k slzám! Jest to hotový barvotisk 
vkusu málo vyběravého: zatím co se Václav laská s Liduškou, oza- 
řován odleskem kovářské výhně, hledí mistr oknem, tonoucím v ohni 
červánků, ke hřbitovu, a teskní, nacházeje tam náhrobní kříž své 
Anny . . . arciť smír a požehnání následují. 

To, čeho se o Václavově a Liduščině lásce z básně dovídáme, 
jsou obrysy co nejobecnější a při své povšechnosti pramálo zajímavé; 
mohlo by býti jinak, když obě postavy, milencova a milenčina, zůstaly 
vůbec neprovedeny? Příběh lásky nevypráví se formou výpravnou, 
nýbrž řadou písní, jak to Svatopluk Cech byl provedl již v mladistvé 
své »Bouři«; jest velmi pravděpodobno, že naň při tom působil básnický 

194 



příklad Adolfa Heyduka, který zvláště v dějinné idyle o Oldřichu a Bo- 
ženě r. 1879 rozměnil skrovnou epickou jistinu na drobnou minci ero- 
tických písniček. U Čecha jest jich v celku devět, ale poslední není než 
nepatrnou variací zpěvu předchozího. V cyklu má zvláštní místo také 
proto, že v ní prvek milostný ustupuje značně do pozadí a že jest v pod- 
statě starší než skladba ostatní; jest to velice zdařilá elegie »Leše- 
tínské zvony«, která původně mluvila o zvonech třemšínských. Písně, 
z nichž čtyři prostřední, vyčerpávající až na dno motivy loučení a od- 
luky, seskupil básník do celistvého cyklu, jsou vkládány střídavě do 
úst Václavovi a Lidušce; i tvoří zaokrouhlené dvojice. Jestliže Václav 
nad kovadlinou notuje nedočkavou píseň o kynoucím shledání večerním 
s milenkou a proplétá ji ujišťováním radostně bezpečné lásky, odpo- 
vídá mu Liduška stejně jistou a plesavou písní o setkání pod hvězd- 
natým nebem; motiv snubního prstýnku se vrací a stupňuje se v dív- 
činých ústech nadějí v otecké požehnání a v nedaleký sňatek; onde 
rostl popěvek zcela z úlohy mladého kováře, tuto vznikal z nálady 
večerní. Soustavně propracovanou situační lyrikou jest i cyklus roz- 
chodu, vložený do sedmého oddílu přímo před rozloučením mi- 
lenců. První dvě písně, Václavova o doprovodu dívčině a Liduščina 
o kukačce, myšleny jsou jako hudební dekorace poslední společné 
chůze snoubenců; druhé dvě, Václavova o plačící milence, a Liduščina 
o útěše, skryté v snubním prstýnku, mají býti výrazem nastalé již 
odluky. Ve všech do mlh rozloučení svítí naděje shledání, ve všech 
lešetínská krajina s idylickým, úplně neindividualisovaným svým pů- 
vabem poskytuje účastné kulisy nevinné a klidné lásce milenců, ve 
všech rodinná něha, prostoduchá nábožnost, pevná víra ve vítězství 
dobra dodává Václavovi i Lidušce naprostého bezpečí. Starodávná 
idealisace lidu a venkova, jíž bylo prodšeno líčení původního Lešetína 
a kovárny, jest podmínkou těchto naivních ohlasů poesie prosto- 
národní, již dávno mrtvé v Čechách za doby, kam Svatopluk Cech 
položil svého kováře. V poslední dvojici písní, položené před líčení 
obecného rozvratu v Lešetíně, má nejprve slovo Liduška, a jako 
v prvním svém popěvku, vrací se opět k motivům večerním, tolik 
v Cechách oblíbeným od Hálkovy doby: hvězdy mají vzdálenému 
Václavovi zprostředkovati pozdrav nevěstin. Není-li tato erotická, na- 
kadeřená a zdrobnělinami přeplněná hříčka bez titěrnosti, odpovídá 
na nj Václav elegií velmi mužnou a výraznou: celý starý Lešetín i se 
13* 195 



zapadlým rájem dětství jest tu oživen, idylka lásky vzkříšena Jest 
jakoby jen dodatkem ke ztracenému edenu mladosti, a nade vším letí 
prudce ve vzpomínce a touze, vystiženy podivuhodnou zvukomalbou 
milované zvony domova. 

»Lešetinské zvony slyšet valné hony, 
přes pole a háje zní ten svatý hlas, 
hlaholí tak jasně, hlaholí tak krásně — 
Lešeíínské zvony rád bych slyšel zas!« 

Že si básník na této apostrofě, zhušfující to, co »Lešetínského kováře« 
pojí s cyklem »Ve stínu lípy«, právem zakládal, ukazuje okolnost, že 
variaci elegie vložil Václavovi do úst ještě jednou, a to na samém zá- 
věru básně tam, kde se nedočkavý ženich vrací sebevědomě do Le- 
šetína, aby podal Lidušce navždy ruku a založil si s ní bezpečný domov; 
tentokráte však vloudilo se do elegie mnoho snoubenecké sentimen- 
tality. 

Těchto desatero písní hlásí se zřejmě k oboru ohlasové poesie 
české, dovedenému již jeho zakladatelem Fr. L. Celakovským k doko- 
nalosti klasické; vývojově náleží erotická čísla z »Lešetínského ko- 
váře« přibližně mezi Heydukova pabásnění lidové lyriky a mezi Slád- 
kovy »Starosvětské písničky«; proti ohlasům Čelakovského jsou však 
sotva uměleckým pokrokem. Vcifují a vmýšlejí se správně do naivní 
duše lidové mládeže; rozvádějí vděčné a přístupné motivy, kterými se 
rádi zabývali prostonárodní zpěváci ve svých milostných projevech 
(motivy prstýnku, hvězd na nebi, kukačky, plačících očí milenčiných 
atd.); užívají s prospěchem některých výrazových prostředků písňové 
stilistiky české, na př. refrénu, apostrofy, řečnické otázky. Leč nepo- 
nořují se pod povrch lidového zpěvu. Malicherné zdrobňování a mazUvé 
zosobňování, v jakém si až k nechutenství liboval Adolf Heyduk, jest 
skrovnou náhradou za naprostý nedostatek jadrně osobitého výrazu, 
zkrojeného po starodávnu a chutnajícího kmenově, jak to nacházíme 
skoro ve všech Sládkových písničkách: hlubšího pohledu do lidové 
bytosti tu nikde není. Ježto pak tyto písně i s celou idylou lásky jsou 
vlastně neústrojnou částkou »Lešetínského kováře« a do jeho epického 
toku zavádějí roztříštěnost a neklid, nelze tohoto dočasného návratu 
k básnickému slohu »mořské fantasie« pokládati za šťastný pokus 
básníka tvůrčích sil zřejmě ochabujících. 
196 



Srovnán s cyklem »Ve stínu lípy«, s nímž souvisí společným kon- 
cepčním předpokladem touhy po starobylém patriarchálním venkově 
a vážnou starostí o jeho zachování, značí »Lešetínský kovár« umě- 
lecké ztroskotání. Onde při veškerém střídání obrazů rozmarných 
i chmurných, příběhů exotických i domácích, fabulí jen zábavných a 
příkladů mravoučných, vládne intonace jednotná, která jako dech 
kraje krouží nad uzavřenou kulturou zdravého českého venkova patri- 
archálního. Toho v »Lešetínském kováři« není, ani nemělo býti, ježto 
ústředním tématem byl rozvrat tohoto někdejšího venkovského života 
i s jeho základními předpoklady sociálními a hospodářskými; dávná 
životní idyla se měla rýsovati leda v pozadí. Ta se však, hlavně v ero- 
tické přecitlivělé složce, nepoměrně rozrostla a při tom nabyla jinde 
mimoděk rázu národopisné titěrnosti; vpadá neustále do ústředního 
příběhu, kterým jest vznik a růst konservativní revoluce, a vynucuje 
si posléze i kompromisně optimistické řešení, pro něž proti logice dě- 
jové bylo třeba sáhnouti k zakročení činitele úplně zevního a dotud 
v rozvoji příběhu nezúčastněného — dosti násilně zachránil Svatopluk 
Cech selankový ráz tendenční své skladby. V cyklu »Ve stínu lípy« 
mluvila, jednala, žila celá galerie postav výborně individualisovaných 
a přece pojatých typicky; v »Lešetínském kováři« uprostřed dvou 
schémat mileneckých a tří jen obrysových figur z nového Lešetína, 
zvedá se s pevnou plastikou, ano s jednoduchou monumentálností po- 
stava jediná, jíž nelze upříti velikosti typické — titulní hrdina básně. 
Poeta ztělesnil v něm rázného, neústupného, vzdorného Čecha, jak jej 
milovala šedesátá léta', a jak jej odtud do svého veřejného programu 
přenesla i politická strana mladočeská i mladá družina sokolská; v ta- 
kovém lidovém hrdinovi silných ramen a neoblomné vůle -spatřovala 
svobodomyslná demokracie bezpečnou obranu občanských svobod, ná- 
rodní politika pak trvalou záruku jazykového a kulturního uvědomění. 
Do mužné postavy kovářovy přešel nejeden rys z básníkova otce 
i z něho samého, ovšem osamotnila při tom zjednodušující psychologie 
Čechova pouze kladné stránky povahy, a to skoro výlučně z její oblasti 
volní. Proto se figura tak podařila a právem bývá jmenována tam, kde 
jsou uváděni ti hrdinové čechovští, kteří vedle typu značí zároveň 
tendenční program. Odtud plyne také její všeobecná populárnost, k níž 
značně přispěly též zevní osudy knihy. 

»Lešetínský kovář« vznikl rychleji než kterékoliv jiné básnické 

197 



dílo Čechovo. Důtklivé naléhání Jana Nerudy, který si pro novou 
svou knihovnu »Poetické besedy« po »Petrklíčích« takřka objednal 
novou epickou skladbu Čechovu, pohánělo básníka; nevzdal se sice 
ani tentokráte, zvláště v úvodních částech veršované povídky svého 
obvyklého postupu slohové ciselace, ale nevyčkav ani, až nová práce 
dozraje svého závěru, posílal rukopis po částech nakladateli Válečkoví, 
takže bleděmodrý jedenáctý svazeček Nerudovy veršované knihovny 
vyšel ještě před vánoci r. 1883, tak plodného samostatnými publikacemi 
Cechovými. Úspěch v časopisecké a novinářské kritice i mezi obe- 
censtvem byl okamžitý a pronikavý a upozornil na tendenci revoluční 
idyly také státní návladnictví, jež si umínilo napraviti, že kniha prošla 
bez závady policejní censurou. Hned na počátku ledna r. 1884 nařídil 
trestní soud pražský dodatečnou konfiskaci »Lešetínského kováře« a 
zakázal jeho další rozšiřování; právních námitek výmluvného obhájce 
básníkova neuznal. Za důvody svého nálezu uváděl, že báseň »hledí 
popuditi dělníky proti živnostníkům« a »vybízeti k činům v zákonech 
zapověděným«; obvinil ji úhrnem z »přečinů proti veřejnému pokoji 
a řádu«. Pročítáme-li velmi četná a rozsáhlá místa inkriminovaná, vy- 
stupuje v nich však mnohem důrazněji rozhodná tendence národnostní 
než polemika, neb dokonce agitace třídní; státní návladní sledoval 
zřejmě cíle tendence politické, nikoliv sociální, a tak mimoděk pronikl 
správně k podstatě básně a k záměrům auktorovým. Úřední rozhodnutí 
nedovedlo však »Lešetínského kováře«, jenž při konfiskaci byl již 
značně rozšířen, vymazati z paměti a lásky čtenářské; v hojných opi- 
sech dílo bylo šířeno, a r. 1892 dopraven byl do Cech z Ameriky v čet- 
ných výtiscích úplný patisk »Lešetínského kováře«, o nějž se postaral 
omažský »Pokrok západu«. Tehdy již obklopovala slavnou konfisko- 
vanou knihu dvojnásobná popularita, která se také slovesně projevila 
silným vlivem básně na veršovanou povídku z moravského života ven- 
kovského od tehdejšího Čechova epigona F. S. Procházky »Na úrodné 
půdě«: vedle vzdorného hrdiny, obestřeného jakousi politickou svato- 
září, oblíbeni byli stejně sladce sentimentální milenci se svou písňovou 
lyrikou lásky a věrnosti. K tomu přispěl zvláště hudební staromilec 
František Pivoda, hovějící vždy ochotně pochybnému vkusu obecen- 
stva, jenž r. 1885 zhudebnil a v samolibém omylu Antonínu Dvořákovi 
připsal jedenácte písní, vložených do básně; z nich skoro znárodněl 
líbivý kuplet Václavův » Ještě jen dále pojď!« Takto žily nejtrvaleji 

198 



nejpochybnější části Čechovy skladby. Kromě hudby i yýtvarné umění 
podporovalo populárnost »Lešetínského kováře «, a není dojista ná- 
hodné, že se v něm nejlépe zalíbilo výtvarníkům, kteří vždy potřebovali 
značného stupně iiterárnosti, aby vytvořili kus po chuti diváctva. To 
platí stejně o pateticky vzrušené soše Lešetínského kováře od Viléma 
Amorta jako o divadelně účinném, ale malířsky prázdném výjevu mi- 
strova odporu proti vojsku od Jaroslava Špillara; obecně oblíbený 
motiv původu literárního měl v obou případech malíři i sochaři pro- 
minouti soustředěné úsilí o řešení přísně výtvarné. 

Roku 1899 rozhodl se Svatopluk Čech zařaditi »Lešetínského ko- 
váře do druhého svazku svých sebraných spisů a před tím se smluvil 
s politickými úřady na obapolném kompromisu; dílo bylo propuštěno, 
když se básník uvohl několik míst obm.ěniti a jiná z původního textu 
vypustiti; opětně, ba tentokráte větší měrou než po prvé rozhodovaly 
u censury zřetele národnostní před stanovisky sociálními. V této po- 
době, kterou si dochoval až do Strejčkova diplomatického otisku první- 
ho vydání r. 1920, stal se »Lešetínský kovář« východiskem několike- 
rého zpracování scénického; ke dvěma průměrně dobrým libretům pro- 
středních oper druží se tři dramatické verse, stojící pod úrovní vážné 
literatury. 

Libreto, které napsali r. 1903 Pavel Nebeský a Edvard Šimek 
k opeře Stanislava Sudy, přimyká se co nejtěsněji k Cechově básni 
a skládá se namnoze z citátů z ní seskupených dosti obratně v melo- 
dramatické scény; hlavně písňových vložek použili auktoři vydatně. 
Tím, co přidali k Cechově látce ze svého, rozvádějíce do široka její 
střídmé nápovědi, neposloužili nikterak celku, ale právě tyto motivy 
uhájily si i v pozdějších zpracováních látky životní právo. Jest to 
hlavně příběh lásky a svedení Józovy milenky Barušky, kterého se 
Sv. Cech jen lehce dotýká, ale jenž tuto promítnut řadou plačtivých 
výjevů; kromě Barušky svedl by mlsný správce továrny rád i Lidušku 
kovářovu. Celkem však melodramatický živel milostný zůstal u Nt,- 
beského a Šimka v rovnováze s veřejným děním obranně revolučním, 
až na lyrické intermezzo, vložené mezi první a druhé dějství a vyplněné 
několikeronásobným plačtivým loučením; ústupkem opernímu vkusu 
jest také, že na rozdíl od básníkova pojetí krvavá srážka kovářova 
s vojskem jest položena na sám konec závěrečného třetího aktu po 
zásnubách Václavových s Liduškou. Úcty k básníkovu slovu a duchu, 

199 



jež jest ctí této operní knížky, nešetřil Ladislav Novák, když r. 1919 
skládal své libreto k lidové opeře Karla Weisse, provedené na Národ- 
ním divadle; postavili-li se starší libretisté do služeb Svat. Čecha, při- 
způsobil se tento výhradně potřebám a vkusu svého efektního kom- 
ponisty. O tom svědčí hlavně okolnost, že celé druhé dějství trojaktové 
opery položeno do správcova bytu: tam netoliko rozkošnická zábava 
panská vystřídá zoufalství svedené Barušky, ale tam přichází i Liduška, 
nasazujíc dívčí svou čest, prosit za chaloupku, tam vniká s rozvášně- 
ným davem i kovář revolucionář, aby podnítil vzpouru a paličskou 
odvetu; jak nečechovská to obměna takřka cudné obrany kovářovy! 
I jinak vyprchal Čechův duch z celku: křiklavá sentimentahta sociální 
zatlačila skoro nadobro patriarchálního ducha selské idyly; ústřední 
postavě vzata jadrná prostota; lyrické vložky zůstaly nezužitkovány 
— divadelnická záliba v hrubých účinech chopila se tu populární látky, 
jevíc úplnou lhostejnost k jejímu původnímu básnickému útvaru. 

To platí také o třech hrách vzniknuvších mezi těmito oběma 
librety a určených pro lidová jeviště. Samostatné hodnoty slovesné 
nemá ani »lidová hra o 4 dějstvích« od Tomáše Val. Hubeného (1913), 
ni »obraz ze života z dob českého probuzení o 3 jednáních« od Marie 
L. Kíihnlové (bez data), ani »činohra ve 3 dějstvích« od Edvarda íí^imka 
(1920). T. V. Hubený opírá se netoliko o Čechovu báseří, ale i o první 
libretistické zpracování, E. Šimek přirozeně použil postupu svého 
operního tekstu, M. L. Kuhnlová, jež si osobila nejvíce motivické 
volnosti, znesvářila látku četnými invenčními nechutnostmi. Ve všech 
třech hrách přiřčena začná úloha Barušce, jež za nepřítomnosti Józovy 
stává se obětí správcovou a svedena hyne v zoufalství; u Hubeného 
i Šimka dokonce zešílí, u M. L. Kíihnlové, která ji učinila dcerou děl- 
níka Prokopa, končí samovraždou teprve, když navrátivší se Józa 
ji i s dítětem prokleje; rovněž správcův pokus svésti kovářovu Lidušku 
vrací se ve všech dramatech, leckde velice nevkusně. Tento upříHšený 
zájem o intimní a erotické osudy hlavních i podružných postav byl 
značně na ujmu sociálně politickému prohloubení látky, oč se bylo 
Svatopluku Cechoví jednalo především. T. V. Hubený tak málo poroz- 
uměl dějinnému obsahu »Lešetínskcho kováře«, že venkovany pře- 
vlékl do »svérázu«, krojového, správce továrny do šatu rokokového, 
vojsko do starodávných bílých kabátů a modrých spodků. M. L. Kiihn- 
lová z málomluvného obránce zděděné půdy učinila vlasteneckého 

200 



frázistu, libujícího si v hlučných tirádách a velkých heslech, E. Šimek 
si kovářovu postavu značně zmodernisoval, pojav jej nejen jako horli- 
tele národnostního a protikapitaHstického, ale i antisemitského; ba i 
Václav, jenž ani u básníka, ani u ostatních zpracovatelů látky nemá 
politické fysiognomie, vrací se u něho z ciziny jako nadšenec pro Fran- 
cii svobodomyslnou a osvícenou. Drama Šimkovo, které nad ostatní 
pokusy vyniká také jadrnější, realistickou mluvou konversační, přerý- 
vanou jen lyrickými vložkami z Čechovy básně, jest dokladem, kterak 
si obsah »Lešetínského kováře« zachoval v povědomí generací ži- 
votnost a jak procházel v něm změnami, které prodělalo české politic- 
ké myšlení během 35 let: někdejší výraz svobodomyslného liberalismu 
mladočeského s patriarchálním pozadím starých hospodářských řádů 
našeho venkova přepodstatnil se na konec v skladbu typickou pro 
národní socialism předválečný. I s tohoto hlediska jsou osudy Čechova 
»Lešetínského kováře«, díla zkonfiskovaného a přece nad ostatní po- 
pulárního, příznačný pro naše dějiny politické — tam přísluší tendenční 
idyle Cechově nesporně význačnější místo než v oblasti umělecké. — 

Mezi útěšnými zprávami, které ke smrtelnému loži lešetínského 
kováře přináší jeho předurčený zeť a dědic Václav, nezaujímá poslední- 
ho místa zvěst o kupci továrny a jejích polností: »zeman blízký kupcem 
poloviny, z naší krve, k lidu lnoucí vřele — Tak tu brzo život vzkvete 
jiný!« Tím odhalil Svatopluk Cech kus svého politicko-hospodářského 
programu, pojatého úplně v duchu národního liberalismu. Jest přesvěd- 
čen, že bude jenom s prospěchem našeho kraje, jestliže vedle drobného 
živnostnictva a selských zemědělců se budou o držení české půdy 
děliti velkostatkáři; přeje si však, aby byli vlasteneckého smýšlení 
a lidového původu — český demokratism nevylučuje ani tentokráte 
u něho konservativní věrnosti hospodářským zásadám zděděného spo- 
lečenského řádu. 

Takto odpověděl, prozatím stručným a povšechným způsobem, na 
složitou a znepokojivou otázku, která čeřila veřejný život český od 
počátku politické konstituce a s níž se i v soukromí od dětských 
let potkával na každém kroku — na problém české šlechty. Dokud 
František Jaroslav Cech nepřešel na kněžské statky, stála domácnost 
panského úředníka ve stínu přízně urozené vrchnosti, kterou na čas 
vystřídalo panstvo občanské; také společenské styky udržovaly rodinu 
Čechovu stále v zájmu o drobnou aristokracii českého venkova. Před- 

201 



nich rodů šlechtických, honosících se rozsáhlými velkostatky i mocným 
politickým vlivem, Svatopluk Cech za mladosti ani později zblízka ne- 
poznal a také jako básník se o ne zhruba nezajímal — nepatřih k nim 
ani oba kobylkáři, na něž se pamatoval z chlapeckých let na Berounsku, 
vlastenecký osmačtyřicátník Karel Drahotín hrabě Villani na Střížkově 
a neromantický, poněmčilý rytíř Brechler z Troskovic na Vlencích, ani 
baronská rodina Lexova, do jejíhož bytu v Aehrenthalovském paláci 
nahlížel z okna svého studentského pokojíka v první době universitní. 
Mladý demokrat byl sice již z domu vychován, aby neuznával rodo- 
vých výsad a aby dobře lišil odrodilou šlechtu přítomnou od českých 
pánů a rytířů, proslavivších se v dějinách, ale přes to nedovedl se ubrá- 
niti »tajemnému nimbu zvláštní povznesenosti«, kterou bylo urozené 
panstvo pro úřednického synka obestřeno; podléhal tomuto roman- 
tickému kouzlu zvláště, vzhlížel-li s toužebnou plachostí k dívčinkám a 
slečnám šlechtickým, neosměluje se jich osloviti a obepřádaje jejich 
graciosní hlavičky blouznivým idealismem — v několika verších mla- 
dické básně »Anonym« rozveden jest tento motiv se směsí citlivůstkář- 
ství a sarkasmu. 

Politický význam šlechtické otázky dolehl na Svatopluka Čecha, 
jakmile jal si všímati veřejného života. Poměr ke šlechtě v politické 
teorii i ve sněmovní a zákonodárné praxi rozštípil již v 60. létech 
české politiky na tábor staročeský a mladočeský; o deset let pak 
později parlamentní zápasy o trpný odpor, o řád obecní a o souručen- 
ství s ultramontanní »stranou práva« uvedly staročeské konservativce 
v područí aristokratických vůdců, mladočeské liberály do otevřeného 
boje nejen se šlechtou ústavověrnou, ale i konservativní; přední publi- 
cističtí mluvčí obou stran utkali se polemicky právě v této otázce. 
Svatopluk Cech nemohl býti ani na okamžik v pochybnostech, kam 
se přikloní svými sympatiemi: demokratické přesvědčení důsledného 
svobodomyslníka opíralo se o lidové povědomí potomka selské rodiny; 
snivé dětské vzpomínky na půvabná sídla panská a útlé rusalky v nich 
jihly pod závanem kritického úsudku o nečeskosti těchto domácností; 
dějinné poznání o důležitém podílu české šlechty v národním vývoji 
zahrocovalo se v prudkou výtku jejím dědicům, kteří odpadli od ná- 
roda; husitské přesvědčení ctitele Jana Roháče z Dube a Bohuslava 
z Michalovic bouřilo se proti ultramontánství souvčkých aristokratů 
v Cechách. 

202 



Tyto názory Svatopluka Čecha, kryjící se úplně s politickým pro- 
gramem mladočeským a tkvějící kořeny v národních poměrech 70. let, 
volaly záhy po ztělesnění slovesném. V povídkách a arabeskách, vy- 
vážených značnou měrou ze skutečného i fiktivního života venkovské 
šlechty v Cechách a obměňujících se zálibou motiv lásky mladého de- 
mokrata ke sličné šlechtičně, projevila se politická kritika Čechova jen 
skrovně, a to příležitostnými šlehy dobrodušné satiry; národní stránky 
šlechtické otázky se nedotkl ani v nejrozsáhlejších z nich, na př. v 
»Oblacích«, »Mezi knihami a lidmi« neb »Hovoru listí«. To zůstalo 
vyhrazeno jeho dílům veršovaným. Ale dříve než v látce současné 
nakreslil zcizáčtělou šlechtu i se svůdností nebezpečí, jaké znamená 
pro selský demokratism venkova, oslavil v eposu historickém vzorného 
šlechtice staročeského, který s věrností národnímu státu, jazyku a ná- 
boženství spojuje poctivou lidovost; rvenická selanka ve » Václavu z 
Michalovic« jest po svém způsobu také kritikou českých aristokratů 
devatenáctého století. Tématické řešení problému venkovské šlechty 
ai jejího poměru ke stavu selskému podal Svatopluk Cech značně 
později, v druhé polovici let 80. a doplnil jím své básnické rozbory 
života na českém venkově, jehož starodávné, patriarchální útvary jsou 
rozkládány novodobými jevy a proudy sociálními; i druží se toto ča- 
sové dílko »Zpěvník Jana Buriana« co nejtěsněji duchem i formou k 
»Lešetínskému kováři« jako idyla tendenční. 

Slovesných děl, v nichž se šlechtická otázka česká osvětluje a řeší 
stavbou děje, kresbou povah neb alespoň proudem diskuse, jest před 
»Zpěvníkem Jana Buriana« poskrovnu; ba i tendenčních projevů ly- 
rických, nesoucích se k tomuto časovému tématu, nenalézáme tolik, 
kolik bychom očekávali podle současné publicistiky. Příliš dlouho 
udržovala se při životě pohodlná konvence předbřeznová, že šlechtici 
jsou v národě i ve společnosti povolanými naplniteli poslání huma- 
nitního, a nebyl to pouze individuální výraz vděčné dvornosti, oslovo- 
val-H Fr. L. Celakovský své urozené mecenáše verši: »Slunce knížata 
vy svém jste u národu! Leč z jasných pramenů plyn na lid uznalý 
dobrodějně vaše světlo a teplota; líbeznoť v nehynoucím srdcí chrámu 
obývati. « Právě spisovatelka, jejíž srdce nejhoroucněji bilo pro lid a 
která před jinými budila skutečné sociální svědomí, Božena Němcová, 
dala životný tvar básnický názoru o zvláštní úloze šlechty ve společ- 
nosti, a ušlechtilí aristokraté, s nimiž se v české výpravné prose hlu- 

203 



boko do let osmdesátých setkáváme, jsou skoro vesměs literárními 
potomky »paní kněžny« z »Babičky« a hraběte Hanuše i jeho matky 
z »Pohorské vesnice«. Konvenčnosti v líčení šlechtických vrstev ne- 
dovedli se zbaviti ani romanopisci, vyšedší z pokolení Májového a usi- 
lující o pravdivé zpodobení sociální skutečnosti. Překvapuje to méně 
u Gustava Pflegra Moravského, jenž aristokracie neznal z přímého ná- 
zoru, než u Ferdinanda Schulze, který žil s českými šlechtici řadu let: 
mátohami bez životních kořenil a bez sociálně-politického osvětlení jsou 
urozené postavy ze »Ztraceného života«, jehož hlavní erotická zápletka 
částečně souvisí s fabulí Jana Buriana, konvenční figury úplně vyňaté 
ze souvislosti národně politické zalidňují Schulzovy »Šlechtické no- 
vely« — a nejinak jest tomu také u jiných vrstevnických povídkářů. 
Teprve o čtvrtstoletí později dal mnohem mladší a velmi samostatný 
příslušník novinářské skupinj', soustředěné kolem »Národních listů«, 
Josef Holeček, románový tvar promyšleně demokratickému názoru 
o šlechtě; značná část jeho selské epopeje jihočeské »Naši« vyplněna 
jest dějovou i diskusní kritikou šlechtického velkostatkářství a rodo- 
vých výsad, při čemž pohříchu tvárná schopnost povahokresebná v 
aristokratické oblasti se zdaleka nevyrovná bohatému daru polemické- 
ho debatéra. 

Vlastní velký básník svobodomyslných demokratů mladočeských, 
jenž řízným perem feuilletonistovým často vynalézavě napadal šlech- 
tické odpůrce své strany, Jan Neruda, neuznal za dobré vyrovnávati 
se s nimi veršem; jenom několik jeho neodolatelných epigramů falo 
bezpečným ostřím starou i novou šlechtu, které přeje, aby se jí ve všem 
stalo, čeho si její otcové u nás zasloužili. Nerudův věrný žák v poesii 
i v politice, Josef V. Sládek, nemohl se spokojiti s nápovědmi tak 
úsečnými, ježto protišlechtický vzdor byl podstatnou součástkou jeho 
uvědomění selského, v němž nacházel samy kořeny svého češství. 
Proto odmítnuv již v »Jiskrách na moři« máchovský kult českých hra- 
dů, »v nichž česká jsou jen srdce tam v kryptách práchnivící«, vracel 
se v lyrických knihách své mužnosti za let osmdesátých k oslavě erbu 
selského, vznešenějšího nad všecky znaky knížecí, jímž jest »klas 
potem zroseny a větev hlohu«; nejjadrnější projevy tohoto Sládkova 
protišlechtického smýšlení v »Selských písních« náleží však časově 
již za Čechův »Zpěvník Jana Buriana«. 

Když tři léta po »Lešetínském kováři « Svatopluk Cech přistoupil 

204 



ke skladbě přibližně stejného slohu, ale mnohem subjektivnějšího za- 
barvení, ke »Zpěvníku Jana Buriana«, aby v ní řešil poměr českého 
sedláka k odrodilé šlechtě, neposunul pohtické tendence v popředí, 
nýbrž zastřel ji živly osobními přízvuku silně lyrického. 

Kromě toužebné lásky k českému venkovu, v níž se důvěra v se- 
dláka a úcta k němu pojila s úzkostným podivem pro lidový svéráz 
vesnického povrchu, vyvěralo nové dílo, nejinak než cyklus »Ve stínu 
lípy«, hlavně z nyvě dojaté vzpomínky na kraj dětství. Kdežto však 
kruh nedělních povídek byl vyvážen střídavě z dojmů vranských a li- 
teňských, jimž typisační úsilí dalo ráz obecně český, soustředil se básník 
tentokráte výhradně na Liteii, jako na středisko inspirační, a dal celé 
idyle krajinářský rámec podbrdský. Jako na starém Berounsku, kde 
Svatopluk Cech prožil chlapectví do roku desátého, uzavřen jest také 
ve »Zpěvníku Jana Buriana«, jenž se odehrává mezi selským statkem 
třemšínským a panským zámečkem boreckým, obzor hvozdnatou hrází 
modravých lesů a mlhavých hor; bílé stezky, klikatící se po chlumech 
a ztrácející se v mlze, slibují pozorovateli přístup do širého, vzdáleného, 
rušného světa. Objat a zúžen touto hradbou rýsuje se tu typický obraz 
brdské selanky: řady olší a vrb nad lučinami zlátnoucími hojným bla- 
touchem a stříbřícími se potoky; pod jarním sněhem ovocných stromů 
klepotavý mlýn; uprostřed polí a luk panský dvorec, u něhož se sbíhají 
topolové aleje; nad ním zříceniny starého hradu; opodál bukový, jasa- 
nový a habrový háj sem tam svítící březovými kmeny se zpustlými 
stopami někdejší úpravy parkové — na rozdíl od krajinářských líčení, 
jež Svatopluk Cech vyvážil ze Středohoří, převládá tu idyla nehluboké 
perspektivy, příjemný půvab střední polohy, domácí kouzlo soustředěné 
v hájích a lukách a nedopínající se hor. Nejenom právem idylikovým, 
ale i z překypující plnosti vzpomínkové vpracoval básník do typisujícího 
obrazu mnoho drobných motivů individuálně liteňských, na př. altán 
v dutině starého stromu, rozmarně malebný holubník panského dvora, 
gloriet v háji s podobou obrovského hřibu; těmito detaily, slohově 
příznačnými pro šosáckou romantiku patrimoniální, jest celé líčení zna- 
menitě zdůvěrněno. Až symbolicky vyjádřil Svatopluk Cech brdskou 
svéráznost své idyly tím, že v ději přisoudil důležité místo květině, 
příznačné právě pro tento pohorský kraj, křehounké a něžné bělozářce, 
kterou opěvoval také J. V. Sládek, básník přírody i lidu na Berounsku; 
nad tímto »milým dítětem našich brdských skal« prožívá Jan Burian 

205 



první kapitolu svého milostného románu; na ni hledí s divokou výčitkou 
však také, když mu zklamání v lásce tiskne do ruky zbraň. 

V3'těžil-li Svatopluk Čech tolik ze vzpomínkového pokladu pro 
krajinné pozadí básně, nesáhl méně vydatně do osobních prožitků a 
subjektivních vztahů při povahokresbě ústředního hrdiny a při dějové 
osnově. Více než bychom se nadálí při skladbě založení tendenčního, 
jest Jan Burian podobencem básníkovým. Jako potomek rychtářské 
rodiny perucké jest též mladý zeman třemšínský synem starodávného 
selského kmene, který »žil v tuhé práci na zděděném lánu a znal jen 
vesských jizeb skromné vděky«; dí-li však dále o sobě, že »první vzlétl 
do jiného kraje ze skromné vísky, ze hnízdečka dědů«, hodilo by se 
to spíše na Františka Jaroslava než na Svatopluka Čecha. Zato ryze 
autobiografické jest Burianovo stálé kolísání mezi selským venkovem 
a lesklou kulturou městskou, promítnuté v básni dokonce srážkou 
dvojího ženství; co v obraznosti si dokreslil polotragickou zápletkou 
erotickou, to ve skutečnosti prožíval jako útěk z dusných města zdí 
na venkov, do zeleně, pod stromy a mezi květiny. 

Leč ani sama erotická náplň »Zpěvníku Jana Buriana« není beze 
vztahu k osobním prožitkům Cechovým. Motiv blouznivé a plaše ne- 
vyslovené lásky mladého demokrata k luzné dívce šlechtické byl ze 
sladkých i bolestných zkušeností jinochových; jestliže si jej zpřítomnil 
muž již čtyřicetiletý, vkládal do něho asi touhu sirého srdce garsonova 
po nedostižném, a tím žádoucnějším ženství vůbec, které vztaženému 
náručí stárnoucího nadšence vzdalují výsady mládí stejnou měrou, jako 
privilegia rodová znemožňují muži z lidu přístup k dámě šlechtické — 
takto do Stelly z boreckého zámečku se vtělilo Čechovo pojetí mladého 
ženského ideálu, který kyne, vábí, slibuje z dálky, ale pak krutě ztrácí 
se v mlze. Avšak k Svatopluku Čechovi mluvila žena ještě hlasem jiným, 
jako dcera země, poselkyně, dárkyně a rozmnožovatelka přirozeného, 
prostého života, jako strážkyně krbu a kolébky; byl to korektiv smy- 
slového zdraví, pudového realismu, prosté rodinnosti vůči paroxystické 
romantice blouznivého snílka. Svatopluk Cech nedovedl jako velcí 
básníci ruští i západní smířiti dvojí ten typus ve vyšším slohu a vy- 
tvořiti ženu smyslového vděku i duchovního posvěcení v jedné osobě 
— vždy nacházel tu dualistický rozpor. Tak i ve »Zpěvníku Jana 
Buriana«. Do jaké míry také on podlehl — alespoň v obraznosti — 
typické slabosti mužů čtyřicetiletých, kteří v ženě hledají především 

206 



pečlivou Martu s rodovými instinkty mateřskými a manželskými, uká- 
zal právě Burianovým řešením, podle něhož ruměnolící prostoduchá 
Maruška v moravském kroji a s písničkou na plných rtech vyléčí vše- 
cky rány, zasazené nedostupnou šlechtičnou a dá českému zemanovi 
jako manželka a matka teprve pravý smysl života. Není bez schéma- 
tičnosti, ale ani bez názorné působivosti tato tendenční úprava milost- 
ného děje Burianova: sentimentální Hamlet třemšínského újezda uvě- 
domí si plnokrevné své selství, bytostnou svou spojitost s půdou, nut- 
nost pokračovati v otecké a dědovské tradici teprve, když se toho 
dočte v pohledu prostičké dívčiny s úsměvem tiché veselosti na zardě- 
lém a krevnatém líčku, a když to uslyší z tepu jejího ostýchavého a 
přece jižjiž se vzdávajícího srdce. Dojista vane tichý stesk a mírná 
bolest resignace ze závěrečných slov Burianových, kterými krátce 
před sňatkem s Maruškou shrnuje své řešení rozporu mezi dokonalou 
aristokratkou a mezi dcerou továrního dělníka a služky ze statku: 

»V mé hnízdo nehodí se rajka cizí, 
leč skromná, prostá naše holubice, 
byf neměla než lásku, srdce ryzí 
a tiché cnosti domácí — nic více!« 

Ale Maruška jest v očích básníkových přece více: toto prosté a pů- 
vodní ženství, po jakém toužily žíznivé smysly a siré srdce čtyřiceti- 
letého muže, roste na závěru, v souvislosti s celou skladbou, na českou, 
zdravou a neúnavnou slovanskou Demeter, jasné a věrné božstvo ná- 
roda rolnického. — 

Takto z vnitřního života básníkova vyrůstalo dílo tendenčních 
záměrů, ale nedostávalo se klidné tvůrčí rozvahy, jež by neurčité 
vlnění duševní přelila v neosobní a čistě předmětný tvar; tím se 
»Zpěvník Jana Buriana« podstatně liší jak od cyklu »Ve stínu lípy«, tak 
od »Lešetínského kováře«. Chudý a řídký děj není svéprávným celkem, 
nýbrž ozřejměním dané tese; invenční jeho podružnost jest patrná i 
z toho, že se v něm prostě obměňuje milostný příběh Ivanův ze »Slavie« 
od zasněžené nálady při seznámení milenců až po rodový a názorový 
rozpor mezi otcem a milencem dívčiným; rovněž zřetelná jest moti- 
vická příklona k »Hovoru listí«, v jehož popředí stojí nedožitá a přece 
osudová láska rozmarné komtesy a blouznivého vychovatele. 

207 



?Vlladý zeman Jan Burian, potomek starodávné selské rodiny, jejíž 
předek prošel zkouškami náboženského vyhnanství, opustil po smrti 
rodičů studia a ujal se zděděného hospodářství v Třemšíně; domácnost 
pomáhá říditi bývalá chůva stará Běta, jež se s půvabnou dcerou 
Maruškou přistěhovala z Moravy do výměnkářské chaloupky. Stateč- 
nost, s níž na zimní procházce zachránil panské sáně, vlečené splaše- 
nými koňmi, před zřícením se do bystřiny, seznámila jej s urozenými 
sousedy boreckými; při první jarní návštěvě poznal Jan Burian, že ke 
Stelle jej přitahuje milostná touha, kdežto od otce, přísného aristokrata 
a odpůrce českých snah národních, jej dělí nepřeklenutelná různost 
v názorech; hraběcí matka Stellina od začátku pohrdá selským demo- 
kratem třemšínským. Zdivočelý park borecký stal se svědkem milost- 
ných schůzek Janových se Stellou; když Burian uviděl českou knihu 
v ruce dívčině a uslyšel od ní ujištění, že se s rodinou nesdílí o před- 
sudky rodové a národně politické, vyznal jí lásku a nezůstal neoslyšen. 
Ale jako pro komtesu v »Hovoru listí« byla tato jarní a letní milostná 
hra pro Stellu nezávaznou episodou krátkého rozmaru. Chvatně se 
rozloučivší odjela Stella do Vlach a když se s ní za zimní sanice Jan 
Burian opět potkal, byl po jejím boku švihácký nápadník-aristokrat; 
studený lístek zapuzení s poukazem na rodovou propast následoval do 
Třemšína. Stellino rozhodnutí, z něhož Jan Burian kromě ponížení o- 
sobního vyčetl i zahanbení národní a spravedlivý odsudek selských 
nížin života, odňalo zklamanému a zrazenému milenci všechnu schopnost 
žíti či živořiti dále. Ale smrtící rána z pistole chybila se cíle; mateřská 
péče staré Běty, úsměvná něha Maruščina a úvaha o dobrém smyslu 
práce a prosté kráse stavu rolnického vrátily po těžké chorobě zota- 
vujícího se Buriana životu, jehož nejkrásnější sloky prožívá pak, šťa- 
sten a smířen nad kolébkou svého i Maruščina synáčka. 

Jestliže se již v »Lešetínském kováři« s epickým vypravováním 
střídaly vložky písňové, rozvržené na dvě postavy básně, jest tato 
zásada netoliko zachována, ale i stupňována ve »Zpěvníku Jana Bu- 
riana«, takže lyrický živel nabyl kvantitativní převahy nad částí vý- 
pravnou. Tomu dobře hoví již zevní rámec skladby zosnované jako 
cyklus zápisků Jana Buriana do rodového památníku; Svatopluk Cech 
užil při tom rodinné vzpomínky na pamětní knihy předků peruckých, 
na niž myslel již při mohutném vstupu »yáclava z Michalovic«. Leč toto 
lyrické zabarvení, shodující se úplně se subjektivistickými kořeny 

208 



básně, nepřekáželo Svatopluku Čechovi, aby, alespoň v první polovici 
skladby, osvětlil svou látku všestranně a dal skrovničkému ději pro- 
hloubené pozadí; v druhé půli ochabla zřejmě tvořivá schopnost epika, 
doplněného malířem a řečníkem. 

Po prologu, shrnujícím stručně rodinnou kroniku burianovskou, 
následuje hned lyrický stesk mladého, vzdělaného sedláka, instrumen- 
tovaný vpravdě čechovsky. Z hukotu zimní vichřice, bouřící nad 
osamělým statkem, slyší Jan Burian útok nepřátelských živlů na svůj 
bezmocný národ, konejšící se pouhou politickou rétorikou; názvukem 
na nedaleké »Jitřní písně« touží však Burian-básník po »slovu kouzel- 
ném, jež náhle vzpružilo by hrudi zpráhlé« a »máj vykouzlilo nový na 
ten zimní suchopár«. Cekal-li by však čtenář nyní politický děj a ná- 
rodní konflikty v rámci české selanky, zklamal by se; jenom zcela 
podružně a episodicky pronikají do milostného děje Janova se Stellou. 
Mnohem šíře rozpřádá Svatopluk Cech pohodlně idylické a starodávně 
utěšené líčení života na třemšínském statku a boreckém zámečku. 
Onde ujímá se — u příležitosti vzpomínky na dědečka i babičku, ně- 
kdejší to obyvatele »výměnkářky« — slova hovorný chvalořečník hy- 
noucího svérázu. Tuto při malbě parku i interieurů u boreckého panstva 
lemuje zdobnými arabeskami důkladné a zálibné popisy milovník pa- 
trimoniálního empiru, který nedlouho před tím v kudrlinkovaté kon- 
troversi vtipných point a důmyslných protikladů »Váda květů« oslavil 
pestrou nádheru květnice, snaže se rétoricky dovoditi, jak v »utěšeném 
souboru sterých vnad« » každý květ po svém kráse celku slouží«. 

Pátý oddíl »Zpěvníku«, vypravující o první Burianově návštěvě na 
Borci, není jen nejdelší, ale i nejpropracovanější částí skladby. Vlastní- 
mu setkání Janovu se Stellou a s jejím otcem na jejich sídle předeslána 
jest prologicky apostrofa české šlechty, zachovaná ještě v jedné členi- 
tější a ráznější variantě. V původním znění oslovoval Svatopluk Cech 
skoro výhradně šlechtice české minulosti, zmiňuje se o jejich dědicích 
jen stručným, břitkým soudem; v historismu, vypadajícím z rámce 
»Zpěvníku«, vyvrcholil své poslání oslavou Roháče z Dube, jehož myš- 
lenky současně prohlásil i za národní program pro budoucnost, kdy 
šlechta pokroková, nikoli zpátečnická, bude opět v předních řadách Hdu. 
Ve zpracování definitivním, pohřešujícím původní působivé úpravy stro- 
fické, oslava staročeského panstva doplněna byla antiteticky kritikou 
soudobé aristokracie, zaostřenou časově a kořeněnou pikantními naráž- 

14 209 



kami — celek, oslabený v patosu, lépe se přimyká k poměrům bo- 
reckým. Pak, uprostřed líčení sadu i dvorce, vybylo básníkovi místo 
na velký slovní a názorový zápas mezi ústavověrným šlechticem 
světoobčanského nátěru a státoprávním sedlákem vřelého cítění ná- 
rodního; zdá se, že podobné rozpravy a rokování byly vůbec v osnově 
básně, a že na ně později nedošlo jen pro chabnoucí chut a pohasínající 
inspiraci poetovu. 

Debata šlechticova s Burianem před starou lipou i v její pohodlné 
dutině vyčerpává se otázkou národnosti a světoobčanství; s jemnou 
ironií jest naznačeno, že kosmopolitism boreckého pána není než oše- 
metným pláštíkem politiky poněmčovací, ať již se lehce posmívá nábo- 
ženským ideálům české reformace, ať hlásaje heslo jednoho ovčince a 
jednoho pastýře, požaduje spojení slabších národů s mocnějšími, af se 
odvolává k Schillerovi jako pěvci ryzí lidskosti. Skromný a přece hrdý, 
zdvořilý a přece rozhodný Jan Burian nesouhlasí se svým hostitelem 
v ničem: ukazuje, jak se ze zápasů náboženských zrodila volnost svě- 
domí a kterak obdobně boje národnostní budou patrně kolébkou smíru 
národů; důmyslně dovozuje, že různost plemen, jazyků, kultur není než 
výrazem odvěkého pudu přírody i dějin po rozmanitosti a změně; 
barvitým přehledem Schillerových látek dramatických dokládá, kterak 
hlasatel obecné humanity vynikal živým smyslem pro svébytnost jed- 
notlivých národů a zemí. Vyvraceje názory boreckého pána, Jan Bu- 
rian se vrací k myšlenkovým motivům, nadhozeným v předchozím 
zpěvu u příležitosti úvahy o původu svébytnosti starodávných staveb; 
básník se jich dotkl již na několika místech »Lešetínského kováře«, 
jehož základní tese zní rovněž: starodávný svéráz vzdělanosti lidové 
jest bezpečnou zárukou národního zdraví, bez něhož ani všelidský po- 
krok neobstojí. Ve »Zpčvníku Jana Buriana« jsou takové úvahy zvláště 
na místě, neboť souvisí co nejtěsněji i s hlavním pásmem dějovým. Jef 
Maruška, pro niž se Burian rozhodne, ztroskotav v lásce ke Stelle, 
květem na kmeni svérázné lidovosti a takřka jejím ztělesněním — 
zdravá její prostota úplně nahradí Janovi světovou, velmi zjemnělou, 
ale málo osobitou kulturu Stellinu. Ale v dalším průběhu nevrátil se 
Svatopluk Cech již k těmto závažným tématům cestou diskusní, ač 
bychom se nadali bezpečně alespoň ještě jednoho střetnutí se Stelliným 
otcem. Pouze při milostném setkání v háji, když Jan Burian uzří Má- 
chův »Máj« v ruce mladé šlechtičny, přihlásí se skvělou tirádou ke 
210 



kultuře svého národu, jež, posvěcena tradicí, jest mu dražší než »pan- 
theon světa ve§kerého«. Také tentokráte, právě jako za rozhovoru 
s otcem SteHiným, prokáže se Jan Burian spíše hterárním vzdělancem 
vybroušeného estetického vzdělán; než prostým rolníkem bezprostřed- 
ního citu. Na míle vzdálena monumentální prostoty Sládkovy selské 
poesie, zastavuje se brdská idyla Čechova s rozkošnickým zalíbením 
u kulturních děl a uměleckých sensací a ráda zvolní dějový spád i tempo 
debaty, aby kroužila důmyslné, literárně rozkošnické karakteristiky 
Schillera neb Máchy; proto její selství má ráz zřejmě knižní a umělý, 
jako Svatopluk Cech sám byl sedlákem sice podle rodu a touhy, nikoliv 
však podle cítění a vkusu. 

Do druhé části básně spadá lyrika plnými proudy. Jako v »Leše- 
tínském kováři« jsou sem vloženy celé cykly lyrických básní, ale se 
dvojím podstatným rozdílem: nikde se nesnaží o příklonu k písňovému 
slohu prostonárodnímu a všecky obrážejí citový a náladový svět po- 
stavy jediné, čímž vzniká jakási jednotvárnost. Mezi prvním cyklem, 
nadepsaným »písně«, a druhou skupinou s názvem »fragmenty«, dlužno 
však lišiti. V prvním kruhu šesti básní, vesměs ovládnutých pevnou, na- 
mnoze zdobně krouženou formou strofickou, jest úsilí o objektivaci 
patrno. Jan Burian ovšem svěřuje jaru svou lásku a zároveň obavu, 
zda společenský rozdíl nebude hrobem jeho milostného štěstí; zpovídá 
se z touhy po Stelle, k jejímuž bydlišti zalétají jeho myšlenky; trýzní 
se paradoxností výjevu, když oráč od pluhu pozdravuje s pocity mi- 
lence šlechtičnu, míjející jej v elegantním povoze; teskní po dálce ši- 
rého, skvělého světa, kam mu nejen lesnaté chlumy domova, ale i otec- 
ké povolání brání přístup. Jestliže i v těchto písních, z nichž poslední, 
po způsobu »Lešetínských zvonů«, se s variacemi vrací v dalším prů- 
běhu básně, zdůrazňuje Svatopluk Cech rysy, které pro poměr českého 
sedláka k cizokrajné šlechtičně jsou typické, vkládá mezi ně básně, 
povznášející se k platnosti obecné jako tématické projevy selského cí- 
tění. Hlavně dvě první tvoří přímo přechod k »Jitřním písním« a soutěží 
s příbuznou i současnou selskou poesií Sládkovou, lišíce se od ní výra- 
zovou umělostí, libující si v důmyslných metaforách a veršových ara- 
beskách. Jest to chvála pluhu, vyznačující se mužnou pádností, a oslava 
rolníkova druha skřivana, provedená se strofickou virtuositou. Obě 
básně mají obdoby v jiných samostatných Cechových skladbách tohoto 
období: r. 1885 oslavil selský stav lyrickou romancí o »Kráh Ječmínku«, 

14* 211 



dvě léta před tím vypravoval dětem srdečnými a prostými verši jedno- 
duchou legendu o původu »Skřivánka« — jest patrno, kterak do »Zpěv- 
níku Jana Buriana« se vlilo mnoho z cítění i přemýšlení Čechova let 
osmdesátých. 

Také druhý lyrický oddíl se skládá z šesti čísel, ale tato v zlom- 
kovitém střídání citových výlevů a rozumových úvah tonou v subjekti- 
vismu nejkrajnějším, měníce se v libovolné útržky milostného deníku 
blouznílkova. Zde neobmezeně vládne běžná sentimentalita, libující si 
v romantice chrámové i měsíční, jíž nepřerušuje reflexe hlubšího pozadí 
tak hojná v první zralejší části »Zpěvníku«; ale nikde se erotická duma 
Burianova nedopíná té křehké a vzdušné něhy plachého milování, kte- 
rou nedlouho před tím vypěl ve třech melodických slokách, otištěných 
pseudonymně, »Jarní snění«. Toliko předposlední, mnohomluvný a ne- 
soustředěný fragment naplněn jest rušnějším životem a posunuje děj 
poněkud ku předu: před výměnkářskou chaloupkou, již Běta a Maruška 
půvabně a rázovitě upravily, prožívá Jan Burian dvojí pokušení. Nej- 
prve, překonán dojmem malebného staveníčka i dávné vzpomínky, 
podlehne na chvíli »kouzlu milému, které v sobě kryje kraj domácí 
a lidu poesie, jež ve zlatých mu klasech sladce šumí a srdcích prostých«. 
Ale obraz Stellin, který v zápětí zvítězí nad touto slabostí, vznítí v něm 
city protilehlé: nahlédnuv, že do této »trpasličí říše« nikdy by ne- 
vstoupila panská dívka, jme se litovati, že vyměnil studie za rolnický 
stav, a touží po návratu do městské kultury. Jak silný jest tento kon- 
flikt Burianův, vysvítá z ostře vyhroceného závěru odstavce: když 
Jana vyplaší ze sebetrýznivých úvah svěží Maruška, vracející se právě 
z práce s květy ve vlasech, cítí Stellin milenec otřes celé bytosti, aniž 
si plně uvědomuje, že prostá dívka ona by mu mohla býti rozhodujícím 
osudem. 

Ale ani v obou kratších lyrických oddílech »Píseň« a »Jeseň«, 
zprostředkujících přechod ke katastrofě Burianovy lásky a nadobro 
pohřešujících pevného reliéfu, ani ve dvou hutnějších a dějově plnějších 
zpěvech o jejím rozvratu »Sanice «a »Poslední list«, nezazní pro Bu- 
riana motiv Maruščin, jak by si toho byla žádala propracovaná kompo- 
sice. Její obraz nekmitne se před zraky zoufalcovými ani za oné osudné 
noci pokusu sebevražedného, jejíž temné ovzduší zaklel Svatopluk Cech 
s úchvatnou sugestivností a s mistrovskou analysou do zpěvu čtrnácté- 
ho ... od »Adamitů« nezahleděl se zrakem takové pronikavosti máchov- 

212 



ské do hrůz zničení a zmaru. Stará lípa, věčný strom života, ukolébá 
šumem svých laskavých větví Jana Buriana do nálady večerní. Pa- 
mátné hodiny rodinné, jež z hluboká bily ve chvíli jeho narození, připo- 
menou mu dětství, ano, přivolají ze záhrobí postavy rodičů a sourozen- 
ců, které k sobě vábí zoufalce zcela neodolatelně. Pohled na uschlou 
bělozářku, pocházející z ruky Stelliny, znovu vznítí palčivou vzpomín- 
ku na opojení lásky i hrůzné vystřízlivění. V této perspektivě jeví se 
Burianovi jeho život bezcennou jepicovitou existencí, vláčenou v hrubé 
práci při zemi. Pohrdání životem se stupňuje ještě, když si Burian — 
podobně jako ve druhém zpěvu — uvědomí v náladovém pesimismu 
postavení národní, jež se mu zazdá beznadějným . . . marno by bylo 
obětovat se pro lid, kterému navždy souzeny »ponížení, jho a muka«. 
Takto by o bolestných otázkách národního bytí a nebytí nemluvil 
dojista žádný podbrdský sedlák sládkovský; mnohem spíše musíme 
mysliti při tomto divokém výlevu rytířského rozhorlení skeptika ven 
a ven citového na mučivé a hrdé patos některých pozdějších autobio- 
grafických hrdinů Zeyerových od Jana Marie Plojhara přes Rojka k 
Vítu Chorázovi, v nichž prudkým gestem romantického vzdoru vybíjí 
se »zoufalství, hněv a hrůza národního ponížení«. Svatopluk Cech pak 
v »Jitřních písních« a »Nových písních« překonal tyto přechodné stavy, 
které na sklonku osmdesátých let ležely jako hustá mlha ve vzduchu a 
zvláště dusily nejpoctivější srdce v mládeži. Jef tato pasáž, v díle Če- 
chově zcela osamocená, úplně současna s proslulou sourodou úvahou 
H. Q. Schauera o »Na§ich dvou otázkách« a tím dodává celému »Zpěv- 
níku Jana Buriana«, tonoucímu jinak v idylismu a sentimentalitě, váhy 
důležitého dokladu dějinného. Ale přece jaký rozdíl mezi učeným a 
metodicky myslícím »filosofem sebevraždy« a mezi naivním a staro- 
módně citlivůstkářským diletantem sebevraždy! Třemšínský zeman 
Čechův, jenž se dosti lehce odhodlává zmařiti život individuální, zhrozil 
by se jistě před důslednou myšlenkou, aby bylo ukončeno hromadné 
živoření národa »v porobě, hanbě a ponížení«, pod jehož tíhou sám 
klesá. Odmítl toto řešení co nejrozhodněji, když mu je pod rouškou 
světoobčanství nabízel borecký pán, a byl by je zavrhl stejně prudce, 
kdyby mu je byl v osudné noci třemšínské kdokoliv doporoučel. Leč 
kdo může tvrditi, že by byl také H. Q. Schauer přijal se souhlasem 
z úst některého národního odpůrce to, k čemu v bolestném rozporu 
vlastního nitra dospěl cestou spekulativnou? 

213 



Ale tyto závažné problémy kmitly se »Zpěvníkem Jana Buriana« 
pouze episodicky a nezasáhly do konečného rozuzlení, jež podává polo- 
epická kapitola »Nový život« a pak zesiluje lyrický dozpěv »Nad ko- 
lébkou«; po způsobu a právem skutečné idyly vykoupil Svatopluk Cech 
svého nehrdinského reka štěstím čistě soukromým. Uzdravuje se po 
sebevražedném pokusu, Jan Burian se vrací do života nejen tím, že 
smysl bytí nachází v pilné a plodné práci rolnické a v životní jednotě 
s prostou, přirozenou Maruškou, ale i tím, že teprve nyní slaví smí- 
ření s tradicemi domova. Není pouhou náhodou, že první zvuk, který 
po smrtelných mrákotách zaslechne, vychází od týchž starodávných, 
zděděných hodin, jež jej v rozhodné noci domněle lákaly do záhrobí 
a nyní volají zpět do života. Sen, který mu starostlivou tvář staré Běty 
mění v drahé tahy zesnulé matky, má hlubší význam. Rovněž tkví 
v tom více než účinná antitese básnická, jestliže rozhodným gestem 
po sňatku s Maruškou odkládá knihu, aby zmizel v práci rolníkově. 
Smířil se s osudem ve všem, a proto nezná vyšší moudrosti, než pokra- 
čovati v stavovském cítění, rolnickém díle a generačním zákoně před- 
ků — v tom smyslu nemohl »Zpěvník Jana Buriana« najíti vhodnějšího 
závěru, než píseň pokračování, ukolébavku synáčku Janovu a Marušči- 
nu. Přes umělou sestavu bohatě rýmovaných slok má tato ukolébavka 
sládkovského ducha a sládkovský spád; v neposlední příčině proto, že 
konečně tady se pojímá selský stav naivně a tím mimoděk i monumen- 
tálně bez oné tendenční sentimentality, která jej ve »Zpěvníku Jana 
Buriana« dotud stavěla do stálého protikladu k šlechtě. 

Nyní básník nalezl k selskému venkovu zase týž poměr, který jest 
chloubou idylického cyklu »Ve stínu lípy« a zvláště jeho klasického 
dozpěvu a který Svatopluka Čecha inspiroval také k mohutným apo- 
teosám rolníka v »Dagmaře«. Khdně a spokojeně pracovat na rodné 
zemi a pro ni; smáčet ji v klopotách potem a při tom ji milovat; cítiti 
se jejím synem i bratrem jejího prostého lidu a posléze v ní složiti 
umdlené údy — taková jest konečná moudrost Jana Buriana, kterou 
odkazuje svému dítěti, věře, že problém šlechty, který tolik znepokojo- 
val otce, bude pro ně dávno odbytou otázkou, nerušící klidu soběstač- 
ného demokrata. — 

Podoba, v níž Svatopluk Cech uveřejnil »Zpěvník Jana Buriana« 
r. 1887 v »Květech«, nevyhovovala přísnému autokritikovi. Jeho citlivé 
oko nemohlo kromě beztvárnosti některých fragmentů lyrického obsa- 
214 



hu a vedle matnosti několika milostných výjevů nepostřehnouti ve 
skladbě dvojí základní kaz komposiční. Jedním jest nepoměr široce za- 
ložené a všestranně prohloubené části první a chvatně načrtnuté polo- 
vice druhé, v níž zapomenuto na politické a sociální pozadí celku. 
Druhým nedostatkem jest slohová nejednotnost, která se ostatně jeví 
již v »Lešetínském kováři«: klidná, vyrovnaná a patriarchální idyla 
po způsobe cyklu »Ve stínu lípy« nesrostla v sourodý celek s tendenč- 
ními, uzavřenými chansonami novodobé inspirace, které netoliko podle 
vzniku náleží v nejbližší sousedství »Jitřních písní«. Ať byly vlastní 
námitky Čechovy proti umělecké hodnotě »Zpěvníku Jana Buriana« 
jakékoliv, postačily, aby básník na dlouhou dobu báseň vyloučil z řady 
svých knižních publikací. K samostatnému vydání přikročil teprve 
po sedmi létech k naléhání nakladatele, jejž bezpochyby povzbudil 
veliký zevní úspěch »Písní otroka«, které, tehdy na podzim 1894, vy- 
nucovaly si stále nové tisíce nákladu. Ale svoliv, aby »Zpěvník Jana 
Buriana« vyšel v knize, uznal Svatopluk Cech za hodno doprovoditi 
jej předmluvou, která jest řadou omluv a restrinkcí. Upozorňuje čtenáře, 
že poměry v básni zobrazené se zatím podstatně změnily, i když neza- 
staral tendenční osten protišlechtický, a omlouvá se, že, nedoveda se 
sám po létech vpraviti do myšlenkového a citového ovzduší, z něhož 
báseň vznikla, nemohl se odhodlati k zamýšlenému a nutnému přepra- 
cování. Leč tento výklad nezdá se úplným. »Zpěvník Jana Buriana« 
nezrodil se pouze z tendenčních záměrů, o nichž se tuto Svatopluk 
Cech zmiňuje, a které se mu v pohticky jednostranném ovzduší »Písní 
otroka* jevily nejvýznačnějšími; jako ostatní idylické skladby Čecho- 
vy, vrcholící oslavou selského venkova, napojen byl též »Zpěvník« 
z intimních zdrojů drahých vzpomínek, osobních prožitků, jemných 
tuh a stesků. Ty ovšem pro básníka málem padesátiletého nadobro 
vyvanuly a vyprchaly, takže skladba jimi inspirovaná mu úplně odpadla 
od srdce. To byl jistě velmi podstatný důvod, proč Svatopluk Cech 
odkazoval »Zpěvník Jana Buriana« leda k přízni bibliofilů jako spis, 
»jehož slabé stránky sám zná, na který zvláštní váhy nikdy nekladl, 
který neznačí významný čin na jeho literární dráze, nýbrž přispívá jen 
podřízeným rysem k celkovému obrazu jeho tvoření.« 

Na rozdíl od obou selankových děl předchozích »Zpěvník Jana Bu- 
riana« nedošel valné populárnosti; ani jeho tendenční náplň nebyla 
náležitě oceněna. Že však jeho ústřední problém nepozbyl na dlouho 

215 



naléhavosti, dokázalo o třicet let později významné dílo velkého básní- 
ka generace následující: Antonín Sova v jihočeském románu o »Tómě 
Bojarovi« vrátil se k tématu burianovskému a s dušezpytnou složitostí 
i s konkrétním realismem dovodil na širokém pozadí přerozujícího se 
venkova stejné pokušení, hrozící od šlechtické odrodilecké dívky de- 
mokratickému sedláku, ale doložil i vítězství lidového zdraví nad svody 
chátrajícího panstva. Arcif jen v tématu a v tendenčním zorném úhlu 
jest shoda, jinak leží mezi prostoduchou idylou ve verších a odstíněným 
románem sociálním dějinný i umělecký vývoj více než čtvrtstoletý. 



216 



KAPITOLA PÁTÁ. 



KANDIDÁTI NESMRTELNOSTI. 



„A kdy v řádných lidí kruhu 
někdy shlédnou veršotepce, 
v loket občan ťukne druhu, 
ukáže naň stranou, šepce: 
„Mleď tam poeta ten velký — 
Zdá se, že mu nejdou k duhu, 
Jeho ghasely a znělky ! 
Kabát má též ledajaký. 
Zdaž to důstojné je muže 
chytat hvězdy nad oblaky, 
trhat pomněnky a růže, 
s motýlí si hráti dětsky. — 
Moh' být užitečným tvorem, 
doktorem či profesorem 
snad i mandát poslanecký 
ulovit"' " 

„Petrklíče." 1883. 

Z pozdějších vzpomínkových knih Svatopluka Čecha jsou dopo- 
drobna známa léta jeho literárních začátků a dobrodružné i trapné 
zkušenosti jeho mladistvé bohémy. Vidíme jej se souvěkými druhy 
v opojení básnickou tvorbou i prvními úspěchy, kterými v kavárnách 
a hospůdkách rázu co nejskromnějšího otřásá závist soutěžících kama- 
rádů; dovídáme se o útocích na redakce a o nedorozumění s jejich 
vůdčími osobnostmi i o nesnázích s tvrdohlavými a zištnými naklada- 
teli; nejsme ušetřeni ani stesků do kritiků a do hluché nechápavosti 
průměrného měšťáckého čtenářstva. Z almanachů, z časopisů, ale čá- 
stečně také z redakčních listáren poznáváme i jména ctižádostivých 
účastníků různých těch družin, přezvaných »Oreb«, »Vltavan«, »Bratří 
Iiteráci«, »Ruch«; na mnohé z nich, kteří úplně zapadli, zachovali jen 
druhové vzpomínky ve svých pamětech. Blouznivé snažení těchto 
»buřňáků«, kteří i v politice byli svobodomyslnými fantasty matně 
revoluční touhy, zdálo se jim samým jediné důstojným obsahem života, 
kdežto chlební studium neb později občanské povolání jevily se pouhou 

217 



mrzutou přítěží, a proto mnozí z buřňáků, mezi nimi i Svatopluk Cech 
sám, stavěli se znovu a znovu před otázku, jak uniknouti životní prose, 
patronisované rodiči, a zachrániti se do volné oblasti pravé, výhradní 
poesie. V Cechových novelách se velmi zhusta vracejí podobné motivy: 
v »Souboji«, v »Endymionu« a »Hovoru hstí« stává se nápadník básnic- 
ké nesmrtelnosti pansk^^m vychovatelem, v »Předěitateli« měšťákovým 
lektorem, v novele »Mezi knihami a lidmi« přijímá místo zámeckého 
knihovníka, v »Posledním jaru« zapřahá se pode jho novinářské a pouze 
v »Napoleonu« z nejkrajnější nutnosti vstupuje tam, kde se básnický 
duch cítí nejcizeji, do kanceláře. 

Typicky romantický odpor k měšfáckému duchu a mravu, k sobě- 
stačné a spokojené střízlivosti, k pravidelně rozměřenému chodu 
všedního dne provázel »buřňáky« ve skutečnosti a vyznačuje je zvý- 
šenou měrou v Cechově zpodobení; odtud se v povídkách a arabeskách 
opakují stále jejich srážky se zástupci banausního měšfáctví. Blouznivé 
ty hlavy nemilují hlavního města, ač nemohou žíti bez jeho hostinců a 
kaváren; hledají-li si tu byt, nacházejí jej nejraději v malebné spleti 
malostranských a hradčanských uliček v kterémsi přístavku neb dvor- 
ním křídle starého šlechtického paláce, posunutém do zahrady a pokud 
možno vysoko s vyhlídkou na Prahu: zde nad trpasličím hemžením 
malých lidiček možno dumat, snít, básnit, vzlétat do vzduchu a přenášet 
se romantickou intuicí do daleké, barvité minulosti. Vlastním domovem 
mladých snílků jest volný venkov, kde rádi bloudívají lesy a úvaly, 
pohlížejíce toužebně k horám na obzoru; nejednou vypráví Svatopluk 
Cech také, jak sentimentální putování po sternovsku neb rubšovsku 
nabízí různá dobrodružná neb pitvorná setkání s bodrými originály 
neb i s milostnými kráskami. 

Život léčívá dvojím způsobem z tohoto mladistvého ilusionismu. 
Někdy jinošští blouznivci hynou předčasně, zklamáni skutečností a ne- 
dosáhnuvše ani slávy, ani lásky, po níž toužili; jindy se umoudřují, 
poznavše svůj základní blud a přepluvše ze zlatých vln utopie do 
střízlivých vod měšfáckého blahobytu a šosácké moudrosti, jejímž 
zosobněním jest spořádané manželství a počestný pořádek domácí. 
Svatopluk Cech se sám netajil nikdy, že pro tuto léčbu z fantastického 
ilusionismu se nedovede nadchnouti a zvláště v autobiografické črtě 
»Buřňáci« zbičoval ty ze svých druhů, kteří se příliš ochotně a důkladně 
vyhojili z ilusionismu studentských let a přešli, tučnějíce v rodině i v dů- 

218 



stejnostech, záhy do tábora odpůrců. Ale vlastní věrnost zásadám 
z dob bohémských začátků nebránila Svatopluku Čechovi, aby se ne- 
posmíval v důmyslné satiře a s vtipnou ironií naivním zvrácenostem 
vlastním i svých druhů z doby mladistvého letu za nesmrtelností. V 
nejširším rámci provedl tuto kritiku básnického pokolení českého šede- 
sátých a sedmdesátých let ve dvou románových skladbách »Kandidátu 
nesmrtelnosti« a »Ikaru«; starší práce první jeví se pouhým náčrtkem 
rozsáhlejšího díla druhého, které se z nížin burleskní komiky pozvedá 
místy až na práh tragičnosti. 

Humoristický román »Kandidát nesmrtelnosti«, který v původních 
náčrtcích slul buď »Nový Ouichotte« nebo bezbarvěji »Qenius«, byl 
první rozměrnou prosou, kterou se básník, současně s velkorysou poesií 
»Žižky«, cyklu »Ve stínu lípy« a »Zimní noci« uvedl čtenářům svého 
měsíčníku »Květy«. První knižní vydání jest z r. 1884 ve Válečkově 
»Albu výtečných povídek českých i přeložených*, druhé, obálkové, u 
Topiče r. 1896, třetí v 3. svazku » Větší prosy « ve spisech sebraných; 
ačkoliv jest na pohled patrno, že celá práce uvázla v náčrtku, přímo 
volajícím po hlubším i rozsáhlejším propracování, přešel improvisovaný 
■román z časopisu do knihy beze změny, v neposlední příčině snad proto, 
že se básníku zatím úplně odcizil svět, v kterém se cítil doma ještě na 
sklonku let sedmdesátých. 

V Qplné shodě s povahou pravého subjektivního románu, jakým 
»Kandidát nesmrtelnosti* zůstává od první řádky až do poslední ka- 
pitoly, předeslána jest vlastnímu ději knihy předmluva, napsaná roz- 
marně osobním a feuilletonisticky důvěrným tónem; hlavním úmyslem 
jejím bylo dovoditi, že příběhy Vojtěcha Koudely a jeho druhů nejsou 
pouhou nahodilou výjimkou, nýbrž dějem, obrážejícím skutečný hro- 
madný typ dobový . . . psychologickou podobiznou tohoto moderního 
donquiotského typu jsou vstupní odstavce Čechovy, prosycené říznou 
ironií. Svatopluk Čech rozeznává dvě odrůdy novodobých dědiců ry- 
tíře Cervantesova: jedni opojeni barvitou romantikou krásného písem- 
nictví, dívají se na skutečnost hranolem vyčtených ilusí literárních a na 
lidi zorným úhlem románů; druzí, jimiž se míní ve zvrácenostech jejich 
umělecké bohémy zvláště zabývati, chtějí jako osobnosti domněle 
tvůrčí sami rozmnožovati přeludný a obrazný svět básnických fikcí 
i vydávají se na pout za nesmrtelností, a to ne sami, nýbrž hromadně 
v zástupu sourodých literárních hrdinů z kavárny a redakční i na- 

219 



kladatelské předsíně. Dokud Svatopluk Cech prožíval svá buřnácká 
léta, náležel také k těmto romantikům, když psal předmluvu ke »Kan- 
didátu nesmrtelnosti«, již se neřadil k nim, neboť její hlubší smysl jest 
v jádře protiromantický. Pokládáť papírový svět mladistvého blouz- 
nilství za velmi nedostatečnou náhradu veřejné činnosti, po níž mládež 
touží, a kterou jí naše střízlivá doba vůbec odpírá, čímž se dostává 
krásné literatuře v současném životě neúměrně významného místa. 
S toužebně teskným pohledem pozírá básník ze svého inkoustového 
století k postavě Jiřího z Poděbrad, jenž směl býti hrdinou již ve 
čtrnáctém roce, jako syn doby, která jinochům popřávala »života pe- 
strého a šumného, plného činův a změny«. Zde postavil se Sv. Cech se 
svým požadavkem činorodého života do příkrého odporu k důsled- 
nému romantismu, který v básnické a fiktivní oblasti nachází pravou 
a nejvyšší skutečnost, jediné hodnou mladistvého zanícení; mimioděk 
podrobil takto sžíravé kritice onen světový názor, jejž současně s »Kan- 
didátem nesmrtelnosti« postavou svého Valeria zosobnil a oslavil Ju- 
lius Zeyer v úvodě k »Bájím Šošany«: občanská opravdovost vynesla 
tu zdrcující soud nad důslednou básnickou romantikou. — 

Byl-li hrdinou Čechovy satirické humoresky z r. 1875 »člověk, jenž 
vydal básně«, skládá se personál jeho humoristického románu vesměs 
ze začátečníků, kteří doposud knihy nevydali, a teprve marně obléhají 
redakce svými verši a povídkami. Vlastním »Kandidátem nesmrtelnosti« 
míní se nadšený poeta Vojtěch Koudela, chlastající pro veřejnost re- 
flexivní epos »Ahasver« s exotickou látkou a kromě toho sbírku ly- 
rikj^ Autorův posměch, byť spíše vlídný než krutý, jest od počátku 
najevě a vztahuje se netoliko na Vojtěchovu literární ctižádost, nýbrž 
i na jeho lidskou povahu. Kromě básnického blouznění, pohrdajícího 
studiem skutečnosti, a improvisovaného veršování, k němuž se nedruží 
metodická práce umělecká, nezná Vojtěch Koudela, patrně absolvent 
vysoké školy, ale jinak mladík bez povolání, pranic a o nic se neza- 
jímá. Nejen v mrákotném snění, ale i ve skutečnosti těká nestále od 
jedné půvabné ženy ke druhé, roznícen každým pohledem na sličnou 
tvář; nedovede se ve vznětlivém svém srdci rozhodnouti pevně pro 
žádnou z nich, i jest nevěren všem zároveň; sotva dovedl by říci, co 
pro kterou z nich cítí, a uvázne na konec trvale v objetí prosté vesnické 
dívčiny, na míle vzdálené jeho básnických snů, ale v náhradu vydatně 
obvěněné. Neznaje lidí a nesnaže se proniknouti k jejich jádru, sedá dů- 

420 



věřivě až k pošetilosti na vějičku zcela všedním a namnoze vypočíta- 
vým lidem, daleko horším, nežli jsou ti, kterým mínil uniknouti z touhy 
po svc bode. Protože každého, s nímž se setkal, obklopil sobě příjemnou 
ilusí, trvá velmi dlouho, než prohlédne, komu padl do tenat; ač jest 
plně přesvědčen o své čestnosti, snese s lehkou myslí leckterou urážku 
právě od osob nejpochybnější hodnoty mravní. Působí spíše dojmem 
velkého dítěte než dospělého muže, ale na rozdíl od výchovných ro- 
mánů doby klasické a romantické nepokusil se spisovatel o to, aby 
alespoň z části ukázal, kterak zevními i vnitřními zkušenostmi se rek 
vyvíjí, a jak jeho styk s ostatními postavami románu podporuje jeho 
mravní zrání až k harmonickému zaokrouhlení osobnosti — jeho 
Vojtěch Koudela není v závěru románu mravně vyspělejší než v jeho 
vstupu. Nedoznává-li v životě úplného ztroskotání, jest to jenom proto, 
že nevědomky jest veden a řízen dobrodušnou vůlí a moudrým roz- 
myslem právě oněch sosáků, jimiž pohrdá a před nimiž prchá — v této 
osudové ironii spočívá humoristické jádro »Kandidáta nesmrtelnosti«. 

Na počátku románu spatřujeme Vojtěcha v malostranském domě 
starodávného strýce Matěje Hostivíta Koudely, a v těchto dvou gen- 
rových postavách vytvořil dobrý rozmar Čechův působivou kon- 
trastní dvojici. Kdežto Vojtěchovi jest jeho improvisovaná poesie vším 
a přece mu nedovede zajistiti ni nejskromnějšího místečka v životě, 
jest spokojenému měšťáku pražskému, Matěji Hostivítu, jeho vypocené 
veršování jen příjemnou okrasou blahobytného života; ve Ižiklasickém 
slohu M. Zd. Poláka a přísně časoměrně vyrábí popisné své básně a 
utěšené selanky o přírodě, před kterou úzkostlivě ucpává okna. Arciť 
básník »Ahasvera« nemůže se nijak snésti se strýcem ani s jeho smyslně 
půvabnou a zdravě rozumnou mladistvou hospodyní; blouznivá Voj- 
těchova láska ke služce Kateřině, která se ukáže jen krátkým a ne- 
závazným rozmarem, přivodí takovou roztržku v rodině, že Vojtěch 
prchá z domu strýcova, krčícího se malebně v zákoutí Malé strany. 

Překotný dějový rytmus a zároveň nový sloh výpravný vniká do 
románu druhou kapitolou, v níž se počíná Vojtěchova dobrodružná noční 
pout Prahou. Ta z lidové nálevny pražského pivovaru, naplněné 
pestrým zástupem, hlavně lokajským, se stáčí do předpokoje jakéhosi 
šejdíře, s jehož sluhou se Vojtěch byl v nálevně seznámil; tento polo- 
záhadný, poloničemný pan Skočdopole objeví se ještě několikráte v ro- 
máně, a to vždy zcela nahodile, bez pokusu o motivaci. Za situace dosti 

22! 



povážlivé a se značnou dávkou pikantnosti, přidušené motivem Josefa 
Egyptského, dospívá pak Vojtěcli do ložnice svůdné mladé vdovy, je- 
jímž nástrahám však odolá; zde po prvé kmitá se knihou satyrský po- 
šklebek spisovatele, jenž ironisuje snílka, hledajícího milostnou přízeň 
u žen, které ho nedbají, a unikajícího tam, kde se mu žádoucí žena sama 
nabízí. Hostincem, kde se dohovoří se svým domnělým budoucím na- 
kladatelem Filipem Brzobohatým, a kavárnou mladé literární bohémy, 
doputuje »Kandidát nesmrtelnosti« do vzdušného příbytku přítele Sta- 
nislava, jenž jest jeha podobencem, snad o poznání ještě naivnějším 
a ubcžším, a tam, ve vikýřovité světničce přístavku staré panské bu- 
dovy vysoko nad Prahou za měsíční záře Vojtěch konečně usne. 

Lze si stěží představiti primitivnější techniku výpravnou, než 
jakou podává Svatopluk Cech noční příběhy Vojtěchovy. Poddávaje se 
s trpností až neohrabanou rozmaru a hře náhody, aby jím pohazovala 
jako míčem, prochází Vojtěch, na jehož jednání nemá vlivu ani rozum, 
ani vůle, pestrou řadou dobrodružství zcela nesouvislých, potkává se 
s libovolnými lidmi, ocitá se v lokaHtách nejrůznějšího druhu, a básníku 
dostačí časový sled těchto příhod, nezasahujících namnoze již vůbec 
do dalšího děje, aby je řadil v celek velmi sypký. I postavy, jimž 
později v osnově »Kandidáta nesmrtelnosti« jest přisouzeno místo vý- 
znamnější, uvedeny jsou do styku s jeho hrdinou pouhým nárazem ne- 
předvídané náhody: aby vpravil do knihy šejdíře pana Skočdopole, 
musí Vojtěch Koudela prožíti s jeho podnapilým lokajem pijáckou noční 
Ďurlesku; aby cynik kavárenského kruhu Ezop ulovil pikantní vdo- 
vičku, musí Vojtěch zablouditi v noci do jejího bytu; aby se na bo- 
hémském obzoru Vojtěchově mohl objeviti Ižinakladatel Filip Brzo- 
bohatý, musí se za temné noci sraziti s blouznícím básníkem v karam- 
bolu rázu značně povážHvého. Ale toto podání, které jest z části po- 
kračováním, z části také parodií techniky staršího románu dobrodruž- 
ného, mělo pro Svatopluka Čecha tu výhodu, že mu umožnilo, aby bez 
hlubší motivace vpletl do románu celou galerii groteskních postaviček, 
jak se mu hrnuly pod improvisující pero ze vzpomínek vlastní pražské 
bohémy. Jmenovitě kavárenský stolokruh »kandidátů nesmrtelnosti* 
zavdává spisovateli podnět, aby hromadil doklady svého pitvorného 
figurkářství: jednotliví zástupci výbojné literární mládeže, spřádající 
i mimo písemnictví neškodné sny revoluční, seskupováni jsou do kon- 
trastních skupin, aniž uvádí je spisovatel do těsnějšího spojení s hlavní 

222 



postavou; jsou karakterisováni hlavně podle fysiognomie, kroje, po- 
hybů, aby vynikla jejich směšnost, vyvozená skoro vždy z jednoho 
rysu, kdežto jejich způsob mluvy není vůbec sledován; z předhistorie 
postav vedlejších se čtenář ničeho nedovídá, jakož ani do minulosti 
Koudelový neb Filipa Brzobohatého neposkytl mu vyprávěč žádoucího 
pohledu. 

K dějové libovůli dobrodružného románu a k genrovému figur- 
kářství přistupuje jako třetí hlavní složka rozmarná satira Uterární. 
Již úvodní odstavce o pseudoklasickém idylismu Matěje Hostivíta Kou- 
dely opepřeny byly kritickým posměchem; že jím míní rovnoměrně stí- 
hati směry všecky, prokázal Svatopluk Cech ve čtvrté kapitole, kde 
si vzal na mušku básnění Koudely mladšího s jeho strakatou exotičností 
a s nadsazeným kultem bouře — zde autor zaryl kritickým nožíkem 
do vlastního masa, vzpomínaje svých veršovnických počátků. Zde jest 
satira literární přímá, jinde však ukrývá se mezi řádky. Zběžný čtenář 
snad si ani nepovšimne, že v zábavě Vojtěchově s lokaji jsou lehounce 
zparodovány pokusy českých spisovatelů, aby vnikli do nedostupného 
světa šlechtického nebo že jeho noclehování u Stanislava se místy 
mění v parodii měsíční romantiky. Téměř výhradním polem literární 
satiry jsou pak kapitoly, podávající poněkud rozvleklou kroniku Voj- 
těchova pobytu ve službách Filipa Brzobohatého. Dvojí tendence se tu 
stále proplétá: jednak šlehá Svatopluk Cech bědné hníotné pom^ěry 
českého spisovatelstva, v čemž se shoduje jak s četnými feuilletony 
Nerudovými, tak s duchaplnou, značně pozdější satirou Jaroslava 
Vrchhckého »Hadí muž«, jednak persifluje onen hnusný krvavý román 
kolportérský, kterému nastavil zrcadlo již r. 1873 ve skvostné črtě 
»Rrrrbum bum«; jsou to skvělé ukázky kritické parodie, líčí-li se, jak 
nevinný a prostomyslný Vojtěch »mrskal svou obraznost k divokým 
potvorným skokům«; jak »s kanibálskou rozkoší vraždil, vilnil, loupil 
a páchal ohavnosti a nemožnosti všeho druhu«; jak »vbičoval se zne- 
náhla do nálady pološílené« — vše pro bídný krajíc z ruky hanebného 
vykořisťovatele, jehož pohostinství jest vězením a jenž za práci nic ne- 
platí. Jestliže v těchto kapitolách, přerývaných sem tam kavárenskými 
episodami o setkáních básníka »Ahasvera« s ostatními »kandidáty ne- 
smrtelnosti«, jest Filip Brzobohatý podroben sžíravému posměchu, kte- 
rému chybí každá kapka shovívavosti, nevyvážné z nich ani jeho obět 
Vojtěch Koudela o mnoho lépe. Jest jistě vtipnou humoristickou invencí, 

223 



že Vojtěch, který pokládal pod svou důstojností přepisovati pro dobrého 
strýce jeho veršové hříčky, zahájí svou veřejnou literární dráhu jako 
zřízenec Filipa Brzobohatého, jako překladatel a upravovatel jeho 
krvavých románů sešitových. Na počátku jest mu omluvou, že beze- 
lstně upadl do jámy lvové, ale ani později nenachází mravní síly neb 
prosté sebezáchovné vůle, aby střásl toto bědné jařmo, ač se v této 
službě povážlivě zadlužil, ač tu vytrpěl mnoho zimy a hladu, ač se 
stále cítil ponížen. Jak ubohou loutkou jest tento veršovec, jenž by za- 
hynul, kdyby do jeho osudu nezasáhl deus ex machina! 

Patnáctá kapitola zahajuje druhou, značně kratší část románu, kde 
se Vojtěchovi, rozvrácenému vlastní vinou, dostává zásluhou jeho 
spřízněných ochránců, jednak duševního ozdravení, jednak pevné ži- 
votní základny — jest to pravé zmoudření dona Quijotta. Čtenář, ni- 
koli však Vojtěch, tuší rázem, že se ho krasoduchý starší pán, se 
strýcem spřátelený »profesor« Stoklasa, ujímá za dorozumění Matěje 
Hostivíta Koudely, který z povzdálí se starostlivou pozorností sleduje 
pochybenou dráhu synovcovu. Ani Stoklasu, jenž v dějovém rozuzlení 
má tak významnou účast a který nadto se v druhé části románu jeví 
důslednou folií Vojtěchovou, nedovedl Svatopluk Cech uvésti do vy- 
pravování lépe než nahodilou známostí kavárenskou; později stává se 
tento staromódní mecenáš jedinou záštitou Vojtěchovou, když se 
»kandidát nesmrtelnosti« přece odhodlal, aby dal vyděrači Brzoboha- 
tému výpověď a když od něho odešel prodlužen a nad sebou zoufaje. 
Nejen přislíbí naložiti jeho verše, ale i pozve jej k dalšímu pobytu na 
venkově, vybaviv jej napřed penězi, aby mohl zaplatiti své dluhy a 
slušně se obléci. Stoklasova a Vojtěchova selanka na venkově jest zá- 
věrem románu. Zdařile propracovanou postavou Stoklasovou rozšířil 
Svatopluk Cech velmi výhodně rámec své satiricko-humoristické 
skladby. Dotud šlehal satirou vlastně jen jedinou vrstvu literární, 
básnické začátečníky, nedočkavě ztékající Parnas, neboť Matěj Hostivít 
jest leda veršující ochotník, Filip Brzobohatý pak představitel oněch 
slovesných nížin, jež se skutečným písemnictvím jenom vzdáleně sou- 
visí. Nyní vstupuje do děje typický mluvčí staršího pokolení literár- 
ního, jenž sám sice netvoří, ale zato tím vydatněji poesii vnímá a pro- 
žívá. Jest to vlastenecký romantik filologického střihu a usedlé střízli- 
vosti: jako jeho blíženci z »Osvěty«, žádá po básníkovi svéráznost 
látkovou, přísnost jazykovou, stálý zřetel k zachované původnosti do- 

224 



máčí, a tento program Elišky Krásnohorské, Ferdinanda Schulze a 
Václava Vlčka hledá netoliko v literatuře, ale i v životě, jehož nejvyšší 
formou jest také jemu stálý styk s přírodou a s venkovským lidem a 
s jeho tradiční vzdělaností. 

Když se s Vojtěchem Koudelou vydá na venkov, skládají spolu 
podivuhodnou dvojici, která se však v ničem nepodobá slavnému páru 
dona Ouijota a Sancha Pansy, mírně obměňovanému v tolika humo- 
ristických románech. »Profesor« Stoklasa i básník Vojtěch jsou oba 
romantickými ilusionisty, které skutečnost stále usvědčuje z klamů 
a kteří se přece vždy znovu sami obelhávají; bylo správně postřehnuto, 
že zde podal Svatopluk Cech první náčrt svého neodolatelného páru 
z »Pestrých cest«, profesora Bořivoje Kostlivého a poety Jana Vraného. 
Podobnost jest také v tom, že na vsi má Stoklasa mnohem více zku- 
šeností než Vojtěch, ale vytrvale ulpívá na svém starožitnicko-národo- 
pisném romantismu, i když se mu venkov — s posměšným šklebem — 
ukáže úplně jiným, než by jej chtěl míti jeho staroslovanský idylism, 
výhradně obrácený do minulosti. Postava Stoklasova podařila se Sva- 
topluku Čechovi lépe než ostatní figurky románu, a to dozajista proto, 
že ji kreslil perem satirikovým, pohlížeje do zrcadla, které mu napo- 
vědělo leccos z budoucnosti: autor cyklu »Ve stínu lípy«, zvláště však 
»Lešetínského kováře«, »Zpěvníku Jana Buriana« a »Několika obrázků 
moravských« má mnohem více podobnosti s profesorem Stoklasou než 
s Vojtěchem Koudelou, kterému se spíše podobal mladistvý poeta 
»Bouře«, »Anonyma«, »Umírání«, v roce 1879 dávno již mrtvý a dosti 
namáhavě kříšený evokací humoristicko-satirickou. 

Vojtěch Koudela na rozdíl od svého ochránce a mecenáše, prožije 
na venkově hluboký přerod, aniž sám toho pozoruje. Jedno významné 
poučení dá mu literatura, druhé láska. Nákladem Stoklasovým a vlastně 
snad strýcovým vychází Vojtěchovo epos »Ahasver«, leč všeobecný 
neúspěch nezralého díla u všech kritiků bez rozdílu může přesvědčiti 
»kandidáta nesmrtelnosti«, že se minul se svým životním cílem a že jest 
na čase, aby zmoudřeje, přestal býti »buřňákem«, i když pro svou kra- 
tochvíli — stejně jako jeho starodávný strýc — nepřestane psáti veršů. 
Rozhodnutí to mu usnadní štěstí v lásce. Zapomenuv nadobro na rusou 
služku Kateřinu a přepustiv Ezopovi svůdnou vdovičku z nočního do- 
brodružství, oddá se sličné a prosté mjynářově Lidunce. Leč ani jako 
milenec neukáže se povahou mužnou, neboť byl by se dal málem vyho- 
15 225 



diti ze sedla dobrodruhem tak nicotným jako byl podvodník pan Skoč- 
dopole; opět zachránila Vojtěcha Koudelu náhoda, jemu vždy příznivá 
a nemírně ovládající pásmo dějové. Výjevem »kapesního žájmu«, který 
se úplně opakuje z povídky »Jestřáb contra Hrdlička«, jest pravá po- 
doba Skočdopolova rázem odhalena a milostné pole pro Vojtěcha zcela 
vyklizeno. Starý pan Koudela, doprovázený hospodyní Terezou, při- 
jíždí, aby požehnal svazku, který jeho přítel Stoklasa tak důmyslně 
zosnoval, a ke svatebnímu veselí Vojtěchovu a Lidusčinu dostavují se 
všecky postavy, jež byl román dříve uvedl; jmenovitě »kandidáti ne- 
smrtelnosti« z proslulého stolokruhu kavárenského, dostaví se v plném 
počtu — velmi řízně zparodoval Svatopluk Cech tímto závěrečným vý- 
jevem romány, jejichž spisovatele na konec ještě jednou předvádějí 
v úhrnném tableau všecky postavy svého díla. 

Na pohled arabeskovitě, nikoliv však beze smyslu pro vtipnou 
pointu dal Svatopluk Cech poslední slovo jedné z figur nejpodruž- 
nějších, která již dvakráte vložila se svévolnou nahodilostí svůj příběh 
do hlavního rámce dějového. Jest to nespoutaný fabulista květnaté vý- 
mluvnosti, jejž byl Vojtěch poznal v noci v literární své kavárně, ale 
jenž byl čtenáři představen jen velmi zběžně jako anonymní pán s pro- 
kvetalým vousem. Má pohotově vždy nějaký novelistický příběh 
vtipně vyhrocený a dobře zaokrouhlený, jenž značně občerstvuje svou 
exotickou barvitostí celek, měně jej do jisté míry v epiku rámcovou. 
Proti neživotným a papírovým peciválům z pražských mansard jest 
tento inženýr, nakreslený věrně podle modelu z Cechových let stu- 
dentských, mužem života, jenž zná svět a proto opovrhuje pouhou 
literaturou; všecky jeho povídky, jež se ukazují ovocem staré nove- 
listické tradice západní, se odehrávají na cestách ve Španělsku, na 
vlnách z Černého moře a ve Franch; i náležejí netoliko prostředím, 
ale i přednesem k oněm »cestovním novelám«, které u nás zahájil Ne- 
ruda »Různými lidmi « a pak se zvláštní zálibou pěstoval Čechův dů- 
věrný přítel Servác Heller. První eroticky štiplavá historka, motivicky 
souvislá s buschovským dobrodružstvím krejčíka »Ve stínu lípy«, pa- 
roduje ve vhodném španělském rámci víru v strašidla a staví do účin- 
ného protikladu farskou vážnost a milostné rozpustilství. Druhá, vy- 
vážená z Čechovy plavby černomořské a rozmarem připomínající 
»Kanobiotiku na cestách«, jest skvěle provedenou povahokresbou pro- 
hnaného kšeftařství novořeckého. Třetí, zalitá teplým sluncem a smysl- 
226 



nou pohodou Francie a soustředěná kolem mladé ženy starého, dnavého 
důstojníka, omezuje pikantně půvabný děj na prostor co nejmenší, aby 
nabyla místa pro vděkuplnou malbu náladovou, shodnou ostatně s into- 
nací závěru celé knihy. Prvním příběhem postavil věcný a životný in- 
ženýr působivý protiklad ke vzdychavému sentimentalismu Vojtěchovu 
a Stanislavovu; nepoučil jich náhodou o zdravé podnikavosti pravé 
lásky v okamžení, když vzdychali po pohledu dívčího Jara za sklín- 
kami a láhvemi kavárenského buffetu. Druhá, nejrozsáhlejší povídka jest 
živým protestem vypravěčovým, aby se věčně nemluvilo jen o litera- 
tuře a »vždy s takovou chutí, jako by to byla nějaká výborná paštika 
nebo krásná žena« . . . ven do života z tohoto nudného, papírového krá- 
lovství !« Závěrečné vypravování posléze jako by shrnovalo životní 
moudrost obou novel předchozích, a spisovatel svorně se společenským 
fabuhstou volá z něho na své pochybné hrdiny: »Carpe diem! Přilni 
celou duší ke skutečnosti, jež se ti nabízí! Zmocni se života smysly, a 
nedbej o ilusionistické přeludy blouznivého mozku papírových básníků !« 

Takto končí se humoristicko-satirický román Čechův ostře vyhro- 
cenou tendencí protiromantickou, obrácenou nelítostně proti donům 
Ouijotům falešných ideálů a chimérické slávy, těm směšným i ubo- 
hým »kandidátům nesmrtelnosti*, jejichž karikaturami, nuzně spiatými 
libovolně dobrodružným dějem, vyplnil svůj lehce improvisovaný a ne- 
dostatečně propracovaný svazek stavby příliš sypké a závěru ukva- 
peně nahodilého. Byl k nim dosti přísný: ani jednoho z nich nezobrazil 
v statečné a neoblomné snaze uskutečniti tento ideál v životě; ani je- 
diné postavy nepojal tragicky; ba namnoze vzbudil dojem, že jsou 
mu průměrní šosáci se svým zdravj^m smyslem pro život bližší než 
pošetilí bohémové. Odciziv se táboru, pod jehož stany byl prožil sám 
léta své mladosti, osobil si v upřílišené míře právo, aby se jeho zástup- 
cům vysmál. Ale Čechův jemný a ušlechtilý smysl pro spravedlnost 
etickou i básnickou nedopustil, aby toto bylo posledním jeho slovem 
o tragikomických »kandidátech nesmrtelnosti*; jeho přísná autokritika 
požadovala, aby ve skladbě, šíře založené a pevněji komponované, od- 
činil nedostatky svého humoristického románu; básník v něm zatoužil, 
aby zachytil stín tragiky, stroucí se kolem čel mladých ztroskotanců, 
i rosy mládí, perlící se v jejich osudech. I vrátil se k tomuto prostředí, 
ba i k těmto motivům v rámci širším a osnoval román »Ikaros«. — 

Když osmatřicetiletý usedal k novému dílu, cítil se Svatopluk Cech 
15* 227 



tak vzdáleným od mladosti, že na ni pohlížel s elegickým povzdechem, 
jaký náleží tomu, čeho jsme nadobro pozbyli a co přestalo dávno býti 
součástkou naší bytosti. Zdálo se mu, že život ztratil půvab od oka- 
mžiku, kdy odumřela v nás schopnost horovati a nadšeně sníti o ne- 
dosažitelných, nadzemských ideálech, které tvořily vlastní obsah ji- 
nošství. Nyní rozpomínal se na mladické blouznění, jež samo činí člo- 
věka básníkem ne podle povolání, nýbrž podle prožitku, jako na cosi 
nevystihle krásného. Výstřednostmi a »zbrklostmi« mladistvé literární 
bohémy dávno přestal pohrdati, vždyť v ní nemohl nezříti přirozenou 
dekoraci nedočkavých povzletů za slávou, za láskou, za štěstím. Na 
rozdíl od období, kdy v »Kandidátu nesmrtelnosti« se proti doniim 
Ouijotům stavěl na stranu bodrých Pansů, říkal si nyní zádumčivě: 
Běda těm, kdož předčasně zakotvili v laciné střízlivosti a za hmotný 
blahobyt zradili ideály mladých let! Jak málo závidění hodný jest také 
osud těch, kteří učinili kompromis mezi občanským životem a poesií! 
Nejlepší stránku si však vyvolili ti, kdož neslevivše ničeho z blouzni- 
vých tužeb a požadavků mládí a pokusivše se proměniti je ve skuteč- 
nost, opustili včas tuto zemi, kde ideály nedocházejí splnění a kde se 
všecko vznešené a krásné rozplývá v páru a dým; jejich předčasné 
hroby jsou svatými místy, jejich památka čistou oslavou dokonalého 
idealismu. Jak často vzpomínal Svatopluk Cech na jejich dobrodruž- 
ného představitele Bohumila Havlasu! 

Toto pojetí sentimentálně elegické připouští jednak tragické ře- 
šení »kandidátů nesmrtelnosti«, jednak však také satiru, humoristicky 
zbarvenou, na zrádce buřňáctví, přešedší do tábora Filištínských; zá- 
roveň se tu nabízí kontrast, vděčný pro základní osnovu románovou. 
Tím vším se plán »Kandidáta nesmrtelnosti« podstatně rozšiřuje a vzni- 
kají podmínky pro skladbu tak rozsáhlou, jakou z dotavadních prací 
Čechových byl pouze »Jestřáb contra Hrdlička«. Z těchto podmínek 
se zrodil r. 1884 román »Ikaros«, uveřejňovaný příštího roku v »Kvě- 
tech«, ale knižně otištěný teprve po básníkově smrti v sebraných spi- 
sech, a to v provisorní úpravě časopisecké, kterou Svatopluk Čech 
sám zavrhoval jako nedokonalou. 

»Kandidát nesmrtelnosti« měl hrdinu jediného, naivního a vnitřně 
rozkolísaného začátečníka Vojtěcha Koudelu; ten zpodoben tak bur- 
leskně, s posměchem tak nepokrytým, že se lze sotva domnívat-i, jako by 
228 



byl Svatopluk Cech chtěl v něm zobraziti cokoliv z bytosti vlastní. 
V »Ikaru« jsou hlavní postavy dvě: titulní hrdina, student-bohém, advo- 
kátní písař a dočasný panský vychovatel Pavel Vysocký, tragický vy- 
nálezce v oboru vzduchoplavby, a jeho přítel i bratr obdivované jím 
dívky, mladý, úspěšný básník z vybrané rodiny, Otakar Sezima; onen 
skončí tragicky jako oběť svého blouznivého ilusionismu, tento se 
smíří s životem a měšťanskou společností, aby se na konec úplně vzdal 
básnických opojných snů. V obou postavách Svatopluk Cech zpodo- 
boval vlastně sama sebe a po každé jinou stránku své mladistvé po- 
vahy. 

Pavla Vysockého — již v romanticky konvenčním příjmení se 
skrývá narážka na jeho vzlet, odpoutávající se od země — vyzbrojil 
svou blouznivostí v erotice, v uměleckých i společenských plánech, 
nadal jej svou plachostí, neobratností u vystupování, ostychem vůči 
ženám a hlavně mu přisoudil svou letoru erotickou. Nikde Svatopluk 
Cech nevyložil svého platonismu lásky tak jasně a dopodrobna jako prá- 
vě v »Ilkaru« a nikde ho nedoložil příběhem tak propracovaným, jakým 
jest zanícený vztah Pavla Vysockého ke Gabriele Sezimové, poměr to 
zuboženého studenta k půvabné dcerce zámožného měšťanstva. Po prvé 
rozvíjí Svatopluk Cech svou teorii milostného idealismu Pavlovým 
rozjímáním, když osnuje jeho první střetnutí s Gabrielou v románě na 
plese třemšínském; Pavel, vida vcházející slečnu Sezimovou, uvědo- 
muje si u vytržení, že její tvář shoduje se s onou vidinou ženství, kterou 
vždycky hledal a vždycky miloval, a že jest tedy jeho milostným 
osudem. Obšírněji vykládá básník svůj platonism lásky, když si Pavel 
ve vzpomínce oživuje své první seznámení s Gabrielou, jejíž krásné 
hnědé oko jej rázem okouzlilo. Svatopluk Cech tu praví o Pavlovi 
i o sobě: »Báj o ženě, stvořené z žebra mužova, chová v sobě snad 
hlubší význam. Zdá se mi, že v každé duši mužské spočívá obraz 
ženy, ozdobený veškerým půvabem, po němž tato duše touží. Ten 
obraz zůstává někdy po celý život pouhým snem, pouze duševní vi- 
dinou, v níž kochá se oko do sebe vhroužené. On míhá se pak duší 
básníkovou, když pěje své písně nejvzletnější, duší malířovou, když 
snaží se zachytiti alespoň stín jeho krásy bledými barvami na vzdor- 
ném plátně, snad i duší každého muže, když povznáší se z prachu všed- 
nosti v čistší, světlejší oblasti. Ten obraz zůstává mu v duši, i když 
kráčí životem po boku jiné ženy. Ale jsou lidé, jímž bůh ve snu vyjímá 

229 



obraz ten z hrudi a tvoří z něho podobu skutečnou, ve které pak sou- 
středěno jest všechno, co jeví se jim ve světě žádoucím.« 

Pavlu Vysockému není třeba, aby Gabrielu skutečně poznal, jemu 
stačí, ztotožňuje-li její zevní půvab ochotně se svým přeludem a při- 
kládá-li v zápětí Gabriele též duševní vlastnosti vytoužené, nadzemské 
bytosti ženské. Jako typičtí milenci čechovští vůbec nesnaží se Pavel 
hrubě nahlédnouti z blízka do duše zbožňované ženy, jako by se bál 
o svou ilusi, snadno porušitelnou drsným dechem skutečnosti: raději 
o ní blouzní, než s ní důvěrně mluví, spíše obchází pod jejím osvětle- 
ným oknem, než by se s ní bavil ve společnosti, a je-li s Gabrielou po- 
hromadě, ocitá se v rozpacích, ztrácí nit hovoru, stává se neobratným, 
touží se dorozuměti pohledem, vzhledem, plachým stiskem ruky, letmě 
cudným pocelem ruky, jen ne určitým slovem, které plaší motýlka 
snění z říše ilusí. Ochromen milostným zmatkem, jenž duševní hybnost 
spíše zastavuje než by ji násobil, propadaje, kromě náhlého blouznění 
ve verších, úplné nečinnosti a vzdaluje s tak uskutečnění existenčních 
plánů, Pavel Vysocký se spokojuje láskou očí, snů a touhy: »projevil 
jí svými pohledy všechno neb alespoň více než by si byla troufala 
vyřknouti ústa, i domníval se, že vyčetl navzájem z pohledů a z úsměvů 
Jejích odpověď, která jej opojovala blahem«. 

Tento způsob platonického milování nedovede upoutati žen, které 
Jsou mnohem realističtější a pozemštější, neztrácejíce nikdy vztahu 
ke skutečnosti, nejméně pak sličnou a mělkou světačku společenské cti- 
žádosti, jakou jest Gabriela Sezimová, již ostatně odstrašuje také 
Pavlova nejistá existence — dcera země nedovede si porozuměti se 
synem vzduchu. Proto se posléze nadobro odvrací od Pavla Vy- 
sockého k elegantnímu a úspěšnému advokátu dru Blandovi, který ná- 
zory i vystupováním jest pravým opakem blouznivého Ikara a zosob- 
ňuje samu podstatu samolibého, šťastného, ale prázdného měšťáctví. 
Pavel, jenž již dávno byl sžírán žárlivostí, nechce naivně věřiti zprvu 
v úplnou rozluku, ani ve zradu milované dívky, ale pak duševně i tě- 
lesně hyne v zoufalství z této ztráty. 

Kromě tesklivě přecitlivělé erotiky propůjčil básník Pavlu Vy- 
sockému ještě jiné rysy ze své povahy a svého osudu. Jen časné mládí 
Pavla Vysockého, synka to potulného loutkáře a vychovance strýčka 
faráře, odlišil v jeho proletářské žalostnosti úplně od svého života a 
vyzdobil je některými motivy, načerpanými ještě v Litni; sám nebyl 
230 



ani proletářem, ani ho kdo předurčil ke stavu kněžskému, ani kdy se 
zachraňoval přípravami k učitelství středoškolskému; toto vše jest in- 
vencí povídkovou. Jako Pavel znal však i Svatopluk Cech útisk stu- 
dentského konviktu, se stejně bolestným humorem rozpomínal se, jak 
býval u dobrosrdečných bytných prodlužen, nejinak než Pavel zakusil 
bídy advokátního písaře a společenských nesnází domácího učitele 
v panském domě; z vlastních zkušeností, využitých již vydatně v po- 
vídce »Jestřáb contra H'rdlička«, vyvážil Pavlovo utrpení v drápech 
lichvářských dravců, jakým jest dickensovským perem nakreslený pan 
Perlsee, provázený výbornou genrovou figurkou páně Kavkovou; 
ovšem i Pavlova trudná zkušenost s nakladatelem má původ autobio- 
grafický. 

Nejvíce se Svatopluk Cech vzdálil od vlastního životopisu i vlastní 
podobizny, když svému hrdinovi, Pavlu Vysockému, básníku spíše 
jen příležitostnému, vytkl za pravou oblast tvůrčího úsilí a životní tra- 
giky technickou vynalézavost v oboru letectví; škoda, že nedomyslil 
i psychologicky tento originální motiv čistě moderního přízvuku! 

Svatopluk Cech, jenž se v pozdějších skladbách báchorkových 
tak těsně přimkl k prvnímu básnickému oslaviteli i praktickému strůjci 
vzduchoplavecké myšlenky, k Cyranovi de Bergerac, pojal letecké 
koncepce svého hrdiny stejně všestranně, jako důmyslně. Poučil se 
vydatně z příslušné vědecké literatury o leteckých pokusech od bratří 
Montgolfierů, fysika Charlesa i letců Blancharda a Pilátra de Rozier 
až po groteskní vynálezce Besniera a Degena a pochopil, že pro řidi- 
telný aeroplán se hodí nejlépe technická obdoba ptačího těla; jeho 
Pavel Vysocký vzlétne a ztroskotá na čistě moderním letadle soustavy 
»holubice«, jejíž stavební osnovy a strojového zařízení však blíže 
nepoznáváme, tím méně pak zvídáme, v čem tkvěla technická příčina 
Pavlova pádu — na odborný výklad podobný, byť v románovém rámci, 
nestačily mu znalosti, jakými se v Německu mohl pochlubiti básník- 
inženýr Max Eyth. 

Ale to opravdu není vážným nedostatkem básnickým. Daleko více 
záleželo na tom, aby technická myšlenka byla prohloubena esteticky 
i eticky, spiata co nejtěsněji s vnitřním životem svého nositele a zároveň 
zbavena přízvuku pitvorné výstřednosti a směšného podivínství, jenž 
ji v literatuře dlouho doprovázel. Nelze zjistiti, pokud Svatopluk Cech 
znal literární projevy francouzské šedesátých a sedmdesátých let, 

231 



v nichž dobytí vzduchu technickou myšlenkou se opěvovalo jako ví- 
tězství ducha nad živly, jako výboj mravního hrdinství, jako zahájení 
nové doby ve vývoji člověčenstva, ale v jeho oslavě vzduchoplavec- 
kých plánů Pavlových ozývá se totéž radostné nadšení, kterým jsou 
neseny jak vzletné ódy Victora Huga a Sullyho Prudhomma, tak i vě- 
decké a románové utopie Julesa Vernea. Zprvu se ikarský let Pavlův 
jevil básníkovi patrně jako pouhá symbolika odvážného tíhnutí nadzem- 
ského, onoho vzdušného ideaUsmu, jenž pohrdaje překážkami a ne- 
možností, spěje do výše na vzdory hmotě, stejně jako tam mířilo 
spiritualistické úsilí stavitelů gotických. Ale postupně od tohoto poněkud 
matného a povšechného pojetí postoupil Svatopluk Čech k reálnějšímu 
pochopení vzduchoplavby a ocenil ji jako význačný pokrok na dráze 
lidstva. Již v prvním výjevu, kde se v románě Pavel Vysocký zjevuje 
nadšencem pro letectví, odmítnuty jsou jako šosácké předsudky ony 
běžné námitky proti vzduchoplavbě, které se ozývají i v literatuře hned 
při pokusech Montgolfierových a Charlesových, a oba mladí básníci, 
Vysocký i Hvězdný, s pohrdavým úsměvem vyvracejí přízemní stano- 
visko dobráckého, ale obmezeného kněze Tykala a rozvíjejí sociální 
možnosti smělého vynálezu. Pro Pavla Vysockého nabývá jeho oblí- 
bená vidina všech kouzel utopie: básnický blouznivec v něm staví 
ji do služeb robinsonsky exotického snu o prchnutí na rajský ostrov v 
moři, sociální chihasta, jako již v době romantické, Jean Paul, očekává 
od ní sbratření celého lidstva, zánik společenských rozporů, odstranění 
hmotné i duševní bídy, ano zrušení přehrad mezi národy. Takto vyná- 
lezecké úsilí Pavlovo obsáhlo na konec všecek jeho idealism, nasycený 
nejlepšími silami jeho čistého jinošství, hlubokého citově, zdatného 
intelektuálně, ale bohužel nedoprovázeného žádoucí měrou pevné vůle 
a střízlivé soudnosti. 

Básník se totiž vůbec nepokusil o to, aby nakreslil Pavla jako 
technický typ vynálezce, soustředěného k předsevzatému problému, 
uvažujícího o něm přesně, počítajícího určitě a chladně — takový typ, 
jehož se v současné literatuře dotkl F. V. Jeřábek životnou a tragickou 
postavou Václava Budila v »Služebníku svého pána« a který v našem 
písemnictví o čtvrtstoletí později zdomácněl, byl mimo Čechovy psy- 
chologické zkušenosti a básnické možnosti. Proto nepůsobí ani pád 
Pavla Vysockého s vrcholu věže svatovítské na vlastním letadle, při- 
nášející ubohému Ikarovi roztříštění údů i lebky, jako tragédie vyná- 
232 



lezce, který se sřítil nedaleko svého cíle, nedoceniv všech složek pod- 
niku, nýbrž jako tragédie blouznivce, který jednaje napolo v inspiraci 
básnické, napolo v horečce, stal se pod tlakem utkvělé představy obětí 
své vidiny. Jako v lásce jest Pavel Vysocký také při svém technickém 
podnikání typickým platonikem: nevychází ze skutečnosti a jejího po- 
znání i prožití, nýbrž z ideje, pro niž hledá dodatečné ověření na zemi; 
trpí a hyne tím, že se idea a skutečnost neshodují. Z básnické dílny ro- 
mantikovy nemohla vzejíti jiná postava, než tento Ikaros, který zvláštní 
náhodou jest prvním zosobněním moderního letce v českém básnictví. 

Pavel jest v románě zahrnován všestrannými sympatiemi spisova- 
telovými, úplně jinak než Vojtěch Koudela v »Kandidátu nesmrtelnosti«. 
Obětuje se bez rozmyslu pro rodinu strýcovu, sklání se něžně k dětem, 
překonává přítele ochotou; nezná zištnosti a nikde nedbá vlastního 
prospěchu. Vším jednáním dokazuje, že jest básnickou duší, a to nikoliv 
podle tvoření, nýbrž podle životní inspirace, a s tohoto hlediska jest 
povahou mnohem básničtější než jeho přítel, Otakar Sezima, poeta 
z povolání. 

Není posledním projevem sympatie spisovatelovy, že svému hrdi- 
novi postavil po bok jako ctitelku, ochránkyni a posléze milenku Olgu 
Šťastnou, jednu z oněch silných a kladných žen nového typu, jež se 
v šťastné chvíli podařily Svatopluku Cechoví jako průlom do románové 
konvence, Olga Šťastná jest blíženkou Ireny z povídky »Mezi knihami 
a lidmi« neb Julie z románku »Jestřáb contra Hrdlička«. Půvabná, 
Yzdělaná a pečlivě vychovaná dcera panského ředitele, plná rozkoš- 
rého šibalství, avšak neznající koketnosti, oblíbí si nepohledného a ne- 
obratného vychovatele bez budoucnosti a bez prostředků; přesvědčivši 
se o jeho vnitřní ceně, uvěří veň; záhy mu nabídne »tajný přátelský 
svazek for ever« a neváhá ani býti prostřednicí jeho lásky k družce své 
Gabriele; na konec, když Pavel jest Gabrielou zrazen, sama mu vyzná 
lásku, ošetřuje jej, pomáhá mu i jeho příbuzným z dlužnických nesnází; 
dochovává i za hrob jeho památku a zůstává tak věrna muži, jenž jí 
sám přiznal, že se neshodovala s jeho platónským ideálem ženství a 
proto ji chtěl míti spíše přítelkyní než milenkou. Tato osůbka průhledná 
a veselá, jež »připomínala čtveračností gnóma, ale poetičností elfa«, 
značí vpád skutečnosti do ilusivního světa Pavlova: všecko na ní jest 
životní opravdovostí a přírodou, plným vrhem slunečního světla, které 
nejen svítí, ale i hřeje; pranic se na Olze nepodobá běžné konvenci 

233 



dívčí, utvořené z pohodlí mužova a pro ně. Citové bohatství Olžino není 
rozumem rušeno, nýbrž doplňováno a násobeno, proto jest Pavlu Vy- 
sockému stálým, nepochopitelným překvapením; kdyby se dovedl nad 
ní náležitě zamysHti, pochopil by asi, že pro muže daleko více než žena, 
která se přibližně kryje s jeho předzjednaným platónským ideálem, mů- 
že znamenati duševně spřízněná bytost, která jest onoho ideálu mnohem 
bohatší a složitější. Ale Pavel Vysocký hyne dříve, než si toto vše 
v náručí Olžině uvědomil; ve vztahu k jeho dočasné zachranitelce 
převládá vděčnost nad láskou, a starý platonism erotický tkví stále 
ještě pevnými kořeny v jeho nechápavém srdci — jako v Rusku Puški- 
nově a Gončarovově, tak ani ve vlasti Svatopluka Čecha nedorostli 
mužové ještě pro Tafani Lariné, Olgy Iljinské a Olgy Šťastné. Básník 
sám, zdrželivý garson, jenž se v životě vyhýbal uvědomělému ženství, 
nesoudil svého hrdiny příliš přísně z tohoto omylu. Tím však, že Pavlu 
Vysockému přiřkl za ochránkyni nejkladnější postavu celého románu, 
napověděl, že jeho osud nepokládá za zcela nehodný závisti. 

Ale i druhý hrdina knihy, básník Otakar Sezima, má nejeden auto- 
biografický rys. Vzpomínaje na vlastní tvůrčí muka, když nad dílem 
začatým co nejslibněji ponenáhlu vyprchávalo kouzlo inspirace, když 
plán básnický nátlakem vnějších okolností se měnil a tím skladba po- 
zbývala základní jednoty, když do široka rozpřádané popisy zakrývaly 
dějovou stagnaci, nakreslil rysy odpola posměšnými a odpola útrpnými 
v slaveném mladistvém básníku »Noci« Otakaru Sezimovi typ poety, 
jenž překročiv zenit tvořivé síly, a ztráceje přímý vztah k básnictví, 
zvolna se přesouvá do občanské prosy. Prchá-li snílek Pavel Vysocký 
do oblak, popelí se Otakar Sezima vždycky spokojeněji v zástupu pří- 
zemních měšfáčků, mezi nimiž posléze skončí jako manžel pomoučené 
Justýnky a společník výnosného závodu tchánova. Postupný jeho pád 
vylíčil Svatopluk Čech spíše burleskně než vážně v celku po způsobu 
»Kandidáta nesmrtelnosti«. Poznáváme Otakara Sezimu, jak v noci 
trpce zápolí s pokračováním načaté epické reflexivní básně »Noc«. 
jen aby mohl upokojiti požadavek neúprosného redaktora; jak rukopis 
dalšího zpěvu s nouzí napsaný nese v chvatu do kavárny redaktorovi, 
jak jej ztrácí a podnikaje dobrodružně směšnou honbu za ním, vpadá 
v noci do domácnosti bodrého krupaře Pavláta, kde poznává sličnou a 
prostou Justýnku, u níž konečně, zapomenuv na erotické iluse mladého 
básnického blouznilství, navždy uvázne. 
234 



Začátky Sezimovy i s domácím pražským ovzduším připomínají 
nám Svatopluka Čecha z doby, kdy tvořil »Sny«, »Adamity« a »Andě- 
la«, kdežto v závěrečných odstavcích »Ikara« jest to již Svatopluk Cech 
z počátku let osmdesátých: nespokojen sám se sebou, nedůvěřuje svým 
silám, rozhoduje se, že od básnictví zcela přejde k prose, ale ani v ní 
nenachází uspokojení; zhýčkán kritikou i čtenářstvem žárlí na úspěchy 
básnického soka, jehož výbojný úspěch jej zcela zastínil — není tu 
prozrazeno, ač v ironické stilisaci, leccos z poměru Čechova k mladist- 
vému Jaroslavu VrchHckému? 

Stranou vlastních Cechových zážitků stojí arciť Sezimovy zkuše- 
nosti s Pavlátovou rodinou a zásnuby v ní; humor Čechův, který v ro- 
máně Pavlovy lásky, hmotné tísně a letecké vynalézavosti i v kapito- 
lách o Otakarově trýzni tvůrčí setrvával na básnické výši, klesá zde 
do nížin genru velmi pochybného. Provázeje Otakara Sezimu na jeho 
noční pouti za rukopisem do hospůdky pražských sosáků a povážlivých 
nočních ptáků a odtud do nepříjemně měšťácké rodiny počestného kru- 
paře, Svatopluk Cech bez dějové souvislosti a komposičního výběru 
hromadí pitvorné figurky, stejně jako v »Kandidátu nesmrtelnosti«; 
román pozbývá nejenom jednoty, ale i slohu. Některé z těchto gro- 
teskních a ubohých postaviček, na př. pan Volavka a jeho domovník, 
nebo lichvář Perlsee a jeho náhončí, advokátní kancelář, kde Pavel 
písaři atd., úplně jsou přejaty ze starších Cechových pros, jiné, tak 
paní Kavková, bytná to Pavla Vysockého, věrně obrážejí studentské 
vzpomínky vypravěčovy, ale nechybí ani figur, jež jsou prostě majet- 
kem velmi konvenční tradice humoristické a sklouzají namnoze v 
oblast banality, jako Pavlátova teta Brigita. Výše se povznášíme hned 
na počátku »Ikara« ve velmi rozsáhlé exposici, líčící zámecký ples třem- 
šínský a zimní cestu na saních naň. Již jméno Třemšín, určené původně 
jak pro dějiště cyklu »Ve stínu lípy«, tak pro kovářskou idylu, později 
přezvanou lešetínskou a vyskytující se též ve »Zpěvníku Jana Buria- 
na«, poučuje, že básník opět zašel do »dávno ztraceného ráje« dětství: 
s jakým teplým názorem, s jakým nákladem starosvětské poesie, 
vzkřísil tu i při líčení domácnosti u Sezimů a u Šťastných patrimoniální 
prostředí s jeho typickými situacemi, postavami a arabeskami! Kdežto 
tento společenský a životní okruh byl Cechovým čtenářům vydatně 
znám již z jeho starších veršů a pros, působí novinkou další skupina 
episodického dění, gotická romantika, obklopující Pavla Vysockého za 

235 



jeho pražského pobytu a v předvečer jeho osudného pádu. Bylo asi 
úmyslem básníkovým zasaditi romantika a idealistu Pavla, jehož heslem 
zůstává »excelsior!«, do sourodého rámce a postaviti proti genrovému 
realismu, v němž tone a utone Otakar Sezima, svět romantiky, jak 
vysvítá i z teoretických hovorů v první části »Ikara«; ale tato vložka 
viTostla mu poněkud neúměrně pod rukama, živena vydatně vzpomín- 
kami na hojné návštěvy končiny svatovítské, kam spěchával student 
za spřátelenou rodinou Kubrovou, jejíž dcerušku Růženu miloval. I za- 
hemžily se v těchto částech románu staromódní a jadrné figurky hrad- 
čanské, ať chrámových zřízenců či panských domestiků; kmitla se tu 
vzdušná hlava polodětské Stázy, aby upřela toužebné oko na Pavla 
a vyprávěla čistě gotickou legendu o zkamenělém kameníku z doby 
Parléřovy na výzdobě dómu; zašuměla tu zbožná a vzletná mluva fial 
a věžiček, provázena i teoretickými výklady o duchovních tendencích 
gotiky. 

Tyto vložky episodické a figurální, stejně jako přemíra duchaplných 
i duchaplnických hovorů na Třemšíně i v Praze, vyčerpaly do té míry 
zájem vypravěčův i jeho chut, že vlastní otázku románové skladby 
nechal nevyřešenu. Stmelení děje, jenž jest — stejně jako sloh románu 
— rozlomen mezi Pavla Vysockého a Otakara Sezimu, jest úplně sypké, 
jsouc ponecháno náhodám úplně pravděnepodobným, ovládaným nej- 
hrubší komikou situační, ano pitvornou burleskou. Ani jeden z vnitřních 
procesů nepodařilo se Svatopluku Čechovi doložiti podrobným a pře- 
svědčivým výkladem, jenž by byl jen poněkud psychologicky prohlou- 
ben; platí to i o přerodu Pavlově od básnického blouznění k rozhodnutí 
vynálezeckému i o milostném rozmaru Gabrielině i o růstu Olžiny 
lásky; všude útržky a nápovědi, nikde souvislý a jednotný proud ro- 
mánového dušezpytu. 

»Ikaros« byl založen šíře než kterákoliv předchozí prosaická sklad- 
ba Čechova. Co všecko slibuje bohatá exposice třemšínského plesu, 
do níž se vešla i celá prehistorie Pavlova! Jaké očekávání, byť v oblasti 
poněkud nižší, vzbuzuje líčení tvůrčí noci Otakarovy, jdoucí do podrob- 
ností nejsubtilnějších! Kolik postav, situací, motivů jest nadhozeno 
v těchto obou vstupních kapitolách i rozměrem úctyhodných! Ale pak 
prudce ubývá básníkovi síb^ i chuti tvůrčí, od čtvrté kapitoly vše jest 
bud jen naznačeno, nebo dokonce odbyto, a na konec místo větvitého 
vypravování zbývá velice suché a nuzné schéma. Básník, jenž ani 
236 



slohově nedbal valně o závěr svého románu, cítil sám — v tragikomické 
ironii — , že ho stihl osud Otakara Sezimy, a s krutou sebeobžalobou 
uzavřel svou práci, jíž potom odepřel jak knižní vydání, tak pojetí 
do sebraných spisů, správnými slovy přísné autokritiky: 

»Tragický osud přítele Vysockého povzbudil Sezimu jednou k se- 
psání sociálního románu. Na neštěstí dověděl se o tom redaktor Věnce 
a přiměl Otakara, aby mu psal řečený román po kusech, na pokračo- 
vání. Náběh byl pěkný, ale od čísla k číslu ochabovala a smršťovala se 
pokračování, vyskytovaly se hustěji zbytečně episody, vlekla se zoufa- 
leji slabá nit děje, a když se rok sešel s rokem, stal se z románu o Ikarovi 
sám nešťastný, šíleným spádem před časem bídnou estetickou smrtí 
sešlý Ikaros.« 

Upřímný tento závěr není pozoruhodný pouze jako důkaz Čechova 
správného hodnocení vlastního nezdařeného díla. Naznačuje také jasně, 
co zavinilo postupnou poruchu románové skladby Čechovy, rekapitu- 
lující ještě jednou všecky podstatné znaky jeho mladistvých pros. Byl 
to především nadbytek subjektivismu, který stále silněji pronikal do 
výpravného umění Čechova a zbavoval je žádoucí předmětnosti a tím 
i nutného klidu. Svatopluku Cechoví jako většině pozdních epigonů ro- 
mantické prosy, kteří genrovou drobnomalbou usilovali o průpravu 
k realismu, nebylo dáno zmocniti se plně úseku skutečnosti objektivně, 
vmysliti se neosobně do její logiky, zmizeti úplně za jejími postavami; 
i v pracích nejpředmětnějších porušovala přemíra vlastní živé účasti 
na postavách a jejich osudech dojem svézákonného života, rovnocenné- 
ho realitě. Účast ta projevovala se i přímým slohovým zasahováním 
spisovatele do epického proudu, osobními vsuvkami a episodami a 
feuilletonistickou strůjí podání; někdy měla povahu lidumilného soucitu, 
někdy satirické ironie, zpravidla dobrodušného shovívavého humoru. 
Měli-li bychom výpravné umění Čechovo připnouti k některému z vel- 
kých typů západoevropského romanopisectví z období poromantického, 
stál by beze sporu mnohem blíže Dickensově humorné a vzrušené sub- 
jektivitě, pracující genrovou drobnokresbou karakterů, než Balzacově 
předmětné epice, která se životní celistvosti zmocňuje pomocí velko- 
rysých typů, pojatých s přírodovědeckou, nezaujatou analytičností — 
rozhodně jest spíše drobnohledným než dalekozrakým umělcem, ne- 
hledíc ani k tomu, že nejen podle formátu, ale i podle založení prací 
nenazveme ho romanopiscem, nýbrž povídkářem. 

237 



Nezůstalo při tomto stupni subjektivity, spiatém těsně s celým slo- 
hem a založením výpravné prosy Čechovy. Spisovateh, příliš zauja- 
tému vlastním životem, nestačilo, že vypráví o osobách, k nimž jej pojí 
citový vztah, a v jejichž povahách i jednání se obráží jeho osobní po- 
měr k společnosti; i jal se vyprávěti hlavně sám o sobě, zatěžovati fi- 
gury svých prací svými úvahami, citovými i náladovými odbočkami, 
satirickými šlehy, takže nutná iluse předmětnosti vzala nadobro za své 
v neklidné směsi feuilletonismu a lyriky. 

Tento nedostatek projevoval se souběžně s osudnou vadou kompo- 
siční, kterou trpěly i básnické skladbi^ Čechovy: široká a umná expo- 
sice zavazovala k rozsáhlému a členitému dílu, pro něž se nedostávalo 
jak trvalé inspirace, tak pracovní trpělivosti, neochabující sice při 
strojení a pilování detailů, avšak vypovídající služby, jakmile šlo o dů- 
myslné dílo konstruktérské. To, oč se ztroskotalo provedení »Slavie« 
neb »Dagmary«, projevilo se dvojnásobně při »Ikarovi«, a básník si 
toho v přísném sebepoznání netajil. 

Proto ještě před svým rokem čtyřicátým navždy se zřekl plánu 
vytvořiti románovou skladbu ve vlastním významu slova, a »Ikaros« 
zůstal jeho románem nejen nejdelším, ale i posledním. Přesně řečeno: 
spíše románovým torsem než románem. V druhém období tvoření Sva- 
topluka Čecha vůbec ustupuje spisovatel povídek, arabesek a humore- 
sek do pozadí, a i Čech feuilletonista ozývá se spíše jen příležitostně. 
Kdykoliv vedle svých veršovaných skladeb pohádkových a vzpomín- 
kových, vedle časové i intimní lyriky rozjímavé, vedle polodramatické 
epiky dějepravné se Svatopluk Čech později pokouší o prosu značněj- 
šího rozměru, volí vždycky formy, připouštějící jednak vydatnou účast 
krajního subjektivismu, jednak co nejvolnější hru obraznosti, neomezo- 
vané kázní skladebnou — cykly vzpomínkové a pohádkové fantasie 
se satirickým zbarvením jsou nejpříznačnější pro Čechovu prosu po- 
zdější, která, vzpírajíc se vývojové logice, opouští všecky vymoženosti 
reahsmu byť genrového a vrací se k metodám výpravné romantiky. 

Skepse, rodná sestra autokritiky, přisedala ke stárnoucímu básníku 
vždy častěji, a kdykoliv tvůrčí inspirace chabla, komposiční schopnosti 
vypovídaly službu, sloh pozbýval lehkosti a záře, tázal se Svatopluk 
Čech vždy znovu: »Zda jsem ještě poeta ?« Skoro nikdy neodvážil se 
ve své posvátné úctě k umění odpověděti kladně na tuto rozryvnou 
otázku. Ale tyto sebemučivé chvíle nebyly bez útěchy. Svatopluk Čech, 

238 



kritikou hýčkaný a čtenářstvem zbožňovaný, uchyloval se v takových 
hodinách rád k mladistvým vzpomínkám, ovíjejícím básnické začátky 
umělce posud hledajícího a zápasícího. Tu pak, jestliže se spatřoval 
uprostřed dobrodružného kruhu mladistvých »kandidátů nesmrtelnosti« 
a »Ikarů«, jestliže si oživoval tvíjrčí rozkoš, hrůzu i vítězství nad »Ada- 
mity«, »Andělem«, »Evropou«, nemohl, při veškeré skromnosti své 
příkladně ušlechtilé a přímé duše, nevyznati sám před sebou: 

»v tom nitru svém, v těch dobách jasných vzletů 
byl jsem též poeta.« 



^"^^^ 



POZNÁMKY. 

Druhý díl monografie o Svatopluku Čechovi byl již, jako ovoce posledních let vá- 
lečných a prvního času svobody, hotov, když jsem psal předmluvu, otištěnou v čele 
prvního svazku. Nemám k jejím slovům co dodati; po každé stránce, v textu i v po- 
známkách, podávám pouhé pokračování jak podle metody, tak podle výkladu. Pouze 
poměry na knihkupeckém trhu a v tiskárně, které podmínily již rozdělení spisu, způ- 
sobily, že druhý svazek vychází později, než jsem se nadál. 

1. Tábor a Golgota. 

Str. 2. Puchmajerova Óda na Jana Žižku z Trocnova r. 1802; Hankův plán 
»Žižkyády«, viz Machalovo vydání Hankových »Písní« v »Novoč. knih.« IIL, 1918, LI. 
a LIL; o záměru Mickiewiczově viz E. Jelínka Slovanské návštěvy 1889, str. 178 a 179. 

Str. 3. O významu husitského dílu Palackého pro krásnou literaturu v jubilejní 
stati Voborníkově, Č. Č. M. 1898, str. 302 a 303; poměr Čechův k Meissnerovi pro- 
brán F. X. Šaldou, M. Jan Hus v moderní poesii české, 1915 (M. J. Hus v památkách 
lidu českého, str. 111 — 112); »Boží bojovníci« V. Šolce (nikoliv Stolce, jak zde a na 
str. 68. ř. 11. shora omylem uvázlo) otištěni v Quisově vydání »Prvosenek«, 1905, 
str. 333; poměr Sv. Čecha k historickým zprávám n F. Strejčka, O Sv. Čechovi, 1908, 
str. 251—253; Voborník, Sv. Cech. Jeho život a dílo, v »Osvětě« 1906, str. 873 a 874 
uvádí Čechova »2ižku« mimo Palackého a Tomka v souvislost ještě s jinými díly 
dějepisnými, Betzoldovými Zur Qeschichte des Hussitentums a s Qollovou edicí Kro- 
niky o Janu Žižkovi, myslím, že neprávem. 

Str. 5. Čechův redakční doprovod spisu Tomkova, na nějž upozornil Voborník 
1. c. str. 874, není pojat do souborů Cechových kritik a referátů S. S. XXVIII. 

Str. 7. O Ot. Červinkovi, Voborník 1. c. 874 a úvod Fr. Tichého k básnickým po- 
vídkám Červinkovým ve Svět. knihovně 1917. Voborník, 1. c. str. 873 povšiml si 
také obrazu Svobodova, ne však slovního doprovodu Hálkova, Čermákův obraz 
Prokop Veliký před Naumburkem však v této souvislosti významu nemá. 

Str. 12. Vereščagin u nás vystavoval po prvé v září 1886, viz Feuilletony Jana 
Liera III, 1889, str. 75 — 93, ale již r. 1881 přinesly Humoristické listy jeho karakteri- 
stiku od J. Nerudy, viz Nerudovy S. S. XXXIII, str. 341—343; vidění kostlivce chválí 
zvláště Salda 1. cit. str. 112. 

Str. 16. Voborník, který právem na str. 877 zdůrazňuje dramatickou a mravní 
náplň Čechova »Žižky«, upozorňuje zajímavě, jak Cech ještě v »Hanumanu« IV, 326 
se v Žižkově vítězství podivuje triumfu nad sebou samým. 

Str. 18. Vrchlického »Praha« zařazena do »Zlomků epopeje* 1886, rapsodie »Žiž- 
ka před Prahou« do »Bohů a lidí« 1899; viz také úvahu o pražských motivech Jar. 
Vrchlického od Mil. Weingarta v III. sv. Sborníku Jar. Vrchlického, 1917; »Praha« S. 
S. XIX., str. 253—256. 

Str. 19. »V buřanu« S. S. II. str. 198—202; Palackého zpráva o Husitech v Ukraji- 
ně IV., 1. odd. str. 458 — 459; o poměru básně k »Husitovi na Baltu« u Strejčka, 1. c. 
str. 253. 

Str. 21. »Divadelní proslov k 25. jubileu Akademického čtenářského spolku«. S. 
S. XIX., str. 229-235. 

Str. 22. O vnitřním sporu za let konviktistických viz v »Druhém květu«, S. S. I., 
str. 189 — 191; o Miloši Čechovi a jeho krisích náboženských v nekrologu od Ferd. 
Strejčka v Topičově Sborníku 1922. 

I 



Str, 23. Dosavadní badání o »Historii o těžkých protivenstvích církve české« 
shrnují nejpřehledněji Jakubcovy Dějiny české literatury 1911, str. 327. 

Str. 24. »Bílá hora«. Prvotiny I., str. 36—47. 

Str. 25. Na příbuznost s »Mcyrim« upozornil Voborník 1. c. str. 1022. 

Str. 26. O původním plánu s Budovcovou osobou v popředí viz Strejčkovu stať 
»Jak tvořil Sv. Cech« v »Květech« 1909, a úvod téhož auktora k vydání »Václava 
z Michalovic« ve 29. sv. Sbírky souvislé četby 1913, str. IV. 

Str. 27. Na Chocholouškův »Hrad« upozornil Mil. Hýsek v článku »Bílá hora v čes- 
ké literatuře* v II. vyá. Sborníku »Bílá hora« 1920. 

Str. 28. Poměr Čechova podání k článkům Riegrova Slovníku vyšetřuje mono- 
grafie Strejčkova, str. 263 — 269. 

Str. 30. »Na oslavu 3001eté památky úmrtí Jiřího Melantricha, S. S. XIX., str. 
238—240. 

Str. 31. Refektář klementinský líčí také autobiografie »Druhý květ«. S. S. I., 60. 

Str. 32. Na přemíru popisů poukázal již Fr. Zákrejs ve své kritice v »Osvětě«, 
1887, sír. 752—753. 

Str. 34. Chlapecká vzpomínka, z níž vyvážena postava Konrádova v črtě »Pan 
Brůžek«, S. S. V., str. 196 a 197, zřejmě beletristicky přikrášlené; líčení seminářské 
zahrady v »Druhém květu«, S. S. I., str. 149 — 153. 

Str. 40. Popravčí výjev Kolárova »Pražského žida« odsoudil právem Ot. Fischer 
v knize «K dramatu« 1919, str. 18. 

Str. 47. Pro ducha i sloh mravokárných kázání protireformačních, viz klasicky 
syté a monograficky poučné podání Vlčkovo v 1. sv. II. dílu Dějin. 

Str. 53. Analogie s řečí Augustina Smetany u Voborníka 1. c, str. 1026. 

Str. 59. Že se Sv. Cechoví ve »VácIavu z Michalovic« skutečně podařilo sourodý- 
mi prostředky zachytiti dobovou a hlavně výtvarnou duši baroka, prokázal vedle 
Saldy (»Duše a dílo«, 1913, s. 120—122) důmyslným způsobem Ot. Theer v České 
revui 1908, str. 386. 

Str. 60. P. Vychodil v »Hlídce« III., 1886; viz i posudek Oščádalův v »Rozhledech 
literárních« I., 1886. 

Str. 61. Stať Vrchlického nyní v »Nových studiích a podobiznách*, 1897: Bílého 
rozbor po prvé v Cas. Mat. Morav. 1882. 

Str. 62. Viz i úvod k novému vydání »Levohradecké povídky« v 10. sv. »Sbírky 
souvislé četby«, 1912. 

II. Slavie. 

Str. 66. O Chomjakovu, jejž jako básníka panslavismu ocenil r. 1872 O. Miller, 
viz důležitou stát Perwolfovu Slovanská myšlenka na Rusi v «Osvětě«, 1879, II., str. 
710 a 711, kde také citována uvedená zde báseň »Orel«; srv. také Kollárovu »Slávy 
dceru«, IV., 31. 

Str. 68. Na příbuzenství »Handžáru« s oběma básněmi Lermontovovými upozornil 
Voborník 1. cit. 700—703, zato další analogie (s Hugovým »Tureckým pochodem* 
a s Petofiho »Palašem na zdi*) nepokládám ani za průkazné ani za pravděpodobné; 
tato velmi obsažná partie studie Voborníkovy jest doposud nejpodrobnějším rozbo- 
rem »Handžáru«. »Handžár«, S. S. II., str. 164 — 167. 

Str. 70. Poměr V. Huga k Ezechielovi spolu s uvedeným místem z „Kontemplací, 
vyložil F. X. Salda na LXIII. str. úvodu k Listům Jar. Vrchlického Sofii Podlipské, 
1917, tam dotýká se i vztahu Vrchlického k Ezechielovi; Vrchlického srovnání Kollá- 
ra s Ezechielem čte se v kancóně »Při zprávě, že kosti KoUárovy do Cech přeneseny 
nebudou* z r. 1893 v »Nových zlomcích epopeje*. Báseň Tarase Ševčenky, kterou 
r. 1870 ve »Světozoru« přeložil Josef Kolář, cituje jako významný projev slovanské 
vzájemnosti též Arnošt Denis v »Cechách po Bílé hoře* (překl. Vančurova II., 137). Viz 
i auktorovu stať »Vidění Ezechielovo* v knize »Za živa pohrbených*, 1923. 
II 



Str. 72. Vývoj událostí na Balkáně vykládá s přehlednou názorností A. Ram- 
baud v »Děiinách Ruska« (přel. L. Petr, 1896); dílo mně bylo vodítkem též při roz- 
boru nihilistického hnutí za Aleksandra I. 

Str. 73. První zlomkovité znění »Zimní noci« otiskl F. Strejček ve »Květech«, 
1909, II., str. 542—544; definitivní útvar básně, S. S. II., str. 172—181. 

Str. 74. Ke karakteristice Františka Jaroslava Čecha kromě partie v monografické 
knize Strejčkově 1908, str. 6 — 27, viz Thomayerovu stať »Z rodinné kroniky básnic- 
kých geniů« v »Pestrých kapitolách*, 1919, str. 57—68. 

Str. 79. Josef V. Fric, Slovanská myšlenka na Rusi v »Osvětě«, 1878, při vylíčení po- 
kusů o sblížení rusko-polské se přidržuji Perwolfovy stati v VIII. sv. Riegrova Slov- 
níku »Vzájemnost slovanská. Panslavismus* a dodatků v »Slovanských návštěvách* 
Edv. Jelínka, 1889, str. 91, 96, 97. 

Str. 81. Nihilistické typy v ruském románě pěkně zachytil A. Q. Stín ve svém 
zpracování Skabičevského »Dějin ruské literatury v XIX. stol.« 

Str. 82. O blízkém příbuzenství »Slavie« s »Evropou« zmiňují se svorně všichni 
kritikové básně; Sv. Cech sám upozorňuje na ně ve vstupních verších »Slavie« a na- 
zývá ji v průvodní poznámce k vydání v S. S. 1901 »jakýmsi pendantem Evropy«; 
analogie sleduje zevrubně Voborník ve studii v »Osvětě«. Pověst o Antaru a Peri, 
již poznal Sv. Cech z podání Senkowského, přeloženého r. 1847 J. SI. Tomíčkem v Za- 
pově »Poutníku«, zaměstnávala jej již r. 1868 a r. 1872 (srv. zlomek S. S. XXVII., 
292—301, 336—338), další zpracování zařazeno r. 1871 do novely »Poslední jaro«, S. 
S. XII., 277—279, poslední zmínka v novele »Napoleon« r. 1883, S. S. XV., 214; 
srovnej auktorův rozbor »Antar Svatopluka Čecha* ve sborníku statí, věno- 
vaných Jar. Vlčkovi »Z dějin české literatury*, 1920, str. 293—310. 

Str. 83. O obrovitém ptáku inspirace viz Vrchlického báseň »Fénix« v knize 
»Duch a svět« a prolog »Poesie« ve »ZIomcích epopeje«. 

Str. 88. K souvislosti »Slavie« s oním feuilletonem (S. S. XXV., str. 103—108) pouká- 
zal F. Strejček v úvodu ke školskému vydání »Slavie« ve »Sbírce souvislé četby«, 
1913, o českém rusofilství, jakožto výrazu slabosti národní, T. Q. Masaryk »Ceská 
otázka«, 189, S. § 16. 

Str. 90. Holečkův poměr k ruskému slavjanofilství nejlépe v monografii Voborní- 
kově, 1913, str. 31 a násl. 

Str. 93. Partie Ivanovy erotiky zaměstnávaly básníka zvláště živě, dokladem 
toho Ivanovy čtyři zaokrouhlené sloky ke chvále lásky, jež otiskl F. Strejček ve 
»Květech«, 1909, II., str. 546—547 a jež do básně pak pojaty nebyly; Voborník 
v »Osvětě« 1906, str. 1119 ukázal správně, jak Ivanův a Jadvižin příběh lásky trpí 
alegorickým záměrem Cechovým. 

Str. 95. O slavjanofilství ruském kromě Stínová zpracování Hterárních dějin 
Skabičevského poučují nejpřístupněji obě díla Masarykova, průpravné Slovanské stu- 
die, I., Slavjanofilství J. V. Kiřejevského, Hustopeč 1889 a klasický úhrn Rusko 
a Evropa, II díly o 3 sv., Praha 1919—1921. 

Str. 96. V. Šolc v básni »Slávy děti« již v prvním vydání „Prvosenek" r. 1868. 

Str. 100. Čechovy překlady perských básníků, »Bůh« od Dželal-ed-dina Rumiho, 
»Pijácká« od Hafise a »Z popěvků Omara Chijama« v »Lumíře« 1875 a S. S. II., 
161—163; »Nic« ve »Květech«, 1880, S. S. II., 203. O ruském nihilismu a jeho poměru 
k radikalismu i reaUsmu, viz pronikavé úvahy Masarykovy v uvedeném díle základ- 
ním. 

Str. 102. Okt. Wagnera studie »Polská otázka ve Slavii«, Slov. přehled, 1906, 
jest cenná druhou svou kapitolou rozbírající poměr básně k polské otázce, kdežto 
hlava první o sociálních názorech ve »Slavii« jest povrchní. 

Str. 104. »Polonia« Vrchlického (pod obrazem Jana Styky) v »Nových zlomcích 
epopeje«, 1894; k polonofilství Alšovu v. stať W. Bunikiewicze »M. Aleš a Polsko« 
v »Národě«, 1918, str. 486. 

Str. 107. Jan Kabelík, »Rozbor Slavie« v ^Hlídce literární*, VI., 1889. 

III 



Str. 108. F. V. Krejčí, »Ruská revoluce« v »Přehledu«, IV., 1906, 158 a 159; Arne 
Novák, Ivan a Vladimír, »Venkov« dne 10. března 1918; »Žukovskému«, S. S. XIX., 
str. 249—250. 

Str. 109. »Vzpomínka«, S. S. XXIV., str. 103; »Bratřím Miladinovům«, S. S. 
XXIV., str. 111-113. 

Str. 110. »Na Váhu«, S. S. II., str. 245-247- 

Str. 111. »Malému národu«, S. S., XXIV., str. 106; ocenění »Herodesa« od Hurbana 
Vajanského, S. S., XXVIII., str. 355—361. 

Str. 112. Oba proslovy americké, S. S. XXIV., str. 243 — 248, ocenění v auktorově 
stati »Pod hvězdnatým praporem« v Topičově Sborníku, 1919, VI. 

III. Dagmar. 

Str. 118.„Zdob zašlých", S. S. II,, str. 223—224; „První a poslední", S. S. II., str. 262-263 ; 
„Na Bezdězi", S.S. II., str. 225— 227; kontrast Přemysla Otakara II. a Václava II., vizuJos. 
Susty, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví (Dvě knihy českých dějin. I.), 1917, str. 
104 a násl. 

Str. 127. »Moře«, S. S. XXII.., str. 225—237; »ToveIiIle«, S. S. XV., str. 180—206; 
»Ve stopách královny Dagmary«, S. S. VIL, str. 251—283; »Vineta«, S. S. VIL, str. 237 
—250. 

Str. 130. Srovnání dějinné skutečnosti s básnickým dílem provedl zvláště dů- 
kladně v drobné knižní monografii Jaroslav Vlček, Poznámky k Čechově »Dagmaře« 
(Sbírka souvislé četby školní, sv. 26), 1913; nesleduji ani jeho výkladů, jež na- 
mnoze náleží k popisné poetice, zde dopodrobna, ani nezaznamenávám zvláště, kolik 
z nich přijímám a s čím se neshoduji; vysvítá to, trvám, nejlépe z méhový kladu sa- 
mého. 

Str. 133. »Dagmar« a Tasso; na shodu upozornil již Jan Korec, Estetický rozbor 
Čechovy »Dagmary« v »Obzoru« 1885. 

Str. 134. Podobnosti Brožíkovy se Sv. Cechem dotekl se v kritice »Dagmarv« ve 
»Světozoru« 1885, str. 667, M. A. Šimáček. 

Str. 137. Vinetu dějin s Vinetou básně srovnal zvláště zevrubně Jar. Vlček v uv. 
monografii; mám za to, že u básníka Čechova typu pramálo záleží na tom, pokud se 
jeho básnický výtvor srovnává s historickou skutečností. 

Str. 153. »Eposem historickým v duchu moderně romantickém« nazývá »Dagmar« 
Jar. Vlček, jenž mnoho důmyslu a námahy vynaložil na to, aby stanovil genrovou pří- 
slušnost básně. 

Str. 158. K vydáním »Dagmary«: vydání páté v nákl. Šimáčkově z r. 1899 jest pouze 
obálkové. 

Str. 161. Staí Korcovu v. v.; P. Vychodil, »Dagniar« v »Hlídce literární*, 1886; 
Josef Vlček, Rozbor Čechovy »Dagmary«. Výr. zpráva gymnasia v Jičíně 1886 — 1887; 
z nových literárních prací, kromě uvedené monografie Vlčkovy, která přejala leccos 
z postřehů Korcových, Vychodilových a Jos. Vlčka, zasluhuje zmínky také článek 
Voborníkův v »Osvětě« 1906, str. 1120—1123 a několik poznámek v Šaldově stati 
z »Duše a díla«. 

Str. 162. Srovnání nerudného románu V. Beneše Třebízského s eposem Cechovým 
propracoval kromě Voborníka hlavně P. Vychodil v uvedené kritické stati. 

IV. Tři idyly. 

Str. 163. »Letní procházka«, S. S. II., 214—216. 

Str. 164. »Druhý květ«, S. S. L, str. 223—227; o vztazích k Růženě Kubrové, F. 
Strejček O Sv. Čechovi, str. 79—83. 

Str. 165. Vřelé ocenění »Letní procházky« v článku Voborníkovč O romantismu 
Sv. Čecha, Program gymnasia v Litomyšli, 1908, str. 19 a 20 a znovu ve stati 
v »Osvětě«, 1906, str. 1123—1124; »Pohár mladosti«, S. S. II., str. 228—231; jednotUvé 
IV 



verse skladby »Pod lipou« otiskuje a vykládá F. Strejček v úvaze o tvůrčím postupu 
Cechově v »Květech«, 1909, II., str. 544—546. 

Str. 166. O liteňské lípě týž badatel ve vysvětlivkách ke školnímu vydání »Ve 
stínu lípy« (»Sbírka souvislé četby školní«, sv. 5.), 1910, str. 83. 

Str. 167. Že »soused« kreslen podle děda básníkova (jeho karakteristika ve vzpo- 
mínkách )>Z cesty Václava Maliny do minulosti* z r. 1891, S. S. V., str. 155—156) do- 
vodil Strejček v knižní monografii o Sv. Cechoví, str. 260; žně a obžinkv v prvotinách 
Cechových I., str. 64, 113—229 a zlomek z r. 1869 v S. S. XXVII., str. 298. 

Str. 168. »Letní večer« z r. 1881, S. S. II., 217; vzpomínka na ruského generála, 
S. S. VIL, str. 182—183; V. Šolc »V nádraží«, J. V. Sládek »Vystěhovalci«, původně 
v »Jiskrách na moři«, nyní v »Básních«. 

Str. 170. Příběh o »krejčíkovi a správčíkovi« v »Druhém květě«, S. S. I., str. 44 — 46. 

Str. 171. St. Souček ve čtyřech feuilletonech »Lidových novin«, 24. října, 1. listo- 
padu a 14. prosince 1918 i 2. ledna 1919 »Krejčíkovo vypravování« »Ve stínu lípy« a je- 
ho blíženec v »Kandidátu nesmrtelnosti« ukázal přesvědčivě (zároveň s obsažným 
rozborem celého vypravování), že pranienem příběhu jest satira Buschova; mínění 
F. Strejčka (O Sv. Čechovi, str. 258 — 259), zakládající se na vlastní zprávě básníkově, 
jakoby motiv úkrytu krejčíkova byl přejat z jedné španělské báchorky, St. Souček 
odmítá, ale nebylo by také možno, aby tento podřadný motiv, objevující se též ve 
»Václavu z Michalovic«, přibyl k hlavnímu buschovskému motivu z pramene básní- 
kem naznačeného? 

Str. 173. O poměru kantora k modelu, učiteli Josefu Trykarovi, F. Strejček O Sv. 
Cechoví, str. 259; vánoční vzpomínky Čechovy v »Cestě MaIinově«, S. S. V., str. 98 — 99, 
v »Dávných vzpomínkách«, S. S. VIL, str. 188—192; »Vánoční sen«, S. S. XXIV., str. 
3 — 7 a I. díl této monografie, str. 28 a 73; příslušné místo v povídce » Jestřáb contra 
Hrdlička«, S. S. XIV., str. 60—61; »Poslední vánoční povídka«, S. S. XI., str. 244—255; 
»Vzpomínka«, S. S. IL, str. 218—219; »Voiínův štědrý večer«, S. S. IL, 220. 

Str. 175. Poměr příběhu vysloužilcova k slovesné tradici domácí i cizí správně 
objasnil Antonín Procházka v studii O některých cizích vlivech v Cechově poesii 
v »Listech filologických*, XXXIX., 1921, str. 268—273; vzpomínky básníkova děda na 
bitvu u Chlumce zaznamenal V. V. Tomek v »Pamětech«, L, str. 157, odsud cituje 
Strejček na uv. m. str. 261, nepřesvědči! mne však nikterak o tom, že by byl odtud 
Sv. Cech cokoliv pro svou skladbu podržel; významné místo Bárty Flákoně, v osnově' 
Máchových »Cikánů« vymezil zajímavě Fr. X. Salda ve své máchovské studii v »Duši 
a díle«, str. 64. 

Str. 178. »Předčasná smrt« a »Rodnou vsí«, S. S. IL, str. 239 — 242; vypravování 
Čechovy tety v Litni »Z dávných vzpomínek*, S. S. VIL, str. 174 — 179. 

Str. 179. »Šumařovo dítě«, S. S. IL, str. 154—157; příběh Pavla Vysockého v »Ika- 
ru«, S. S. XXL, str. 36—42. 

Str. 180. »Biskup«, S. S. XVIIL, str. 16—29; »Losos mého pradědečka*, S. S. V., 
str. 183—191. 

Str. 182. J. V. Sládek: »Za Karlem Jonášem* v knize »Za soumraku*, ve »Spisech 
básnických* IL, str. 346. 

Str. 183. »Divné housle* z r. 1870, S. S. XXIV., str. 07—70; liteňský model zjišťuje 
Strejček v knižní monografii str. 261—262. »Na útěku* z r. 1884, S. S. IL, str. 243—244. 

Str. 184. »Mlynářská« S. S. XXIX., str. 87. 

Str. 185. Provedení »Ve stínu lípy« na Nár. divadle 24. února 1918 a častěji oce- 
něno Jar. Hilberícni ve „Venkově" 26. února 1918 ; z rozborů cyklu piopracovanějši Barto- 
chův v ^Rozhledech literárních*, 1886, L, str. 265—267 a 290—292; »Několik obrázků 
moravských*, S. S. V., str. 1—79; o ubývání svérázu viz zvláště str. 28, 36 — 47, 61. 

Str. 186. »Ostřední matici školské* S. S. XIX., str. 247—248. 

Str. 187. Vznik »Lešetínského kováře* naznačen v článku Strejčkově ve »Kvě- 
tech* 1909 a ve vydání básně týmž badatelem v 42. sv. »Sbírky souvislé četby* 
1920 (v doslovu), toto vydání otiskuje všecky verse básně. 

Str. 188. O K. Purkyňovi viz monografii F. X. Jiříka 1919. 

V 



Str. 192. O sociální, resp. dělnické inspiraci české literatury viz kromě nabáda- 
vých poznámek Masarykových v »České otázce« zvi. monografii Cyrila Horáčka: 
Počátky českého hnutí dělnického, 1896, str. 128 — 133, jež oceňuje nejstarší české pro- 
jevy literární toho druhu z let 60. a 70. od Němcové, Mayera, Jeřábka, Pflegra, Lu- 
žické, Vlčka, Nevšímala, Jedličky, Nerudy. 

Str. 196. Pozoruhodné ocenění Sládkových písňových ohlasů v monografii Em. 
Chalupného, J. V. Sládek a lumírovská doba české literatury, 1917, str. 82 — 83. 

Str. 198. Vznik »Lešetínského kováře« dopodrobna vylíčený v doslovu vydání 
Strejčkova; F. S. Procházka a Sv. Cech: viz úvahu V. Martínka v »Moravsko-slez- 
ském sborníku« 1919. 

Str. 202. Dětské vzpomínky ve »Zpěvníku Jana Buriana« v monografii Strejčkově 
str. 304—308, srv. »Z dávných vzpomínek«, S. S. VIL, 138, 160, 165. 

Str. 203. Celakovského óda »Jasně osvícenému Rudolfovi knížeti Kinskému« z r. 
1832, v Jakubcově vydání děl Celakovského, I., str. 110. 

Str. 204. Celkové vylíčení poměru české literatury ke šlechtě posud chybí, mnoho 
trefného o tom v Holečkově České šlechtě, 1918. 

Str. 209. »Váda květů«, S. S. II., str. 252—256. 

Str. 211. »Král Ječmínek«, S. S. II., 264—266. 

Str. 212. »Skřivánek«, S. S. II., 234—238. 

Str. 213. H. Q. Schauer: »Naše dvě otázky« ve Spisech 1917, str. 5—10. 

Str. 216. Sovův »Tóma Bojar« a »Zpěvník Jana Buriana« srovnán důmyslně K. Sezi- 
mou v Podobiznách a rehefech 1918, str. 168 — 169. 

V. Kandidáti nesmrtelnosti. 

Str. 217. O buřňácích a buřňáctví v mladosti Cechově pojednal obšírně v knižní 
své monografii F. Strejček. 

Str. 218. Rozbor a knihopis těchto povídek viz v 1. svazku tohoto díla. 

Str. 219. Původní název románu u Strejčka v »Květech« 1909. 

Str. 223. »Hadí muž« dnes v »Nových barevných střepech«. 

Str. 226. O Hellerových cestovních povídkách Hýskova studie o Serváci Hel- 
lerovi v »Ceské revui« 1920; o příběhu inženýrově viz stať Součkovu, cit. ke str. 171. 

Str. 228. Podrobný rozbor »lkara« v knižní monografii V. Flajšhanse, který však 
dílo, jinak kritikou skoro nepovšimnuté, zřejmě přeceňuje. 

Str. 231. O literatuře letecké srv. Heleně Jacobus, Luftschiff und Pegasus, v Do- 
brosoli 1909. 

Str. 232. Victor Hugo, Plein Ciel 1862 (Legendě des Siěcles); Sully Prudhomme, 
Zénith 1875. 

Str. 238. O Cechově autokritice s porozuměním a s podivem F. X. Salda v »Duši 
a díle« str. 127. 

Str. 239. Citát z »Vyznání« v »Nových písních« S. S. IX., str. 151—154. 



VI 



REJSTŘÍK JMEN. 



Abrahamson 120. 

Aksakov 95, 96. 

Aleš 104. 

Amort 199. 

Arbes 48. 

Axlar 47. 

Bakunin 101. 

Balzac 237. 

Béranger 176. 

Bílý 61, 62. 

Bismarck 89. 

Boccaccio 172. 

Brechler 202. 

Brentano 6. 

Brožík 10, 31, 51, 52, 117, 134, 136. 

Budovec 26. 

Busch 171, 226. 

Byron 138. 

Calderon 39. 

Carlyle 89. 

de Cassolis 133. 

Cervantes 219, 225, 228. 

Cyrano 231. 

Cech František Jaroslav, otec 37, 65, 

74—77, 79, 170, 173, 174, 176, 201, 

206. 
Cech Jan, bratr 73. 
Cech Miloš, bratr 22. 
Cech Svatopluk, díla: 

A) Básně: 

Adamité 1, 14, 17, 24, 29, 30, 42, 48, 
49, 61, 80, 99, 100, 102, 107, 124, 
158, 161, 186, 212, 235, 239. 

Ad maiorem dei gloriam 24. 

Anděl 36, 60, 102, 235, 239. 

Anonym 28, 202, 225. 

Antar 82, 117. 

Bílá hora 24. 

Bouře 42, 100, 117, 225. 

Bratřím Miladinovům 109—110. 

Bůh 100. 

Calderon 48, 59. 

Cerkes 42, 60, 117, 183. 

Cerkes a jiné básně 73. 

Dagmar 15, 61, 113—162, 180, 214, 238. 



Divadelní proslov Akad. čten. spolku 

21. 
Divné housle 183. 
Dva zvony 1. 
Evropa 1, 9, 14, 42, 49, 60, 80, 81, 82, 

83, 84, 85, 86, 87, 88, 89, 96, 98, 100, 

102, 107, 108, 132, 186, 192, 193, 239. 
Handžár 68—72, 75, 109. 
Husita na Baltu 19, 20, 117. 
Jarní snění 212. 

Jitřní písně 111, 209, 211, 213, 215. 
Kandiotky 117. 
Král Ječmínek 211, 
Lešetínský kovář 61, 186—201, 203, 

207, 211, 215, 225. 
Letní procházka 163—165, 169. 
Letní večer 168. 
Malému národu 111 — 112. 
Mlynářská 184. 
Modlitba 111. 
Na Bezdězi 118—119. 
Na hrob Havlasův 183. 
Na křídle nejkrajnějším 65. 
Na oslavu Jiřího Melantricha 30. 
Na útěku 183. , 
Na uvítanou Cechům americkým 

112—114. 
Na Váhu 109. 
Nic 100. 
Nová sbírka veršovaných prací 2, 9, 

10, 17, 73, 184. 
Nové písně 213. 
Orel Balkánu 68. 
Petrklíče 217. 
Pijácká 100. 
Písně otroka 215. 
Pod lipou 165. 

Pod mariánským obrazem 115. 
Pohár mladosti 165. 
Praha 18. 

První a poslední 118. 
Předčasná smrt 178. 
Rodnou vsí 178. 
Roháč na Sioně 19. 
Sekáči 163. 
Skřivánek 212. 

VII 



Slavie 19, 65, 78—108, 109, 124, 127, 

141, 186, 192, 207, 238. 
Snové 1, 76, 172, 235. 
Sumářovo dítě 179, 183. 
Umírání 20, 225. 
Ústřední Matici Školské 186. 
Václav z Michalovic 21—63, 124, 155, 

158, 161, 162, 168, 171, 193, 208. 
Váda květů 209. 
Vánoční sen 173. 
V buranu 12, 19—20. 
Ve stínu lípy 165—185, 186, 187, 195, 

197, 204, 214, 215, 219, 225, 226, 235. 
Vojínův štědrý večer 173. 
Vyznání 239. 

Vzpomínka (S. S. XXIV., 103), 109. 
Vzpomínka (S. S. II., 218), 173. 
Z dob zašlých 118. 
Zimní noc 19, 70, 73—78, 79, 87, 109, 

219. 
Zpěvník Jana Buriana 201—216, 225, 

235. 
Z popěvků Omara Chi'ima 100. 
Žižka 1—18, 19, 21, 24, 29, 60, 132, 158, 

219. 
Žukovskému 108—109. 

B) Prosa: 

Biskup 180. 

Cesta Václava Maliny 173, 180. 

Druhý květ 22, 52, 170. 

Endymion 218. 

Hovor listí 203, 207, 208, 218. 

Ikaros 179, 219, 227—239. 

Jestřáb contra Hrdlička 173, 226, 228, 

231, 233. 
Kallobiotika na cestách 226. 
Kandidát nesmrtelnosti 219—227, 228, 

233, 234, 235. 
Losos mého pradědečka 180. 
Mezi knihami a lidmi 80, 203, 218, 233. 
Moře 127. 
Napoleon 218. 
Náš vánoční strom 88. 
Několik obrázků moravských 185 — 

186, 225. 
Oblaka 203. 

Pestré cestv po Čechách 225. 
Poslední jaro 80, 218. 
Poslední vánoční povídka 173. 
Předčitatel 218. 
Rrrbumbuui 223. 
Souboj 218. 

Tovelille 127—128, 145. 
VIII 



Ve stopách královny Dagmary 127, 

129, 145. 
Větší prosa 219. 
Vineta 127, 128—129. 
Výlet do Chorvatska 109. 
Výlet do mladosti 163, 164. 
Z dávných vzpomínek 173. 

Čelakovský 2, 13, 90, 196, 203. 

Čermák Jar. 10, 74. 

Černyševskij 81, 101. 

Červinka O. 7. 

Damascen 47. 

Dante 118. 

Dickens 237. 

Dobroljubov 81, 101. 

Dobrovský 88. 

Dostojevskij 81. 

Dvořák A. 198. 

Dželal-ed-din Rumi 100. 

Ebert 6, 116. 

Eyth 231. 

Ezechiel 12, 69—70, 75. 

Freiligrath 133. 

Fric 20, 79. 

Furch 125. 

Gellert 177. 

Genelli 7. 

Gindely 27. 

Goethe 155. 

Gončarov 89, 234. 

Gongóra 59. 

Grottger 104, 141. 

Hafis 100. 

Hálek 7, 20, 110, 176, 177, 178, 191, 

195. 
Hanka 2, 65, 88. 
Hartmann Adam 23. 
Hartmann Max 23. 
Havlasa B. 228. 
Havlíček 65, 95. 
Heine 20, 57. 
Heller 2, 226. 
Hercen 80, 101. 
Herder 38, 125, 138, 145, 160. 
Herloš 3. 

Hevduk 62, 110, 112, 196. 
Hilbert 185. 
Hilíerding 96. 
Historie o protivenstvích 27, 29, 39, 

40, 44. 
Holeček 67, 90, 96, 204. 
Hollý 38, 65. 
Homeros 58, 140, 152. 
Hrubý J. 96. 



Hubený 200. 

Hugo 70, 232. 

Hus 2, 20, 70, 189. 

Chelčický 39. 

Chocholoušek 27. 

Chomjakov 66, 80, 95. 

Ibsen 149. 

Jahn 20. 

Janda Cidlinský 20. 

Jeřábek 192, 232. 

Jirásek 20, 36, 63. 

Jungmann 90. 

Kabelík 107, 108. 

Kalas 96. 

Kamper 184. 

Kirějevskij 95, 96, 97. 

Kirkoir 80. 

Kolár J. J. 2, 40. 

Kollár Jan 65, 66, 70, 77, 79, 83, 95, 97, 

117, 124—125, 127, 178, 130, 138, 142, 

145, 160, 161, 189. 
Komenský 22. 
Kopecký 179. 
Korec 161. 
Košut 111. 
Koubek 178. 
Krasiňski 69, 103. 
Krásnohorská 61, 67, 225. 
Krejčí F. V. 108. 
Kubrová 164, 236. 
Kuhnlová 200. 
Kvapil Jar. 184. 
Lancret 181. 
Lenau 116. 

Lermontov 25, 45, 68, 83, 108, 133. 
Lexa 202. 
Liebscher 60, 61. 
Lichtenstein 147. 
Mácha 20, 100, 175—176, 177, 178, 210, 

211, 212. 
Mánes 38. 
Marek A. 65, 88. 
Marini 59. 
Martinides 47. 
Matějko 19, 94. 
Mayer 20, 192. 

Meissner 3, 5—7, 8, 11, 12, 15, 16. 
Mickiewicz 2, 69, 80, 103. 
Miladinové bratří 109—110. 
Miller 96. 
Moore 133. 
Mozart 173, 
Musset 48. 
Náprstek 112. 
Nebeský P. 199. 



Němcová 110, 184, 189, 203, 204. 
Neruda 70, 110. 134, 136, 198, 204, 223, 

226. 
Novák Lad. 200. 
Nyerup 120. 
Odyniec 80. 
Omar Chijam 100. 
Palacký 3, 4, 7, 9, 16, 17, 19, 21, 23. 

38, 95, 116, 117, 118, 130, 138. 
Perwolf 80. 
Petersen 119. 
Petófi 111. 
Pfeffel 177, 178. 
Pfleger 192, 204. 
Pisarev 81, 101. 
Pivoda 198. 
Pláten 148. 
Plautus 175. 
Pogodin 80. 
Polák 221. 

Procházka F. S. 198. 
Prudhomme 232. 
Puchmajer 88. 
Purkyně K. 188. 
Puškin 80, 83, 94, 105, 108, 234. 
Rahbeck 120. 
Rieger 27, 28, 80, 188. 
Ringsmuth 113. 
Rousseau 38, 174. 
Rybička 28. 
Samariu 80, 95. 
Seifert 184. 

Shakespeare 8—9, 16, 149, 207. 
Schauer 213. 
Schiller 210, 211. 
Schulz 60, 204, 225. 
Sládek 67—68, 112, 168, 182, 196, 204, 

205, 211. 214. 
Smetana Aug. 53. 
Smetana B. 38. 
Sova 216. 
Staszic 80. 
Strejček 199. 
Styka 141. 
Suda 199. 
Světlá 38. 

Svoboda K. 7, 10, 13. 
Šafařík 70, 117, 138, 189. 
Salda 62. 
Ševčenko 70. 
Šimáček 60, 107, 158. 
Šimek E. 199, 201. 
Šolc 3, 20, 66—67, 68. 96, 168. 
Špillar 199. 
Štítný 132—133. 

IX 



Tasso 133, 152. 
Tereza á Gesu 39. 
Tolstoj 90. 

Tomek 4—5, 130, 131. 
Topič 219. 
Trykar 173. 
Třebízský 62—63, 162. 
Tůma 184. 
Turgeněv 81. 
Tyl 2, 3. 
Vajanský 110. 
Valečka 198, 219. 
Vereščagin 12, 
Vergilius 38. 
Verne 232. 
Villani 202. 



Vlček Jos. 161. 

Vlček Václ. 225. 

Vocel 2, 3, 13, 20, 25, 116, 117, 119— 

125, 126, 129, 143, 152, 156. 
Vrchlický 18, 61, 70, 83, 104, 112, 117, 

164, 165, 223, 235. 
Vychodil 60, 161. 

Wagner 102. 
Watteau 181. 
Weiss 200. 
Wielopolski 80. 
Winter 40—42, 63. 
Zákrejs 61. 

Zeyer 117, 118, 213, 220. 
Žukovskij 98, 108. 



OBSAH. 

I. TÁBOR A GOLGOTA 1 

II. SLAVIE 65 

III. DAGMAR .115 

IV. TŘI IDYLY 163 

V. KANDIDÁTI NESMRTELNOSTI 217 

POZNÁMKY 
REJSTŘÍK JMEN 



l!?=ll 



fwATOPLUKCE^^ 



lL=m 



DÍLO A OSOBNOST 



\\\ // 



NAPSAL ARNE NOVÁK 

NÁKLADATELSTVrVESM ÍR v KARLÍNE 



PG Novák, Arne ^ 

5038 Svatopluk Cech 

C452793 
dil 2 



PLEASE DO NOT REMOVE 
CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET 

UNIVERSITY OF TORONTO LIBRARY